S úsměvem do Petra Kuldy. ... kdysi dávno na přelomu 18. a 19. století žili kdesi v Indonésii nedobří a nezodpovědní lidé, kteří nedbajíce idejí grýndýlu zatěžovali životní prostředí zejména těžkým průmyslem, automobilovou dopravou, těžbou hnědého uhlí a zejména nadprodukcí CO2. Sledovala to místní sopka Tambora, která se rozhodla dát oněm nedobrým a nezodpovědným lidem za vyučenou a tak si v roce 1815 programově vybouchla. No a nebyla to žádná malá šlupka, byla slyšet do vzdálenosti 2700 km. Jícen tehdy opustilo 150 km3 sopečného materiálu, který se spolu se sopečnými plyny dostal až do stratosféry a způsobil ochlazení atmosféry. Obloha zežloutla a v letech 1815 až 1816 nastaly na celé zeměkouli extrémní klimatické jevy, sněhové bouře, povodně, těžká neúroda a tak a to vše po období napoleonských válek, kdy Evropa byla dosti na huntě ... Pročež vzhůru řešit čtyři desetiny procenta čehosi nad jednou statisícinou zemského povrchu ať to stojí, co to stojí, tam ten hund dozajista zahrabán leží :-) Zdraví P.K.