Heroine

Kolik věcí nesnášíme na svém vzhledu? Každá žena spatra vyjmenuje minimálně tři svoje nedokonalosti a čím hlouběji se do tématu pouští, tím rychleji se seznam prodlužuje. Ale není zatím jen sebekritika, ke které máme někdy sklony. Současná žena je také obětí nekompromisních marketingových strategií kosmetického průmyslu.

„Odpočítávala jsem minuty, kdy si budu moct vzít léky na bolest,“ říká šestatřicetiletá Lenka. „Pak přestaly zabírat a já se jen plazila po čtyřech na toaletu a volala jsem do práce, že tam nejsem schopná ani dojít,“ popisuje. Trápila ji bolestivá menstruace, která se stupňovala. Trvalo dva roky, než se dozvěděla svoji diagnózu: endometrióza.

Je to osm měsíců, co jsme tento článek publikovali poprvé. Dnes už to víme s jistotou: situace lidí žijících v domácnosti s násilníkem se během lockdownu radikálně zhoršuje. Co dělat a kam se obrátit pro pomoc?

S určitou pravidelností k nám ze světa přicházejí zprávy o zákazu potratů či ztěžování přístupu k nim. Poslední dobou je to nejen ze vzdálených USA, ale také z okolního Polska a Slovenska. I když v České republice není žádná „institucionalizace regulace dělohy“ na stole, i ve veřejných diskusích potkáte dost lidí, kteří by potraty rádi zakázali nebo mají minimálně potřebu za ně ženy odsuzovat.

„Emily in Paris“ je neodolatelný seriál. Jako by přišel z úplně jiné doby – třeba z roku 2010 – a snažil se nám zvednout náladu. Zapínáme ho, jako když vytahujeme z mrazáku polárkový dort po špatném rozchodu. Škoda, že tvůrci tolik nenávidí mileniály, o kterých seriál je a kterým je určený.

Papelote je nejen proslulé překrásnými designy, ale i svými nároky na udržitelnou výrobu. Vize ekologické firmy začali naplňovat dávno předtím, než se ze sustainable stalo módní slovo.

Barbora Menclová píše vládě to, co si myslíme všichni.

Testosteron je hormon, který si i laici běžně spojují s mužností. V obecném povědomí je zakotveno, že je žádoucí, aby měl muž testosteronu hodně, což následně spojujeme s rozhodností, fyzickou silou a sexuálním výkonem. Kde je tento mýtus vyloženě nebezpečný, je sklon omlouvat agresivitu tím, že daný muž si „nemohl pomoci“. Proč? Dohnal ho k tomu prý testosteron.

Sestra Sherlocka a Mycrofta Holmesových dostala v nové televizní adaptaci románu Nancy Springer prostor k vyřešení hned dvou případů najednou a jen tak mimochodem přispěje i k ženskému emancipačnímu úsilí.

Zuzana Štefková, historička umění a kurátorka, a Lucia Dovičáková, výrazná slovenská malířka, jsou přítelkyně. Rozhovor, který spolu vedly, je neformální a zábavný, ale zároveň se nebojí jít na ostří nože. Mluví o sadomasochismu, mateřství, stárnutí, ženském údělu, plastikách a feminismu. To jsou témata, která se v Luciiných dílech objevují, a i proto jimi doprovodila velké téma o feminismu v zářijovém čísle časopisu Heroine.

Znáte ten pocit, když se díváte do zrcadla v kadeřnictví a máte z nové verze sebe sama zvláštní potěšení? Vlasová stylistka a influencerka Tereza Vlasáková po něm pojmenovala svůj inovativní salon.

Před pár měsíci jsem se vrátila ke koníčku, který jsem si osvojila během puberty. Prázdniny strávené na venkově se strýčkem a jeho stohy novin „Spirit“ ze mne v pubertě udělaly křížovkářského mistra. A v karanténě jako když najdeš! Pot je pořád znoj, puk je touš, stejně, jako je domácí zvíře buď koza, prase nebo pes. V křížovkách se nic nezměnilo. Svět je v nich ještě v pořádku. Bohužel.

Častěji než kdy dřív si dnes klademe otázku, co vlastně definuje pravého muže. Už sama taková otázka, která klade mužství jako problém a předmět debaty, do které lze vstoupit různými – dokonce i protichůdnými – názory, vede mnohé k přesvědčení, že toto „mužství“ se ocitá v krizi. Mluví-li se dnes tedy o „krizi mužství“, vstupujeme tím do historické epochy, která upírá svůj pohled na mužský gender. A reakce nás mužů, na které je pohlíženo, se různí.

Na jihu Čech během posledních let přibývá jedna zajímavá gastronomická adresa za druhou. Gurmeti míří do bister rašících podél hlavní táborské třídy, ale i k výrobcům fermentované březové mízy, tichého cideru nebo pro vyhlášené klobásy z jalovce.

Něco neznámého ve tmě. Samota. Smrt. Pětidílná minisérie skutečných příběhů v prostém a syrově podaném vyprávění těch, kteří je zažili, zprostředkovává pocity hrůzy tak zblízka, že i když není obava z výšek nebo smrti vaše téma, pravděpodobně se aspoň na chvíli bát začnete.

Zřejmě každá z nás jako dítě o něčem snila. Být veterinářkou? Popelářkou? Procestovat svět? Zajímá nás, o čem sní české dívky, a tomuto tématu se chceme věnovat dlouhodobě. Zeptali jsme se výjimečných žen na to, jak vychovávají své dcery. Vnímají jejich sny? Liší se od těch jejich? A jaké překážky stojí v jejich naplnění?

Zřejmě každá z nás jako dítě o něčem snila. Být veterinářkou? Popelářkou? Procestovat svět? Zajímá nás, o čem sní české dívky, a tomuto tématu se chceme věnovat dlouhodobě. Zeptali jsme se výjimečných žen na to, jak vychovávají své dcery. Vnímají jejich sny? Liší se od těch jejich? A jaké překážky stojí v jejich naplnění?

Vzor, zdroj bezpečí a lásky, jež si neklade podmínek. Jaká jsou specifika vztahu matky a dcery a proč se nehodí být ani s dospělou dcerou kamarádka? Psycholožka Pavla Koucká se zamýšlí nad tím, jaké předáváme svým dcerám vzory a jaké to může mít důsledky.

Na jaře jsme se ve velké míře stáhli do svých domovů, změnil se způsob, jakým studujeme, pracujeme, trávíme volný čas nebo nakupujeme. Někdo to možná vítal jako možnost zvolnit a vypadnout z tempa, ale řadě lidí – častěji žen – naopak povinnosti a stres přibyly. Skutečně to tak bylo, nebo jsme jen měly takový pocit? A co si z toho vzít do druhé vlny?

Cesta lesem, výhledy do krajiny, spaní pod širým nebem, šumění větru. A taky vypnutý telefon a krosna na zádech. S pandemií, která nás letos mnohem víc drží v hranicích republiky, lidé zamířili do hor nebo lesů zažít dobrodružství, které skoro nic nestojí, ale může vás dobít víc, než byste čekali. V posledních dnech turistické sezóny vás s dobrým vybavením přízemní mrazíky nepřekvapí a krajinu budete mít jen pro sebe.

Dlouho očekávaný nový román italské prozaičky skrývající se za jménem Elena Ferrante vyšel v českém překladu začátkem září, klasicky v Nakladatelství Prostor. Kniha s názvem Prolhaný život dospělých přináší příběh dospívající Giovanny, dívky z neapolské středostavovské rodiny. Půdorys románu zasadila Ferrante do známého prostředí: Neapol je městem, kde se odehrává i její románová tetralogie Geniální přítelkyně.

S Masarykovým „nebát se a nekrást“ si ani po sto letech tak úplně nevíme rady. Moralizujícímu otci zakladateli se navíc obtížně odporuje, když víme, že to nebyl „televizní“ tlachal, ale muž činu. Jeho kosmopolitní, liberální a levicové názory položily takové základy státu, že se jim obránci tradičního světa a proroci konzervativního nacionalismu dodnes mlčky vyhýbají. A kdyby náhodou, v záloze číhají další z rodu Masaryků, v mnohém radikálnější než první prezident. Manželka Charlotta a dcera Alice, jejichž odkaz by snad šlo shrnout do ještě opovážlivějšího: „Nebát se a pomáhat.“

Práce se sny připomíná komunikaci s cizincem, jemuž nerozumíme. Pokud chceme, můžeme se to ale naučit. Ve snech lze hledat odpovědi na to, jací jsme, co si přejeme anebo čeho se bojíme. Terapeut Lukáš Karas, který se už řadu let zabývá sny, je přesvědčen, že pochopit a naslouchat našim snům je nejrychlejší cesta k duševnímu rozvoji. Mluvili jsme spolu nejen o smyslu snů jako takových, ale i o významech konkrétních symbolů a cestách, jak nás může analýza snů v životě posunout dál.

Letošní rok nás vystavil výzvám, při kterých jsme si museli chtě nechtě vzpomenout na schopnosti a dovednosti dávno ztracené v čase. Vytáhnout stroj a začít šít, vyjet na týdny na venkov a zkoušet žít uprostřed karantény soběstačně, umět pomoci tak, aby to byla pomoc skutečná a účinná. Skautská organizace učí podobným hodnotám desítky let a dnes je o to víc aktuální.

Šábes ekonomiky. Čas odpočinku. S vyhlídkou na druhou vlnu epidemie si vzpomenu na výrok ekonoma Tomáše Sedláčka o vlně první. Jistě vzdělaný muž mě tehdy vytočil svou blazeovaností, s jakou v médiích zlehčoval dopady nouzového stavu a souvisejících opatření na společnost. Já ti dám šábes, já ti dám spočinutí, když je školka zavřená a dítě ti skáče po hlavě.

Dospíváme v závislosti na tom, jakých dosahujeme životních met. Někdo dospěje manželstvím a dětmi, jiný hypotékou. Já si uvědomuju proces dospívání v závislosti na tom, jak stárnou moji blízcí. A především ti nejbližší – vlastní rodiče. Dochází mi, jak málo o tomhle procesu vím. A že ještě míň, jak ho zvládat.

Seriál Away (Daleko) z produkce Netflixu je v krátkém čase už druhým audiovizuálním dílem, které tematizuje prožívání mateřství ve snaze skloubit ho s tak ambiciózním kariérním krokem, jakým je vůbec první cesta na Mars.

Předseda Trikolóry radí často a rád a stejně tak rád se stylizuje do podoby moudrého muže, který už leccos viděl a zažil a jeho rozsáhlá životní zkušenost ho opravňuje mluvit prakticky do všeho. Třeba do toho, jak být lepší matkou.

Už dávno neplatí, že autorská móda přímo od návrháře musí být drahá, a zároveň pro ženy s normální konfekční postavou nenositelná. Na české scéně je řada návrhářů, kteří navrhují originální kousky, které unosíte léta - a ani cena nebude vyšší než za kvalitnější konfekci z řetězce.

Můžu si sama sebe užít? Můžu. Chci o tom mluvit? Chci, nebo možná nechci. Musím o tom mluvit? Nemusím. A mám vůbec možnost o tom mluvit? To je otázka.

Lenka Krákorová je zdravá devětatřicetiletá žena, která dělá práci snů na manažerské pozici. Přesto ještě nedávno nejedla, nespala a málem zemřela. „Vypadám jako krásná a úspěšná žena? Je hrozně zvláštní tohle slyšet a říkám si, kolik dalších žen a mužů, které za krásné a úspěšné považuju já sama, takhle klame tělem,“ říká Lenka, která bojuje s depresí. Momentálně se cítí líp, ale ne dobře. „Poznávám mechanismy, které u mě depresi spouští. A učím se seberespektu. Na prahu čtyřicítky.“

Eva Eisler je v uměleckých kruzích pojem. Pětadvacet let žila v New Yorku, kde její originální šperky přebíraly nejznámější galerie, v 90. letech spoluzakládala newyorské České centrum. Úspěch neměla nijak zaručený, v 80. letech s manželem emigrovala s dvěma malými dětmi, bez peněz a kontaktů. Dnes inspiruje k odvaze své studenty.

„Rozhodl jsem se, že život začíná po rozvodu,“ říká mi rozzářeně při odchodu z jednací síně jeden z klientů poté, co bylo jeho manželství pravomocně rozvedeno. Velká část manželů ale bohužel brzy pochopí, že rozsudkem soudu o rozvodu manželství teprve začíná ten skutečný boj – o majetek. A nemyslím teď boj o majetek společný, natož o majetek druhého manžela. Ve většině případů bohužel jde o pouhé udržení se nad vodou a nepadnutí do spirály dluhů a exekucí.

Hnutí intuitive eating slibuje, že vám pomůže vymanit se z nezdravého vztahu k jídlu a naučí vás rozumět řeči vašeho těla. Dietní kultura nás ale místo toho desítky let učí spíše tomu, jak své tělo obelhat.

Seriál Lovecraftova země (Lovecraft Country) podle stejnojmenného povídkového románu Matta Ruffa je jedním z nejočekávanějších letošních projektů HBO. Působivý vizuál bohužel skrývá oproti předloze místy až příliš přímočaré sdělení.

Ministryně financí naznačila, že jisté skupiny obyvatel, konkrétně samoživitelky, natolik běžně zneužívají sociální dávky, že se nevyplatí jim pomáhat. Stačí ale chvíli počítat, aby bylo jasné, že i kdyby lstivé ženy překonaly všechny systémové překážky, z rozpočtu nic neubude. Kde ubude, je důstojnost nejslabších.

Ministryně financí naznačila, že jisté skupiny obyvatel, konkrétně samoživitelky, natolik běžně zneužívají sociální dávky, že se nevyplatí jim pomáhat. Stačí ale chvíli počítat, aby bylo jasné, že i kdyby lstivé ženy překonaly všechny systémové překážky, z rozpočtu nic neubude. Kde ubude, je důstojnost nejslabších.

Ministryně financí naznačila, že jisté skupiny obyvatel, konkrétně samoživitelky, natolik běžně zneužívají sociální dávky, že se nevyplatí jim pomáhat. Stačí ale chvíli počítat, aby bylo jasné, že i kdyby lstivé ženy překonaly všechny systémové překážky, z rozpočtu nic neubude. Kde ubude, je důstojnost nejslabších.

Když muž zabije ženu proto, že od něj odešla nebo chce odejít, jde o vraždu, pro kterou máme speciální pojem: femicida. A máme ji spojenou spíše se zeměmi třetího světa a tradicí vražd ze cti. Říkáme si, že přeci žijeme v jedné z nejbezpečnějších zemí světa, tak se nás to netýká. Jak ale ukázal nedávný případ masové vraždy v Bohumíně, vraždy žen jejich intimními partnery se dějí i u nás. Bližší pohled ukazuje, že poměrně často.

Jak mohou sociální vědci a vědkyně kreativně vstupovat do společenské diskuze, navíc u témat, jako jsou genderové nerovnosti a feminismus? Dvě brněnské socioložky našly odpověď ve formátu stand-up comedy. Lucie Jarkovská a Kateřina Lišková vás přesvědčí, že neveselým závěrům výzkumů o tom, jak si stojíme v rovnosti žen a mužů, se dá zasmát a že mluvit o nich je možné víceméně s každým.

4. srpna 2020 v 18:08 zaburácel centrem Bejrútu mohutný výbuch. Paříž Blízkého východu, jak se městu také říká, je v troskách. Na 200 lidí přišlo o život, další se pohřešují, šest tisíc bylo zraněno a 300 tisíc přišlo o střechu nad hlavou – v jediné vteřině, kdy vyletěl do povětří sklad ledabyle uskladněného dusičnanu amonného. Tolikrát těžce zkoušené město utrpělo fatální zásah.

To je dneska mládež, to za nás nebývalo. Téhle průpovídky si málokterá generace užila tolik jako tzv. mileniálové, kteří se stali nedobrovolným symbolem pro nezodpovědnost, přecitlivělost a sobeckost. Řada lidí si je stále představuje jako puberťáky, kteří odlepí zrak od mobilu, jen aby si objednali toast s avokádem. Podobné škatulkování ale není přesné. Mileniálové už často posílají do školy vlastní děti a tvrzení o jejich zhýčkanosti je na pováženou.

Křehký atomový reaktor jménem Vladivojna la Chia udělal tečku za pěti lety života, věnovanými básnířce Anně Barkovové. Kvůli obavám z dopadů karantény to byla tečka trochu nesmělá: deska Hrdinům naší doby vyšla jen digitálně a je proti plánu kratší. Ale odvaha přišla. Skladatelka a zpěvačka Hrdiny doplní na regulérní desku, přidá velký křest a koncerty – zkrátka z tečky bude pěkný vykřičník.

Být rodičem malých dětí a k tomu mít i sex je náročná disciplína. K uspokojivému stavu se některé páry prokousávají i několik let. „Odpadl ranní sex, protože se nikdy nevzbudíme dřív než děti. Odpadl nedělní odpolední sex, protože i když jedno dítě s trochou štěstí spí, to druhé ne. A večer, když spí obě, člověk chce stihnout tolik věcí,“ vystihuje Josefína realitu sexuálního života rodičů malých dětí.

Září je pro módní časopisy nejdůležitější měsíc. Končí léto, začíná obměna šatníků, módní domy představují novinky. Čtenáři napjatě očekávají stylové obálky, na kterých se kromě šatů a modelek řeší i nejrůznější společenská a politická témata. Když se to ale přežene, může dojít k trapným přešlapům, jako byl ten s „aktivistickou“ obálkou aktuálního čísla československého vydání Vogue. Ale dá se vůbec prostřednictvím politiky prodávat móda tak, aby z toho vydavatel vyšel s čistým štítem?

S představou globální katastrofy uvnitř sebe žiju několik let. Zčásti kvůli několika traumatickým zážitkům, ale hlavně kvůli pokračujícím změnám klimatu a ignoranci lidí, kteří mají rozhodování ve svých rukou. Ptám se sama sebe, co by se dělo. Jak by se chovali jiní lidé a jak bych jednala já? Zemřela bych?

S představou globální katastrofy uvnitř sebe žiju několik let. Zčásti kvůli několika traumatickým zážitkům, ale hlavně kvůli pokračujícím změnám klimatu a ignoranci lidí, kteří mají rozhodování ve svých rukou. Ptám se sama sebe, co by se dělo. Jak by se chovali jiní lidé a jak bych jednala já? Zemřela bych? Vypuknutí koronakrize tyhle strachy jenom prohloubilo a s úzkostí jsem sledovala rozvíjející se dystopii, která podobně jako klimatická krize nemá hranic. V karanténě jsem ale taky otevřela knihy americké spisovatelky Rebeccy Solnit a po pár měsících strávených v její společnosti jsem mnohem klidnější.

„Opravdové manželky“ z bohatých amerických kruhů vypadají natolik vzdálené normálnímu světu, že chuť dívat se na reality show z jejich životů se může jevit jako závistivý voyeurismus. Přesto se slavná show drží už dvě dekády na obrazovkách a ukazuje problémy bohatých z perspektivy nejen měnící se ekonomické situace, ale i pohledu na to, čím je život smetánky naplněn. A už to zdaleka nejsou jen kabelky a boty.

Je mi třiatřicet, řidičák mám od osmnácti, ale donedávna jsem byla mistryní světa ve vymýšlení výmluv, proč za volant nemůžu. Nejspíš nebudu sama, kdo se nikdy takzvaně nerozjezdil. Iva Rážová, majitelka Školy řízení, pomáhá mně i jiným ženám, kterým svazuje ruce stres nebo předchozí špatné zkušenosti.

Před pár dny zveřejnila influencerka, kuchařka a ambasadorka pozitivních vibrací Kamu post, kde použila slovní spojení „bordel jak u cigánů“. Po lavině reakcí pak slovní spojení smazala a zveřejnila příspěvek navazující, který měl použití rasistického stereotypu omluvit a zasadit do kontextu. Možná, že jde jen o projev vrcholící okurkové sezóny, ale možná je to také krásný příklad toho, jak drobné a zdánlivě nevinné stereotypy fungují, a jak jsou hluboce zakořeněné napříč společností v naší každodennosti.

Pořady o hubnutí. Klasický formát docu-reality s prvky osvěty, nevyčerpatelný zdroj motivace i útěchy, že na tom nejsme ještě tak špatně. Co když je ale provedení natolik bídné, že místo pomoci prostě jenom škodí?

Moninu Nevrlou bychom mohli zařadit do více škatulek. Tanci se věnuje odmalička, modelingu a natáčení již přes dekádu, a do toho v roce 2017 spolu s Jakubem Ra a Petrem Susanem Šagátem založila modelingovou agenturu se zaměřením na diverzitu New Aliens Agency. Škatulkování ale moc nevyhledává.

Jste slepice, na medicínu nemáte, držte se plotny. Podobné názory jak z 19. století slýchá i dnes řada českých doktorek, a to od vyučujících, nadřízených či kolegů. Ukázalo to nedávné šetření spolku Mladí lékaři. Nepřátelskou atmosféru ještě podtrhují vyjádření některých odborníků do médií, že je příliš vysoký počet žen v oboru „problém“ a je s tím třeba něco dělat. Bylo by přitom zajímavé sledovat, jak by to vypadalo, kdyby doktorky a sestry vyslyšely tato přání a skutečně odešly. Právě ony totiž drží celý náš zdravotnický systém nad vodou.

Bylo by hezké představovat si, že všichni jsme natolik mužem nebo ženou, jak jsme k tomu individuálně dospěli. Nežijeme ale ve vakuu a naše návyky a životní volby vznikají na pozadí společenského nastavení. Jak úspěšně plníte svou úlohu, která je tu s námi údajně už od pravěku? A vyplácí se vám to?

Na HBO je k vidění obnovený seriál Penny Dreadful. Šestákové historky se tentokrát odehrávají v Los Angeles třicátých let, kde vládne mexický folklór a ve stínech se plíží náckové.

Právní systém na spoustu situací v rozvodových sporech nabízí alespoň základní řešení, ale když se partneři navzájem nenávidí a berou dítě jako nástroj vzájemné pomsty, bývají i paragrafy krátké. V takových tahanicích často dochází i k závažným křivým obviněním a spory se táhnou nesnesitelně dlouho. Co by pomohlo pro řešení těchto situací?

„Tak už je to tady. Feministky se utrhly ze řetězu a dělají lidem ze života peklo. Jako první to odnesl Jaroslav Němeček, autor Čtyřlístku!“ Zhruba takový dojem by si mohl odnést člověk z dění posledních dní. Co se vlastně děje? Opravdu se svět zbláznil?

Ještě před rokem na dveřích od mého pokoje visela cedulka s nápisem: Nikomu není nic do toho, co jíš! Nikdy by mě nanapadlo, že po třicítce se setkám s lidmi, kterým nebudu schopna uspokojivě vysvětlit, proč jsem vegetariánka. Po vysilujích pokusech jsem vysvětlování vzdala, protože nikomu nic vysvětlovat nemusím a nechci.

Dospíváme v závislosti na tom, jakých dosahujeme životních met. Někdo dospěje manželstvím a dětmi, jiný hypotékou. Já si uvědomuju proces dospívání v závislosti na tom, jak stárnou moji blízcí. A především ti nejbližší – vlastní rodiče. Dochází mi, jak málo o tomhle procesu vím. A že ještě míň, jak ho zvládat.

Byla jsem nervózní a nevěděla co mám čekat. Budou na nás útočit nějací náckové nebo rozlícení věřící? Kolik nás bude, deset, nebo tisíc? Budu tam vůbec někoho znát? Mám si vzít černou košili nebo šaty? Všechno tohle se mi honilo hlavou, když jsem se připravovala na první Prague Pride pochod hrdosti v roce 2011.