AV ČR

Michaela Lauscherová (dnes Vidláková) se narodila na konci roku 1936 v Praze do židovské rodiny. Byla ještě malá holčička, když se v prosinci 1942 i s rodiči dostala do ghetta v Terezíně. Hrůzy války se jim všem naštěstí podařilo překonat a dnes zůstává ve svých téměř 89 letech jednou z posledních přeživších holokaustu u nás. Památníky vnímá jako důležitá místa paměti. Jejímu srdci blízký je například ten v pražské Pinkasově synagoze, který patří k nejstarším svého druhu v celé Evropě. „Vrací jména lidem, kteří nemají ani hrob, těm, jejichž popel nebyl zachován,“ řekla v debatě k uvedení knihy Michaela Vidláková. „Ovšem je tady ještě jeden důležitý památník, a to Strom terezínských dětí. Zasadily ho tehdy děti, jako jsem byla já. Většina z nich nepřežila, ale ten strom dlouho ano,“ dodala Michaela Vidláková (vzpomínku na její maminku Irmu Lauscherovou, která se o strom coby učitelka terezínských dětí starala, si můžete přečíst ve Zpravodaji Památníku Terezín ). Javor fatálně poškodily povodně v roce 2002, naštěstí se podařilo včas odebrat sazeničky a potomci původní dřeviny nyní rostou na několika místech světa. Autory unikátního návrhu památníku v pražské Pinkasově synagoze byli malíři Václav Boštík a Jiří John. Téma aktuální i citlivé „I osmdesát let po skončení druhé světové války zůstává téma holokaustu a jeho připomínky ve veřejném prostoru neustále živé a aktuální,“ řekl při uvedení knihy Jiří Drahoš, první místopředseda Senátu Parlamentu ČR. „Diskuze o způsobech zachování paměti, ale také o interpretaci těchto historických událostí a symbolickém, vizuálním či materiálním ztvárnění traumatu holokaustu jsou často po odborné i společenské stránce velmi citlivým tématem,“ dodal. Senátor a bývalý předseda Akademie věd ČR z let 2009–2017 zmínil, že nové památníky nebo pamětní desky vznikají v České republice dodnes. K některým teprve musel dozrát čas. S velkým časovým odstupem – prakticky až v posledních letech – se například začaly objevovat monumenty upomínající na romské oběti (přečtěte si k tématu text Téma romského holokaustu je dlouho přehlížené, upozornili účastníci konference ). „Největším symbolem holokaustu spáchaného na protektorátních Romech jsou Lety u Písku. Zároveň jsou ale i symbolem zanedbání až týrání romské paměti, které nastalo po válce,“ řekla historička z Muzea romské kultury Tereza Richtáriková. Památník holokaustu Romů a Sintů v Čechách v Letech u Písku se pro veřejnost otevřel až v květnu 2024, tedy 79 let po konci války. Mohlo k tomu dojít až poté, co stát v roce 2018 odkoupil vepřín, který v místech někdejšího lágru fungoval od sedmdesátých let 20. století. V roce 2022 šly jeho budovy konečně k zemi. Knihu vydala v listopadu 2025 nakladatelství Academia a Artefactum. Budapešťské boty a Berlín Kniha obsahuje pojednání nejen o českých, ale i o zahraničních památnících. Mluvilo se o nich rovněž při debatě v Knihovně Václava Havla. Michaela Vidláková považuje za nesmírně silné místo venkovní monument v Budapešti na břehu Dunaje, sestávající z 60 párů kovových bot různých velikostí a stylů. Tereza Richtáriková zmínila památník a muzeum holokaustu v Berlíně. Další z diskutujících, ředitel Památníku Terezín Jan Roubínek, pak publikum seznámil s poměrně novým, pro něj velmi působivým monumentem v místě vyhlazovacího tábora Belzec, nedaleko polsko-ukrajinské hranice. Tábor je méně známý, protože po něm prakticky nezbyli žádní přeživší, kteří by na něj vzpomínali. O to tísnivější je atmosféra na místě, kde návštěvník cítí hrůzu ticha a prázdnoty na každém kroku. Memento pro další generace „Kolektivní pomníky a památníky holokaustu nejsou jen dlouhými seznamy jmen obětí

Skoro dvě stovky mladých lidí ve třech dnech představily odborným porotám a veřejnosti výsledky svého téměř ročního bádání. Témata pokrývala všechny tři vědní oblasti – od neživé přírody (fyzika, matematika, informatika), přes živou přírodu (zoologie, botanika, medicína) až po humanitní a společenské vědy (jazykověda, historie, právo). „Žijeme dnes v době, která nám nabízí spoustu možností, jak trávit volný čas. Jsem velmi rád, že jste se rozhodli jít cestou, kdy věnujete desítky nebo stovky hodin činnosti, která třeba není tak atraktivní, ale která vám otevírá cestu k poznání a budoucnosti,“ uvedl třídenní konferenci předseda Akademie věd ČR Radomír Pánek. Konferenci Otevřené vědy uvedl předseda Akademie věd ČR Radomír Pánek. Neživá příroda Na konci prvního dne porota vyzdvihla tři nejzajímavější příspěvky a jednomu udělila zvláštní cenu. „Pro nás porotce bylo vážně těžké vybrat jen tři nejlepší prezentace, protože všechny byly velmi povedené,“ řekl za porotu v kategorii neživé přírody paleontolog Lukáš Laibl z Geologického ústavu AV ČR. „Když to srovnám se svojí prezentací ze Středoškolské odborné činnosti před více než dvaceti lety, jsou na tom dnešní středoškoláci kvalitativně daleko lépe než moje generace,“ dodal. První místo porota udělila studentům Amelii Anně Figallové, Viktorii Lacinové a Petru Marešovi za stáž Zažij napětí při studiu buněčných membrán, kterou absolvovali u lektorky Zuzany Johanovské z Ústavu fyzikální chemie J. Heyrovského AV ČR. Druhou příčku obsadili Michal Glasnák, Samuel Vacek a David Bojko za stáž Analýza konspiračních a dezinformačních narativů pomocí bayesovských sítí, na níž pracovali u lektora Jiřího Vomlela z Ústavu teorie informace a automatizace AV ČR. Na třetím místě skončil Vojtěch Hoffmann, absolvent stáže Metody analýzy multimodálních dat, který spolupracoval s lektorkou Evženií Uglickich taktéž z Ústavu teorie informace a automatizace AV ČR. Zvláštní cenu poroty si odnesla Sieun Kim za stáž Evaluation of interfacial adhesion strength of metal-polymer composite, kterou zpracovávala u lektorky Snehy Samal ve Fyzikálním ústavu AV ČR. Konference se konala ve třech dnech od 12. do 14. listopadu 2025 v budově AV ČR na Národní třídě v Praze. Živá příroda „Bylo to těžké, jako vždy. Zazněla spousta přednášek, kterým nešlo prakticky nic vytknout. Nakonec jsme ale dospěli k výsledkům, které jsme rozdělili do dvou kategorií – na kategorii biologie a ekologie a kategorii chemie a biochemie,“ řekl porotce z oblasti živé přírody Tomáš Kraus z Ústavu organické chemie a biochemie AV ČR. V kategorii biologie a ekologie vyhlásili porotci jako nejlepší stáž Efekt prostředí, stáří semen a typ opylování na klíčení a růst v ČR kriticky ohroženého druhu drobnokvět pobřežní, na které v Botanickém ústavu AV ČR pracovala Marta Kudrnáčová u lektorky Věroslavy Hadincové. Z druhého místa se radoval Antonín Kouba, který v Ústavu biologie obratlovců AV ČR u Petra Procházky absolvoval stáž Časoprostorová analýza využívání prostředí hrdličkou divokou během hnízdění. Třetí příčku obsadila Veronika Havlíčková, autorka prezentace Jak se mění biodiverzita půd Šumavy? Stáže se účastnila u lektora Petra Baldriana z Mikrobiologického ústavu AV ČR. Co se týče druhé kategorie v oblasti živé přírody, tedy chemie a biochemie, za nejlepší porotci označili prezentaci nazvanou Molekulární elektrochemie – redox charakterizace nových organických sloučenin. Její autorkou je Nikola Šmídová a lektorem Jiří Ludvík z Ústavu fyzikální chemie J. Heyrovského AV ČR. Druhé místo si vysloužil Ondřej Zapletal, který u lektora Petra Bouře v Ústavu organické chemie a biochemie AV ČR pracoval na tématu Vibrační spektroskopie biomolekul v roztoku. Třetí mí

Publikace, kterou vydalo Nakladatelství Academia v roce 2023, přináší pozoruhodné informace o dávných populacích, jež před tisícovkou let kočovaly oblastí eurasijské stepi. Nyní získala jedno z nejrespektovanějších ocenění za překlad arabské literatury. „Je úžasné uspět v silné konkurenci. Nominováno bylo více než 130 knih z celého světa. Neberu to ovšem jen jako cenu pro jeden individuální výstup. Vnímám to jako ocenění pro celou edici Orient, kterou Nakladatelství Academia vydává a jež je na špičkové úrovni obsahově i samotným zpracováním knih,“ říká Ondřej Beránek, autor překladu a místopředseda Akademie věd ČR. Na snímku (zleva) Sobhi Boustani, Šárka Hakenová z Nakladatelství Academia, místopředseda Akademie věd ČR Ondřej Beránek, Luis Miguel Cañada a Isabella Camera d’Afflitto Cenu uděluje Sharjah International Book Fair pod záštitou vládce emirátu Šardža (Sharjah), Jeho Výsosti šejcha Dr. Sultána ibn Muhammada al-Qásimího, člena Nejvyšší rady Spojených arabských emirátů. Ocenění podporuje kulturní dialog mezi Východem a Západem prostřednictvím kvalitních překladů arabské literatury do světových jazyků. Obrovskou radost vyvolalo ocenění Turjuman Award také u ředitele Nakladatelství Academia Jiřího Padevěta: „I když je pocta především uznáním práce překladatele, zároveň je velkým oceněním nejen pro značku Academia a Středisko společných činností, ale i pro Akademii věd jako takovou.“ Znovunalezené svědectví Původní arabský rukopis Ibn Fadlána se sice ztratil, ale některé jeho poznatky z cesty byly známé. Zmiňovali je totiž jiní cestovatelé a učenci. Vědělo se tedy, že spis existoval. Až po zhruba tisíci letech – v roce 1923 – se v jedné z knihoven íránského Mašhadu našel opis tohoto díla. Nejprve byl přeložený do němčiny a ruštiny, později do angličtiny, francouzštiny a polštiny. Český překlad vznikl až o dalších sto let později právě v Nakladatelství Academia v edici Orient. Arabista a překladatel Ondřej Beránek při křtu knihy 28. listopadu 2023 v knihkupectví Academia „Některá zásadní díla žánru už byla do češtiny přeložena – například od jednoho z nejznámějších cestovatelů arabského středověku Ibn Battúty,“ vysvětluje Ondřej Beránek v článku, který vyšel u příležitosti vydání překladu cestopisu, a doplňuje: „V českém kánonu překladů arabského písemnictví, v němž máme tradici, rozhodně rukopis Ibn Fadlána chyběl.“ Ondřej Beránek rovněž podotýká, že měl téma „na stole“ více než deset let. Zřejmě největším úskalím pro něj totiž nebyla ani tak středověká arabština protkaná perskými a turkickými prvky, ale nedostatek času, který si na překlad mohl vyčlenit. V letech 2013 až 2021 působil jako ředitel Orientálního ústavu AV ČR a od roku 2021 je i místopředsedou Akademie věd ČR, nyní ve druhém funkčním období. Zápisky z cest Ibn Fadlána jsou cenným svědectvím o kmenech, jež v 10. století obývaly pouštní a stepní oblasti, kde bychom v současnosti na mapě našli Turkmenistán, Uzbekistán, Kazachstán a Rusko. Čtenář se tak může dozvědět o národech, které se do českých učebnic dějepisu nebo zeměpisu neprobojovaly. „Běžný středoškolák a jen minimum vysokoškoláků se při studiích setká s národy, jako jsou Oghuzové, Baškirové nebo Pečeněhové. Víme o nich poměrně málo. Ibn Fadlánův cestopis je jedním z mála písemných zdrojů informací, které mohou pomoci osvětlit význam archeologických nálezů z oblasti,“ pokračuje Ondřej Beránek. Kniha Cesta z Baghdádu k volžským Bulharům: 921–922 čítá celkem 192 stran. Větší část tvoří stať Ondřeje Beránka, který přibližuje dobový i jazykový kontext cestopisu. Publikace může být zdrojem informací pro studenty a odborníky na oblast (nejen) střední Asie, dějiny lidstva i orientální

Soutěž se uskuteční 3. prosince 2025 v budově Mendelova gymnázia v Opavě. Účastníci se mohou těšit na kombinaci teoretických i praktických úkolů a na workshop vedený zkušenými archeology. Ti žákům a žákyním přiblíží, jak vypadá práce badatelů v terénu i za stolem a jak z drobných stop minulosti vznikají příběhy, které pomáhají chápat historii. Zvláštní pozornost si zaslouží dobrovolný bonusový úkol, který spojuje hudbu a historii. Soutěžící se inspirují písní Tomáše Kočka nazvanou Velesu a vyberou si artefakt ze sbírek muzeí či archeologických institucí, jenž se k příběhu písně váže. Na jeho základě vytvoří krátký příběh nebo video, které oživí minulost novým pohledem. Hodnotí se historická přesnost, souvislost s písní i originalita zpracování. Mladí lidé objevují minulost po svém „Chceme mladým lidem ukázat, že archeologie může být hravá a tvořivá. Výzkum není jen o vykopávkách, ale především o příbězích, které spojují naši minulost se současností,“ říká odborný garant soutěže Petr Rataj z Archeologického ústavu AV ČR v Brně. Projekt vznikl z iniciativy Mendelova gymnázia v Opavě jako příklad moderního vzdělávání. „Archeologická soutěž může být inspirací pro další podobné aktivity po celé republice. V budoucnu bychom v Opavě rádi vytvořili i archeologický kroužek, který by přilákal zájem mladých lidí o podobné aktivity," dodávají autoři projektu, učitelé Adam Wiltsch a Ondřej Škrabal z Mendelova gymnázia. Uzávěrka přihlášek a odevzdání bonusového úkolu je 28. listopadu 2025. Přihlášky lze zasílat e-mailem na adresu: skrabal@mgopava.cz. Soutěží dvoučlenné týmy, každá škola může přihlásit maximálně dvě družstva. Projekt se koná pod záštitou Archeologického ústavu AV ČR, Brno. Kontakt: Mgr. Petr Rataj, Ph.D. Archeologický ústav Akademie věd ČR, Brno rataj@arub.cz Mgr. BcA. Adam Wiltsch Mendelovo gymnázium v Opavě wiltsch@mgopava.cz Mgr. Ondřej Škrabal Mendelovo gymnázium v Opavě skrabal@mgopava.cz Malbu přírodními barvivy používanými v období paleolitu si děti vyzkoušely na Veletrhu vědy. F OTO: Archeologický ústav AV ČR, Brno

„Energetika a životní prostředí jsou témata úzce související. Dnes více než kdykoli předtím. Proto je potřeba udržovat kontakty a vzájemně se informovat,“ uvedl Jiří Plešek, člen Akademické rady a předseda Komise pro energetiku AV ČR. „Předběžně počítáme s tím, že společné zasedání proběhne vždy jednou v roce,“ dodal. Předsedové komisí Jiří Plešek a Martin Pivokonský (zleva) při zahájení semináře Jaderná energetika a udržitelná budoucnost To, jaké energetické zdroje budeme využívat, ovlivní nejen ekonomiku, ale také stav životního prostředí. Je proto s velkou výhodou obě témata pojímat v součinnosti. „Trajektorie transformace do roku 2030 se zdá být jasná, ale další období je plné nejistot a rizik pro investory,“ řekl Jaroslav Knápek z Fakulty elektrotechnické ČVUT v Praze, který se ve svém příspěvku zaměřil na výzvy a příležitosti pro udržitelnou budoucnost. O problematice zajištění zdrojů vody pro jaderná zařízení hovořili Radek Kopřiva a Kamila Růžičková z Elektrárny Dukovany II. Voda je jednou z klíčových surovin pro provoz jaderných elektráren. Užitková voda se používá k přenosu tepla v reaktoru, moderaci štěpné reakce, k výrobě páry v parních turbínách, ale také k chlazení technologických systémů i odvodu zbytkového tepla přes chladicí věže. Jaderné energetice se věnoval také Vladimír Wagner z Akademie věd ČR. Zaměřil se na téma současného stavu palivového cyklu v jaderných zařízeních. Bezpečnostní a ekonomické souvislosti V další části semináře se rozebíraly trendy na mezinárodním energetickém trhu a srovnávaly se koncové ceny elektřiny a plynu. Hovořilo se také o bezpečnosti fotovoltaických systémů a výzvách současné energetické politiky Evropské unie ve světle nové geopolitické reality. Komise pro energetiku AV ČR a Komise pro životní prostředí AV ČR jsou poradní orgány Akademické rady AV ČR. Jako takové mají za úkol sledovat trendy ve svých oborech a vést diskuze na daná témata. Text: Leona Matušková, ve spolupráci s Eliškou Zvolánkovou, Divize vnějších vztahů SSČ AV ČR Foto: Jana Plavec, Divize vnějších vztahů SSČ AV ČR Text a fotografie jsou uvolněny pod svobodnou licencí Creative Commons.

„Energetika a životní prostředí jsou témata úzce související. Dnes více než kdykoli předtím. Proto je potřeba udržovat kontakty a vzájemně se informovat,“ uvedl Jiří Plešek, člen Akademické rady a předseda Komise pro energetiku AV ČR. „Předběžně počítáme s tím, že společné zasedání proběhne vždy jednou v roce,“ dodal. Předsedové komisí Jiří Plešek a Martin Pivokonský (zleva) při zahájení semináře Jaderná energetika a udržitelná budoucnost To, jaké energetické zdroje budeme využívat, ovlivní nejen ekonomiku, ale také stav životního prostředí. Je proto s velkou výhodou obě témata pojímat v součinnosti. „Trajektorie transformace do roku 2030 se zdá být jasná, ale další období je plné nejistot a rizik pro investory,“ řekl Jaroslav Knápek z Fakulty elektrotechnické ČVUT v Praze, který se ve svém příspěvku zaměřil na výzvy a příležitosti pro udržitelnou budoucnost. O problematice zajištění zdrojů vody pro jaderná zařízení hovořili Radek Kopřiva a Kamila Růžičková z Elektrárny Dukovany II. Voda je jednou z klíčových surovin pro provoz jaderných elektráren. Užitková voda se používá k přenosu tepla v reaktoru, moderaci štěpné reakce, k výrobě páry v parních turbínách, ale také k chlazení technologických systémů i odvodu zbytkového tepla přes chladicí věže. Jaderné energetice se věnoval také Vladimír Wagner z Akademie věd ČR. Zaměřil se na téma současného stavu palivového cyklu v jaderných zařízeních. Bezpečnostní a ekonomické souvislosti V další části semináře se rozebíraly trendy na mezinárodním energetickém trhu a srovnávaly se koncové ceny elektřiny a plynu. Hovořilo se také o bezpečnosti fotovoltaických systémů a výzvách současné energetické politiky Evropské unie ve světle nové geopolitické reality. Komise pro energetiku AV ČR a Komise pro životní prostředí AV ČR jsou poradní orgány Akademické rady AV ČR. Jako takové mají za úkol sledovat trendy ve svých oborech a vést diskuze na daná témata. Text: Leona Matušková, ve spolupráci s Eliškou Zvolánkovou, Divize vnějších vztahů SSČ AV ČR Foto: Jana Plavec, Divize vnějších vztahů SSČ AV ČR Text a fotografie jsou uvolněny pod svobodnou licencí Creative Commons.

V letech 2000–2024 rostla česká ekonomika v průměru rychleji, než kolik byly úrokové sazby státního dluhu. To teoreticky umožňovalo udržet nebo snižovat míru zadlužení státu. Pokud by české vlády tehdy hospodařily s rozpočtovými schodky nepřesahujícími půl procenta HDP, nebylo by nutné snižovat výdaje či zvyšovat daně a ekonomika by z dluhu ‘rostla‘. Ve skutečnosti ale tehdy státní rozpočty vykazovaly průměrné deficity kolem 2,6 % HDP. To vedlo k výraznému růstu míry zadlužení státu z nízkých 10 % HDP až na 42 % HDP. Tempo zadlužování prostě výrazně přesahovalo jakoukoliv realisticky představitelnou možnost vyrůstání z dluhu. Nová analýza upozorňuje, že podmínky pro vyrůstání českého státu z dluhu se ve výhledu budou spíše zhoršovat. Očekává se totiž dlouhodobě pomalejší růst ekonomiky a zároveň vyšší úrokové sazby placené za státní dluh. Taková kombinace možnost vyrůstání české ekonomiky z dluhu značně omezí. Otázkou v tomto kontextu je vliv hospodářských politik budoucích vlád na dlouhodobý ekonomický růst. České vlády mohou vyrůstání z dluhu částečně posílit prostřednictvím strukturálních reforem a výnosnými investicemi do infrastruktury, vzdělání, vývoje a inovací. Tyto kroky by mohly zvýšit dlouhodobý růstový potenciál ekonomiky, ale jejich účinky bývají nejisté a realizace bývá politicky náročná a zdlouhavá. Mezi další možnosti snížení míry zadlužení státu patří snižování výdajů a zvyšování příjmů státního rozpočtu, neočekávaná inflace či finanční represe. „Výhled dlouhodobého tempa růstu české ekonomiky a úrokových sazeb státního dluhu, i s ohledem na předpokládané působení rozpočtové politiky, není ohledně možného vyrůstání ekonomiky z dluhu příliš optimistický, spíše naopak,” shrnuje výkonný ředitel IDEA při CERGE–EI Daniel Münich. Celý text policy briefu k dispozici zde: https://idea.cerge-ei.cz/zpravy/muze-ceska-ekonomika-vyrust-z-dluhu Institut pro demokracii a ekonomickou analýzu (IDEA) při Ekonomickém ústavu AV ČR, v. v. i. je nezávislý akademický think-tank zaměřující se na analýzy, vyhodnocování a vlastní návrhy veřejných politik. Doporučení IDEA vychází z analýz založených na faktech, datech, jejich nestranné interpretaci a moderní ekonomické teorii. IDEA je projektem Ekonomického ústavu Akademie věd České republiky, který spolu s Centrem pro ekonomický výzkum a doktorské studium Univerzity Karlovy (CERGE) tvoří společné akademické pracoviště CERGE-EI. Kontakty: Michal Franta michal.franta@cerge-ei.cz Daniel Münich daniel.munich@cerge-ei.cz Eva Peňázová +420 602 698 440 eva.penazova@cerge-ei.cz

S vedením talentovaných středoškolaček a středoškoláků v Otevřené vědě už má Martin Jindra bohaté zkušenosti. V rozhovoru, který vznikl loni při příležitosti 20 let programu, vzpomíná, jak mu zkušenosti ze stáže pomáhaly při startu na vysoké škole i jeho kariéře, a vysvětluje, že vedení stáží může přinést vědcům a vědkyním neotřelý pohled na práci. Od 1. října 2025 se mohou popularizátoři a popularizátorky z pracovišť Akademie věd ČR hlásit do dalšího ročníku. Co vás jako středoškoláka motivovalo, abyste se před lety na stáž Otevřené vědy přihlásil? Na začátku druhého ročníku střední školy jsem na chodbě srazil na zem svou učitelku chemie. Pod pohrůžkou, že neprojdu do třetího ročníku, mě donutila, abych si vybral některou ze stáží Otevřené vědy – tímto zdravím Janu Strádalovou. Zdá se, že nečekaná srážka byla i pro něco dobrá. Na jakou stáž jste ze školní chodby „vyrazil“? Stážistou jsem byl tři roky a jako první si vybral práci na téma „Monokrystaly pouhým okem“ u Otakara Franka v Ústavu fyzikální chemie Jaroslava Heyrovského. Zpětně musím říct, že vybrat si Otu byla trefa do černého. Martin Jindra se svým bývalým lektorem Otakarem Frankem V čem přesně? Před první stáží jsem byl nervózní, že se očekává, že budu všemu rozumět. Z toho, co jsem si na internetu četl večer předtím, jsem většinu nepochopil. Prostě fyzika hodně nad rámec druhého ročníku střední školy. Když si pro mě vedoucí přišel na vrátnici a jeho první slova byla: „Čau, já sem Ota!“, byl jsem tím ve svých šestnácti zaskočený. Ve škole nepřipadalo v úvahu někomu tykat, takže jsem si zvykal asi půl roku. Na stáži jsem se tak od začátku cítil dobře a nebál se na cokoli zeptat. Žádná otázka zkrátka nebyla špatná. Nemám sice zkušenosti s jinými vedoucími, ale doufám, že jich podobně funguje většina. Možná to je ale jeden z důvodů, proč s Otou spolupracuji dodnes. Jaké zkušenosti jste získal? Uplatníte je i ve své současné práci? V tématu první stáže v podstatě pokračuji – a troufám si říct, že jsem ho i podstatně rozšířil. Těžko se ale odpovídá, musel bych vypsat vlastně všechno, co nyní dělám. Pokud by ale někoho zajímalo, na čem pracuji, doporučuji, aby si přečetl mou disertaci. Knižně vyjde snad už příští rok. Náklad bude ale omezený a očekává se, že z pultů knihkupectví okamžitě zmizí – doporučuji tedy neotálet! V čem vidíte největší rozdíl mezi svými zkušenostmi a praxí současných stážistů? V případě našeho ústavu v přístrojovém vybavení. Když si vzpomenu na svůj první rok stážisty, pracovali jsme s jedním Ramanovým spektroskopem. Jde o jeden z nejvíce používaných přístrojů pro charakterizaci 2D materiálů. Vzorky jsme připravovali v obyčejné laboratoři a měli k dispozici jeden potenciostat pro elektrochemická měření. V současnosti máme Ramanových spektroskopů několik a vzorky připravujeme ve vybavených čistých prostorech – laboratoři s kontrolovanými podmínkami pro precizní přípravu vzorků. I náš elektrochemický arzenál se rozrostl. O dalších technikách pro studium a přípravu vzorků nemluvě. Jakou roli sehrála stáž v tom, že jste se rozhodl pracovat v „Heyráku“? Zásadní. Bez Otevřené vědy by mě asi ani nenapadlo se o vědu jako potenciální zaměstnání vůbec zajímat. Martin Jindra pracuje v Ústavu fyzikální chemie J. Heyrovského AV ČR, kde se zúčastnil i své stáže. Nyní stojíte na druhé straně jako mentor a lektor. Co vás na této roli nejvíce baví? Snažím se udělat pro studenty a studentky vědu zábavnou, nechat je, ať si vyzkoušejí přístroje, a co nejlépe jim vysvětlit, jak daná technika funguje. Někdy je to samozřejmě složité. Fyzikální principy, na kterých stojí většina z nich, totiž přesahují středoškolskou fyziku. To je as

Výstavný dům rodiny Weiselů u kostela sv. Mikuláše na Starém Městě pražském býval plný lidí. Nejen devíti dětí, které se postupně Rykl a Enochovi narodily, ale především klientů, které pán a paní domu přijímali v kanceláři. Bankéř a často i jeho žena s nimi řešili finanční transakce, uzavírali obchody, půjčovali peníze nebo inkasovali splátky. Čilý ruch panoval i v přilehlých prostorách domu, kde lidé čekali, až na ně přijde řada, krátili si přitom dlouhou chvíli hovory mezi sebou, nebo si prohlíželi zboží, které jim přicházeli nabídnout podomní obchodníci. Podobně tomu bylo i v srpnu 1572. Žid Šalomún, jenž si sem přišel půjčit peníze, později vzpomínal, že tam „bylo tehdáž lidu mnoho křesťanského i židovského“. Z dalších svědectví víme, že v bankéřově kanceláři v ten den jednali například hrabata Šebestián z Gutštejna a Kašpar Šenberk ze Šenberku, místní židovský koníř Josef Teplický i Židé z bavorského Sulzbachu. Někteří Židé získali od panovníků značná privilegia, Jakubu Baševimu byl dokonce udělen šlechtický titul s erbem. O těchto podrobnostech víme díky tomu, že se v ten den do domu Weiselových dostavil také německý kožišník Hanuš Folknar, jeden z mnoha podomních prodejců, kteří v té době hledali štěstí dům od domu. Nabízel u Weiselů kožešiny, u nichž později vyšlo najevo, že byly kradené. Tehdy si jich několik koupila jedna z Enochových dcer, a on tak následně čelil obžalobě původního majitele za kupování zcizených věcí. Při soudním přelíčení se za Enochovu pověst zaručili významní představitelé židovské obce. Všichni potvrdili, že jde o bezúhonného a v pražské židovské obci velmi váženého člověka. I díky jejich přímluvě soud dopadl pro bankéře a jeho rodinu dobře. Pro náš příběh však rozsudek není až tak podstatný. Důležité je, že se díky této příhodě a jejímu pečlivému zaznamenání v dobových soudních knihách dovídáme detaily z života pražské židovské komunity ve druhé polovině 16. století. Dlouhé století Na migraci a mobilitu pražské židovské komunity na přelomu středověku a novověku se zaměřoval výzkumný projekt Marie Buňatové z Historického ústavu AV ČR podpořený prestižní prémií Lumina quaeruntur. „Díváme se na celé takzvané dlouhé 16. století. Začínáme už rokem 1471, kdy na český trůn nastoupil Vladislav Jagellonský. Právě za jeho vlády totiž došlo k řadě právních změn, jež mimo jiné specifikovaly možnosti Židů podnikat. Symbolicky pak končí rokem 1601, kdy umírá bankéř Rudolfa II. a významný člen pražské židovské obce Markus Mordechaj Maisel,“ uvádí Marie Buňatová. Marie Buňatová z Historického ústavu AV ČR (CC) Vcelku dynamické změny pražské židovské komunity je potřeba zasadit do širšího kontextu doby. Vladislav Jagellonský nastoupil na trůn po Jiřím z Poděbrad a převzal vládu v době, která vůbec nebyla jednoduchá. Českou společnost oslabovaly dlouholeté spory mezi jednotlivými stavy a konfesemi (katolíci a představitelé různých protestantských církví). Ani ekonomicky se příliš nedařilo, mezinárodní obchod nevzkvétal, země Koruny české byly zahleděné samy do sebe a svých problémů. V průběhu následujících desítek let se to ale začalo měnit. Už za Jagellonců se království více otevřelo světu a postupně se obnovovaly přeshraniční vztahy a otevíraly nové obchodní cesty. V první třetině 16. století se do Prahy a dalších českých měst začalo čím dál častěji dovážet nejrůznější zahraniční zboží včetně luxusních italských látek a vín nebo orientálního koření. Od nás se naopak vyváželo plátno, vlna, sukna nebo zemědělské produkty. Čilé obchodní styky panovaly mezi Prahou, Norimberkem, Lincem i Krakovem. Někteří pražští obchodníci ale jezdili osobně přes Alpy až do Itá

Školu českého jazyka a literatury pro pedagogy pořádá Akademie věd ČR již od roku 2012. Vzdělávací kurz je určen učitelkám a učitelům českého jazyka a literatury 2. stupně základních a středních škol, učilišť i gymnázií. Cílem je představit zajímavá témata a poslední trendy v českém jazyce a literatuře a nabídnout účastníkům inspiraci, nové poznatky a nápady, které mohou využít v praxi. Organizátorům se pro tento rok podařilo navýšit kapacitu kurzu na 64 účastníků. „Během pár dní po jeho vypsání už byla kapacita naplněna. Stálý zájem pedagogů nás samozřejmě těší, ale zároveň i zavazuje k přemýšlení o dalších a nových tématech a tipech, které by se do výuky hodily,“ říká odborná garantka projektu Markéta Pravdová z Ústavu pro jazyk český AV ČR. Markéta Pravdová z Ústavu pro jazyk český AV ČR zahájila Školu českého jazyka a literatury a přivítala více než šest desítek účastníků. Letošní program se zaměřuje na současné jazykové poradenství a na vztah české a světové novodobé literatury. Vedle přednášek se uskuteční také beseda s irským básníkem, spisovatelem, překladatelem a vysokoškolským pedagogem Justinem Quinnem. „Vyzdvihl bych zejména různorodost programu. Chybět nebudou literární procházky po Malé Straně a Vyšehradu a dopoledne věnované dílu Václava Havla,“ doplňuje druhý z odborných garantů Robert Kolár z Ústavu pro českou literaturu AV ČR. Program vytvořili pracovníci Knihovny Václava Havla speciálně pro účastníky Školy českého jazyka a literatury. Prvním z přednášejících byl Martin Beneš z Ústavu pro jazyk český AV ČR, který představil Internetovou jazykovou příručku. Další informace o Škole českého jazyka a literatury pro pedagogy a podrobný program jsou k dispozici na webových stránkách Otevřené vědy. Text: Markéta Wernerová, Divize vnějších vztahů SSČ AV ČR Foto: Jana Plavec, Divize vnějších vztahů SSČ AV ČR Text a fotografie jsou uvolněny pod svobodnou licencí Creative Commons.

Kardiovaskulární onemocnění jsou příčinou až 45 % úmrtí v Evropě. Za poslední dekádu dvojnásobně vzrostl počet pacientů, kteří na srdeční selhání zemřeli. V současnosti se s ním léčí na 400 tisíc osob, přičemž se očekává nárůst o dalších 200 tisíc nemocných v následujících deseti letech. Myšlenka ultra-vysokofrekvenčního EKG (UHF-ECG) se zrodila v roce 2013. „ Když jsme zkusili snímat EKG kvalitním akvizičním systémem s vysokou vzorkovací frekvencí, abychom mohli v jednom záznamu zachytit silné nízkofrekvenční i slabé vysokofrekvenční signály, zjistili jsme, že v EKG jsou frekvenční složky, které sahají až k jednomu kilohertzi a výše,“ vysvětluje Pavel Jurák z Ústavu přístrojové techniky AV ČR a dodává, že dříve se tento jev často považoval za šum: „Když ale vezmete stovky srdečních tepů za sebou, vidíte, že tvar se opakuje. Nejde tedy o náhodný šum. Křivky nesou klíčovou informaci o místě a času elektrické aktivace komor.“ Pavel Jurák z Ústavu přístrojové technologie (na snímku vpravo) prezentuje novou technologii. Petr Toušek, přednosta Kardiologické kliniky FNKV a 3. lékařské fakulty UK, která se podílela na výzkumných projektech s využitím ultra-vysokofrekvenčního EKG, popisuje, že standardní dvanáctisvodové EKG patří mezi základní vyšetřovací metody v diagnostice srdečního selhání a vedle ultrazvuku srdce pomáhá určit příčinu poruchy struktury nebo funkce srdce. „Každé další zlepšení diagnostiky a informace o detailech srdeční činnosti proto může pomoci správně zvolit léčbu a zlepšit osudy nemocných, což přináší právě nová technologie EKG. Umožňuje zjistit přesné informace o elektrické aktivaci srdce, které nejsou na běžném EKG identifikovatelné,“ říká Petr Toušek. Novinku si pochvaluje také Karol Čurila z Kardiocentra FNKV a 3. LF UK a výzkumník Národního institutu CarDia. Jak vyzdvihuje, nová technologie ultra-vysokofrekvenčního EKG umožňuje vizualizovat elektrickou aktivitu srdce s dosud nevídaným rozlišením: „Můžeme lépe vyhodnotit, zda obě srdeční komory pracují současně, a zvolit tak optimální léčebný postup. Přináší to vyšší úspěšnost terapie a lepší prognózu pro pacienty se srdečním selháním.“ Zvýšit účinnost léčby, snížit riziko komplikací EKG je technologie, která se používá více než 120 let, byla za ni udělena Nobelova cena a dodnes patří mezi základní diagnostické postupy. Po celá desetiletí se ale měří stále stejným způsobem, přičemž záznamy se zobrazují s rozlišením omezeným na frekvence do 40 až 50 Hz. Ultra-vysokofrekvenční EKG analyzuje signály až do pásma 1,5 kHz. Díky tomu umožňuje přesně lokalizovat elektrickou aktivaci srdečních komor a přesně vyhodnotit jejich synchronii, klíčový faktor při rozhodování o nasazení či nastavení resynchronizační terapie. „Přínosné je to při zavádění kardiostimulátorů. Během implantace můžeme v reálném čase zkontrolovat efektivitu stimulace a v případě potřeby elektrodu přenastavit,“ pokračuje Karol Čurila a dodává, že přístup otevírá cestu k moderním metodám, například stimulaci převodního systému, které zásadně zlepšují funkci srdečního svalu. Nová technologie tak zvyšuje účinnost léčby a snižuje riziko komplikací.“ Od základního výzkumu k úspěšné komercionalizaci Na vývoji technologie, kterou chrání patenty a je oceňována i v zahraničí, spolupracovali s brněnským Ústavem přístrojové techniky AV ČR kardiologická pracoviště ve Fakultní nemocnici Královské Vinohrady a Fakultní nemocnici u sv. Anny, 3. lékařská fakulta UK a společnost Cardion. Projekt podpořily Grantová agentura ČR, Agentura pro zdravotnický výzkum ČR, Technologické agentury ČR, Operační program Podnikání a inovace pro konkurenceschopnost a projekt CarDia. Akademický startup VDI Technologies, kt

Šedesátnici Annu z Opavy byste na oslavách výročí sametové revoluce hledali marně. Na osmdesátý devátý dnes nechce příliš vzpomínat, přestože události, jež vedly ke konci komunistického režimu u nás, aktivně prožívala. Chodila na demonstrace, byla spoluautorkou místního občanského manifestu a spolu s dalšími zhruba patnácti tisíci Opavany vstoupila 27. listopadu 1989 do generální stávky. Náměstí bylo tehdy plné lidí. Plakáty, které lidé vytvářeli pro demonstrace v listopadu 1989 (CC) Když se v roce 2019 připomínalo třicáté výročí přechodu země k demokracii, přišla na stejné místo jen hrstka obyvatel. Anna a spolu s ní většina pamětníků raději využila prodloužený víkend k výletům nebo setkání s rodinou. Podobné je to přitom i jinde v republice s výjimkou hlavního města. Co se za uplynulých šestatřicet let stalo, že mnozí nemají chuť slavit konec socialismu? Ptají se odborníci dostatečně, jak se lidé v regionech cítí a co jim chybí? A jak s tím souvisí stoupající obliba stran, hnutí a charismatických politiků, slibujících jednoduchá řešení složitých problémů? Opavská pouta Podobné otázky si už nějakou dobu klade také sociální antropoložka Johana Wyss z Etnologického ústavu AV ČR. „Téma populismu se často zkoumá shora, skrze politiky, jejich proslovy a volební programy. Mě ale zajímalo, proč jejich slova rezonují u tolika lidí, čím si je populisté získávají,“ říká. Aby přišla problému na kloub, rozhodla se hlouběji prozkoumat své rodné Opavsko a Slezsko. Přestože od svých jedenácti let žije v Praze a na univerzitní studia vyjela na delší dobu do zahraničí, ke svému původnímu bydlišti pociťuje silný vztah. „Stále si mě táhne zpátky k sobě. Maminčina rodina tam žila po mnoho generací a zůstala i po druhé světové válce, protože díky smíšenému česko-německému původu se jí nedotkl poválečný odsun,“ vzpomíná Johana Wyss. Po roce 1945 totiž musely město opustit až dvě třetiny do té doby většinově německého obyvatelstva. Namísto nich přišli noví osadníci z jiných koutů země jako třeba rodina jejího otce, která se přistěhovala z jihočeského Tábora. Johana Wyss z Etnologického ústavu AV ČR (CC) Možná právě tohle rodinné dědictví vysvětluje, proč se jedním z hlavních témat, jimž se Johana Wyss věnovala už od začátku vysokoškolských studií, stala identita – tedy kdo jsme, odkud pocházíme a jak nás to definuje. A také její utváření a vztah k minulosti – zajímá ji, jakým způsobem na minulost vzpomínáme, jestli ji překrucujeme, využíváme ve vlastní prospěch nebo na ni zapomínáme. Tím vším se zabývala už při studiu na univerzitách ve skotském Aberdeenu a nizozemském Amsterdamu, stejně jako na doktorátu v Oxfordu. Zahraniční zkušenosti jí přitom nabídly zajímavý nadnárodní přesah. „Fascinovalo mě, když jsem zjišťovala, jak jsou si podobné tak vzdálené oblasti jako Slezsko a například Baskicko, kolik toho mají společného třeba s chorvatsko-italskou Istrií nebo finsko-ruskou Karélií,“ konstatuje vědkyně. Ve všech případech jde o pohraniční regiony, které si nesou specifické dědictví a budují si vlastní identitu, ne vždy kompatibilní s hlavním městem země, v níž se zrovna v dané dějinné epoše nacházejí. Slezská exotika V Aberdeenu Johanu Wyss velmi zaujal přístup Tima Ingolda, jedné z vůdčích postav britské sociální antropologie. Jako studentka byla okouzlená jeho prací a po jeho vzoru toužila jezdit do severských oblastí, třeba k původním obyvatelům severní Kanady nebo do finského Laponska. V průběhu času si ale uvědomila, že exotika se může skrývat i za humny, ve zdánlivě obyčejné realitě. Antropologické metody jsou postavené na blízkém kontaktu pozorovatele se zkoumaným objektem, mezi jinými na takzvaném zúčastněném pozorování. Když tedy v jednom ze svý

Výstava se nachází za velkými dřevěnými dveřmi, které vzbuzují očekávání spíše klasicky pojaté expozice. O to větší překvapení nastane při vstupu. Návštěvníka uvítá roboticky znějící hlas avatara – umělé bytosti promlouvající z velkoplošné obrazovky. Pozve ho dovnitř a naláká na videopříspěvky a exponáty, které demonstrují výzkumné programy Strategie AV21. Přes hranice oborů Klíčovým prvkem Strategie AV21, který ji odlišuje od podobně pojatých grantových výzev, je silný důraz na mezioborovou spolupráci. V jednom projektu se tak setkávají například historici s informatiky, sociologové s biology nebo fyzici s ekonomy. Zpočátku bývá náročné najít společný jazyk, o to zajímavější a pro společnost přínosnější výsledky ale stojí na konci. „Na výstavě představujeme výzkumné programy, jež překračují hranice oborů, hledají praktická řešení, a především slouží celé naší společnosti,“ uvedl na vernisáži, která se konala v úterý 30. září 2025, předseda Akademie věd ČR Radomír Pánek. „Akademie věd České republiky je tradičně vnímána jako instituce špičkového základního výzkumu, což nás pochopitelně těší. Strategie AV21 ale jasně ukazuje, že se profilujeme také jako otevřená a společensky odpovědná instituce, která svými aplikačními výstupy reaguje na výzvy současného světa,“ dodal a ve svém projevu také poděkoval Jiřímu Drahošovi, jenž jako předseda Akademie věd v letech 2009–2017 stál u zrodu Strategie AV21. Výstavu v úterý 30. září 2025 zahájil předseda Akademie věd ČR Radomír Pánek. Ve službách veřejnosti „Každá krize může být zároveň příležitostí,“ řekl poté Jiří Drahoš, současný místopředseda Senátu Parlamentu ČR. Vzpomínal, jak v roce 2009 vrcholily snahy vlády razantně snížit rozpočet Akademie věd ČR a instituce doslova bojovala o svou další existenci. Tehdejší situace podle jeho slov jasně ukázala, jak důležitá je podpora veřejnosti a schopnost s ní komunikovat. „Právě s touto reflexí byla spojena příprava Strategie AV21, kterou jsme pružně reagovali na konkrétní společenské problémy,“ doplnil. Poděkování bývalému předsedovi Jiřímu Drahošovi, jeho pokračovatelce Evě Zažímalové (2017–2025) i současné hlavě Akademie věd Radomíru Pánkovi zaznělo pak od člena Akademické rady Jiřího Pleška, který má v současnosti koordinaci a rozvoj programů Strategie AV21 na starosti a byl iniciátorem vzniku výstavy. Tokamak a pratuři Celý její prostor propojují videa, interaktivní prvky a exponáty se zaměřením na tři vybrané programy: Udržitelná energetika, Záchrana a obnova krajiny a Město jako laboratoř změny. Lidé tak mohou (virtuálně) nahlédnout třeba do zařízení jaderné fúze zvaného tokamak, projít se podzemím Pražského hradu nebo sledovat proměnu milovické krajiny v přírodní rezervaci, kde se dnes prohánějí divocí koně a pratuři. V prostoru jsou ale k dispozici i „kukátka“ pro pozorování a prostudování ostatních, stručně popsaných programů Strategie AV21. Za tři vybrané tematické programy Strategie AV21 na vernisáži promluvili Miloslav Jirků, Adéla Gjuričová a Patrik Zima (zleva). Na snímku odpovídají na otázky moderátorky Elišky Zvolánkové. Návštěvníci výstavy mají možnost na témata reagovat a zapsat své dojmy a nápady na stěnu, která tvoří pomyslnou laboratoř myšlenek. Další texty můžou přidat také do návštěvní knihy u východu z expozice. Výstava Věda ve službách veřejnosti je otevřena od 1. října do 16. listopadu 2025 v Galerii Věda a umění v sídle Akademie věd ČR v Praze 1 každý všední den od 10 do 18 hodin. Ve dnech 8. až 16. listopadu je výjimečně přístupná i o víkendech. Vstup je zdarma. Přijít bude možné rovněž v rámci popularizační akce Týden Akademie věd, která se koná od 3. do 11. listopadu. Více info

První z vydaných přehledů se týká systému finanční podpory vysokoškolských studentů v Česku, která je podle odborníků v porovnání s Evropou velmi nízká a špatně cílená. Systém je zastaralý a neřeší potřeby sociálně znevýhodněných. IDEA doporučuje jeho modernizaci: více přímé a cílené podpory, valorizaci podle životních nákladů a v případě rozpočtových omezení zavedení vratné podpory ve formě půjček či grantů. A jak se k problematice stavějí hlavní strany a hnutí? Řada z nich toto téma vůbec nezmiňuje (SPD a Motoristé) a další zůstávají jen u stručných obecných příslibů (SPOLU, Starostové). Podrobněji se finanční podpoře vysokoškoláků věnují pouze ANO a Piráti, kteří zmiňují opatření jako vratné studentské granty, posílení stipendií či výstavbu dostupného studentského bydlení. Děti a rodina hrají prim Další z přehledů se zabývá porodností a rodinnou politikou, která je v současnosti založena především na přímé finanční podpoře rodin. Zásadním problémem je nedostatečná infrastruktura služeb péče – chybí přibližně 70 tisíc míst v mateřských školách pro dvouleté a starší děti a nabídka flexibilních úvazků zůstává velmi omezená. To komplikuje návrat matek na trh práce a snižuje ochotu rodin mít další děti. Bariérou je i nízké zapojení otců do péče. Rodičovskou dovolenou čerpají jen jedno až dvě procenta mužů. IDEA proto doporučuje posílit dostupnost služeb výchovy a péče, motivovat ke sdílení péče, zjednodušit návrat rodičů do zaměstnání a dále zlepšit flexibilitu pracovních podmínek. Podpora porodnosti a rodin je pro všechny hlavní politické strany a hnutí stěžejní. Přestože se všechny hlavní politické strany shodují v tom, že je nutné rodiny více podporovat a reagovat na dlouhodobý pokles porodnosti, jejich přístupy se liší. Starostové a SPOLU kladou důraz na rozšíření kapacit předškolní péče, flexibilní pracovní podmínky a odstranění bariér pro návrat matek na trh práce. Starostové navíc navrhují bonus za sdílení rodičovské mezi oběma rodiči. ANO, Piráti a Stačilo! kombinují přímou finanční podporu (např. vyšší rodičovský příspěvek, přídavky na děti, daňové úlevy) a investice do služeb pro rodiny. SPD sází výhradně na přímou finanční pomoc prostřednictvím daňových zvýhodnění a půjček. Vlastní, nebo nájemní? Bydlení je dalším z palčivých témat, na která voliči dobře slyší. Podle odborníků patří vlastní i nájemní bydlení v Česku k nejméně dostupným v Evropě v poměru k příjmům domácností. Stávající systém podpory je nastaven převážně na straně poptávky – stát ročně vydává desítky miliard korun na daňové úlevy či dávky, zatímco na podporu výstavby jde jen zlomek prostředků. Problémem je i neefektivní daňové nastavení, které zvýhodňuje investory před běžnými nájemníky, a zdlouhavé stavební řízení brzdící nové projekty. I v této otázce se přístupy politických stran a hnutí liší. Většina se zavazuje ke snadnější výstavbě v brownfieldech a „omezení regulace“ pro výstavbu. Co se týká zdanění, nejdetailnější jsou Starostové: chtějí omezit daňové výhody hypoték a podpořit dlouhodobé nájmy. Piráti naopak navrhují vyšší zdanění pozemků tam, „kde se málo staví“, zatímco Stačilo! chce zdanit spekulanty a osvobodit obecní a družstevní bydlení od daně z nemovitých věcí. ANO slibuje státní garance pro družstva a podporu výstavby kolejí, Piráti 200 tisíc nových bytů za čtyři roky, hnutí Stačilo! pak výstavbu 40 tisíc bytů pro dostupné bydlení. Vlastní bydlení je pro mnoho rodin nedosažitelným cílem. Malí „chytrolíni“ V kontextu předchozích přehledů by se identifikace a podpora nadaných studentů mohla zdát jako okrajové téma, přesto má své opodstatnění. Jde o jeden z dosud p

Vzácnou obálku s listinami, jejichž přesný obsah dosud nikdo žijící neznal, předal v roce 2005 Národnímu archivu Antonín Sum, někdejší tajemník Jana Masaryka s podmínkou, že se může otevřít až 19. září 2025. Po prvním prozkoumání archiválií na zámku v Lánech došli odborníci k přesvědčení, že dokument je autentický a je psaný rukou Jana Masaryka. Bohužel se zdá, že na listech ani obálce není uvedené žádné datum zápisu, nevíme tedy přesně, jestli slova československého prezidenta pocházejí z jeho posledních dní v září 1937 nebo spíše už z předcházejících měsíců či let. Jeho zdravotní stav byl totiž velmi špatný minimálně od roku 1934 – právě do léta tohoto roku klade předpokládaný vznik listin odbornice na Masaryka Dagmar Hájková. Jako první měli příležitost vidět a pročíst obsah obálky Dagmar Hájková z Masarykova ústavu a Archivu AV ČR a Milan Vojáček z Národního archivu. Dokument je autentický Ještě před samotným čtením textu se archiváři věnovali stavu obálky. „Vypadá, že je skutečně ze třicátých let, ale musíme to samozřejmě porovnat. Neznámým rukopisem je na ní napsáno ‚to keep safe‘,“ uvedl ředitel Národního archivu Milan Vojáček. Dagmar Hájková dodala, že by se podle stylu písma mohlo jednat o prezidentovu dceru Alici Masarykovou, ale ani tato informace zatím není jistá. Jako první měli příležitost vidět a pročíst obsah obálky právě Dagmar Hájková a Milan Vojáček. Oba s nasazenými bílými rukavicemi a s viditelně rozrušeným výrazem ve tváři dokument několik minut studovali, a to přímo před kamerami mnoha médií, která k události organizátoři přizvali. Otevření obálky se konalo na zámku v Lánech za účasti vzácných hostů a médií. Jak uspořádat pohřeb „Není to dopis, je to záznam Jana Masaryka a ten rukopis je dost obtížně čitelný. Domnívám se, že dokument není z roku 1937, zaznamenává nicméně slova Tomáše Garrigua Masaryka z doby, kdy se necítil dobře a domníval se, že opouští tento svět,“ řekla Dagmar Hájková. V textu se píše mimo jiné o tom, jak by se měl uspořádat pohřeb a Masaryk se v něm vyjadřuje i k některým tehdy aktuálním událostem. „Jsem nemocný, vážně nemocný, je to konec, ale neobávám se. Budete pokračovat v práci, víte jak, ale musíte být opatrní. Ale víte, jak se chovat, nemusím vám říkat nic více,“ zní úryvek z posledních slov Tomáše G. Masaryka podle historičky Dagmar Hájkové. Z textu dále vybrala pasáž, kde se Masaryk krátce zmiňuje o slovenském politikovi Andreji Hlinkovi, který se ve třicátých letech zapletl s fašismem. Záznam slov prvního prezidenta svědčí také o jeho skepsi vůči lidem, kteří jsou nevzdělaní. Více informací o dokumentu by odborníci rádi zveřejnili na semináři, který se bude konat ve vile Lanna v Praze 15. října 2025. Dobrodružná cesta obálky Vzhledem k pohnutým dějinám 20. století měnila tajemná obálka od konce třicátých let několikrát místo svého pobytu. Ještě v době, kdy byl ministrem zahraničních věcí, ji měl Jan Masaryk ve svém bytě v Černínském paláci. Po jeho nevyjasněném úmrtí v roce 1948 chystali všechny dokumenty ke stěhování ministrovi osobní tajemníci Lumír Soukup a Antonín Sum. Část pozůstalosti Jana Masaryka byla ve čtyřicátých letech zabavena, část se ale podařilo dostat přes západní diplomaty z komunistického Československa do zahraničí. Ujal se jí právě Lumír Soukup, kterému se podařilo emigrovat do Skotska. Kufry s mnoha československými dokumenty zůstaly schované na půdě v domě Soukupových ve Skotsku až do osmdesátých let, kdy se rodina přestěhovala do jižní Francie. Po revoluci se pak dokumenty vrátily přes druhého z tajemníku Antonína Suma zpět do Česka. Onu obálku Antonín Sum přinesl v roce 2005 do pražského Národního archivu. „Byl v tu dobu už nemocný. Já js

Vzácnou obálku s listinami, jejichž přesný obsah dosud nikdo žijící neznal, předal v roce 2005 Národnímu archivu Antonín Sum, někdejší tajemník Jana Masaryka s podmínkou, že se může otevřít až 19. září 2025. Po prvním prozkoumání archiválií na zámku v Lánech došli odborníci k přesvědčení, že dokument je autentický a je psaný rukou Jana Masaryka. Bohužel se zdá, že na listech ani obálce není uvedené žádné datum zápisu, nevíme tedy přesně, jestli slova československého prezidenta pocházejí z jeho posledních dní v září 1937 nebo spíše už z předcházejících měsíců či let. Jeho zdravotní stav byl totiž velmi špatný minimálně od roku 1934 – právě do léta tohoto roku klade předpokládaný vznik listin odbornice na Masaryka Dagmar Hájková. Jako první měli příležitost vidět a pročíst obsah obálky Dagmar Hájková z Masarykova ústavu a Archivu AV ČR a Milan Vojáček z Národního archivu. Dokument je autentický Ještě před samotným čtením textu se archiváři věnovali stavu obálky. „Vypadá, že je skutečně ze třicátých let, ale musíme to samozřejmě porovnat. Neznámým rukopisem je na ní napsáno ‚to keep safe‘,“ uvedl ředitel Národního archivu Milan Vojáček. Dagmar Hájková dodala, že by se podle stylu písma mohlo jednat o prezidentovu dceru Alici Masarykovou, ale ani tato informace zatím není jistá. Jako první měli příležitost vidět a pročíst obsah obálky právě Dagmar Hájková a Milan Vojáček. Oba s nasazenými bílými rukavicemi a s viditelně rozrušeným výrazem ve tváři dokument několik minut studovali, a to přímo před kamerami mnoha médií, která k události organizátoři přizvali. Otevření obálky se konalo na zámku v Lánech za účasti vzácných hostů a médií. Jak uspořádat pohřeb „Není to dopis, je to záznam Jana Masaryka a ten rukopis je dost obtížně čitelný. Domnívám se, že dokument není z roku 1937, zaznamenává nicméně slova Tomáše Garrigua Masaryka z doby, kdy se necítil dobře a domníval se, že opouští tento svět,“ řekla Dagmar Hájková. V textu se píše mimo jiné o tom, jak by se měl uspořádat pohřeb a Masaryk se v něm vyjadřuje i k některým tehdy aktuálním událostem. „Jsem nemocný, vážně nemocný, je to konec, ale neobávám se. Budete pokračovat v práci, víte jak, ale musíte být opatrní. Ale víte, jak se chovat, nemusím vám říkat nic více,“ zní úryvek z posledních slov Tomáše G. Masaryka podle historičky Dagmar Hájkové. Více informací o dokumentu by odborníci rádi zveřejnili na semináři, který se bude konat ve vile Lanna v Praze 15. října 2025. Dobrodružná cesta obálky Vzhledem k pohnutým dějinám 20. století měnila tajemná obálka od konce třicátých let několikrát místo svého pobytu. Ještě v době, kdy byl ministrem zahraničních věcí, ji měl Jan Masaryk ve svém bytě v Černínském paláci. Po jeho nevyjasněném úmrtí v roce 1948 chystali všechny dokumenty ke stěhování ministrovi osobní tajemníci Lumír Soukup a Antonín Sum. Část pozůstalosti Jana Masaryka byla ve čtyřicátých letech zabavena, část se ale podařilo dostat přes západní diplomaty z komunistického Československa do zahraničí. Ujal se jí právě Lumír Soukup, kterému se podařilo emigrovat do Skotska. Kufry s mnoha československými dokumenty zůstaly schované na půdě v domě Soukupových ve Skotsku až do osmdesátých let, kdy se rodina přestěhovala do jižní Francie. Po revoluci se pak dokumenty vrátily přes druhého z tajemníku Antonína Suma zpět do Česka. Onu obálku Antonín Sum přinesl v roce 2005 do pražského Národního archivu. „Byl v tu dobu už nemocný. Já jsem tajemství obálky respektoval, takže jsem po doktoru Sumovi nechtěl vědět bližší podrobnosti. Myslel jsem si, že bude ještě příležitost, abychom si o ní popovídali a aby mi řekl o všech okolnostech, za kterých se k němu dokument dostal. Bohu

Konference se konala od 11. do 13. září 2025 v Praze a Letech u Písku, byla unikátní v tom, že se na její organizaci podíleli sami Romové včetně zástupců potomků druhé a třetí generace přeživších holokaustu. Třídenní událost zahájilo podvečerní promítání dokumentárních snímků v kině Ponrepo, následoval odborný program ve Strakově akademii v Praze a návštěva Památníku holokaustu Romů a Sintů v Čechách v Letech u Písku. „Účast na konferenci ze strany romských aktérů chápeme jako skutečně rovnocennou, a to nejen v diskuzích a prezentacích, ale i v přípravě celé akce,“ uvedla historička Renata Berkyová z Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR. „Romská zkušenost v našich očích není pouze symbolická, ale tvoří podstatu toho, jak přistupujeme k uchovávání paměti a připomínání holokaustu, a je klíčová pro autentické porozumění a smysluplnou reflexi minulosti,“ dodala. Renata Berkyová se v Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR věnuje válečné a poválečné historii Romů a Sintů v ČR a politice paměti. Bolest se přenáší přes generace Konference začala ve čtvrtek 11. září 2025 v podvečer v kině Ponrepo promítáním dvou dokumentárních filmů. Ještě před projekcí událost zahájila ředitelka Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR Adéla Gjuričová, která uvedla, že česká historiografie má vůči tématu romského holokaustu značný dluh. Teprve v několika posledních letech se mu začali historici systematičtěji věnovat. První film Když se bolest dědí sleduje osud Rudolfa Murky, jehož otec jako jeden z mála z celé široké rodiny přežil věznění v několika koncentračních táborech. Německý dokument Opustit Osvětim? pak zachycuje cestu skupiny Sintů do polského vyhlazovacího tábora, ve kterém vzpomínají na své předky a jejich utrpení (Sintové jsou etnická skupina žijící převážně v Německu, mluví jazykem, který se podobá romštině, ale je ovlivněn němčinou). Diskuzi po promítání dokumentárních filmů v kině Ponrepo moderoval Richard Samko z České televize. Z obou dokumentů byla cítit nejen bolest, jakou si v sobě potomci přeživších nesou, ale také odhodlání tuto zkušenost přetavit v aktivitu. „Naše historie je historií našich rodičů a našich rodin a my jsme zodpovědní za to, aby se o ní mluvilo. Je to povinnost vůči našim předkům,“ upozornila po promítání autorka německého dokumentu Margitta Steinbach, která v roce 2021 spoluzaložila spolek Menda Yek s cílem více zapojit romské a sintské rodiny do práce s pamětí. O povinnosti a zodpovědnosti vůči předkům hovořil také Rudolf Murka, předseda Spolku Romů a Sintů ČR a člen Rady vlády pro záležitosti romské menšiny. „Posledních třicet let bojujeme za vznik památníků romského holokaustu na místech původních koncentračních táborů. Není to tak dávno, co je někteří zlehčovali a označovali za jakési pracovní lágry. A já se jich vždycky ptal, jestli ty děti, které v nich umřely, byly taky ‚práce se štítící‘.“ Důstojná připomínka obětí Teprve v květnu 2024, tedy bezmála 80 let po konci druhé světové války se pro veřejnost otevřel Památník holokaustu Romů a Sintů v Čechách v Letech u Písku. Stalo se tak poté, co stát až v roce 2018 odkoupil a čtyři roky nato nechal zdemolovat vepřín, který v místech někdejšího lágru stál od sedmdesátých let 20. století. V letech 1942–1943 táborem prošlo téměř 1300 lidí, z nichž nejméně 335 v něm zahynulo (297 z nich byly děti do šesti let), zbytek byl odeslán do větších koncentračních a vyhlazovacích táborů v Polsku a Německu. Peripetie vzniku na konferenci popsala Jana Kokyová, předsedkyně Výboru pro odškodnění romského holokaustu v ČR a neteř Čeňka Růžičky, který o zřízení památníku a odstranění vepřína usiloval od devadesátých let 20. století. Momentka z pietní návštěvy památníku v Letech

„Jako je různorodá problematika produkce a spotřeby potravin, tak jsou pestrá i témata našich devíti podprogramů,“ říká Ondřej Prášil z Mikrobiologického ústavu AV ČR. „Chceme tak propojit špičkový výzkum ústavů Akademie věd – od získávání a spotřeby potravin až po související společenské a zdravotní dopady,“ dodává. Jakými tématy se týmy zabývají? Koordinátor programu Strategie AV21 Udržitelná produkce a spotřeba potravin Ondřej Prášil V čem je téma programu aktuální? Zabýváme se udržitelnou produkcí i spotřebou potravin. Naléhavost tématu je zřejmá – v současnosti totiž žijí na planetě stovky milionů lidí o hladu, další jedí stravu nevhodnou nebo i kontaminovanou. Počet lidí bude ještě několik desítek let stoupat a nároky na množství i kvalitu potravin se zvyšují. Rozsah zemědělské půdy přitom stagnuje a dosavadní metody zvyšování zemědělské produkce se už značně vyčerpaly. K tomu prožíváme globální změnu klimatu, která se zemědělské produkce bezprostředně dotýká a většinou ji ovlivňuje negativně. Potraviny také zásadně určují naše zdraví. Jde o důležité výzvy, na které musíme reagovat. Čím se ve svém výzkumu konkrétně zabýváte? V třeboňské laboratoři Mikrobiologického ústavu studujeme fotosyntézu, především u modelových organismů – řas a sinic. Jak přesně to souvisí se zaměřením programu? Fotosyntéza je základem rostlinné produkce a zvýšení fotosyntetické účinnosti je jedním z uvažovaných způsobů potřebného nárůstu výnosů zemědělských plodin. Řasoví biotechnologové se u nás dlouhodobě zabývají využitím řas a sinic v potravinářství i jako zdroje nových cenných látek. Společně vyvíjíme postupy syntetické biologie, které umožní upravovat fotosyntetické organismy, aby produkovaly ve zvýšené míře požadované proteiny. Takové postupy se mohou uplatnit v potravinářství nebo medicíně. Na co se chcete soustředit? Jako je různorodá problematika produkce a spotřeby potravin, tak jsou pestrá i témata devíti podprogramů. Osobně se kromě vedení celého programu zabývám vývojem a testováním automatických postupů pro fenotypizaci fotosyntetických organismů – řas, sinic, ale i rostlin. Vyvíjíme robotickou platformu, která nám pomůže pomocí biofyzikálních metod charakterizovat parametry fotosyntézy i látkové složení různých cílených i náhodných mutantů. Chceme najít a vybrat takové kmeny, které dosáhnou lepších produkčních parametrů. S kolika pracovišti Akademie věd spolupracujete? Celkem s devíti ze všech tří vědních oblastí. S ústavy, které se do programu zapojily, už spolupracujeme dlouho. V mnohém navazujeme na předchozí úspěšně hodnocený program Potraviny pro budoucnost, který vedl Jaroslav Doležel z Ústavu experimentální botaniky. Zmíněné olomoucké pracoviště spolupracuje s brněnským Biofyzikálním ústavem na vývoji a aplikaci nových genetických metod šlechtění rostlin. V Třeboni řešíme s brněnskými pracovišti – Ústavem přístrojové techniky a Ústavem pro výzkum globální změny – vývoj nových detektorů, senzorů a postupů pro fenotypizaci fotosyntetických organismů. Jaké ústavy jste zapojili z třetí vědní oblasti? Pražský Sociologický ústav zkoumá společně s ostravským Ústavem geoniky roli samozásobitelství potravinami v české společnosti – a kromě toho se věnuje také výzkumu změn postojů českých domácností k plýtvání potravinami či etickým otázkám udržitelné produkce potravin. Témat tedy není vůbec málo, že? Přesně tak, mohl bych tak vyjmenovat všech devět podprogramů, které se kromě uvedených témat zabývají klimatem, půdou, rostlinnými biotechnologiemi, odolností rostlin proti stresům, kontaminací potravin nebo vlivem potravy na lidský mikrobiom a zdraví vůbec. Zapojili jste i instituce mimo Akademii věd? Ano, univerzitn

Máte rád smaženici? Jistě! Houby miluju na všechny způsoby. Některé druhy jsou vysloveně výborné. Například takový smrž je v jídle naprosto luxusní. Baví mě i bloumat s košíkem po lese a hledat, nicméně houbař jsem spíš sváteční a hlavně dost průměrný. Sbírám jen hřibovité kousky – v těch ostatních se moc nevyznám, tak raději sázím na jistotu. I když jsem mykolog, lesní houby nejsou zrovna moje parketa. Z těch, které zkoumáte, se třeba omáčka asi uvařit nedá. Rozhodně ne. Zabývám se mikroskopickými houbami ohrožujícími lidské zdraví. Napadají vnitřní orgány imunitně oslabených jedinců nebo mají na svědomí kožní onemocnění, se kterými se někdy potká skoro každý z nás. A nebývají to moc příjemná setkání. Je pravda, že kožní mykózy sice nezabíjejí, ale dokážou člověku slušně znepříjemnit život. Jde přitom o jedny z nejběžnějších infekcí vůbec – podle odhadů momentálně trpí nějakou formou až čtvrtina světové populace. V různých oblastech světa se však daří trochu jiným typům mykóz. Částečně je to i tím, že některé patogeny jsou úzce specializované a vybírají si třeba jen konkrétní etnickou skupinu, pohlaví nebo určitou část těla. Spíše než lesním houbám rozumí Vít Hubka těm mikroskopickým. (CC) Houby jsou natolik nekorektní? Zdá se, že ano. (úsměv) Ale důvody jsou spíše biologické a kulturní než genderové či etnické. Roli hrajou například odlišná stavba vlasu u různých etnik, preference některých účesů nebo anatomické a hormonální rozdíly mezi muži a ženami. V rozvojových zemích jsou stále časté některé typy nákaz vlasaté části hlavy, které už se v Evropě prakticky vymýtily – mimo jiné díky lepší dostupnosti antimykotik a kvalitnější lékařské péči. Patogeny, které vymizely, ale nahradily jiné, lépe přizpůsobené měnícím se návykům hostitele – tedy člověka. Rozšíření dermatofytů, jak se původcům kožních mykóz říká, se zkrátka mění v čase a souvisí s kulturními odlišnostmi, ale i s proměnami životního stylu a hygienických standardů. Naše prarodiče tedy obtěžovaly jiné druhy než nás teď? V podstatě ano. Dermatofyty se vyznačují tím, že dokážou rozkládat keratin v kůži a využívat ho jako svůj hlavní zdroj živin. V přírodě na to mají tak trochu monopol, protože tento odolný protein téměř žádné jiné organismy štěpit nedovedou. Nemají tedy konkurenci, takže o své místo na kůži bojují jen jednotlivé druhy hub mezi sebou. Kdo líp odhadne chování a koníčky hostitele, vyhrává a postupně obsadí území. Úplná občanská válka plísní. Vrtá mi ale hlavou, jak s jejich boji souvisejí koníčky napadeného. Zásadně. Některým druhům dermatofytů se třeba dobře daří ve vlhkých místech, jako jsou bazény, posilovny, sportoviště a sauny. V polovině minulého století mělo u nás jimi způsobené mykózy minimum lidí, rozšířily se až s nárůstem obliby těchto volnočasových aktivit. Stačí ve sprše šlápnout na infikovanou kožní šupinu a… … houba vyklíčí na chodidle dalšího člověka. Přesně tak. Nohy pak pálí a svědí, olupují se nebo mokvají a praskají mezi prsty. Jestliže se plíseň neléčí, může napadnout i nehty a způsobit takzvanou onychomykózu. Nakažený nehet změní barvu i strukturu, často je ztluštělý a drolivý. Pokud se nenasadí medikace, houba ho časem v podstatě celý sežere. Porovnání nehtu postiženého onychomykózou a zdravého nehtu To si snad ani nechci představovat… Chápu, takový nehtík vypadá dost odpudivě. Když ale pozorujete patogen, který ho znetvořil, v kultuře nebo pod mikroskopem, je to často nádhera. Sledujete krásné struktury a nestačíte se divit. Člověk si jen musí odmyslet nehet a celý příběh okolo. (smích) Mimochodem, infekcí nehtů se lidé většinou snaží zbavit měsíce i roky. A mezi staršími li

Již pátým rokem odborníci z pražského Archeologického ústavu AV ČR a Muzea a galerie severního Plzeňska v Mariánské Týnici v projektu regionální spolupráce zkoumají a dokumentují nálezy z nově objevené keltské lokality datované do pozdní doby halštatské a doby laténské (6.–1. století př. n. l.). „Hlavním cílem projektu bylo v prvé řadě zachránit movité archeologické nálezy, které jsou bezprostředně ohroženy nelegálními hledači, orbou a přírodními vlivy,“ říká Jan Mařík, ředitel Archeologického ústavu AV ČR, Praha (ARÚ AV ČR). „Mimořádná hodnota movitých archeologických nálezů spočívá také v tom, že máme příležitost komplexního poznání ojedinělé lokality mladší doby železné z pohledu sídelní struktury i nálezového souboru, který není ovlivněn nelegálními zásahy jako většina srovnatelných evropských lokalit.“ Stovky mincí, některé ražby jsou neznámé Oblast, sledovanou od roku 2021, se podařilo díky povrchovým průzkumům, které vedly obě instituce, velmi dobře prozkoumat a získat z ní unikátní artefakty, jakými jsou stovky zlatých a stříbrných mincí a další kovové předměty. Přesné místo nebylo zveřejněno, a tudíž bylo možné dosud neznámou a nepublikovanou lokalitu uchránit před rabováním nelegálními uživateli detektorů kovů a nálezy standardně zdokumentovat. Také z toho důvodu zůstává místo stále anonymní. „ Na základě dosavadních zjištění lze konstatovat, že se jedná o lokalitu, která je výjimečná mezinárodně, a to minimálně ve středoevropské oblasti. Mezi zlatými a stříbrnými mincemi jsou i ražby dosud neznámé, které mohou pozměnit dosavadní pohled na keltské mincovnictví v Čechách. Unikátní je také získaný soubor zlatých šperků z doby halštatské. Z bronzu jsou vyrobeny například různé spony, jehlice, náramky, závěsky nebo figurka koníka,“ popisuje Daniel Stráník, archeolog z Muzea a galerie severního Plzeňska v Mariánské Týnici. Co Keltové poztráceli Ačkoli se nabízí srovnání s keltskými oppidy nebo známým obchodním centrem keltského světa v Němčicích na Hané, v tomto případě se spíše jedná o nový typ lokality, který zatím nebyl na severním Plzeňsku archeologicky doložen. „Němčice na Hané se dají považovat za nadregionální výrobně-distribuční a zajisté i mocenské centrum s rozlohou několika desítek hektarů, navíc ve zcela jiném prostředí – v koridoru Jantarové stezky. Proti tomu naše lokalita se svou rozlohou a některými nálezy i umístěním v krajině sice odpovídá spíše menším regionálním centrům v Rakousku nebo na Moravě, chybí nám ale jednoznačné doklady každodenních činností prokazujících trvalé osídlení,“ říká David Daněček, archeolog a vedoucí projektu regionální spolupráce z ARÚ AV ČR. „Mohlo by se tedy jednat o místo s výrazně sezonním charakterem aktivit, během kterých lidé náhodně ztráceli především malé až velmi drobné předměty, jako jsou mince. Obchodnímu zaměření lokality by odpovídaly i nalezené sekané zlaté a stříbrné ingoty. Ty mohly hrát samostatnou roli při směně, stejně tak zde ale mohlo docházet k jejich zmincování pod dohledem (za souhlasu) regionálního vládce,“ dodává archeolog. Výstava Nejasná zpráva o Keltech na severním Plzeňsku bude v malé výstavní síni Muzea a galerie severního Plzeňska v Mariánské Týnici k vidění od 3. září do 30. listopadu 2025. „Výstava zatím ukazuje jen část nálezů z této mimořádné lokality. Ty největší unikáty jsou uloženy na bezpečném místě a budou prezentovány až po kompletním odborném vyhodnocení celého výzkumu. Do budoucna v této souvislosti zvažujeme i vybudování nové stálé muzejní expozice, která by představila zcela nový pohled na život Keltů v naší oblasti,“ uzavírá Pavel Kodera, ředitel Muzea a galerie severního Plzeňska. Kontakt: Da

Dokument podepsali společně s předsedou Akademie věd ČR Radomírem Pánkem Jan Malínský z Ústavu experimentální medicíny AV ČR, ředitel Zoologické zahrady hl. m. Prahy Miroslav Bobek, Jana Rychtářová z Výzkumného ústavu živočišné výroby a zástupkyně ředitele Výzkumného ústavu veterinárního lékařství Ildikó Csölle Putzová. Memorandum má pomoci k rozšíření aktivit, které povedou k záchraně koně Převalského i jiných ohrožených druhů savců. Společně s předsedou Akademie věd ČR Radomírem Pánkem (uprostřed) podepsali memorandum (zleva) Jan Malínský, pověřený vedením Ústavu experimentální medicíny AV ČR, zástupkyně ředitele Výzkumného ústavu veterinárního lékařství Ildikó Csölle Putzová, Jana Rychtářová, pověřená ředitelka Výzkumného ústavu živočišné výroby, a ředitel Zoologické zahrady hl. m. Prahy Miroslav Bobek. „Pro Akademii věd je dohoda potvrzením její role partnera, který přináší nejen kvalitní výzkum, ale také praktická řešení s globálním přesahem,“ říká Miroslava Anděrová, místopředsedkyně Akademie věd ČR pro oblast věd o živé přírodě a chemických věd. Dodává, že v mezinárodním kontextu má spolupráce dvojí význam: posiluje prestiž české vědy a její zapojení do globálních záchranných projektů a zároveň otevírá prostor pro dlouhodobou spolupráci se zahraničními institucemi. Životaschopný materiál Zásadní roli při ochraně ohrožených druhů hraje uchovávání životaschopného biologického materiálu, který lze v budoucnu díky moderním technologiím využít k záchraně druhu. Zoologická zahrada hl. m. Prahy se proto zavázala, že poskytne biologický materiál koně Převalského, případně i jiných ohrožených druhů savců. Materiál budou pracovníci dalších zmíněných institucí analyzovat, třídit a uchovávat. Memorandum potvrdil svým podpisem předseda Akademie věd ČR Radomír Pánek. „Akademie věd zajišťuje institucionální zázemí a strategickou koordinaci. Ústav experimentální medicíny, který je jedním z klíčových pracovišť s působností v buněčné biologii a uchovávání genetických zdrojů, zase přináší specifické know-how a odborné kapacity pro naplnění výzkumných a aplikačních cílů,“ pokračuje Miroslava Anděrová. Aktivní spolupráce institucí už začala – Výzkumný ústav živočišné výroby se v současnosti podílí na sběru biologického materiálu koně Převalského. „Tyto aktivity jsou první fází dlouhodobého partnerství, které má ambici rozvíjet výzkum a aplikace, abychom uchovali genetickou diverzitu a přispěli k záchraně ohrožených druhů,“ uzavírá místopředsedkyně. Text: Zuzana Dupalová, Divize vnějších vztahů SSČ AV ČR Foto: Shutterstock; Jana Plavec, Divize vnějších vztahů SSČ AV ČR Text a fotografie jsou uvolněny pod svobodnou licencí Creative Commons.

Metoda cold spray se uplatňuje v jaderných ponorkách i vesmírných raketách a pomůže znovu rozeznít i zvon. Téměř neexistuje odvětví, kam by nepronikla. Hodí se nejen na nanášení silných povrchových vrstev na součásti, které jsou zatěžované například mechanickým kontaktem, korozí či vysokými teplotami, ale i pro 3D tisk a opravování poškozených částí strojů. Cold spray je tak trochu superhrdinou, který před dvěma dekádami okouzlil i Jana Čížka. „Metodu jsem nejprve zařadil do svého výzkumu jen jako ozdobnou perličku, postupně si mě ale uzurpovala celého – a teď už se jí asi doživotně nezbavím,“ říká. Aktuálně se s týmem chystá pracovat například na komponentách pro tokamak – fúzní reaktor, jenž vzniká na jeho domovském pracovišti. Kde všude najde „jeho“ metoda uplatnění, jaké úspěchy si už s týmem připsali, čím jsou ve světě jedineční a jak vznikala jejich nová laboratoř? Jan Čížek přivedl výzkum metody cold spray do ČR. Vzpomenete si ještě na první setkání s metodou cold spray? Jak to u takových příběhů bývá, na začátku stála náhoda. V roce 2004, když byla metoda celosvětově ještě v plenkách, jsem začínal doktorát na univerzitě v Singapuru. Tehdy si, v laboratoři částečně financované právě mou univerzitou, pořídilo tamní ministerstvo obrany jeden z prvních systémů cold spray na planetě. Coby zvídavý student jsem začal klást všetečné dotazy a neodbytně se motat okolo. Až vás k systému pustili? Nakonec podlehli a po bezpečnostní prověrce jsem pro vstup do laboratoře získal povolení. Metodu jsem nejprve zařadil do svého původního výzkumu jen jako ozdobnou perličku, postupně si mě ale uzurpovala celého – a teď už se jí asi doživotně nezbavím. Mohu tak nesměle tvrdit, že na celosvětové úrovni patřím u této metody mezi zasloužilé důchodce, souputníka mi dělá více než dvacet let. Tehdy jste se rozhodl, že metodu přivedete do Česka? Když jsem se po osmi letech v Asii vracel, moje zamilovanost mi nedovolila jinak. Veškerou energii jsem vrhl třemi směry: dostat Česko na globální mapu špičkového výzkumu této metody, popularizovat ji, a nakonec ji sem i dostat. Což se vám podařilo. S odstupem času někdy se smíchem přemítám, které z těch tří rozhodnutí bylo horší. To poslední, dostat zařízení na naše pracoviště, se mi podařilo teprve koncem loňského roku. Ještě teď nám laboratoř krásně voní novotou. Technologii nám v rámci pětileté spolupráce zapůjčili přátelé z hamburské Univerzity Helmuta Schmidta, což je ve výzkumu metody celosvětově skupina číslo jedna. Máme gentlemanskou dohodu, že po vypršení smlouvy s námi naše kráska zůstane už natrvalo. Co je tedy metoda cold spray a jak funguje? Metoda je s námi poměrně krátkou dobu, skromné počátky jejího výzkumu sahají na přelom milénia. Kvůli částečné podobnosti bývá řazena do skupiny takzvaných žárových nástřiků. Ty už několik dekád úspěšně fungují v průmyslové sféře všude, kde je potřeba na fyzicky, tepelně nebo například chemicky namáhané součásti nanést silné ochranné či funkční vrstvy. Jak se nanášejí? Vstupní materiál ve formě jemného prášku se nataví intenzivním zdrojem tepla – mluvíme až o třiceti tisících stupních Celsia – a nebohé roztavené částice, teď už malé kapičky, jsou urychleny proudem plynu směrem k součásti. Nárazem se deformují do tvaru, který nejvíce připomíná klasickou domácí palačinku, a zatuhnou. Miliony spojených palačinek tvoří výslednou vrstvu. Jakkoli se ale tento koncept jeví neprůstřelný, metody mají své potíže. Jaké? Vycházejí hlavně z té nutnosti tavení. Nanášené materiály totiž ochotně oxidují, mění svá chemická i fázová složení a všelijak jinak, často dost kreativně, degradují. Zkrátka dělají všechno pro to, aby zarmoutily předčasně se radujíc

Jeho vnukové mu říkali děd Vševěd. Hugo Vavrečka během svého života prošel mnohými pozicemi i povoláními. Byl diplomatem, novinářem, ministrem propagandy, a jak bychom řekli dnes – vrcholovým manažerem. Za povšimnutí stojí tři skutečnosti: zaprvé byl přítelem Tomáše Bati, s jehož firmou spojil svou kariéru, zadruhé byl dědečkem Václava a Ivana M. Havlových a zatřetí pocházel z dělnické kolonie. Narodil se totiž ve Slezské Ostravě v hornické kolonii zvané Hranečník. S prostředím dělnických kolonií, místy, kde bydlely nepříliš majetné vrstvy obyvatel a pojí se s nimi mnohé stereotypy, pocházejí kromě děda Vševěda i mnohé další významné osobnosti od sportovců, přes podnikatele až po umělce a intelektuály. „Z plzeňského Karlova pocházeli letci RAF, z mnoha kolonií levicoví politici nebo skvělí sportovci. První jedenáctka SK Slezská Ostrava, dnes FC Baník, vzešla ze dvou kolonií Jaklovec a Kamenec na slezském břehu Ostravice,“ říká Martin Jemelka z Masarykova ústavu a Archivu AV ČR, jenž stál u zrodu webu delnickekolonie.cz. Informace o jednotlivých lokalitách lze nalézt na webu delnickekolonie.cz. Na snímku je nouzová kolonie Na Slatinách v Praze. Projekt odstartoval v roce 2022 a finanční podporu získal z výzkumného programu Město jako laboratoř změny, spadajícího do Strategie AV21. „Velký dík patří Adéle Gjuričové z Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR, protože naší iniciativě věřila a od začátku fandila,“ vyzdvihuje historik podíl koordinátorky zmíněného programu. Výtka z Boleslavi Na počátku webového portálu stál dlouhodobý zájem Martina Jemelky o dějiny bydlení pracujících a zaměstnanců průmyslu v českých zemích a střední Evropě, který započal před více než dvaceti lety jeho disertačním projektem věnovaným ostravským dělnickým koloniím. „Bezprostředním impulzem byl ovšem jeden podrážděný e-mail mladoboleslavské čtenářky, která se rozčilovala, že v trojdílné encyklopedii Ostravské dělnické kolonie není ani jedno heslo z Mladé Boleslavi,“ dodává s úsměvem historik. Aby uspokojil „poptávku“ po informacích k tematice dělnického bydlení, rozhodl se přenést ji do prostředí, kde bude přístupná širokému publiku, a začal tvořit zmiňovaný webový portál. Ten na rozdíl od publikace nezahrnuje jen ostravské lokality, ale pomyslné špendlíky postupně zaplňují mapu celé republiky. „Portál vzniká v intencích open science, a je tudíž otevřen všem se zájmem o naše téma a témata příbuzná. Našimi čtenáři jsou laikové se zájmem o regionální, průmyslové či moderní dějiny, odborníci na historii průmyslu, architektury, bydlení, dělnictva či každodennosti, ale hlavně sami obyvatelé jednotlivých lokalit, jejich potomci, příbuzní,“ vyjmenovává Martin Jemelka. Najdeme tam mapu kolonií, jejich soupis, fotografie, nákresy a samozřejmě spoustu informací o historii: kdo a kdy je založil, jak se stavěly, jací lidé zde žili, jak jejich život vypadal a mnoho dalších zajímavostí. Další ukázkou ubytování pro pracující jsou dvojdomky v Nymburce. Co pojem dělnické kolonie vlastně označuje? Jsou to zejména soubory nájemních domů určené pro lidi žijící z průmyslové práce, které budovaly průmyslové podniky. Méně častěji soukromí podnikatelé a majitelé realit, obce, stavební družstva či jednotlivci. Tyto specifické čtvrti vznikaly souběžně s procesem industrializace od konce 18. století. Měly usnadnit život pracujících, kteří s rozvojem průmyslové výroby přicházeli do měst za prací a potřebovali ubytování v blízkosti svého zaměstnání. Domky bývaly velmi skromné, což odráželo snahu investorů a stavitelů o dosažení co nejnižších nákladů na výstavbu. Představovaly nový typ půdorysného řešení dělnických sídlišť, ekonomického využití prostoru, a především příklad stavební stand

Ve své studii se zabýváte dlouhodobými dopady pandemické úmrtnosti na nedůvěru k očkování. Inspirovala vás k pohledu do minulosti i nedávná zkušenost s covidem-19? Inspirací byla skutečně pandemie covidu-19. Viděli jsme protesty, odpor vůči vakcínám i odmítání veřejných zdravotnických opatření. Napadlo mě: co formuje naši ochotu důvěřovat zdravotnickým autoritám? Proč někteří lidé věří státu, že rozhoduje správně v otázkách, jako je očkování, zatímco jiní ne? Chtěli jsme spojit zkušenosti z pandemie covidu s obecnější otázkou, jak si společnosti vytvářejí – nebo ztrácejí – důvěru ve zdravotní politiku a stát obecně. A jako historický testovací případ jsme použili pandemii španělské chřipky, z níž se dochovala jedinečná data. Jaká jsou vaše zjištění? Zaměřili jsme se na Švýcarsko, jelikož občané tam pravidelně hlasují o konkrétních politikách, včetně těch zdravotních. V roce 1922, tedy jen pár let po pandemii španělské chřipky, hlasovali o tom, zda zachovat povinné očkování proti neštovicím u dětí. Porovnáním obcí, které pandemie zasáhla více či méně, jsme mohli sledovat, jak tento šok volební chování ovlivnil. A výsledky byly překvapivé: komunity, které byly pandemií španělské chřipky zasaženy nejvíce, hlasovaly proti povinnému očkování – přestože šlo o jinou nemoc (neštovice) a vakcína se používala již desítky let. Také jsme se podívali na reálné očkovací záznamy. I zde se objevil stejný vzorec: proočkovanost dětí v oblastech těžce zasažených chřipkou klesla. To zní nelogicky, člověk by čekal, že to naopak povede k větší opatrnosti. Přesně. Proto jsme šli ještě dál a propojili jsme jména dětí v očkovacích záznamech se jmény v úmrtních seznamech. Zjišťovali jsme, zda konkrétní rodiny kvůli chřipce o někoho přišly. A tady se najednou začíná vynořovat složitější příběh. Rodiny, ve kterých někdo zemřel, svou účast na očkování naopak zvýšily. Jinými slovy – zatímco lidé, kteří sledovali úmrtí „zpovzdálí“, byli skeptičtější, lidé, kteří osobní ztrátu zažili, byli opatrnější. Christian Ochsner je odborným asistentem a výzkumníkem na CERGE-EI, společném pracovišti Univerzity Karlovy a Akademie věd ČR. Takže důvěra roste nebo klesá podle toho, jak lidé krizi osobně zažijí? Pokud ztratíte někoho blízkého, jste opatrnější. Buď důvěřujete vakcíně, nebo alespoň nezměníte své předchozí chování. Ale pokud jen pozorujete utrpení jiných – a máte pocit, že stát je neochránil – stanete se skeptičtějšími. Říkáte si: když neochránili mého souseda, proč by měli ochránit mě? Tento rozdíl mezi přímou a nepřímou zkušeností pomáhá vysvětlit paradox, jak může zdravotnická krize vést zároveň k většímu respektování opatření i rostoucímu odporu. Jaký výzkumný přístup jste zvolili? Použili jsme kvazi-experimentální přístup. Některé švýcarské obce byly pandemií španělské chřipky zasaženy těžce – zemřelo tam až devět procent obyvatel během několika měsíců – jiné obce nemoc nepostihla téměř vůbec. Takže vypuknutí chřipky bylo do určité míry náhodné. Před pandemií byly tyto oblasti podobné z hlediska volebního chování i proočkovanosti. To nám dává jistotu, že rozdíly, které pozorujeme po pandemii španělské chřipky, jsou způsobeny právě jejím nerovnoměrným dopadem, nikoli jinými faktory. Na základě vašeho výzkumu, vidíte nějaké paralely s pandemií covidu-19? Přestože zatím nemáme dostatečná data k provedení stejné analýzy pro covid-19, existují náznaky. Země s vyšší úmrtností často zaznamenaly pokles rutinních očkování, například proti spalničkám. Na druhou stranu lidé, kteří byli osobně zasaženi – přišli o někoho blízkého nebo trpěli dlouhodobými následky – často očkování více podporovali.

Vydejte se po stopách našich předků a navštivte archeologické památky ve svém okolí. Na výpravách vás budou provázet zkušení archeologové, kteří vás svým vyprávěním přenesou do dob dávno minulých. Akci, která se koná již šestým rokem, společně připravily brněnský a pražský Archeologický ústav AV ČR ve spolupráci s muzei, galeriemi, univerzitami a dalšími výzkumnými institucemi. Jedním z největších lákadel letošní sezony jsou komentované prohlídky „šikmého kostela“ sv. Petra z Alkantary, nejznámějšího pozůstatku města Karvinná, které vzniklo s rozvojem těžby uhlí a zaniklo poškozením zdejší zástavby poddolováním ve druhé polovině 20. století. Součástí prohlídky je také návštěva místního nejstaršího hlubinného dolu Gabriela, nacházejícího se jen půl kilometru od kostela, který proslavila zejména oblíbená knižní trilogie Karin Lednické. „Šikmý kostel“ sv. Petra z Alkantary se nachází v městské části Karviná-Doly, na jejímž území původně stálo město Karvinná. Mince, hrnce a cihly Na Vysočině se můžete těšit například na komentovanou prohlídku Stříbrného domu v Jihlavě. Archeologický výzkum, který se uskutečnil při rekonstrukci tohoto honosného měšťanského stavení, odhalil mimo jiné vybavení královské mincovny ze 13. století. V jihočeské Volyni jsou k vidění nálezy a dokumenty související s nedávným archeologickým výzkumem, které jsou jinak veřejnosti nepřístupné a zatím uložené v depozitářích. V areálu nynější tvrze, kde také sídlí městské muzeum, odborníci doložili osídlení již od 12. století. Součástí prohlídky je i „experimentální“ hrnčířské nebo cihlářské pracoviště. Archeologie v přímém přenosu Podle organizátorů je každoročně velký zájem o vstup přímo na probíhající terénní práce. Můžete zde nahlédnout pod ruce archeologů a zjistit, co pátrání po stopách minulosti obnáší. V září se uskuteční záchranný archeologický výzkum valu předhradí Karlova hrádku u Purkarce, který vznikl pravděpodobně ve 13. století na vysokém ostrohu nad vltavským údolím. Archeopark Pavlov, unikátní místo, kde před 30 000 lety žili lovci mamutů. (CC) Na jižní Moravě na vás čeká například expozice Archeoparku Pavlov a lokality Dolní Věstonice, odkud pochází slavná Věstonická venuše. Dále se můžete projít po akropoli nejvýznamnějšího velkomoravského hradiště v Mikulčicích nebo prozkoumat pozůstatky Melic, jednoho z nejkrásnějších hradů Koruny české ze 14. století. Kalendář akcí včetně rezervačního formuláře je k dispozici na webových stránkách Archeologického léta, účast na většině z nich je zdarma, je však nutná včasná rezervace. Jak vidí krajinu archeolog z nebeské výšky? Tématu letecké archeologie, která je od loňského roku rovněž součástí programu Archeologického léta, jsme se věnovali ve fotoreportáži nazvané Archeologie z letadla v A / Magazínu 1/2025. Text: Markéta Wernerová, Divize vnějších vztahů SSČ AV ČR, s využitím tiskové zprávy AV ČR Foto: Jana Plavec, Divize vnějších vztahů SSČ AV ČR; Národní památkový ústav Text a fotografie označené CC jsou uvolněny pod svobodnou licencí Creative Commons.

Ve Smetanově síni Obecního domu přivítali akademické obecenstvo místopředseda Akademie věd ČR Ondřej Beránek, jenž zastoupil předsedu instituce Radomíra Pánka, a ředitel Pražských symfoniků Daniel Sobotka. Ten ocenil dlouholetou spolupráci a poděkoval bývalé předsedkyni Akademie věd ČR Evě Zažímalové. Místopředseda AV ČR Ondřej Beránek a ředitel Pražských symfoniků Daniel Sobotka Dirigent Sascha Goetzel poté s orchestrem a sólisty – mezzosopranistkou Ester Pavlů a hornistou Janem Hoďánkem – proplul programem, v němž zazněla symfonická báseň Labuť z Tuonely od Jeana Sibelia, cyklus písní Letní noci Hectora Berlioze, symfonické skici Moře Clauda Debussyho a choreografická báseň La valse Maurice Ravela. Akce patří do série slavnostních koncertů pro zaměstnance Akademie věd ČR, které organizuje, podobně jako novoroční představení, Středisko společných činností AV ČR. Text: Zuzana Dupalová, Divize vnějších vztahů SSČ AV ČR Foto: Jana Plavec, Divize vnějších vztahů SSČ AV ČR Text a fotografie jsou uvolněny pod svobodnou licencí Creative Commons.

Chcete vědět, jak vypadali lidé, kteří žili na našem území před stovkami či tisíci lety? Díky spolupráci archeologů a antropologů je to možné na stánku brněnského Archeologického ústavu AV ČR. Program se jmenuje Tváří v tvář našim předkům a přítomných odborníků se můžete zeptat, jak se podoba dávných obyvatel rekonstruuje nebo nakolik bohatá jsou naše archeologická naleziště. Písařskou dílnu a luštění šifer si nachystali pracovníci Slovanského ústavu AV ČR a do tajů exotických jazyků můžete nahlédnout spolu s badateli z Orientálního ústavu AV ČR. Pokud dáváte přednost naší mateřštině, zajděte určitě do „grama-baru“, ve kterém najdete experty z Ústavu pro jazyk český AV ČR. Můžete se s nimi pobavit o záludnostech gramatiky a zkusit vyluštit jazykový kvíz. Veletrh vědy navštívil ministr pro vědu, výzkum a inovace Marek Ženíšek (uprostřed), provedl jej předseda Akademie věd ČR Radomír Pánek (vpravo). Chemie a fyzika hravě Možná vás ale více než historie a jazyky zajímají přírodní vědy. Pak jsou pro vás připraveny třeba aktivity u stánku Ústavu organické chemie a biochemie AV ČR, které zaujmou všechny věkové kategorie, a objevíte mezi nimi i interaktivní hru. Ústav chemických procesů AV ČR se letos zaměřuje na cukr a smysluplnou recyklaci. Únikovou hru Přísně tajný výzkum, jež vás přenese do období studené války a postaví před úkol odhalit vzorec pro raketové palivo, nachystal Ústav anorganické chemie AV ČR. Jedním z největších vystavovatelů bývá na veletrhu Fyzikální ústav AV ČR. Návštěvníky tentokrát přenese do světa moderních materiálů, 3D tisku i kosmologie, zájemci si můžou zkusit excitovat elektron ve fotovoltaickém stanu, zahrát si hru o černých dírách nebo se podívat na solární ZOO či levitační vláček. Ve světě fauny a flóry Rostliny mají pod zemí tajné spojence, jsou schopné cestovat a v jejich buňkách se stále něco děje – botanici říkají, že pozorovat životní pochody rostlinných buněk je prý často lepší než se dívat na akční film. Nevěříte? Zavítejte určitě postupně ke stánkům Botanického ústavu AV ČR, Biologického centra AV ČR a Ústavu experimentální botaniky AV ČR. Na zapálené milovníky říše zvířat rozhodně narazíte u stánku Ústavu biologie obratlovců AV ČR a možnost zblízka si prohlédnout živého netopýra nabízí Česká společnost pro ochranu netopýrů. A to už jsme u expozic institucí, které nejsou součástí Akademie věd ČR, ale i ony nabízejí neskutečně zajímavé zážitky a informace. Navštívit tak můžete třeba stánky ZOO Praha, České zemědělské univerzity nebo Univerzity obrany. Umělá inteligence i vesmír Bloumání po expozicích je jistě inspirativní. Soustředěnější poslech ale nabízejí přednášky a diskuze, které probíhají v multimediálním Keplerově sále. Na většinu z nich je třeba se předem registrovat, proto neváhejte a projděte si pečlivě program. Některá témata jsou už obsazená, jiná nabízejí stále volné kapacity. Doporučujeme prostudovat aktuální program na webu Veletrhu vědy. Veletrh vědy je největší populárně naučnou akcí v České republice, kterou od roku 2015 pořádá Akademie věd ČR. Nabízí vědu ve všech jejích podobách, návštěvníci na něm najdou to nejzajímavější ze světa přírodních, technických, humanitních i společenských oborů. Zobrazit příspěvek na Instagramu Příspěvek sdílený Veletrh vědy (@veletrhvedy) Text: Leona Matušková, Divize vnějších vztahů SSČ AV ČR Foto: Akademie věd ČR Text a fotografie jsou uvolněny pod svobodnou licencí Creative Commons.

Právě si čtete text napsaný latinkou, nejběžnějším písmem na světě. Dokázali byste ho ale přečíst v azbuce? Ačkoli se jejich dnešní podoba liší, něco společného přece jen mají – historii. Písmo nám umožňuje zachytit jazyk – vše, co říkám, mohu i zapsat. Rozvíjelo se od 3. tisíciletí př. n. l., aby umožnilo správu složitějších lidských společenství, například v Egyptě, Mezopotámii, Indii a Číně, a jeho znalost se tehdy omezovala na nevelký počet jedinců. „Pro naše prostředí je však zásadní vznik fénické abecedy, která vychází z egyptských hieroglyfů a klínového písma. Od Féničanů se dostala do starověkého Řecka, kde ji modifikovali pro své potřeby. Odtud se pak rozšířila mezi Etrusky a do antického Říma, kde si ji rovněž upravili,“ vysvětluje Petr Sedláček z Historického ústavu AV ČR. Z toho pak plyne rozdíl mezi latinskou abecedou, ze které vycházejí západní písma, a řeckou, z níž se vyvinula cyrilice, později azbuka. Starověké klínové písmo z pevnosti Van z 9. až 6. století př. n. l. Zaplést, ale nepoplést Jak dlouho už si lidé zaznamenávají, co je pro ně důležité? A jak to dělali v dobách, kdy písmo, jak ho chápeme dnes, ještě nebylo na světě? Člověk je tvor vynalézavý a dokázal vymyslet různé způsoby. „Ty nejstarší známe už z patnáctého až desátého tisíciletí před naším letopočtem, kdy se objevili první předchůdci písma – specifické symboly určené zejména pro označení vlastnictví majetku a evidenci půjček,“ říká Petr Sedláček a dodává, že sloužily například k rituálním účelům nebo jako vlastnické značky. V době mladšího paleolitu je používali třeba Arabové, Laponci či Čeremisové. Takové soubory znaků se ale většinou nešířily mimo společenství, kde vznikly. O mnoho tisíc let mladším příkladem je uzlové písmo kipu. Inkové informace doslova vplétali do barevných šňůrek pomocí rozličně tvarovaných uzlíků. Keltové v Irsku zase měli své ogamy neboli stromové písmo. Značky vyrývali do dřeva nebo kamene. Když papír ovládl svět „Paní učitelko, zapomněl jsem si doma sešit,“ omlouvá se žák. „Tak si to pro mě za mě tesej třeba do kamene,“ zní odpověď. Dnes píšeme na papír nebo informace zaznamenáváme elektronicky – naťukáme je na klávesnici a přečteme na displeji. V minulosti však lidé psali na rozličné materiály. „V antice byl nejpoužívanější psací látkou papyrus. Jeho výroba byla poměrně levná, byl však křehký a snadno podléhal zkáze,“ vysvětluje historik Petr Sedláček. Ve středověku se psalo hlavně na pergamen. Vyráběl se ze zvířecích kůží a vyznačoval se vysokou kvalitou a životností. K výrobě papyru sloužil šáchor papírodárný (Cyperus papyrus). Šlo ale o velice drahou záležitost, navíc náročnou na výrobu, a tak nakonec nedokázal konkurovat daleko levnějšímu papíru, který byl přitom původně považován za podřadný materiál s nižší trvanlivostí. „Původ má ve starověké Číně, přes arabské prostředí se dostal do Evropy. S vynálezem knihtisku měl papír již naprosto výsadní postavení a pergamen coby psací látka nejdéle přežíval v papežské kanceláři,“ doplňuje badatel. Otazníky nad odkazem věrozvěsta Cyrila Řecký učenec Konstantin, pozdějším mnišským jménem Cyril, se do dějin zapsal jako autor hlaholice, nejstaršího slovanského písma, které vytvořil k misii na Velké Moravě. Původně se mu říkalo prostě slovanské, současné pojmenování má kořeny ve staroslověnském slovesu glagolati (mluvit). Badatelé si dodnes v souvislosti se vznikem hlaholice kladou řadu otázek: Jaká písma Konstantin znal a mohl je při její tvorbě použít? Jakou křesťanskou symboliku a geometrické principy do ní zakódoval? Jak vypadala „hlaholice 1.0“, kolik písmen tato první verze měla a co znamenala? Podle Vladislava Knolla ze S

Slavnostního otevření skleníku, který nahradil zastaralého předchůdce v areálu pracoviště v pražských Lysolajích, se zúčastnila mimo jiné i bývalá předsedkyně Akademie věd ČR Eva Zažímalová. Ústav experimentální botaniky je totiž jejím domovským pracovištěm. „Ač jsme experimentální botanici a pracujeme s rostlinami takzvaně v roztoku, potřebujeme skleník – celou rostlinu nic nenahradí,“ vysvětlila. Skleník má systém vlhčení vzduchu, úsporné LED osvětlení a energeticky šetrné vytápění tepelnými čerpadly. Zavlažování zajišťuje systém, který využívá dešťovou vodu z podzemního zásobníku. Část střechy je osázena sukulenty a doplněna o fotovoltaické panely. Pásku skleníku slavnostně přestřihli (zleva): Jiří Kotek z Akademické rady AV ČR, bývalá předsedkyně AV ČR Eva Zažímalová, místopředsedkyně AV ČR Ilona Müllerová, ředitel pracoviště Jan Martinec. Možnosti rozvoje Ředitel pracoviště Jan Martinec přiblížil, že projekt se zrodil přibližně před šesti lety. „Zatím ve skleníku neuvidíte mnoho rostlin, teprve začínáme. Plánujeme v něm ale spoustu experimentů,“ zdůraznil a doplnil, že se pod skleníkem skrývají další prostory. „Máme zde velké ‚rozvojové území‘, kde budou kultivační místnosti či boxy, které jsme dosud neměli. Díky nim se posuneme o krok dál.“ Umožňují totiž přesnější kontrolu podmínek při pěstování pokusných rostlin. Místopředsedkyně AV ČR Ilona Müllerová dodala, že skleník nebude přínosem pouze pro rostliny: „Jsem přesvědčená, že skleník přiláká i mladé vědce, a to nejen z Česka, ale i ze zahraničí.“ V novém skleníku se odehraje spousta experimentů. Mít kde složit hlavu Součástí nové budovy jsou také ubytovací prostory, které využijí například mimopražští badatelé. Pokoje jsou určené spíše ke krátkodobým pobytům. „Ubytování umožní větší internacionalizaci ústavu a přiláká nové lidi,“ věří Jan Martinec. Přínos zázemí chválila také Eva Zažímalová: „Soulad mezi profesním a soukromým životem je důležitý – a je dobře, že na to kolegové pamatovali.“ Text: Zuzana Dupalová, Divize vnějších vztahů SSČ AV ČR, s využitím tiskové zprávy AV ČR Foto: Jana Plavec, Divize vnějších vztahů SSČ AV ČR Text a fotografie jsou uvolněny pod svobodnou licencí Creative Commons.

Černobílá fotografie ukazuje partu kluků se štětcem, kteří obklopují staromódní poštovní schránku a něco na ni čmárají. Vandalové? Když si všimneme data pořízení snímku v dolním rohu – 28. října 1918 –, napadne nás, že chlapci zřejmě nebudou obyčejní nezbední uličníci, jak by se mohlo zdát. Možná jde spíš o nadšené mladé lidi, kteří stejně jako jejich rodiče a prarodiče v obrovské euforii z konce první světové války, porážky Rakouska-Uherska a vzniku Československé republiky přemalovávají všude možně monarchistické znaky, a zbavují se tak symbolů skončených časů. Vznik Československa v říjnu 1918 lidé slavili i ničením symbolů monarchie. Následuje další snímek. Sken zažloutlých Kolínských listů z 31. října 1918 s tučnými titulky typu: „Vítězství! Finis Austriae!“ nebo „Pryč s hnusnými ptáky“ (míněno s císařskými orlicemi). V článku se píše: „Po poledni rázem zaplnily se ulice zástupy. Pojednou padlo heslo: dolů s orly! A již valil se lid k reálnému gymnasiu a za krátko letěl z budovy obrovský orel na zem a ležel v prachu dravý ten pták, který tolik století kloval nás svým zobanem.“ Fotografie i text jsou součástí aplikace HistoryLab, která už od roku 2018 nabízí učitelům dějepisu atraktivní prvek výuky. V tomto konkrétním úkolu nazvaném „Co kluci provedli?“ mají studenti za úkol zhodnotit na první pohled zvláštní, nepochopitelné jednání chlapců se štětcem. Můžou si ověřit svou intuici a lépe pochopit, co a proč se dělo v ulicích po pádu habsburské monarchie. Možná se do svých dávných vrstevníků dokážou i vcítit a na chvíli se téměř dotknou historie na vlastní kůži. Vítejte v dílně „HistoryLab je dílnou nebo také laboratoří, ve které žáci nejsou pasivními účastníky výuky, ale zúčastněně ji spoluutvářejí. Chceme, aby zaujali mnohem aktivnější úlohu, aby pracovali s fotografiemi, filmovými záznamy a dobovými doklady, skládali střípky minulosti a za doprovodu pedagogů objevovali minulost,“ říká Vojtěch Ripka z Filozofické fakulty UK, jeden z hlavních autorů aplikace. HistoryLab se velmi osvědčil v době, kdy vypukla pandemie covidu-19 a s ní přišla povinná distanční výuka. „Hodně pedagogů tehdy učilo přes videohovory a zjišťovalo, že tradiční forma vyučování, kdy moudrá hlava něco povídá a ostatní poslouchají, nefunguje,“ objasňuje Vojtěch Ripka s tím, že zájem o online aplikaci nezatratili učitelé ani po skončení lockdownů. Kam dál s laboratoří historie? Historici a vývojáři pracují na výukové aplikaci HistoryLab od roku 2016, spustili ji v roce 2018. V roce 2024 získal projekt návaznou finanční podporu z Programu rozvoje aplikací a komercializace AV ČR (PRAK). „Díky ní jsme se pustili do průzkumu vzdělávacího trhu a dopadů užívání HistoryLabu a odhalili jsme jeho technické bariéry a obsahové slabiny. Vypracujeme také návod pro učitele, jak hodnotit práci žáků s aplikací,“ vysvětluje Vojtěch Ripka. V aktuálním projektu PRAK, který stejný tým získal pro rok 2025, se bude připravovat pravidelná podpora začínajících i pokročilých učitelů a archivářů. Na vývoji aplikace se podílejí nebo podílely Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, Ústav pro studium totalitních režimů, Masarykův ústav a Archiv AV ČR, Židovské muzeum Praha, Fakulta elektrotechnická ČVUT, Národní pedagogický institut a Matematicko-fyzikální fakulta UK. Za sedm let fungování se HistoryLab stal důležitou součástí výuky dějepisu na základních, středních i vysokých školách. Jako zdroj při výuce moderních dějin jej v roce 2023 doporučila Česká školní inspekce a je v souladu se směřováním současných reforem rámcových vzdělávacích programů. V jejich aktuální, revidované verzi je dokonce HistoryLab pilířem řady tzv. očekávaných výstupů učení. Odhadem aplikaci použ

Článek si můžete poslechnout v audiopodobě: Načetli: Jitka Kostelníková a Justin Svoboda // Edit: Jitka Kostelníková // Epizoda vznikla s podporou Strategie AV21. Nikdo z nás nechce, aby s ním spadlo letadlo. Stejně jako každý jiný dopravní prostředek je třeba jej nějak ovládat. Jedním ze zásadních prvků, jenž k tomu slouží, je hydraulika: pojem, který zazní ve fyzice již v sedmé třídě na základní škole, ale stejně mu neporozumějí všichni. Zjednodušeně řečeno, hydraulická zařízení s něčím pohybují a místo pák, táhel či lan k tomu používají trubky s kapalinou. Kapalina je v soustavě trubek při tom pod velkým tlakem, ale protože je v podstatě nestlačitelná, prostě jej předá dál až do cílového místa, kde je potřeba vykonat práci. Dá se tak manipulovat s extrémně těžkými břemeny nebo součástkami, na něž působí ohromný protitlak – například s klapkami křídel dopravních letadel. Právě u nich se hydraulika používá opakovaně, s velkým zatížením, velkými změnami teplot a za silných vibrací. Vždyť v letové hladině je až minus 60 stupňů Celsia, zatímco v cílové destinaci klidně plus 40. Během letu dochází k vibracím, což zná každý, kdo někdy letadlem cestoval – k hladkému přesunu to má daleko. Pořád je to takový „drncající autobus ve vzduchu“. Také podvozek se řídí pomocí soustavy hydraulických trubek, ale nejen ten. Zkrátka to poslední, co by cestující chtěl, je, aby spoje těchto trubek netěsnily nebo selhaly. Hanuš Seiner z Ústavu termomechaniky AV ČR Při konstrukci letadla se proto spoje na hydraulice často nesvařují. Klasické metody – objímky nebo právě svařování – jsou pracné, těžkopádné a mohly by vést k netěsnostem. Musí se na to jinak. Používají se slitiny s tvarovou pamětí. Pamětník z šedesátek Takzvaný nitinol je známý od šedesátých let minulého století. Jde o speciální slitinu niklu a titanu. Při výrobě součástky se tento materiál dokáže při vysoké teplotě „naučit“, jaký tvar má zaujmout, a po zchladnutí lze kov vytvarovat do odlišné podoby. Jakmile se součástce dodá správný impulz, zase se navrátí do zapamatovaného tvaru. Této vlastnosti využívají kroužky ze slitiny na bázi nitinolu, kterými se spojují trubky v hydraulice letadel. Snadno se s nimi pracuje, jsou lehčí, odolnější, mají větší životnost, nekorodují a na rozdíl od svařování nemění mechanické okolí svaru. Na trubky se snadno nasadí, když jsou v deformovaném stavu. Zahřátím (například horkým vzduchem) se aktivují a pevně obě trubky sevřou, čímž vytvoří těsné a pevné spojení, které odolá vibracím, teplotním výkyvům i vysokým tlakům. Množnosti využití podobných slitin jsou ale mnohem širší než jen v leteckém průmyslu, leč nevyužívá se jich v široké praxi. Jednak jsou drahé, jednak je náročné je vyrobit. A pak… nevydrží vždy to, co je potřeba. Proto je nutné jim lépe porozumět, pochopit, co se děje v krystalové mřížce kovu při „učení“, návratu, ale i „zapomínání“. Jak to vlastně funguje? Tvarovou paměť nemají pouze některé kovy, touto vlastností disponují i bílkoviny nebo obyčejný papír. Můžete ho zmuchlat nebo poskládat jako origami, a když ho vložíte do vody, vlákna nabobtnají a papír se narovná. „U kovů takovým impulzem pro změnu tvaru může být tlak nebo magnetické pole, ale především je to teplota,“ říká Hanuš Seiner z Ústavu termomechaniky AV ČR. Za materiálovou paměť slitin může změna ve struktuře krystalické mřížky. Za nízkých teplot zaujímá jinou konfiguraci (tzv. martenzit) než za teploty vyšší (austenit). Co se v takovém okamžiku děje? „Můžeme si to představit trochu jako stojící řadu dominových kostek. Při správném šťouchnutí popadají daným směrem a změní se výška i délka celé řady. Navíc je můžete překlápět zpět nebo opačn

Slavnostní událost se uskutečnila 24. března, tedy poslední den druhého funkčního období předsedkyně Evy Zažímalové. Čelní představitelé Akademie věd a další významní hosté se sešli ve dvoraně Knihovny AV ČR na Národní třídě v Praze. Zúčastnili se mimo jiné předseda Senátu Parlamentu ČR Miloš Vystrčil, 1. místopředsedkyně Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR Věra Kovářová a rovněž bývalí předsedové Akademie věd Helena Illnerová, Václav Pačes a Jiří Drahoš. Biochemička Eva Zažímalová působila ve funkci předsedkyně Akademie věd ČR od roku 2017. Hosty přivítala Eva Zažímalová a krátce shrnula uplynulých osm let. „Mé působení v čele Akademie věd bylo do velké míry pokračováním cesty Jiřího Drahoše, jenž ji pomohl uhájit v období velké existenční nejistoty. Často jsem zastávala spíše funkci krizové manažerky – v dobách pandemie covidu, energetické krize i válek na Ukrajině a v Gaze,“ uvedla na úvod. Svému nástupci poté popřála štěstí na spolupracovníky, co nejméně problémů a dostatek sil na jejich řešení. Nechyběl ani symbolický dar, replika římského meče. Vytvořili ji v brněnském Archeologickém ústavu AV ČR a jde o typ spatha, tedy jednoruční dvousečný meč. Originální předlohy z druhé poloviny 2. století pocházejí z výzkumů římské pevnosti Hradisko u Mušova. Čepel má damaškovou konstrukci a kování pochvy tvar delfína. „Vnímám jej zejména jako symbol spravedlivého vedení, které dává Akademii jasný směr a slouží k ochraně hodnot, v něž věříme,“ doplnila předsedkyně. Předlohou repliky římského meče byly archeologické nálezy z výzkumů Balázse Komoróczyho, ředitele brněnského Archeologického ústavu AV ČR. Věda nepřešlapuje na místě Vyzbrojen symbolickým darem promluvil také nastupující předseda Radomír Pánek: „Stojí před námi nové výzvy. Už několik let žijeme v nejisté době, která si žádá srozumitelné a pevné postoje. Stejně tak vyžaduje, abychom bránili demokratické principy. Věda nepřešlapuje na místě, svět se mění a my s ním musíme držet krok.“ Fyzika Radomíra Pánka, dosavadního ředitele Ústavu fyziky plazmatu AV ČR, vybral Akademický sněm 10. prosince 2024 v prvním kole tajného hlasování. O pozici předsedy Akademie věd ČR usilovali také Jiří Plešek z Ústavu termomechaniky, David Honys z Ústavu experimentální botaniky a Libor Grubhoffer z Biologického centra. Pavel Baran z Filosofického ústavu svou kandidaturu před hlasováním stáhl. Prezident Petr Pavel nového předsedu jmenoval 13. března 2025 na Pražském hradě. Čtyřleté funkční období Radomíra Pánka začíná 25. března 2025 a potrvá do 24. března 2029. Fyzik Radomír Pánek povede Akademii věd ČR v letech 2025 až 2029. Jaké plány má Radomír Pánek a co ho baví ve volném čase? Přečtěte si také rozhovor s novým předsedou Akademie věd ČR. Text: Markéta Wernerová, Divize vnějších vztahů SSČ AV ČR Foto: Jana Plavec, Divize vnějších vztahů SSČ AV ČR Text a fotografie jsou uvolněny pod svobodnou licencí Creative Commons.

Měli bychom plasty vnímat jako materiál, který urychlil rozvoj lidstva, nebo spíše jako hrozbu pro životní prostředí? Plasty dnes nalezneme všude – ve zdravotnictví, v technických odvětvích, v zemědělství, ale nejvíc se jich spotřebuje v obalových materiálech. Díky plastům došlo k obrovskému zvýšení trvanlivosti potravin. To si málokdo uvědomuje. Většina lidí si stěžuje, že je každá okurka zabalená zvlášť. Kdyby nebyla, tak jich sem ze Španělska dojede půlka. Takže buď můžeme do potravin něco přidávat, takzvaná éčka, ale to nikdo nechce, anebo to musíme dobře zabalit pod ochrannou atmosféru, ale tam zase máme ty plasty. A z toho vychází ona záporná stránka, a to že vzniká obrovské množství odpadu. Plasty ovšem můžeme recyklovat. Ano každý plast se dá zrecyklovat, otázka je jak. Existují různé technologie – mechanická, chemická recyklace – a každý plast vyžaduje jiný přístup. Problém je, že jich je mnoho různých druhů. Ty trojúhelníčky na obalech – značící, o jaký plast se jedná a co se dá recyklovat – mají čísla jedna až sedm, přičemž sedmička je „ostatní“, kam se může schovat mnoho druhů plastů. Všechny druhy plastů se pak v tom nejlepším případě setkají ve žluté popelnici tříděného odpadu. Zdeněk Starý z Ústavu makromolekulární chemie AV ČR Kam putují dále? Na třídicích linkách odpad dotřiďují lidé stále převážně ručně. Jeden vytahuje PET lahve, jiný velké duté obaly, třeba od pracích prášků, další fólie. A co zbude, je směsný plastový odpad, který se už recykluje obtížně. Plasty totiž nelze jednoduše smíchat a přetavit, vznikla by heterogenní směs se špatnými mechanickými vlastnostmi. Co s tím? Dají se využít pro „low-cost“ aplikace, kde na mechanických vlastnostech nezáleží. Může jít například o kanálové potrubí, které se uloží do země. Když na něj nesvítí slunce, vydrží tam věky. Právě ta trvanlivost, díky které si plasty získaly tolik příznivců, je dnes i jejich největší problém. Když se dostanou do přírody jako odpad, tak tam prostě jsou a zůstanou. Jak by se měl změnit postoj veřejnosti k plastům, aby jejich používání nepředstavovalo ekologickou zátěž? Plasty jsou pořád velmi levné, takže se v mnoha aplikacích nadužívají. Třeba zrovna u těch obalových materiálů. Koupíte si nějakou věc a ta je zabalená v mnoha vrstvách plastových obalů. I věci, které nejsou tak křehké, jsou uložené ve výlisku, v krabici a dalším obalu. Je papír ekologičtější náhrada jednorázových plastových výrobků? Když jsme u obalových materiálů, můžeme se například ptát, jestli si dám nákup do mikrotenového, nebo papírového pytlíku. Ekologičtější je mikrotenový pytlík. Papírenství je jedno z odvětví, které je nejnáročnější na spotřebu energie a vody. Samozřejmě počítáme s tím, že člověk potom hodí mikrotenový pytlík do žluté popelnice, a ne do lesa. Jak jsou na tom další plastové obaly? Například nákupní tašky jsou všechny z polyethylenu, který se dá velmi dobře recyklovat. Navíc pokud bychom tašku používali opakovaně, je to ideální alternativa. Když budeme zvažovat náhrady plastů u jednorázových aplikací, je vždy třeba vzít v úvahu celý životní cyklus toho výrobku. Od výroby, dopravy na místo, užití až po dopady recyklace na životní prostředí. A z toho právě plasty nevycházejí například v porovnání s papírem tak špatně. Proč tedy plasty vnímáme jako problém? Systém odpadového hospodářství na celém světě funguje velmi špatně. Až pětadevadesát procent všech odpadků, které jsou v mořích a oceánech, se do nich dostalo osmi řekami. Šest jich je v jihovýchodní Asii a dvě jsou v Africe. A tam to odpadové hospodářství opravdu nefunguje. Není tam infrastruktura na recyklaci ani na spalování. Ale například Keňa či Tanzanie přis

Manon, ach Manon, Manon z Arrasu! Manon je moje umřít pro krásu. Příběh o povětrné Francouzce, oddanost rytíře des Grieux a působivé verše Vítězslava Nezvala dodnes okouzlují čtenáře i diváky. Hra Manon Lescaut je u nás dobře známá. Přesto její původní poselství už chápe málokdo. Pokud marně lovíte v paměti znalosti z hodin literatury a přemýšlíte, co kromě milostné zápletky dílo vykresluje, čtěte pozorně dál. Nezvalovo veršované drama se poprvé představilo světu v Divadle D 34 v dubnu 1940, tedy za Protektorátu Čechy a Morava a druhé světové války. Hra se stala okamžitě hitem. Do uzavření divadla v březnu následujícího roku ji jen zde vidělo na 90 tisíc diváků a uvedlo ji i mnoho dalších scén. Knižně vyšla v desítkách vydání. Manon tak ovládla srdce nejen vášnivého rytíře, ale i diváků a čtenářů. V anketě Lidových novin získala suverénně titul nejčtenější knihy roku 1940 a pravděpodobně by nakladatelské rekordy trhala i v dalších letech – kdyby její další uvádění i publikování nacisté nezakázali. Když se tehdy Manon Lescaut hrála, byla událostí, jakou už si dnes neumíme představit. Jenže později po válce málokdo opravdu chápal, proč. Soudilo se, že za úspěch vděčila především krásným veršům tváří v tvář ohrožení českého jazyka. „Než jsem pro naši knihu začal psát kapitolu o dramatu, hru jsem samozřejmě znal. Teprve díky jejímu zasazení do dobového kontextu jsem ale pochopil její původní podtext i nebývalý úspěch u diváků,“ říká Pavel Janoušek z Ústavu pro českou literaturu AV ČR, hlavní redaktor knihy Dějiny české literatury v Protektorátu Čechy a Morava. Pavel Janoušek z Ústavu pro českou literaturu AV ČR (CC) Pozdější čtenáři už totiž zapomněli, že Manon Lescaut vstoupila na jeviště ve chvíli, kdy Němci vpadli do Francie. Už tušíte, co kromě jejích rozmarů Nezval popisuje? „Manon byla pro tehdejší publikum Francií, která nás v Mnichově zradila. Tedy přelétavá holka, již navzdory všemu pořád milujeme,“ vysvětluje badatel. Nikdo nemohl otevřeně napsat, že Manon zosobňuje Francii. Tehdejší diváci ale „četli mezi verši“ a této alegorii dobře rozuměli. „Právě zde vězí jeden z problémů literatury, ale i důvod, proč ji opakovaně studovat. Je totiž vždy svázaná s kontextem, z něhož vznikla. Někdy dost festovně. Přesto ji čte každý čtenář v každé době jinak,“ vysvětluje Pavel Janoušek. Černá díra protektorátu V době protektorátu, kdy bylo umlčeno politické vyjadřování, hrály literatura a divadlo zvlášť významnou roli v národním vymezování. Uměly totiž reagovat na současnou situaci. V divadlech navíc mohlo obecenstvo na chvíli zapomenout na nelehký život za zdmi hlediště. Dějiny české literatury v Protektorátu Čechy a Morava Kolektivní monografie z roku 2022 popisuje literární tvorbu mezi rokem 1938 a 1945 a zkoumá, jak ji ovlivňovaly události jako mnichovský diktát a německá okupace. Pozornost věnuje i politickému, sociálnímu a literárnímu životu či okolnostem vzniku děl, reflektuje mimo jiné také cenzuru. Kniha klade důraz na literaturu, která za protektorátu vycházela, zahrnuje ale i tvorbu ve věznicích a koncentračních táborech a díla exilová. Zaměřuje se nejen na poezii, prózu a drama, ale také na literaturu faktografickou, populární a tvorbu pro děti a mládež. V roce 2023 získala při předávání Cen Nakladatelství Academia titul Kniha roku. Literatura tohoto období se přesto posléze stala obcházeným jevem a jakousi černou dírou v české minulosti. Do příběhu o naší identitě se jaksi nevešla. „Přebil jej zájem o meziválečné období i poválečné budování komunismu. Doba mezi nimi jako by byla trapným úkrokem stranou. Zvláště když se muselo také řešit, jak se spisovatelé vyrovnávali s německým nátlakem – kdo se k němu přidal, kdo

„Tak jako nepoužívané železo rezaví, stojatá voda zahnívá či v zimě zamrzá, tak mozek bez cvičení leniví,“ prohlásil před více než pěti sty lety Leonardo da Vinci. Renesanční umělec a vizionář věděl, o čem mluví. Svůj mozek trénoval dozajista vydatně – ostatně svědčí o tom jeho ohromný odkaz. Mimochodem, sám se pokusil při úrovni tehdejších poznatků anatomii mozku zachytit. Od té doby věda pokročila mílovými kroky, ale stále se nedá tvrdit, že nejvyšší řídící orgán nervové soustavy, považovaný za centrum myšlení, paměti, kreativity a emocí, bezpečně známe. Vždyť obsahuje asi sto miliard neuronů – přibližně tolik, jako je hvězd v galaxii Mléčná dráha. Každý z neuronů je navíc synapsí spojen se stovkami nebo tisíci dalších a probíhá mezi nimi čilá komunikace. Tradice delší než čtvrt století Na důležitost výzkumu v neurovědách upozorňuje celosvětová kampaň Brain Awareness Week, v Česku tradici v podobě festivalu Týden mozku v roce 1998 založil Josef Syka z Ústavu experimentální medicíny AV ČR. „Výzkum mozku je velice rychlý a pro lidstvo naprosto zásadní, mám proto radost, že se o výsledky a úspěchy můžeme podělit s veřejností,“ říká nestor tuzemské neurovědy. Pro laickou veřejnost je totiž Týden mozku určen především. I letošní ročník, již šestadvacátý v řadě, prostřednictvím popularizačních přednášek, workshopů či doprovodných akcí seznámí žáky, studenty i dospělé zájemce s naším nejsložitějším orgánem. Přednáškové sály, posluchárny, laboratoře, chodby, atria i veřejná prostranství v Praze, Brně, Ostravě, Karviné, Plzni, Jihlavě, Hradci Králové či Olomouci tak v týdnu od 10. do 16. března zaplní jediné téma – mozek. Zato z mnoha různých pohledů. Hlavní cyklus přednášek se bude konat v budově Akademie věd ČR na Národní třídě v Praze. (CC) Bolest, humanoidi i osvojování řeči Z bohatého hlavního programu, jenž se koná v budově Akademie věd ČR na Národní třídě v Praze, vybíráme pár příkladů. V pondělí Jiří Paleček z Fyziologického ústavu AV ČR vysvětlí, jak vzniká bolest. Ta je totiž základním fyziologickým mechanismem chránícím organismus před poškozením, a tak je nesmírně důležité pochopit, kde se bere a jak se s ní dá bojovat. V úterý se posluchači přednášky Lukáše Valihracha z Biotechnologického ústavu AV ČR podívají, co se děje v mozku při mrtvici – jedné z nejčastějších současných příčin úmrtí (stála zřejmě i za smrtí Leonarda da Vinciho) – i jak se mozek po této příhodě zotavuje. Středa bude patřit humanoidním robotům vybaveným umělou kůží po celém povrchu těla, kteří se perfektně hodí pro výpočetní modely vývoje a fungování reprezentace těla v mozku primátů. O tom, jak nakonfigurovat multimodální senzorické informace o aktuální poloze humanoida, aby dokázal ovládat své tělo, pohovoří Matěj Hoffmann z Fakulty elektrotechnické ČVUT. Jak se učíme mateřskou řeč? A co se děje, když se učíme nový, cizí jazyk? Čtvrteční přednáška Kateřiny Chládkové z Psychologického ústavu AV ČR představí nejnovější poznatky neurolingvistiky o tom, jak se jazyk zapisuje do „notové osnovy“ naší mozkové aktivity a jak si ji přizpůsobuje. Kateřina Chládková se zaměřuje na jazykové učení a řečovou interakci u kojenců, dětí a dospělých. V pátek budou návštěvníci festivalu spolu s Jonášem Vlasákem z Ústavu molekulární genetiky AV ČR moct nahlédnout do fascinujícího světa molekulární navigace v mozku. Posluchači se dozvědí například to, že nervové buňky mají své vlastní navigační systémy – podobně jako my používáme GPS navigaci při cestování. Některé části programu jsou již obsazené, ale vzniknou z nich videozáznamy, které budou moct zájemci následně zhlédnout z pohodlí domova. Najdou je na webu a

Místní legenda středověkého hradu Buchlov praví, že v dávných časech měl být neprávem za podíl na pytláctví odsouzen k smrti mladý zbrojnoš Vlček. Aby dokázal svou nevinu, vytrhl ze země kmínek lípy a zasadil jej kořeny vzhůru. „Když se tento strom do roka a do dne zazelená, poznáte, že jste odsoudili nevinného,“ prohlásil prý ke shromážděným soudcům. Ti se rozhodli, že počkají, a skutečně! Stromek se zazelenal a chlapec se dočkal svobody. Buchlovská „lípa neviny“ je součástí prohlídkového okruhu romantického hradu dodnes a její příběh nám připomíná nejen důvtip jednoho mladíka, ale především poukazuje na nesmírnou životaschopnost rostlin. „Jejich přizpůsobivost mě opravdu fascinuje. Nemohou opustit své stanoviště, ale dokážou velmi dobře reagovat na měnící se podmínky. Umějí si najít mechanismy, jak přežít, rozšířit se a mít potomstvo,“ říká bioanalytik Ondřej Novák, vedoucí laboratoře růstových regulátorů, společného pracoviště Přírodovědecké fakulty Univerzity Palackého v Olomouci a Ústavu experimentální botaniky AV ČR. Ondřej Novák, vedoucí laboratoře růstových regulátorů (CC) Chemický rostlinný koktejl Na rostlinách ho profesně nejvíce zajímají hormony – přesněji řečeno fytohormony. Dají se přirovnat k poslíčkům, kteří přenášejí zprávy z určité části těla do jiné. Upozorňují organismus na změnu vnějších podmínek a varují před nebezpečím – podobně jako hormony živočišné, potažmo lidské. Vzpomeňme třeba na adrenalin, který vzniká v nadledvinách a funguje jako spouštěč poplachové reakce. „Z chemického hlediska jsou fytohormony malé molekuly, které v rostlinách silně působí už ve velmi nízkých koncentracích. Syntetizují se v určité části těla, navážou se na příslušný receptor a vyvolají kaskádu dějů na úrovni buňky, orgánu a pak i celého těla rostliny,“ vysvětluje Ondřej Novák. Vědci rozlišují minimálně osm základních a několik vedlejších skupin fytohormonů. K hlavním patří především auxiny, cytokininy, gibereliny, brassinosteroidy, strigolaktony, kyselina abscisová, jasmonáty a etylen. Skupiny se od sebe liší chemickou strukturou a souborem účinků, kdy některé vznikají jako odpověď na stres, jiné kontrolují zakořeňování, růst listů a kvetení, zakládání a dozrávání semen nebo jejich odlučování od mateřské rostliny. Co jsou fytohormony Jde o malé molekuly, které v tělech rostlin plní úlohu poslíčků signálu. Jsou zodpovědné za růst rostlin, zakládání semen, tvorbu kořenů, dozrávání plodů, ohýbání za sluncem a mnoho jiných procesů, zásadních v životě každé rostliny. Mezi nejznámější fytohormony se řadí auxiny, cytokininy nebo etyleny. První indicie o pravděpodobné signalizaci v těle rostlin získal už Charles Darwin se svým synem Francisem okolo roku 1880 při sérii experimentů s ovsem. Díky schopnosti ovlivňovat růst rostlin mají fytohormony velký potenciál v zemědělství a rostlinných biotechnologiích. Také proto se jejich základnímu výzkumu věnuje velká pozornost. Česko má v tomto oboru hlubokou tradici. Obecně se dá říct, že dohlížejí na téměř všechny důležité fáze rostlinného růstu a vývoje. Mají zkrátka široké pole působnosti, přičemž jeden hormon může ovlivňovat i více procesů; některé fytohormonální skupiny spolu spolupracují a jiné působí proti sobě. Král hormonů auxin Prvním rostlinným hormonem, který se vědcům podařilo už v první polovině 20. století identifikovat a popsat, je auxin. S trochou nadsázky se dá nazvat „univerzálním vývojovým signálem“ ve světě rostlin, protože šíře jeho působení je opravdu veliká. V učebnicích fyziologie rostlin najdeme celý seznam dějů, jež ovlivňuje nebo na nichž se podílí. Namátkou: ohýbání orgánů za světlem, tvorbu nadzemních orgánů, zakládání k

Kdy jste se naposledy popálil? Zrovna včera, když jsem se doma snažil vytáhnout lžíci ze zapnuté myčky. Předpokládám ale, že jste měla na mysli spáleniny od lávy. Ta mě malinko potrápila v dubnu u islandského Grindavíku. Lehce na mě vyprskla, když jsem ji po odběru chladil. Ale nešlo o nic vážného – je to, jako když na vás dopadne žhavý uhlík z táboráku. Ta horká lžíce mě zaskočila víc. (úsměv) Přitom zdaleka neměla 1200 °C jako láva, kterou přímo v místech erupce odebíráte. Jak se před žárem chráníte? Nosím speciální vulkanologický oblek a zlatem pokrytý hlavový štít, který dokáže ono intenzivní sálavé teplo aspoň částečně odstínit. Vypadám v něm trochu jako mimozemšťan, nicméně tento model mi umožňuje aspoň na chvíli se k lávě přiblížit a získat vzorek. Horko je u ní ale nepopsatelné. Lukáš Krmíček z Geologického ústavu AV ČR na expedici u islandského Grindavíku Zjevně ideální job pro teplomily… K těm já ale bohužel nepatřím – za normálních okolností mám radši chlad. Když však čelím tomu živlu, jde o neuvěřitelný adrenalin. Kromě žáru musíte dávat pozor také na jedovaté sopečné plyny, takže mívám i plynovou masku. Člověk je zkrátka rád, že akci přežije, a teplotu v daný moment ani moc nevnímá. Proč to tedy podstupujete a nepočkáte, až láva ztuhne a lehce vychladne? Protože z tekuté formy se dá o sopce vyčíst nejvíc informací. Čím dřív a blíž od zdroje ji naberete, tím lépe. Jde totiž o okamžik nula vzniku horniny. Vulkanologové na ostrově Réunion jsou dokonce takoví machři, že lávu při erupci chytají ještě v letu do kyblíků. My s kolegy raději čekáme, až se z kráteru vylije do okolí, což už není tak riskantní. Úplně bezpečně to ale taky zrovna nezní… V blízkosti aktivních erupcí je situace vždycky trochu nevyzpytatelná. Když se třeba láva skokově rozlije přes zbylou vegetaci, která nestihla shořet na začátku erupce, vzniká metan. Ten se šíří pod zemí a vybuchuje. Explodovat může kdekoli, takže občas si připadáme jako na minovém poli. Bojíte se někdy při práci o život? Ne. Vždycky věřím, že máme riziko pod kontrolou. Musím ale přiznat, že nedávno jsem si vlastní zvědavostí trochu zavařil – testoval jsem sílu krusty zatuhlé lávy, což se dělat nemá, a propadl jsem se do lávové jeskyně. Jako kdybych zahučel pod led na rybníce. Naštěstí jsem se jen lehce pořezal, když jsem se drápal ven. Z lávy se při rychlém ochlazení stává sopečné sklo, takže je ostrá jako střepy. Tak jsem si aspoň vyzkoušel, jak moc. Kromě žáru musí vulkanolog dávat pozor také na jedovaté sopečné plyny, takže mívá i plynovou masku. (CC) V posledních dvaceti letech jste zkoumal sopky po celém světě – od Antarktidy přes Írán až po Havaj. Hádám, že o podobně silné zážitky nebyla nouze… Rozhodně. Vzpomínek z expedic mám mraky. Hodně intenzivně na mě zapůsobilo setkání s tuleni a jinými zvířaty v Antarktidě. Nemají zkušenosti s lidmi, takže se vás vůbec nebojí. Přijdou k vám a beze strachu si vás prohlížejí, ptáci vám berou jídlo z ruky… Mimochodem, s opeřenci mám spojený také jeden dosti úsměvný zážitek. Sem s ním! V létě jsem se na Islandu s kolegy vydal hledat hrubozrnnou horninu zvanou gabro. Zamířili jsme však do oblasti, kde sídlí hodně teritoriálně zaměření ptáci. Jakmile někdo vkročí na „jejich“ území, zběsile si ho brání. Vetřelce však nezačnou klovat, ale doslova bombardovat trusem. V letu si vás velmi precizně zaměří a už ho na vás sypou. Během chvíle jsme tak byli po… od hlavy až k patě. Dost jsme se při odhánění této podlé letky nasmáli. Koukám, že se v terénu nenudíte. Expedice bývají plné adrenalinu a emocí. A to všeho druhu. Ostatně na jedné z nich jsem také potkal svou manželku. Vyrazil jsem tehdy na Faerské ostrovy studovat lávové

Některé ústavy Akademie věd ČR už spolupracují s Národním muzeem dlouhodobě. Memorandum tak představuje širší formální krok, který zastřeší další kooperaci v přírodních vědách, archeologii, muzikologii, etnologii, archivnictví a jiných oborech. Zahrnuje například zpracovávání sbírek a artefaktů, odborné konzultace a chystání společných výstupů výzkumu. „Jsem moc rád, že naše dvě instituce posunuly už tak bohatou spolupráci o další krok vpřed. Možností je nespočet – od součinnosti při expediční činnosti a určování rukopisných sbírek či přírodnin až po využití umělé inteligence ve správě sbírek a navazujícím výzkumu,“ říká místopředseda Akademie věd ČR Ondřej Beránek. Generální ředitel Národního muzea Michal Lukeš a předsedkyně Akademie věd ČR Eva Zažímalová Instituce hodlají mimo jiné také připravovat společné projekty ve výzkumu i vzdělávání či prohloubit součinnost na popularizaci například v podobě společných publikací nebo výstav. Spolupracovat plánují také na digitalizaci a zpřístupňování dat. Text: Zuzana Dupalová, Divize vnějších vztahů SSČ AV ČR Foto: Národní muzeum Text je uvolněn pod svobodnou licencí Creative Commons.

Špatně padnoucí fialová saka, účesy „na Jágra“, křiklavé šusťákové soupravy… Co se při slově „devadesátky“ vybaví vám? Je pravda, že tato doba má hodně specifickou vizualitu, která je svým způsobem přitažlivá i odpudivá zároveň. Primárně mi ale v souvislosti s tímto pojmem v hlavě naskočí jakýsi zmatek. V tomto období se totiž dělo hrozně moc věcí najednou. Jak jste ho prožívala vy? Narodila jsem se rok před pádem komunistického režimu, takže první léta této dekády jsem trávila ve školce v Mnichově, kde jsme tehdy žili. Na základní školu už jsem nastoupila v Praze. Jezdila jsem na kole, sledovala disneyovky na kazetách VHS a stejně jako řada mých vrstevníků jsem měla tamagoči. Veronika Pehe z Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR Taky jste propadla kouzlu virtuálního zvířátka? Jen na chvíli. Víc než péče o něj mě totiž zajímalo veřejné dění. Každý večer jsem s rodiči koukala na televizní zprávy. Celkem živě si například vybavuju, jak se v roce 1998 řešila opoziční smlouva mezi ČSSD a ODS. Sledovat zprávy mi přišlo zábavnější než sedět třeba u Esmeraldy, na kterou jsem se dívala u prarodičů. Zájem o politiku máte zjevně v genech. Váš otec, politolog Jiří Pehe, v té době působil jako poradce prezidenta Václava Havla. Hádám, že politika byla u vás doma na pořadu dne… Určitě to bylo časté téma, za což jsem byla ráda, protože mě odmala bavila. Připadalo mi důležité být v obraze a mít na veřejné dění vlastní názor. Když třeba na přelomu let 2000 a 2001 propukla televizní krize v ČT, bylo mi třináct. Na demonstrace jsem tehdy s rodiči chodila nikoli proto, že mi řekli, ať jdu s nimi, ale protože jsem sama dospěla k přesvědčení, že bych tam jít měla. Vraťme se ještě do „devadesátek“, kterým se intenzivně věnujete. Proč jste si vybrala právě tuto éru? Jde o liminální neboli přechodové období, kdy staré sice už skončilo, ale nové ještě není úplně nastolené. A právě to mě na této dekádě badatelsky přitahuje. Jako kulturní historičku mě zajímá především společnost a kultura v ní a ta se tehdy měnila dost výrazně. „Devadesátky“ podle mě dokonce sehrály stěžejní roli v tom, jak se dnes lidé v České republice i dalších zemích bývalého východního bloku vztahují ke světu. Nadefinovalo se totiž mnoho důležitých věcí, třeba jaký máme vztah k vlastnictví. Šlo zkrátka o epochu velkých změn, které ovlivnily i každodenní vzorce chování lidí a hodnoty, jež vyznávají. Jak konkrétně? V souvislosti s boomem podnikání začali například politici, média i ekonomičtí experti hovořit o tom, že se společnost musí naučit uvažovat tržně. Ostatně z tvrzení, že musí dojít ke změně myšlení, se stal výrazný leitmotiv raných devadesátých let. Nová doba také kladla velký důraz na osobní zodpovědnost a zásluhy. Razilo se heslo „každý svého štěstí strůjcem“ a představy lidí o tom, co je úspěch a kdo si ho zaslouží, tak nutně prošly výraznou rekonfigurací. Tyto proměny zkoumáte prostřednictvím filmů, seriálů či románů, které tehdy vznikly. Může fikce sloužit jako historický pramen? Populární kultura je podle mě vhodným a zajímavým médiem, skrze které můžeme nahlížet různé kulturní tendence ve společnosti. Odrážejí se v ní dobové hodnoty i vzorce chování. Filmy tedy sice jsou díla fikce, ale do jisté míry je lze vnímat jako dokumenty své doby. Samozřejmě, detailně nemapují historii, ale zachycují jakési sdílené představy o daném období. Kouzlo filmařiny objevila Veronika Pehe už během studií na gymnáziu. Co tedy prozrazuje tuzemská filmová produkce devadesátých let o tehdejším uvažování? Ukazuje například, jak moc byli lidé naivní ve svých představách o tom, co jim může přinést volný trh. Oblíbeným žánrem byly takzvané privatizační komedie, jejichž

Železný meč, nůž, prubířský kámen v dřevěném pouzdře, brousek nebo velké keramické nádoby. To je jen zlomek bohaté pohřební výbavy, která se v jediném nevykradeném hrobě dochovala. „V pohřební jámě jsme identifikovali obvodovou římsu či lavici podél delší stěny a pozůstatky dřevěné rakve. Na lavici bylo během pohřbu položeno kopí, pravděpodobně s ratištěm (násada bodných zbraní, pozn. red.), protože jeho hrot jsme nalezli zaražený do stěny pohřební jámy. V tulejce (pouzdro, pozn. red.) se dokonce ještě dochovaly nepatrné stopy po dřevěném ratišti,“ líčí Petra Maříková Vlčková z Archeologického ústavu AV ČR, Praha, vedoucí výzkumu tohoto úseku. Prubířský kámen z hrobu údajného bojovníka z doby stěhování národů Vzhledem k nalezeným zbraním lze předpokládat, že v hrobě odpočívá dávný bojovník. Jisté to však rozhodně není. „Zbraně v té době sloužily jako odznaky moci. Zda je pohřbený používal k boji nebo spíše souvisí s jeho vysokým sociálním postavením, ukáže až analýza kostí, celé výbavy a kontextu,“ poukazuje archeoložka. Odpočívej v pokoji Skoro tři metry hluboký hrob, který byl na povrchu pravděpodobně označen malou mohylou a mělkým žlábkem, ležel mimo hlavní část pohřebiště. I to podle archeologů může naznačovat, že patřil někomu výjimečnému. „Z jiných pohřebišť z doby stěhování národů víme, že hroby důležitých osobností byly prostorově vydělené. Jako by jim komunita chtěla vzdát hold tím, že jim dala odstup od ostatních pohřbených,“ vysvětluje Petra Maříková Vlčková. Hrob bojovníka byl uložen víc než 3 metry pod úrovní současného terénu. Další nalezené hroby byly vykradené, což je pro dobu stěhování národů (od konce 4. do poloviny 6. století n. l.) charakteristické. Několik předmětů však badatelé objevili i v nich. Šlo například o keramické nádoby, železné zbraně a ozdoby, přesleny nebo nejrůznější korálky ze skla, polodrahokamů či jantaru. „Některé z nalezených korálků pocházely z Itálie, Předního východu nebo Egypta, což dokazuje, že Čechy byly v té době plně zapojené do sítě dálkových cest,“ upozorňuje archeoložka. Objev pohřebiště, v jehož blízkosti se vědcům podařilo identifikovat také stopy po sídlišti zřejmě ze stejného období, je však podle ní důležitý hlavně proto, že zásadně doplňuje naše znalosti o vývoji osídlení v jednom z nejhustěji osídlených regionů Čech těsně před příchodem Slovanů do české kotliny. „Zatímco ze západní či jižní části pražské kotliny již máme informací o době stěhování národů mnoho, východní okraj byl v tomto ohledu dosud velkou neznámou,“ doplňuje Petra Maříková Vlčková. Skleněné korálky ukrýval jeden z hrobů z doby stěhování národů. Díry jako v ementále Tím však dobrodružství archeologů při výzkumu v oblasti plánované dostavby Pražského okruhu nekončí. Stopy lidského osídlení našli i v jiných oblastech. V současnosti například odkrývají pohřebiště kultury zvoncovitých pohárů (eneolit / pozdní doba kamenná, 2500–2200 př. n. l.). Zatím se jim podařilo ve dvou polohách zdokumentovat téměř osmdesátku hrobů, což z nálezu činí dosud největší známé pohřebiště této kultury v Čechách. Zajímavé je, že v tomto období lidé pohřbívali mrtvé velmi specifickým způsobem. Muži byli ukládáni na levém boku, hlavou k severu a obličejem k východu, zatímco ženy spočívaly na pravém boku a s hlavou k jihu. Mrtví měli kolem těl rozloženou pohřební výbavu, především keramické nádoby, kamenné nástroje a drobné kostěné šperky. Hrob bojovníka s tzv. nátepní destičkou, která chránila zápěstí lučištníků před zraněním od tětivy luku (eneolit – kultura zvoncovitých pohárů) „V těsném sousedství jednoho z pohřebišť jsme také odkryli skupinu p

První hodina večerní průmyslové školy začíná. Učitel Čeněk Janda usedá za katedru a podepisuje třídnici. Až pak si všimne plného papírového pytlíčku před sebou. „Čí je to, prosím?“ táže se kantor žáků. „To jsem si dovolil na ukázku ze své zahrádky pár švestiček, jestli se neurazíte,“ přihlásí se úslužně student Hujer ze zadní lavice. Dají se dnes již legendární švestičky od Hujera ze známé scény z filmu Marečku, podejte mi pero! považovat za úplatek? Nebo šlo jen o trochu neobvyklý projev žákova slušného vychování? „Na tyto otázky neexistuje jednoznačná odpověď. Pro každého je totiž korupcí něco trochu jiného. Co jeden bere za normální věc, druhý už může vnímat jako něco neetického a pro třetího půjde o korupční jednání za hranou,“ poukazuje Kristýna Bašná ze Sociologického ústavu AV ČR, která se zkoumáním korupce dlouhodobě zabývá. Kristýna Bašná ze Sociologického ústavu AV ČR (CC) Tento nežádoucí společenský jev totiž postrádá jasnou definici. Nejčastěji ho příručky charakterizují jako zneužití vlastního postavení pro získání nějakých výhod. A s tímto vágním popisem se každý z nás musí popasovat po svém. „Zda člověk vyhodnotí nějaké chování jako korupční, nebo ne tedy záleží na jeho vnitřním nastavení, kulturním kontextu a jiných faktorech,“ doplňuje vědkyně. Zmapovat rozšíření tohoto fenoménu tak není zrovna jednoduché. Přesto se o to Kristýna Bašná se svým týmem ve spolupráci s Ministerstvem spravedlnosti pokusila. Výsledkem jejich tříletého snažení je unikátní výzkum o stavu korupce v tuzemsku, který loni vědci představili veřejnosti. Kapříci a hlavy divočáků Sport, školství, zdravotnictví, stavební a územní řízení, exekuce a veřejné zakázky. Právě na těchto šest oblastí, do nichž korupce nepochybně zasahuje, se sociologové během své práce zaměřili. Na rozdíl od plošných průzkumů veřejného mínění však vyzpovídali tisícovku odborníků a tzv. insiderů, tedy osob, které se v daných sektorech pohybují. Snažili se od nich zjistit, s jakými formami uplácení či zneužívání postavení se ve svém okolí setkávají. Která oblast se ukázala jako nejprohnilejší? „Jednoznačně sport! Korupce v něm řádí na všech úrovních a ve všech možných formách. Jde zřejmě o pozůstatek komunismu, kdy bylo uplácení ve sportu zvykem. A tento způsob uvažování se evidentně těžko mění,“ konstatuje Kristýna Bašná. Nejproblematičtější je podle ní situace ve fotbale a hokeji, kde legendární kapříci bezostyšně proplouvají světem vysokých sportovních funkcionářů stejně jako nejnižšími ligami kdesi v Horní Dolní. „Pokud chcete, aby váš syn hrál v první nebo druhé lajně, je potřeba zaplatit – i oficiálně, jako sponzorský dar, ale zaplatit,“ svěřil se například vědcům jeden z dotazovaných. Korupce ve sportu začíná už na školní úrovni. Kromě uplácení trenérů rodiči a zneužívání dotací je podle závěrů výzkumu oblíbeným tuzemských „sportem“ také ovlivňování výsledků zápasů. „Na vesnici se rozhodčímu daruje třeba hlava divočáka, sud piva nebo aspoň kafe, aby zápas pískal v něčí prospěch. Pokud má hru hodnotit férově, musí ho odměnit obě strany. Stává se prý ale, že se sudí v poločase omluví, že musí začít pískat pro druhý tým, protože od něj dostal větší dar,“ vypráví socioložka. Aby klika lesklá byla „Nekažte mu život, paní učitelko,“ tlačí na kantorky svých ratolestí bezradné maminky a tátové na konci ročníků, jejichž výsledné známky se uvádějí na přihlášky na střední či vysoké školy. A někdy přitom sáhnou do kapsy a nabídnou pedagogovi obálku nebo dárek. „Rodiče leští kliky… V zájmu vlastního dítěte jsou ochotni zajít mnohem dál, než by tomu bylo třeba na úřadě,“ vylíčil věd

Věděli jste, že každá nová odrůda jabloně má vlastní rodokmen? Jak vznikají, se dozvíte na výstavě v Botanické zahradě Liberec. Mezi 70 představenými odrůdami je i 16, které se zrodily ve šlechtitelské stanici ve Střížovicích, jež je součástí Ústavu experimentální botaniky AV ČR. Kromě lahodné chuti mají odolnost proti některým chorobám. Nevyžadují tak tolik chemických postřiků, případně se bez nich obejdou úplně. Zájemci si také mohou koupit vstupenku na řízenou degustaci jablek a přednášku o správné péči o stromy, případně knihu, v níž najdou příběhy vybraných odrůd ze Střížovic. Součástí programu je také veřejně přístupná zahrádkářská poradna. Návštěvníci si mohou na výstavě zakoupit knihu o odrůdách ze Střížovic. Rozebrat a smíchat V únoru 2024 vytvořili šlechtitelé ze Střížovic společně s Botanickou zahradou Liberec výstavu o tradičních i současných odrůdách jabloně. Akce se setkala s velkým zájmem. Spolupráce tak pokračuje i letos s odlišným zaměřením. Miroslav Srba, vedoucí administrátor sbírek Botanické zahrady Liberec, vysvětluje, že loňská expozice ukázala, jak jablka ze Střížovic postupně dobyla trhy a letěla i do vesmíru. Letošní výstava vysvětluje, jak šlechtitelé kombinují vlohy a vlastnosti jablek. „Snažíme se návštěvníkům ukázat, že šlechtitelská práce je podobná práci barmana. Šlechtitel bere jednotlivé ingredience, například staré východní odrůdy, a mixuje je tak, aby vzniklo nové moderní jablko, které zaujme pěstitele i konzumenty.“ Zahájení výstavy navštívila i předsedkyně AV ČR Eva Zažímalová (uprostřed). Výstava se koná od 30. ledna do 9. února 2025 v expozičních sklenících Botanické zahrady Liberec. Otevřeno je denně od 9:00 do 16:00 hodin. O šlechtitelské stanici ve Střížovicích a práci tamních odborníků se dozvíte více i v Podcastu Akademie věd a ve fotostory časopisu A / Magazín. Text: Zuzana Dupalová, s využitím zprávy Ústavu experimentální botaniky AV ČR Foto: Botanická zahrada Liberec; Ústav experimentální botaniky AV ČR Text je uvolněn pod svobodnou licencí Creative Commons.

Kovář nebyl v dávné minulosti pouze řemeslníkem – mnohde na vsi plnil také roli zubaře nebo léčitele koní, někde jej lidé dokonce považovali za ochránce od zlých duchů či přímo mága. Uměl totiž doslova kouzlit s kovy – za pomoci ohně přeměňoval jejich formu a upravoval jejich vlastnosti. „Kouzlení“ s kovovými slitinami se dělo vlastně ještě docela nedávno. Metalurgové připravili desítky nebo stovky experimentálních vzorků s různými kombinacemi prvků a další odborníci pak měřili a testovali jejich vlastnosti. Tento klasický postup byl poměrně časově náročný, drahý a neefektivní. Při troše štěstí bývaly jeho výsledkem skvělé inovativní materiály, často však veškeré pokusné vzorky končily v koši. Martin Friák z Ústavu fyziky materiálů AV ČR (CC) Jako kostky lega Snížit množství neúspěšných pokusů pomohlo až počítačové modelování, které zažívalo boom na konci 20. století. Díky němu už dnes není třeba přicházet s množstvím experimentálních vzorků jako dřív, protože teoretičtí materiáloví fyzici si látky nejprve v počítači namodelují, aby odhalili ty nejperspektivnější. Jen ty se pak dostanou „na stůl“ experimentátorům. Celý vývoj nového materiálu je tak efektivnější. „V počítači si poskládáme hmotu atom po atomu jako kostky z lega. Naše metody jsou velmi spolehlivé a přesné. Díky současným superpočítačům dokážeme propočítat i systémy obsahující stovky různých atomů,“ uvádí Martin Friák z brněnského Ústavu fyziky materiálů AV ČR. Nanočástice využitelné v lékařské vědě nebo k ukládání vodíku se však skládají až ze stovek tisíc atomů. A s těmi si momentálně neporadí ani ty nejvýkonnější superpočítače světa – nedokážou totiž dostatečně přesně spočítat a určit vlastnosti materiálů budoucnosti. Třeba těch, jež lze využít v cirkulární ekonomice – což je téma, které Martina Friáka velmi zajímá. „V počítači si skládáme hmotu atom po atomu jako kostky lega,“ říká Martin Friák. Materiáloví vědci často stojí u zrodu látek, které s sebou nesou nejen výhody a zlepšení, ale někdy i zátěž pro životní prostředí. Jejich ekologickou stopu by mohla pomoci snížit právě cirkulární ekonomika, která umožňuje znovu použít již existující substance. „Problém ale je, že takové materiály bývají často silně znečištěny velkým množstvím příměsí cizích atomů. Mluvíme tady o systémech tisícovek atomů. Pokud chcete správně určit jejich vlastnosti a připravit je k novému použití, potřebujete opravdu velký výpočetní výkon,“ konstatuje fyzik. Komunita teoretických materiálových fyziků si na limity současné výpočetní technologie do jisté míry zvykla. „Říkají si: máme tento strop a budeme pracovat pod ním. Přijde mi to škoda. Když jsem se dozvěděl o možnostech, které nabízejí kvantové počítače, uvědomil jsem si, že právě ony by nám mohly pomoci tento letitý strop prorazit,“ pokračuje Martin Friák. Rozhodl se proto minimálně několik příštích let zasvětit svou práci vývoji softwaru použitelného pro výpočty nových materiálů v kvantových počítačích. Jeho vizi loni podpořila Akademie věd ČR udělením prestižní Akademické prémie, jež mu částkou 30 milionů na dobu šesti let umožní sestavení multioborového týmu, nákup nového hardwaru, a především větší klid na práci. Co je kvantový počítač Když se řekne počítač, vybaví se většině z nás monitor a klávesnice. Možná už jsme někde viděli i superpočítačové centrum, které vypadá jako velká serverovna plná skříní s kabely a světýlky. Jak si ale představit kvantový počítač? Velký je zhruba jako pořádná americká lednice – je tedy větší než klasický počítač, ale menší než superpočítač. Především však pracuje na úplně jiném principu než klasická výp

Martin Mašek si na Štědrý den rozbalil dárky a pak jako každý večer zasedl k počítači, připojil se k dalekohledu FRAM v Argentině a prohlížel si pás večerní oblohy nad západním obzorem. Kolem půlnoci mu nebe nadělilo nečekaný vánoční dárek, když spatřil neznámý objekt – nyní již kandidáta na kometu s provizorním označením MAS0019. Jedná se o první kometu, kterou objevil Čech vzdáleným přístupem, online – dalekohledem v Argentině, přičemž on sám se nacházel v Liberci. Operátor robotického dalekohledu FRAM z Fyzikálního ústavu Akademie věd ČR (FZÚ AV ČR) se systematicky věnuje prohlížení pásu oblohy nepříliš vysoko nad západním obzorem v oblasti, kde nehledají velké observatoře. „Jasnost objevené komety je nyní asi 3000× slabší než nejslabší pouhým okem viditelné hvězdy. Nejbližším bodem své dráhy kolem Slunce kometa prošla koncem listopadu a teď se blíží k Zemi. U nás se nad obzorem vynoří až na přelomu února a března, kdy proletí ze souhvězdí Eridana do Orionu, ale již značně zeslábne a na její vyfotografovaní bude potřeba velkých dalekohledů,“ vysvětluje Martin Mašek. Artefakt, nebo reálný objekt? Při prohlížení oblohy se dělá tzv. syntetické trackování, kdy se pomocí speciálního programu Tycho-Tracker hledají pohybující se planetky či komety a zkouší se skládání sérií snímků na sebe v různých směrech a rychlostech. Tento postup umožňuje najít i méně jasné objekty než při klasickém, konvenčním hledání. „Nebyl jsem si stoprocentně jist, zda jde o artefakt, nebo o reálné těleso, a tak jsem ho zkusil dohledat další noc. Poté, co se mi to podařilo, jsem opatrně napsal Danielu Greenovi z CBAT (Central Bureau for Astronomical Telegrams) ohledně možného objevu nové komety s tím, že pořídím ještě další, potvrzující pozorování. Bohužel, třetí noc bylo v Argentině špatné počasí, proto jsem využil další z robotických dalekohledů FRAM, konkrétně 135mm teleobjektiv umístěný na chilské observatoři Cherenkov Telescope Array poblíž hory Cerro Paranal, kde bylo jasno, a i v takto malém objektivu bylo těleso bezpečně viditelné. To už jsem si byl jist natolik, že jsem poslal své pozorování do Minor Planet Center,“ říká Martin Mašek. Informace o možné nové kometě se následně objevila v Possible comet confirmation page na webu Minor Planet Center. V průběhu následujících dnů řada pozorovatelů z Austrálie a Chile poslala vlastní pozorování, která existenci tělesa potvrzují, nyní se již upřesňuje jeho dráha. V noci na 30. prosince se na kometu zaměřil Dánský 1,54m velký dalekohled v Chile, k němuž mají přístup i čeští astronomové (Hana Kučáková, AÚ MFF UK, a Kamil Hornoch, ASÚ AV ČR), kteří pořídili snímky, na nichž je kometa i její dráha mezi hvězdami velmi dobře patrná. Oficiální oznámení objevu komety by mělo následovat v řádu dnů. Oficiální pojmenování vesmírných těles spravuje Mezinárodní astronomická unie a komety podle těchto pravidel dostávají jména po svých objevitelích. Celkem FZU provozuje pět robotických dalekohledů FRAM (Fotometrický Robotický Atmosférický Monitor), které primárně slouží pro atmosférickou kalibraci na celosvětových astročásticových observatořích. Dva FRAMy fungují v Argentině na Observatoři Pierra Augera, která se zaměřuje na detekci nejenergetičtějšího kosmického záření. Tři FRAMy jsou v provozu v Cherenkov Telescope Array Observatory, přičemž dva dalekohledy jsou v Chile a jeden na Kanárských ostrovech. FRAMy monitorují okamžitý stav zemské atmosféry, zejména měří atmosférické extinkce (zeslabení světla vzdálených hvězd), ve volném čase pak realizují doplňkový astronomický program (např. monitorování proměnných hvězd, komet nebo nebezpečných blízkozemních planetek). Kontakt: Martin Mašek, Fyzikální ústav AV ČR: masekma@fzu.cz S

Článek si můžete poslechnout v audiopodobě: Načetli Justin Svoboda a Jitka Kostelníková // Edit: Jitka Kostleníková // Master: Anna Rice Kolářová. Epizoda vznikla s podporou Strategie AV21. Oslnivou krásu královny Kleopatry podtrhovala přitažlivá všeobjímající vůně myrhy, skořice a dalších exotických látek. Na prvním setkání s římským vojevůdcem Marcem Antoniem si dala záležet. Chtěla na něj udělat dojem. Potřebovala ho totiž jako svého spojence, který jí pomůže udržet upadající vládu nad Egyptem. Kleopatra VII., poslední egyptská vládkyně z makedonského rodu Ptolemaiovců, byla svým zájmem o parfémy a vonné masti proslulá. Používala je pravděpodobně nejen ke zkrášlování, ale také k upevňování zdraví a obraně proti nemocem. Dokonce jí bylo připisováno autorství spisu o vonných mastech, na který ve svém díle odkazoval třeba římský lékař Galén. Panovnice, jež vlastní rukou zahynula v roce 30 před naším letopočtem, však nebyla svou zálibou ve vůních ve své době až tak výjimečná. Navazovala na stovky až tisíce let starou tradici egyptského umění vnímat a využívat aromatické látky zejména k rituálním a náboženským, ale také ke zdravotnickým a kosmetickým účelům. Královna Kleopatra obklopena vůněmi květin a pryskyřic ve fantazii nizozemského neoklasicistního malíře Lawrence Alma-Tademy (Wikimedia Commons) V čem tkvělo tajemství egyptských vůní? Jak a proč se jimi zabývali antičtí filozofové a nakolik následně ovlivnily alchymii a přírodní vědy? Jak se dnes vyznat ve starobylých recepisech zachovaných v hieroglyfech nebo v řeckých a římských spisech? A dají se podle více či méně celistvých receptů slavných starověkých parfémů umíchat jejich současné nápodoby? Na tyto otázky hledá odpovědi mezioborový tým kanadského badatele Seana Coughlina z Filosofického ústavu AV ČR, který od roku 2021 rozvíjí projekt Alchymie vůní podpořený programem JUNIOR STAR Grantové agentury České republiky. Vyčistit vzduch K tématu vůní se Sean Coughlin dostal při studiu historie antického lékařství a lékárenství na McGillově univerzitě v Montrealu. Příprava léků a léčivých prostředků byla totiž ve starověku pevně spjata s vonnými esencemi a výrobou tinktur a mastí. Antičtí lékaři věřili, že nemoci pocházejí mimo jiné z nečistého vzduchu (například slovo malárie znamená v překladu z latiny „špatný vzduch“). Pro uzdravení nebo prevenci nemocí proto radili vystavovat se libým odérům. Když například v druhé polovině druhého století našeho letopočtu vypukla v Římě vysoce nakažlivá epidemie neznámé nemoci, poslali císařští lékaři tehdejšího panovníka Commoda do venkovského paláce obklopeného voňavým vavřínovým hájem na pobřeží Tyrhénského moře. Právě vavřínem prosycený vzduch mu měl podle tehdejších doporučení zajistit dostatečnou ochranu před infekcí. Řekové i Římané přisuzovali této aromatické rostlině až magickou moc – vavřínové věnce se předávaly vítězům sportovních klání, a doporučovaly se dokonce i jako ochrana před blesky. Lékaři mohli být spokojení, Commodus epidemii nepodlehl – i když dnes bychom asi příčinu jeho přežití viděli spíš v izolaci od nakažených než v aromaterapii. Každopádně císař, jehož v moderní době proslavil hollywoodský trhák Gladiátor, zemřel až o nějakých 12 let později rukou svých odpůrců. Na rozdíl od rad císaři byly instrukce směrem k obyčejným Římanům za epidemie mnohem méně účinné. Aby se ochránili před nakažlivou nemocí, měli se mazat parfémovanými oleji, zapalovat vonná kadidla a plnit nosní dírky a ušní otvory aromatickým kořením. Na následky choroby tehdy podle dějepisce Héródiana umíraly až dvě tisícovky obyvatel Říma denně. Mezi klíčové ingredience egyptských a antických vůní patřily různé pryskyřice (nap

Kořeny fotovoltaických panelů sahají až do osmdesátých let 19. století, kdy americký vynálezce Charles Fritts sestrojil „pradědečka“ dnešních panelů. Využil k tomu selen a zlato. Své zařízení nainstaloval na střechu jednoho domu v New Yorku, jeho účinnost však byla mizivá. V průběhu dalších desetiletí pracovali na vývoji fotovoltaiky mnozí badatelé z různých zemí světa. K přelomu došlo v padesátých letech 20. století, kdy se v amerických Bellových laboratořích (Bell Laboratories) zrodila současná podoba křemíkových článků. Technologie určená původně pro kosmický výzkum či zásobování odlehlých míst elektřinou se postupně začala čím dál více využívat a stala se klíčovým prvkem pro snižování závislosti na fosilních palivech i pro boj s klimatickou změnou. Organické články Významného pokroku nyní dosáhli čeští a švédští badatelé. Jejich nová technologie je srovnatelná s křemíkovými panely, výhodou je ale její nižší ekologická zátěž i výrobní náklady. Obejde se bez toxických rozpouštědel a využívá funkční organické materiály. V organických článcích se nevyskytují těžké kovy a k jejich výrobě nejsou třeba toxická rozpouštědla. Díky nižší hmotnosti je lze využít i v místech, kde tradiční solární panely nejsou vhodné – například jako průhledné fólie na okna nebo jako střešní krytinu, u které by se jednotlivé články mohly snadno zaklapnout do sebe podobně jako tašky na střeše. Oproti klasickým fotovoltaickým panelům (na snímku) budou nově vyvinuté solární články ekologičtější a jejich výroba méně nákladná. Vědci k výrobě použili revoluční přístup využívající polymery a funkční organické materiály. „Jedná se o složité vícesložkové systémy obsahující polymerní složku a malé organické molekuly, které vzájemně interagují, čímž pomáhají k přenosu náboje,“ vysvětluje Libor Kobera z oddělení strukturní analýzy Ústavu makromolekulární chemie AV ČR. Český tým přispívá ke spolupráci strukturní analýzou pomocí spektroskopie nukleární magnetické rezonance (NMR). „Naším úkolem je odhalit, jakou má zkoumaný materiál strukturu a jak jsou jednotlivé složky vzájemně uspořádány. Následně se snažíme nalézt vztah mezi strukturou a vlastnostmi těchto materiálů,“ vysvětluje vedoucí oddělení strukturní analýzy Jiří Brus. Spolupráce s Linköpingskou univerzitou Laboratoř NMR spektroskopie v pevné fázi úspěšně spolupracuje s týmem profesora Feng Gao z Linköpingské univerzity již více než pět let. Ústředním tématem jejich výzkumu jsou solární články. Tým profesora Gao se zaměřuje na hledání nových materiálů a přístupů pro zvýšení účinnosti a ekologické šetrnosti. Speciální pozornost je věnována problematice perovskitových materiálů, které mají atraktivní vlastnosti, ale zatím také nedostatky, jako je nízká stabilita a ekologická zátěž kvůli obsahu těžkých kovů. Na téma fotovoltaika si také můžete poslechnout Podcast Akademie věd Elektřina v létě zadarmo? S Martinem Ledinským o fotovoltaice Text: Markéta Wernerová, Divize vnějších vztahů SSČ AV ČR, s využitím tiskové zprávy AV ČR Foto: Shutterstock Text je uvolněn pod svobodnou licencí Creative Commons.

Cílem druhého ročníku soutěže je stejně jako u prvního propojit mladou generaci s jazykovou historií, a tím zachránit nářečí a uchovat je pro budoucí generace. Žáci základních a středních škol budou nahrávat rozhovory se svými prarodiči, sousedy nebo známými ideálně ve věku 60+. Mladí superdialektologové tak pomohou jazykovědcům v mapování současného stavu mluvené češtiny. „Do minulého ročníku se přihlásilo 64 superdialektologů z 21 škol. Sešlo se nám 114 nahrávek a jejich celková stopáž dosáhla 27 hodin 6 minut 25 sekund,“ vypočítává Marta Šimečková z Ústavu pro jazyk český AV ČR. Superhrdinou se čmelákem po boku Maskotem druhého ročníku superdialektologické mise je čmelák neboli čmelda, čmoldán, medulák, mumel, brundibár, brunčák či bunk. Převzal štafetu po berušce, odhlasovali si ho sami školáci. Letošní ročník je navíc tematicky zaměřený: rozhovory by se měly dotýkat tématu stravování, vaření a pečení. Do soutěže se mohou zapojit jednotlivci ve věku 10–19 let, malé skupiny i celé třídy. K dokumentaci stačí mobilní telefon se záznamníkem nebo diktafon. Nahrávky musí mít délku minimálně 10 minut a zasílají se prostřednictvím formuláře dostupného na www.jamap.cz/aktivity do 30. dubna 2025. Na nejlepší „agenty“ čekají hodnotné odměny, například velké komiksové balíčky nebo knižní série Malý princ v pěti různých nářečních překladech. Nářeční mapa z minulého ročníku Za pomoci školáků, jejich učitelů, rodičů a nahraných mluvčích vznikla zvuková Mapa ligy superdialektologů, která byla veřejnosti představena během slavnostního vyhlášení výsledků prvního ročníku. Dostupná je na webu www.jamap.cz/supermapa, slouží všem zájemcům o nářečí českého jazyka a může pomoci i při výuce češtiny na školách. Nahrávky z druhého ročníku superdialektologické mise ji doplní. Projekt Staň se superdialektologem umožňuje zachytit rozmanitost českého jazyka, která se postupně vytrácí. Spolupracuje na něm kromě Ústavu pro jazyk český AV ČR také Vysoké učení technické v Brně a Univerzita Palackého v Olomouci, nově se zapojil Historický ústav AV ČR. Akce je součástí projektu NAKI III, podporovaného Ministerstvem kultury ČR. Podrobné informace včetně soutěžních podmínek jsou k dispozici na stránkách www.jamap.cz/aktivity. Kontakt: Mgr. Marta Šimečková, Ph.D. Ústav pro jazyk český AV ČR simeckova@ujc.cas.cz

Odhaduje se, že v rozvinutých zemích Evropy a v USA se novoročního ohňostroje v roli „střelce“ účastní každý desátý člověk. Průměrný počet je přibližně 10 odpálených raket na jednoho amatérského pyrotechnika. V České republice to je za jedinou noc zhruba 10 milionů kusů zábavní pyrotechniky. Protože se jedná o počty bez nelegálně prodané pyrotechniky, skutečné množství může být výrazně vyšší. Zastánci zábavní pyrotechniky často argumentují, že krátká novoroční epizoda nemůže vést k závažným důsledkům pro lidské zdraví nebo životní prostředí včetně zdraví zvířat atd. Není tomu tak. Například v Praze se střelby při výše uvedených počtech účastní přibližně 100 tisíc obyvatel, to je asi jeden milion vystřelených raket (s průměrným počtem 10 raket na střelce). Průměrná hmotnost rakety, bez ohledu na její obsah, činí asi 100 gramů. Během jedné hodiny tak v pražském ovzduší hoří neuvěřitelných 100 tun materiálu obsahujícího nebo vytvářejícího toxické sloučeniny. Zábava v rizikovém složení Zábavní pyrotechnika má heterogenní a velmi variabilní složení. Obsahuje palivo, pojiva a různá aditiva podporující nejen hoření, ale také barevný efekt ohňostroje. Nejpoužívanějšími palivy jsou látky na bázi střelného prachu (směsi dusičnanu draselného, dřevěného uhlí a síry) s přídavkem různých aditiv, jako jsou reaktivní kovy (hořčík, mangan, hliník, železo, zinek, antimon, stříbro, chrom), sacharidy a polysacharidy (sacharóza, laktóza, škrob) nebo polymery (korek, modifikované asfalty). Jako pojiva se hojně využívají látky na bázi škrobu, želatiny, nitrocelulózy nebo různých polymerů. Pojiva často působí také jako oxidační činidla, která zvyšují efektivitu hoření. Dalšími významnými oxidačními činidly používanými v zábavní pyrotechnice jsou chloristan a chlorečnan draselný nebo barnatý, chlornan barnatý, dichroman amonný, dusičnan barnatý, síran vápenatý nebo oxid železitý. Přestože je použití mnoha dalších látek v zábavní pyrotechnice v zemích EU zakázáno, dle údajů v literatuře se objevuje na trhu značné množství produktů s obsahem olova, thalia a arzenu. Tato skutečnost dokládá velký podíl nelegální pyrotechniky na ohňostrojovém trhu. Velké množství pyrotechniky pochází z nelegálního prodeje. Chemie barev Požadovaný barevný efekt ohňostroje je dosahován přídavkem konkrétního prvku, který je schopen během hoření uvolnit část své energie ve formě specifického barevného záření. Například červené barvy se docílí přídavkem stroncia a lithia, oranžové přídavkem vápníku. Sodík propůjčuje ohňostroji žlutou barvu, baryum zelenou a měď modrou. Draslík, cesium a rubidium, případně kombinace mědi a stroncia poskytují fialový efekt, zatímco hořčík v kombinaci s hliníkem nebo titanem barví ohňostroj do stříbrné a bílé barvy. Většina z výše zmíněných kovů se přidává ve formě, která je pro člověka i životní prostředí vysoce toxická. Životu nebezpečný koktejl Zábavní pyrotechnika je na přelomu roku jedním z významných zdrojů emisí chemických látek do životního prostředí. Jejím hořením a explozemi se uvolňuje hustý oblak kouře a během krátké doby se hromadí vysoké koncentrace širokého spektra pevných (prachových) částic a anorganických i organických polutantů. Ohňostrojový smog je plný škodlivých sloučenin. Kromě prvků a iontů prvků (kovů a metaloidů) se jedná například o velké množství toxických plynných produktů (oxidy síry, fosforu, dusíku) a dále organických sloučenin jako formaldehyd, acetaldehyd, butylacetát nebo rozličné organické hydroperoxidy. Mohou vznikat i chlorované toxické látky a polycyklické aromatické uhlovodíky včetně benzo(a)pyrenu, polychlorované dibenzodioxiny, polychlorované dibenzofurany nebo hexachlorbenzen,

Zadáte-li si do Googlu jednoduchý dotaz, zda je vapování zdraví škodlivé, na jednom z prvních míst se zobrazí odpověď, která říká: „Kdo chce své zdraví ještě více podpořit a nechce se vzdát vapování, může využívat nabídky náplní bez nikotinu. Tam už jde v podstatě o čistou ochucenou páru, která obsahuje jen stopové prvky škodlivých látek. Lze tedy říct, že vapování škodlivé zdraví není.“ Je to opravdu tak? Jak vlastně vapování funguje? Kuřák potřebuje elektronickou cigaretu a náplň (liquid). Žhavící hlava e-cigarety zahřívá liquid a ten se mění na páru, kterou uživatel vdechuje. Téměř se zdá, že žádná zdravotní rizika nehrozí. Do náplní elektronických cigaret se přidávají různé látky, například konzervanty, barviva a příchutě. Záhadná úmrtí kuřáků e-cigaret Na následky kouření elektronických cigaret zemřely před několika lety ve Spojených státech desítky lidí a další tisícovky trpěly zdravotními potížemi. Vědcům se v roce 2019 tato úmrtí podařilo objasnit. Zjistili, že hlavní příčinou poškození plic byl acetát vitaminu E (tokoferol acetát) obsažený v liquidech. V důsledku toho se tato látka přestala v elektronických cigaretách používat. Ovšem i nadále se do nich přidávají různé látky, např. konzervanty, barviva a příchutě, z nichž některé mají podobné vlastnosti jako tokoferoly. Vědci zkoumali, jakým způsobem tokoferoly ovlivňují plíce na molekulární úrovni. A odhalili, proč je vitamin E v plicích škodlivý, zatímco při jiném způsobu užívání, např. perorálním, je zdraví prospěšný. Tokoferol mění povrchový tlak Při výzkumu badatelé použili prasečí surfaktant, což je proteinově-lipidová vrstva na povrchu plicních sklípků, která je důležitá pro správnou funkci plic. Vzorky surfaktantu přidávali na vrstvu vody, jež je v plicích přirozeně obsažena, nechali na něj působit tokoferol a sledovali povrchový tlak během roztahování a smršťování vzorku, které napodobovalo dýchání. Zjistili, že povrchový tlak se prudce zvýší. „Vzorky jsme také zkoumali pod fluorescenčním mikroskopem. Viděli jsme, že po přidání tokoferolu na vzorek vznikaly deformace a shluky molekul, a to přesně ve chvíli, kdy se začal povrchový tlak zvyšovat, což znamená, že tokoferol se do vrstvy surfaktantu zabudoval,“ popisuje vedoucí výzkumu Lukasz Cwiklik z Ústavu fyzikální chemie J. Heyrovského AV ČR. Závěry experimentů potvrdili také vědci z Helsinek, kteří provedli molekulární simulace. Experimentální uspořádání použité k napodobení vapování elektronických cigaret. Pára z vaporizéru vstupuje do komory a interaguje s modelem plicního surfaktantu rozprostřeným na povrchu vody. Senzor měří změny laterálního tlaku. Badatelé se rozhodli své závěrečné shrnutí prověřit i v pokusech s e-cigaretou. Použili různé druhy liquidů, napodobovali kouření e-cigarety a sledovali změny v povrchovém tlaku surfaktantu po určité době kouření. Opět se ukázalo, že při použití liquidu obsahujícího tokoferol se povrchový tlak prudce zvyšuje. Vědci ale došli ještě k dalšímu závěru, a ten je alarmující. Když použili liquidy, které se běžně prodávají, ale tokoferol neobsahují, povrchový tlak se také měnil – ovšem v tomto případě klesal. „Z toho vyplývá, že nepříznivý vliv na plíce má i základ liquidů,“ dodává Lukasz Cwiklik. Výzkum poskytuje nové molekulární poznatky o nebezpečí přísad v produktech pro vaping. Obzvláště obezřetní by měli být lidé v případech, kdy si směs liquidu pro vapování připravují sami z přísad, které se běžně pro vapování nepoužívají. Text: Markéta Wernerová, Divize vnějších vztahů SSČ AV ČR, s využitím tiskové zprávy AV ČR Foto: Shutterstock; Ústav fyzikální chemie J. Heyrovského AV ČR Text je uvolněn pod svobodnou licencí Creative Commons.

Galavečer spojený s předáváním Cen Technologické agentury ČR se konal v historické budově Národního muzea. „Ocenění získávají nejkvalitnější projekty aplikovaného výzkumu uplynulého roku. Vnímáme je jako motivaci pro udržení a povzbuzení další spolupráce,“ uvedl při ceremoniálu předseda Technologické agentury ČR Petr Konvalinka. Ceny Technologické agentury ČR se udělují ve čtyřech kategoriích – Business, Partnerství, Společnost a Governance. O absolutním vítězi a držiteli ceny Český nápad rozhodla v hlasování veřejnost. Stal se jím projekt z kategorie Společnost „Unikátní technologie na čištění vod“, na kterém spolupracuje Botanický ústav AV ČR. Propojit základní a aplikovaný výzkum Ilona Müllerová, někdejší ředitelka Ústavu přístrojové techniky AV ČR, který je hlavním řešitelem projektu Centra elektronové a fotonové optiky, upozorňuje, že předpokladem úspěchu bylo pečlivé rozdělení rolí 14 zapojených partnerů. „Nastavili jsme si, co kdo bude dělat a s kým spolupracovat, aby výsledky měly zřejmý dopad na společnost,“ vysvětluje. Na ceremoniálu vědkyně převzala ocenění – originální skleněnou sošku českého designéra Lukáše Jabůrka. Místopředsedkyně Akademie věd ČR Ilona Müllerová převzala ocenění od Jiřího Homoly z Akademické rady AV ČR.. Zkušenosti brněnského pracoviště a jeho úsilí spolupracovat s průmyslovou sférou a firmami se staly také hlavním impulzem k založení centra. Do projektu se zapojilo 14 spoluřešitelů, z toho šest pracovišť Akademie věd ČR: vedle Ústavu přístrojové techniky dále Biologické centrum, Fyzikální ústav, Ústav fotoniky a elektroniky, Ústav fyziky plazmatu, Ústav makromolekulární chemie. Zleva: Jiří Homola z Akademické rady AV ČR, místopředsedkyně Akademie věd Ilona Müllerová, Ondřej Sháněl z Thermo Fisher Scientific a generální ředitel Siemens Eduard Palíšek Centrum propojuje důležité akademické a průmyslové hráče v Česku, kteří se zabývají výzkumem a vývojem v elektronové a fotonové optice. Petr Střelec ze společnosti Thermo Fisher Scientific vysvětluje, že se tím podařilo spojit dva rozdílné světy, které hovoří jiným jazykem, mají odlišné hodnoty, zvyklosti a způsob práce: „Spolupráce všem přinesla nové možnosti pro přenos informací a znalostí a vytvořila také prostor pro inovace.“ Jejím výsledkem je zatím 220 výstupů – z toho například 107 funkčních vzorků, 20 ověřených technologií a tři softwary. V roce 2021 začala společnost Thermo Fisher Scientific vyvíjet transmisní elektronový mikroskop s názvem Tundra. Jednou z jeho klíčových komponent je Dewarova nádoba – speciální typ termosky určený k přepravě a skladování velkého množství tekutého dusíku, argonu a kyslíku. Nádoba vznikala ve spolupráci s Akademií věd. „Ve společném projektu jsme řešili mimo jiné chlazení vzorků. Pokud totiž vzorek pod mikroskopem ochladíme na nízkou teplotu, můžeme pozorovat jevy, které za pokojové teploty vidět nelze,“ říká Aleš Srnka z Ústavu přístrojové techniky AV ČR a dodává, že jeho pracoviště vyvíjelo způsob, jak efektivně přivést chlad na vzorek pro pozorování v mikroskopu. Místopředsedkyně Akademie věd ČR Ilona Müllerová věří, že se Centrum elektronové a fotonové optiky bude úspěšně rozvíjet a spolupráce s průmyslovými partnery v dalších letech přibývat: „Přesně to od nás společnost očekává.“ Technologie na čištění vod Mikropolutanty jsou s pesticidy největší hrozbou pro jakost pitné vody. Jde většinou o zbytky léčiv a produktů osobní hygieny o látky, které se denně vypouštějí do odpadních vod. „Tento koktejl látek, který vytváří současná civilizace, má negativní dopady na vodní ekosystémy a ohrožuje i lidské zdraví,“ zdůrazňuje Blahoslav Maršálek z Botanického ústavu AV ČR. Projekt, na kter

Celkem strohá světlá místnost vybavená gaučem a křesílky, dvěma psacími stoly a židlemi na první pohled nepřipomíná neurolingvistickou laboratoř. Že se zde někdo věnuje výzkumu mozkové činnosti, napoví až nepříliš velký přístroj v rohu, o kterém se záhy dozvídám, že slouží k zachycení elektrické aktivity mozku neboli EEG. Jak funguje, zjistím o pár desítek minut později doslova na vlastní kůži. Studentky Kristýna Kedrová a Kateřina Šebestová sedí vedle sebe na gauči a zvědavě se usmívají, čekají, co se bude dít. Třetí do party Hana Trubačíková na místě ještě není, protože při domlouvání termínu a času se několikrát (i kvůli nám) měnil plán a zřejmě došlo k menšímu informačnímu šumu. Letošní maturantka Kateřina přijela z Klatov, třeťačka Kristýna z Českého Krumlova a taktéž třeťačka Hana sedí v autobusu z Brna. Studentky Kateřina Šebestová, Hana Trubačíková a Kristýna Kedrová (zleva) si pročítají časopisy Akademie věd A / Magazín a A / Easy. Rytmus jazyka Studentky se dnes mají se svou lektorkou, neurolingvistkou Kateřinou Chládkovou z Psychologického ústavu AV ČR, ale i spolu navzájem osobně potkat teprve podruhé (text vznikal v březnu 2024, pozn. redakce). Stáže Otevřené vědy se obecně konají vždy od ledna do listopadu, ale jejich konkrétní podoba i časové vymezení je velmi individuální. Minimálně by měly pokrývat osm hodin v měsíci. Téma, které si stážistky vybraly, nese název Naladění mozku na cizí jazyk pomocí hudby. „Hned mě téma zaujalo, už dlouhou dobu se totiž zajímám o psychologii a taky mě hodně baví učit se jazyky, takže mi přišlo jako skvělá kombinace,“ říká Kristýna Kedrová. Přemýšlím, o co na stáži asi půjde, a vzpomínám si, jak nám angličtinář na střední škole zpestřil výuku poslechem a rozborem jednoho hitu od kapely U2. Zdá se, že melodie zřejmě napomáhají procesu učení cizího jazyka. Jenže jak přesně? Co se děje v mozku, když vnímáme rytmus, který je pro každý cizí jazyk trochu odlišný? A mohlo by nám k osvojení angličtiny nebo francouzštiny napomoci třeba jen vyťukávání v rytmu typickém pro daný jazyk? I na tyto otázky se studentky pokusí odpovědět a cestu k odpovědím si postupně společně prošlapou. „Přesná podoba stáže se právě rodí. Vymýšlíme a sestavujeme spolu experiment, který nám pomůže vztah mezi rytmem, mozkem a učením jazyka lépe pochopit,“ vysvětluje Kateřina Chládková. Experiment Na dnešním setkání si studentky měly vyzkoušet, jak se obsluhuje EEG přístroj. Hana měla hrát figurantku, které Kateřina s Kristýnou nasadí čepici se senzory. Jenže Hana sedí stále v autobuse, a tak se role figurantky zhostím trochu nečekaně já. Usedám na židli ke stolu, na kterém stojí monitor počítače. Lektorka Kateřina na něm pouští dokumentární film o přírodě, aby se moje oči měly na co dívat a mozek co zpracovávat. Stážistky Kateřina s Kristýnou mi zkoušejí správně nasadit čepici a připevnit senzory. Aby přístroj dobře přijal signál mozkové aktivity, musí mi dát trochu gelu pod vlasy. Jsem poněkud nervózní a zároveň se bavím. Ne však víc než kolegyně fotografka, která se mému novému looku hlasitě směje. „Nemusíte se bát, dnes ještě žádný experiment nepoběží,“ uklidňuje mě Kateřina Chládková. „Zatím je to jen na zkoušku. Podíváme se, jestli fungují senzory. Když zamrkáte očima, uvidíte, jak křivka na monitoru letí nahoru a dolů, zaznamenává přesně vaši oční aktivitu,“ ukazuje nám. Role figurantky se zhostila autorka textu. Na hlavě má čepici se senzory, pohyby očí snímají další čidla na obličeji. Lektorka Kateřina Chládková sleduje monitor počítače s křivkou EEG. Vášeň pro výzkum Studentky k práci přistupují s viditelnou radostí. „Jsem velký nadšenec do psychologie a poslední dobou mě hodně začala

Jádrem festivalu Týden AV ČR jsou akce v jednotlivých akademických pracovištích, a to nejen v hlavním městě, ale také v Brně, Olomouci, Plzni, a dokonce v malých obcích jako je třeba Nový Knín ve středních Čechách. Vědci a vědkyně vezmou zájemce do svých laboratoří i do zákulisí a mluvit budou nejen o svém výzkumu. Festival totiž nabízí vědu, která je dostupná a srozumitelná každému. Bát se není třeba ani jaderné fyziky – výzkumné instituce v Řeži u Prahy připravily prohlídku jaderného reaktoru, urychlovače iontů a dalších zařízení, jejichž funkce je běžnému smrtelníkovi záhadou. „Festival Týden AV ČR chce poukázat na pestrost vědy a také trochu oslavit, čím vším už jednotlivé ústavy k poznání světa a společnosti přispěly,“ říká předsedkyně AV ČR Eva Zažímalová. „Zároveň je to jedinečná možnost se dostat přímo tam, kde se věda ‚vaří‘, a nahlédnout expertům pod ruce.“ Malí návštěvníci si můžou vyzkoušet práci v chemické laboratoři. Kvantové počítače a gorily v mlze Týden AV ČR si může do diáře zapsat i ten, kdo se zajímá o nejnovějších technologie kvantových počítačů. V hlavní budově Akademie věd ČR na Národní třídě v Praze může přijít na přednášku Martina Friáka z Ústavu fyziky materiálů AV ČR na téma Kvantové počítače: naděje i hrozba. V Brně, přímo v Ústavu fyziky materiálů AV ČR, se pak chystá Kvantová „kovárna“, akce určená i pro rodiny s dětmi, na které se návštěvníci dozví, jak se změnil vývoj nových materiálů od dob kovářů. Na akci navazuje science show. Kdo dává přednost živé přírodě, rozhodně by si neměl nechat ujít přednášku Barbory Červené z Ústavu biologie obratlovců AV ČR, nazvanou: Gorily v mlze: Příběh ochrany lidoopů, který znají všichni. Anebo ne? Barbora Červená má vystudované veterinární lékařství a specializuje se na parazitologii primátů. Ve své přednášce bude mluvit nejen o parazitech goril, ale také o zážitcích z terénních výzkumů přímo v Africe. Velkou výhodou festivalu je možnost promluvit přímo s vědci a zeptat se jich na jejich práci. Panelovky i podcast Součástí Týdne Akademie věd jsou už tradičně panelové diskuze. O klimatické krizi budou ve středu 6. listopadu v sále kina Přítomnost v Praze 3 debatovat Pavel Krč z Ústavu informatiky AV ČR, Kamil Vlček z Fyziologického ústavu AV ČR a Ondřej Lhotka z Ústavu fyziky atmosféry AV ČR a CzechGlobe-Ústavu výzkumu globální změny AV ČR. Téma toxicita kolem nás pak o den později, ve čtvrtek 7. listopadu, rozeberou Táňa Závodná z Ústavu experimentální medicíny AV ČR, Tomáš Cajthaml z Mikrobiologického ústavu AV ČR a Martin Pivokonský z Ústavu pro hydrodynamiku AV ČR. Návštěvníci budou moct navštívit také živé nahrávání dvou podcastů. Jitka Kostelníková vyzpovídá v Podcastu Akademie věd Julii Chytilovou a Michala Bauera z CERGE-EI a FSV UK, jejichž výzkum se pohybuje na rozhraní ekonomie a psychologie. Podcast se za přítomnosti diváků bude natáčet v pondělí 4. listopadu v podvečer v historickém sále Národohospodářského ústavu AV ČR v ulici Politických vězňů v Praze. Koho zajímá chemie, může se přijít podívat na živé natáčení podcastu CHEmic s Veronikou Sedláčkovou, které je naplánováno na úterý 5. listopadu v 18 hodin do budovy Ústavu organické chemie a biochemie AV ČR na Flemingově náměstí v Praze. Vystoupí v něm Lubomír Rulíšek, který se věnuje výzkumu proteinů, a Pavel Majer, který je úspěšný ve vývoji látek s protirakovinnými účinky. Tradiční součástí Týdne AV ČR jsou přednášky, zejména ty dopolední navštěvují studenti v rámci výuky, v podvečer pak přicházejí lidé z širší veřejnosti. Zeptej se vědce! a mediální workshop Přímo v budově AV ČR na Národní třídě v Praze budou moci zájemci navš

Z každé vědní oblasti jsme vybrali jednoho popularizátora z Akademie věd ČR – Davida Píšu z Ústavu fyziky atmosféry, Oldřicha Hudečka z Ústavu organické chemie a biochemie a Pavlu Růžičkovou z brněnského Archeologického ústavu. Odpovídali na pět otázek: 1 – Co se vám vybaví, když se řekne Týden Akademie věd? Jak se zapojíte do festivalu v roli popularizátorů? 2 – Jak vypadají poslední týdny příprav na festival? 3 – Máte tipy pro kolegy a kolegyně z jiných pracovišť, jak popularizovat vaši vědní oblast? 4 – Jak vnímáte popularizaci nejen pro veřejnost, ale i v rámci Akademie věd ČR. Pomáhají vám velké akce jako Týden Akademie věd nebo Veletrh vědy k networkingu? 5 – Co by mohli organizátoři ze Střediska společných činností na festivalu změnit vylepšit? David Píša, Ústav fyziky atmosféry AV ČR 1 – Podzim, plno příprav a trochu stresu, které přecházejí do mírného očekávání pozitivních reakcí návštěvníku našich akcí. Vše končí sobotním večerem, kdy zavíráme areál a jsme spokojeně unavení. Po týdnu dvou se opět těšíme na další rok a další ročník. Do festivalu se zapojím v plné síle – v plánování, organizování, přednášení a popularizování. 2 – Lhal bych, kdybych řekl, že vše plánujeme s předstihem. Takovým pozdním výkopem bývá zveřejnění programu na webu festivalu. Na něj obvykle navazuje schůzka s kolegy z jednotlivých oddělení našeho ústavu a s kolegy ze sousedních pracovišť, Geofyzikálního a Astronomického ústavu, protože festival organizujeme společně v našem spořilovském areálu. Děláme to tak už spoustu let. Jde o obohacující spolupráci napříč obory, které se dají spojit krásnou linkou bádání od středu Země až ke vzdáleným galaxiím. 3 – Každý obor má specifika, a proto musíme najít věci, které zaujmou a zároveň přiblíží daný výzkum. Pro každý obor jde něco vymyslet. U nás se vždy snažíme vytvářet expozice a experimenty, které odrážejí, čím se zabýváme. Nejsem totiž úplně příznivcem prvoplánové zábavy, která sice návštěvníky přitáhne, ale nemá se samotným oborem nebo výzkumem příliš společného. Chápu ale, že je stále složitější lidi zaujmout natolik, abyste jim stihli předat podstatné informace. Potřebujeme mít něco, na co si mohou lidé sáhnout nebo s čím si pohrát. Pomáhá začlenit další vjemy, které stojí v naší digitálně uspěchané době trochu v pozadí. Prostě výzkum formou hry a zábavy, kdy se nenuceně zapojí i hlava. 4 – Popularizaci dávám prakticky stejnou váhu jako samotnému výzkumu. Jedno bez druhého nemůže fungovat. Zmíněné popularizační akce jsou primárně určené pro veřejnost, takže při nich čas na kvalitní networking většinou nemáme. Za ta léta se už ale s mnohými kolegy známe, takže se samozřejmě nějaká interakce uskuteční. Pokud je čas, vždy rád navštívím „konkurenční“ expozice, abych se inspiroval. Týden Akademie věd se u nás ale odehrává většinou pouze v našem kampusu, takže se potkáváme ve stále stejném složení. 5 – Podpory z jeho strany si velice vážíme. Propagaci v takové šíři bychom nezvládli. Vylepšení by ale snesla aplikace na zadávání programu, protože samotné plnění je trochu zdlouhavé. Také zveřejnění programu v polovině října je poměrně pozdě. Každopádně je důležité vytrvat a přizpůsobovat se době, která se stále dynamicky vyvíjí. Stálo by za to popřemýšlet o návratu delšího formátu, jako měl někdejší Týden vědy a techniky – tedy dva týdny. Počet akcí roste a návštěvníci se často musejí obtížně rozhodovat, kam jít a kam ne. Proto se snažíme naše výzkumy popularizovat i mimo festivaly. Oldřich Hudeček, Ústav organické chemie a biochemie AV ČR 1 – Upřímně? Vybaví se mi dvanáct hodin v práci šest dní v týdnu, hodně lidí, docela dost stresu a vypité

Unikátní technologii ultra-vysokofrekvenčního EKG (VDI UHF-ECG) vyvinul brněnský Ústav přístrojové techniky AV ČR. Umožňuje přesnou neinvazivní diagnostiku elektrické aktivace srdečních komor využitím zpracování extrémně slabých ultra vysokých frekvencí signálu EKG. Technologii chrání patenty a získala i mezinárodní ocenění. Kromě Ústavu přístrojové techniky AV ČR se na ní podílela Fakultní nemocnice u sv. Anny v Brně, Fakultní nemocnice Královské Vinohrady v Praze a firma Cardion. „VDI UHF-ECG odhalí, jaká část srdce se při zavádění kardiostimulátoru aktivuje dřív a která později. Díky tomu také zjistíme, o jak velké zpoždění jde. Zobrazení se děje v reálném čase, proto lze měnit polohu elektrody kardiostimulátoru okamžitě během operace,“ popisuje unikátní zařízení Pavel Jurák, vedoucí oddělení medicínské signály Ústavu přístrojové techniky AV ČR. Co důležitá certifikace ISO obnášela? Jak akademickému startupu pomůže v komercializaci technologie? Podle Pavla Juráka podpoří získaná certifikace komercializaci technologie. Odborná veřejnost si certifikaci norem ISO spojuje spíše s průmyslovými podniky. Jak ji vnímáte ve výzkumném prostředí? Zavádění norem ISO ve výzkumném a akademickém prostředí může být přínosné. Vyžaduje ale, aby se přizpůsobilo specifickým potřebám těchto institucí. Normy ISO pomáhají i v kreativním prostředí tím, že udávají pravidla pro řízení a dokumentaci procesů, aniž by omezovaly inovaci a kreativitu. Byl to i váš případ? Implementovali jsme certifikaci ve startupu, který funguje jako samostatná firma a jeho procesy se od akademického prostředí liší. Ústav přístrojové techniky a další partneři vlastní podíly společnosti a figurují v jejích kontrolních orgánech. Do její činnosti ale nezasahují, ani se na ní přímo nepodílejí. Co tedy certifikace startupu přinese? Pro VDI Technologies je certifikát ISO 13485 klíčový. Potvrzuje, že náš systém řízení kvality splňuje mezinárodní standardy pro zdravotnické prostředky. Nezbytné je to pro posouzení shody podle nařízení Evropské unie o zdravotnických prostředcích – MDR – a získání označení CE, které potřebujeme, chceme-li naše produkty uvést na trh. Vše se musí od samého počátku odehrávat podle definovaných pravidel a pečlivě se dokumentovat. Usnadní certifikát i komercializaci technologie? Ano. Zavedení systému kvality posiluje naši schopnost efektivně řídit procesy a může usnadnit zavádění dalších požadavků kvality pro nezdravotnické výrobky, což podpoří jejich komercializaci. Pomůže i v žádostech o granty nebo při přidělování dalších druhů financování? Určitě pomůže. VDI Technologies už nyní společně s Ústavem přístrojové techniky a dalšími partnery žádá o technologické projekty a snaží se maximálně transferovat znalosti z akademické sféry. Nedávno jsme získali projekt Inkubace od CzechInvestu na úhradu nákladů na služby, podali žádost o projekt v programu TAČR TREND, nyní připravujeme další projekty včetně evropských. Nicméně hlavní část financování společnosti pochází ze soukromých zdrojů. V této souvislosti mám jednu poznámku. Povídejte… Je velký rozdíl mezi soukromými zdroji a prostředky ze státních projektů. VDI Technologies se snaží nakupovat efektivně, provádíme průzkum trhu a vybíráme nejlepší dodavatele. I v rámci certifikace musíme vybírat dodavatele, kteří sami mají certifikát a deklarují plnění požadavků na bezpečnost a kvalitu. Máme tedy interní mechanismy, jak finanční prostředky vynakládat efektivně. Jak to funguje u veřejných grantových prostředků? Získáte-li státní grantové peníze, musíte dodavatele soutěžit složitě a na základě často sporných kritérií. Stojí to spoustu času, lidských zdrojů a vedlejších nákladů, což je pro malý st

Vyznamenané projekty základního výzkumu přispěly k prohloubení znalostí, ale také mají praktické využití. „Vybrané výzkumy těží z mezinárodní spolupráce a mají potenciál přesáhnout do aplikovaného výzkumu. Řešitelé ukazují, že i v České republice lze dělat vědu na světové úrovni a jsou inspirací pro budoucí generace,“ uvedl předseda Grantové agentury ČR Petr Baldrian. Předseda Grantové agentury ČR Petr Baldrian Cenu udělují předsedové a předsedkyně od roku 2003 za mimořádné výsledky, kterých vědci a vědkyně dosáhli při řešení grantových projektů ukončených v předchozím roce. Na doporučení stovek hodnotitelů tradičně oceňují výzkumy v pěti oblastech: technické vědy, vědy o neživé přírodě, společenské a humanitní vědy, zemědělské a biologicko-enviromentální vědy a lékařské a biologické vědy. Ceremoniálu se zúčastnili také zástupci ministra pro vědu výzkum a inovace, ministerstva školství, Rady pro výzkum, vývoj a inovace, univerzit, Akademie věd ČR včetně předsedkyně Evy Zažímalové a další významní hosté. Unikátní slitiny, jedinečné vlastnosti Tým Hanuše Seinera z Ústavu termomechaniky AV ČR v projektu Pokročilá laserově-ultrazvuková charakterizace strukturních přechodů v kovech – analýza mimo platnost předpokladu homogenity navrhl laserově-ultrazvukové metody pro charakterizaci nově vyvíjených generací slitin. Ty mají často složité mikrostruktury a neobvyklé elastické vlastnosti. Materiály mají rozsáhlé uplatnění, například v optických přístrojích nebo v kloubních implantátech. Výzkum dopomohl i k objevu několika nových slitin s unikátními vlastnostmi. Hanuš Seiner Odklonit nebezpečí z vesmíru Jak vesmírné sondy a nové objevy pomáhají chránit Zemi před srážkou, zjišťoval tým Petra Pravce z Astronomického ústavu AV ČR v projektu Fyzikální a dynamické vlastnosti asteroidů cílených kosmickými sondami a jejich evoluční dráhy. Vědci a vědkyně analyzovali fyzikální vlastnosti a parametry asteroidů na základě změn jejich světelného toku. Podíleli se také na americké misi DART, která testovala technologii odklonění potenciálně nebezpečných asteroidů na asteroidu Dimorphos. Petr Pravec Bludný kruh chudoby Jak finanční tíseň ovlivňuje etiku a rozhodování? Nejen na tuto otázku odpovídal projekt Julie Chytilové z Národohospodářského ústavu AV ČR Determinanty prosociálního a antisociálního chování: poznatky z terénních ekonomických experimentů. Výzkum mezi ugandskými farmáři ukázal, že chudoba a finanční tíseň vedou k netrpělivému chování. Lidé dávají přednost okamžité spotřebě a nechtějí čekat na dlouhodobější výsledky. Může to zhoršit jejich situaci a udržet je v „bludném kruhu chudoby“. Finanční tíseň také zvyšuje riziko neetického chování. Výsledky výzkumu naznačují, že i krátkodobá pomoc může dlouhodobě zlepšit rozhodování a ekonomickou situaci chudých. O výzkumech Julie Chytilové se více dozvíte v časopise A / Věda a výzkum (v současnosti vychází pod názvem A / Magazín ) a v podcastu A / Věda na dosah (nyní Podcast Akademie věd). Julie Chytilová Čím vrby přitahují predátory Tajemství chemické výbavy vrb a obranu rostlin rozkrýval se svým týmem Martin Volf z Biologického centra AV ČR v projektu Proč je chemická obrana rostlin tak pestrá: role hmyzích herbivorů v diverzifikaci obranných mechanismů vrb. Rostliny produkují statisíce chemických látek. Jejich produkci uzpůsobují, aby přežily v různém prostředí. V nepříznivých klimatických podmínkách produkují vysoké koncentrace méně látek, zatímco při útoku hmyzu je to velké množství chemikálií – a to včetně těch, které přitahují predátory daného hmyzu. Výzkum odhalil, jak se vyvíjí chemické strategie rostlin a jak dané látky vznikají. Martin Volf Nové cesty v léčbě ra

V pondělí ráno zvonilo netradičně až v 9 hodin – právě v tento čas totiž odborní garanti Školy českého jazyka a literatury pro pedagogy Markéta Pravdová z Ústavu pro jazyk český AV ČR a Robert Kolár z Ústavu pro českou literaturu AV ČR zahájili vyučování a přivítali v lavicích žactvo tvořené učitelkami a učiteli. „Letos k nám přicestovalo více než padesát účastníků z celé republiky, někteří se hlásí opakovaně. Těší mě, že je mezi vyučujícími o školu stále takový zájem. Jsem ráda, že jim můžeme nabídnout nová témata a tipy do výuky, a naopak se i od nich dozvědět, co se jim osvědčilo, co je trápí a jak si současné školství vede,“ uvedla Markéta Pravdová. Na vzdělávací kurz se mohou přihlásit učitelé českého jazyka a literatury 2. stupně ZŠ, SOŠ, SOU a gymnázií. Po jeho absolvování získají nové poznatky a nápady, které následně mohou uplatnit při výuce ve svých třídách. Školu zahájila členka Akademické rady a garantka kurzu Markéta Pravdová (vpravo), na snímku jsou také lektoři Taťána Vykypělová a Aleš Bičan z Ústavu pro jazyk český AV ČR. Jak se kniha dostane ke čtenářům? Anglicismy v češtině, literární kritika, toponyma a místa s nimi spjatá. To je jen malá ochutnávka z programu, který si pro letošek lektoři připravili. A aby pedagogové neseděli celý den v lavicích, nechyběla vedle přednášek ani výprava do Centra současného umění DOX, kde se účastníci seznámili se vzdělávacími programy Storybox a Z jiné stránky. Úternímu odpoledni dominovala velmi podnětná debata se spisovatelem a ředitelem Nakladatelství Academia Jiřím Padevětem a šéfredaktorkou Academia Michaelou Procházkovou nazvaná Vydávání knih před lety a dnes. Historií českého „nakladatelování“ provedl přítomné Jiří Padevět. Kulturně-historickou exkurzi začal u vynálezce knihtisku Jana Gutenberga, díky jehož revolučnímu počinu se výrazně zlevnilo vydávání knih a z tiskařů se postupem času mohli stát plnohodnotní nakladatelé a knihkupci. Debaty o vydávání knih se zúčastnili (zleva): Jiří Padevět, Michaela Procházková, Markéta Pravdová a Robert Kolár. Výlet do minulosti pokračoval připomenutím nejvýznamnějších českých nakladatelů. Jedním z nich byl Ignác Leopold Kober. Sídlil na Národní (tehdejší Ferdinandově třídě) naproti budově dnešní Akademie věd – na místě, kde dnes stojí Nová scéna Národního divadla. Přímo v domě sousedícím s prezidiem Akademie býval i další známý nakladatel František Topič. Jiří Padevět krátce pohovořil také o předválečné a poválečné situaci na knižním trhu a věnoval se také podmínkám, které panovaly v letech nesvobody za socialismu. Michaela Procházková přiblížila účastníkům diskuse současnou praxi ve vydávání knih a nechala je nahlédnout do kompletního procesu, kterým rukopis projde – od odevzdání přes recenzní řízení, překlad, práci redaktorů až po tisk a distribuci. Zmínila také, že dobrý tip na nový titul může přijít klidně i od fanoušků na Facebooku. Setkání zakončily dotazy z pléna. Účastníky například zajímalo, jak u nás může běžný občan vydat knihu nebo jak vypadá recenzní řízení u odborných publikací. Text: Markéta Wernerová, Divize vnějších vztahů SSČ AV ČR Foto: Josef Landergott a Markéta Wernerová, Divize vnějších vztahů SSČ AV ČR Text a fotografie jsou uvolněny pod svobodnou licencí Creative Commons.

Talentované středoškoláky a středoškolačky vede Martin Jindra v Otevřené vědě už několikátý rok. V rozhovoru mj. vzpomíná, jak mu zkušenosti z programu, který letos slaví dvě dekády existence, pomáhaly při startu na vysoké škole i jeho kariéře a také vysvětluje, že vedení stáží může přinést vědcům a vědkyním neotřelý pohled na práci. Od 1. října 2024 se mohou popularizátoři a popularizátorky z pracovišť Akademie věd ČR hlásit do dalšího ročníku. Co vás jako středoškoláka motivovalo, abyste se před lety na stáž Otevřené vědy přihlásil? Na začátku druhého ročníku střední školy jsem na chodbě srazil na zem svou učitelku chemie. Pod pohrůžkou, že neprojdu do třetího ročníku, mě donutila, abych si vybral některou ze stáží Otevřené vědy – tímto zdravím Janu Strádalovou. Zdá se, že nečekaná srážka byla i pro něco dobrá. Na jakou stáž jste ze školní chodby „vyrazil“? Stážistou jsem byl tři roky a jako první si vybral práci na téma „Monokrystaly pouhým okem“ u Otakara Franka v Ústavu fyzikální chemie Jaroslava Heyrovského. Zpětně musím říct, že vybrat si Otu byla trefa do černého. Martin Jindra se svým bývalým lektorem Otakarem Frankem V čem přesně? Před první stáží jsem byl nervózní, že se očekává, že budu všemu rozumět. Z toho, co jsem si na internetu četl večer před tím, jsem většinu nepochopil. Prostě fyzika hodně nad rámec druhého ročníku střední školy. Když si pro mě vedoucí přišel na vrátnici a jeho první slova byla: „Čau, já sem Ota!“, byl jsem tím ve svých šestnácti zaskočený. Ve škole nepřipadalo v úvahu někomu tykat, takže jsem si zvykal asi půl roku. Na stáži jsem se tak od začátku cítil dobře a nebál se na cokoli zeptat. Žádná otázka zkrátka nebyla špatná. Nemám sice zkušenosti s jinými vedoucími, ale doufám, že jich podobně funguje většina. Možná to je ale jeden z důvodů, proč s Otou spolupracuji dodnes. Jaké zkušenosti jste získal? Uplatníte je i ve vaší současné práci? V tématu první stáže v podstatě pokračuji – a troufám si říct, že jsem ho i podstatně rozšířil. Těžko se ale odpovídá, musel bych vypsat vlastně všechno, co nyní dělám. Pokud by ale někoho zajímalo, na čem pracuji, doporučuji, aby si přečetl mou disertaci. Knižně vyjde snad už příští rok. Náklad bude ale omezený a očekává se, že z pultů knihkupectví okamžitě zmizí – doporučuji tedy neotálet! V čem vidíte největší rozdíl mezi svými zkušenostmi a praxí současných stážistů? V případě našeho ústavu v přístrojovém vybavení. Když si vzpomenu na svůj první rok stážisty, pracovali jsme s jedním Ramanovým spektroskopem. Jde o jeden z nejvíce používaných přístrojů pro charakterizaci 2D materiálů. Vzorky jsme připravovali v obyčejné laboratoři a měli k dispozici jeden potenciostat pro elektrochemická měření. V současnosti máme Ramanových spektroskopů několik a vzorky připravujeme ve vybavených čistých prostorech – laboratoři s kontrolovanými podmínkami pro precizní přípravu vzorků. I náš elektrochemický arzenál se rozrostl. O dalších technikách pro studium a přípravu vzorků nemluvě. Jakou roli sehrála stáž v tom, že jste se rozhodl pracovat v „Heyráku“? Zásadní. Bez Otevřené vědy by mě asi ani nenapadlo se o vědu jako potenciální zaměstnání vůbec zajímat. Martin Jindra pracuje v Ústavu fyzikální chemie J. Heyrovského AV ČR, kde se zúčastnil i své stáže. Nyní stojíte na druhé straně jako mentor a lektor. Co vás na této roli nejvíce baví? Snažím se udělat pro studenty a studenty vědu zábavnou, nechat je, ať si vyzkoušejí přístroje, a co nejlépe jim vysvětlit, jak daná technika funguje. Někdy je to samozřejmě složité. Fyzikální principy, na kterých stojí většina z nich, totiž přesahují středoškolskou fyziku. To je asi

Kmotry knihy byli jeho spolupracovníci a přátelé Zdeněk Mikulášek a Norbert Werner. „Pro mě to bude vždycky Jura, nezlobte se,“ smál se profesor astrofyziky z Přírodovědecké fakulty Masarykovy univerzity Zdeněk Mikulášek. Jiří Grygar byl jeho školitelem a vždy mu byl velkou inspirací. „Oceňuji nejen jeho odborné znalosti, ale také jeho názory a pevné morální zásady. Svým charismatem dokázal téměř nemožné, povznést astronomii na vyšší úroveň poznání u většího množství lidí. Byl to právě Jura Grygar, kdo mnohé mladé lidi pozval do říše vědění o astronomii a přírodních věd,“ řekl na křtu publikace Zdeněk Mikulášek. Jedním z těch, kdo se Jiřím Grygarem nechali zlákat do světa astronomické vědy, byl i druhý z kmotrů, Norbert Werner. „Jsem důkazem, že nebyl jen pozorovatelem, ale také aktivním hybatelem, který měl na život některých z nás skutečně obrovský vliv,“ vzpomínal na křtu slovenský astrofyzik, který dnes působí v brněnském Ústavu teoretické fyziky a astrofyziky Masarykovy univerzity. Jiřího Grygara poprvé osobně potkal někdy v polovině devadesátých let na popularizační přednášce v rodné Rožňavě. Přestože neměl štěstí na fyzikáře ve škole, astronomie ho velmi bavila a byla to právě osobnost Jiřího Grygara, která nasměrovala celé jeho další působení. „Že dnes před vámi stojím jako profesor astrofyziky, je jeho zásluha,“ dodal Norbert Werner. Uprostřed stojí jeden z kmotrů knihy Zdeněk Mikulášek, vpravo se usmívá Norbert Werner. Věčný pozorovatel Jiří Grygar poděkoval za milá slova kmotrům knihy i početným hostům za jejich účast. Knihu ochotně všem zájemcům podepisoval. Jako správný pozorovatel ale zůstal spíše v pozadí událostí a žádný velký proslov z jeho strany nepřišel. Vše, co chtěl, sepsal do svých obsáhlých vzpomínek, které nyní putují ke čtenářům. „Mé přání stát se hvězdářem se po určitých peripetiích splnilo. Naučil jsem se pozorovat a pozorování zpracovávat; opravdu to funguje. Teď se mi ta schopnost pozorování hodí, když se chci věnovat popisu světa lidí, které zase lze pouze pozorovat. Je mimořádně obtížné ovlivnit chování nebo názory větší skupiny lidí, ale pozorovat je a vyvodit z toho nějaká poučení pro sebe a spřízněné duše bych rozhodně chtěl,“ píše v úvodu autor knihy. Jiří Grygar se narodil v roce 1936. Vystudoval fyziku na Přírodovědecké fakultě Masarykovy univerzity v Brně a astronomii na Matematicko-fyzikální fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Po promoci nastoupil do Stelárního oddělení Astronomického ústavu ČSAV v Ondřejově, kde se zabýval výzkumem zákrytových dvojhvězd. Následně působil ve Fyzikálním ústavu ČSAV, později AV ČR. Několikrát byl oceněn za popularizaci vědy – v roce 1996 organizací UNESCO, v roce 2012 Akademií věd a v roce 2016 vládní Radou pro výzkum, vývoj a inovace (RVVI). Veřejnost jej dobře zná jako autora mnoha populárních a vzdělávacích knih o vesmíru a jako průvodce legendárním televizním seriálem Okna vesmíru dokořán. Text: Leona Matušková, Divize vnějších vztahů SSČ AV ČR Foto: Jana Plavec, Divize vnějších vztahů SSČ AV ČR Text a fotografie jsou uvolněny pod svobodnou licencí Creative Commons.

Rezervace v Milovicích je prvním místem na světě, kde společně žijí všechny tři klíčové druhy velkých kopytníků Evropy – zubr evropský, kůň divoký a pratur. Na začátku vypustili ochranáři na 40hektarovou plochu v Milovicích 15 koní divokých. Od té doby se projekt rozšířil na celkem 17 lokalit o ploše 756 hektarů, na nichž žije více než 282 kopytníků. Od počátku se projektu účastnili vědci z Biologického centra AV ČR v Českých Budějovicích. „Rychle se ukázalo, že do té doby u nás nevídaná metoda péče o krajinu pomocí takzvané přirozené pastvy divokých velkých kopytníků funguje lépe než dosavadní postupy založené na technických zásazích jako kosení a pastva domácích zvířat,“ říká biolog Miloslav Jirků. Miloslav Jirků z Biologického centra AV ČR v Českých Budějovicích Ekologický Oscar Prestižní ocenění E.ON Energy Globe se udílelo 31. srpna 2024 na Ekofestivalu v Brně. Z rukou generální ředitelky skupiny E.ON v České republice Claudie Viohl jej přebíral ředitel společnosti Česká krajina Dalibor Dostál. „Velice si vážíme toho, že nás odborná porota vybrala z více než sto šedesáti projektů mezi šest finalistů. Už to je pro nás velký úspěch,“ uvedl Dalibor Dostál. Zároveň řekl, že jej velmi těší velká podpora veřejnosti, která je pro zachování celého projektu klíčová. „Nebýt jí, milovická rezervace, která je dlouhodobě vystavena různým tlakům, by už pravděpodobně neexistovala,“ doplnil Dalibor Dostál. Na Ekofestivalu v Brně získala totiž rezervace nejen hlavní ocenění od poroty, ale také Cenu sympatie od diváků. Oprava napajedla S prvním místem v soutěži je spojená finanční odměna půl milionu korun. „V nejbližší době nás čeká generální rekonstrukce nejstaršího napajedla v rezervaci za více než šest set tisíc korun. Díky získané odměně pokryjeme většinu těchto nákladů,“ podotkl Dalibor Dostál. Na podporu projektů návratu velkých kopytníků může veřejnost přispět i prostřednictvím portálu pomahamekrajine.cz. Projekt milovické rezervace se již několika významnými cenami pyšní – mimo jiné Cenou Josefa Vavrouška nebo cenou Hvězda udržitelnosti. Přečtěte si naši reportáž z návštěvy rezervace v Milovicích: Text: Leona Matušková, Divize vnějších vztahů SSČ AV ČR Foto: Jana Plavec, Divize vnějších vztahů SSČ AV ČR Text a fotografie jsou uvolněny pod svobodnou licencí Creative Commons.

Výstava Obrazy vody: Jihočeské přehrady a jejich otisk v krajině a společnosti představí formou dvanácti velkoformátových pláten výběr z dobových fotografií, plakátů, pohlednic a reprodukcí výtvarných děl z archivních fondů řady nejen jihočeských institucí. Odkrývá ambivalentní charakter technických zásahů do krajiny na příkladech dvou nejvýznamnějších jihočeských přehradních nádrží – Lipna (1951–1959) a Orlíku (1954–1961). „ Příběh jejich výstavby a fungování vyprávíme prostřednictvím historických obrazových materiálů, které odrážejí perspektivu různých dobových aktérů. Zdánlivě úzké regionální téma propojujeme s obecnějšími a dodnes aktuálními otázkami vnímání, znázorňování a využívání vodního živlu v průběhu druhé poloviny 20. století,“ říká autorka námětu výstavy Eliška Švarná z Masarykova ústavu a Archivu AV ČR. Výstava nejdříve lidé uvidí ve Sloupové síni Městského úřadu ve Vodňanech, už od úterý 3. září do konce měsíce. Následně se příběhy přehrad přesunou do Městské výstavní síně v Kaplici (2. 10. – 31. 10. 2024), dále do Zimní zahrady Městského úřadu v Prachaticích (4. 11. – 2. 12. 2024) a do Galerie městské knihovny ve Vimperku (18. 2. – 29. 3. 2025). I letos výstavu doprovází stejnojmenný katalog, který navíc vychází v německé jazykové mutaci. Českou i německou verzi katalogu bude možno zakoupit v místech konání výstavy nebo na e-shopu ústavu. Aktualizované informace o konání výstavy budou dostupné na facebookové stránce projektu Obrazy vody. O výstavě Výstavba přehrad je jedním z nejvýraznějších zásahů, jimiž člověk již více než století proměňuje krajinu kolem sebe. Velká vodní díla byla v době svého vzniku vnímána jako prostředky modernizace a pokroku, současně však přispívala k zániku řady jiných, kulturních i přírodních hodnot. Jejich historie není jen historií technického a hospodářského rozvoje, odráží rovněž proměny vztahu moderní společnosti k využívání přírodních zdrojů a k obývané krajině. Výstava vznikla za podpory Výzkumného programu Strategie AV 21 Voda pro život. Autory jsou Michal Kurz, Martin Pácha a Eliška Švarná. Kontakt pro média: PhDr. Michal Kurz, Ph.D. MÚA AV ČR kurz@mua.cas.cz Mgr. Eliška Švarná MÚA AV ČR svarna@mua.cas.cz