Milí Kbeláci, V předvánočním čase vám přinášíme trochu náročnější téma, ale to k životu patří. Ve Kbelích se málo připomíná jedna velká nešťastná událost, a to železniční nehoda, která se stala za 2. světové války. V letošním roce to chceme změnit. Za velkého úsilí radnice se podařilo najít prostředky a zrealizovat památník obětem tohoto velkého neštěstí. A co se vlastně stalo? 20. prosince 1943 došlo k nejtragičtější železniční nehodě na území dnešní Prahy. Při čelní srážce dvou osobních vlaků zemřelo celkem 42 lidí a více než 110 jich bylo zraněno. Tato událost se odehrála na nově otevřeném výhybkovém úseku, jehož provoz trval pouhých šest hodin. Historické pozadí železnice ve Kbelích První vlak projel Kbely v roce 1872, kdy zde vznikla trať Turnovsko–kralupsko– pražské dráhy. Místní obyvatelé však museli až do roku 1932 docházet na nádraží v sousedních Satalicích, neboť ve Kbelích nebyla zřízena zastávka. Až desetileté úsilí výboru pro zřízení nádraží přineslo ovoce – vznikla alespoň zastávka Kbely, i když bez přístřešku či budovy. Teprve na jaře 1943 bylo rozhodnuto o výstavbě nové nádražní budovy s čekárnou v rámci plánované dvoukolejné trati. Válečný kontext a význam trati Po okupaci Československa a vzniku Protektorátu Čechy a Morava získalo kbelské okolí nový strategický význam. Letiště Kbely převzala Luftwaffe, v Lidovém domě byla zřízena opravna německých nákladních vozidel a okolí zaplnily fabriky produkující pro nacistický režim. Jednokolejná železnice již kapacitně nestačila. Rozhodlo se tedy o vybudování výhybkového dvoukolejného úseku přímo ve Kbelích, který měl umožnit křížení spojů bez nutnosti čekání v Satalicích. Stavba, která změnila vše… Výstavba nové koleje s nádražní budovou, která byla otevřena 20. prosince 1943, si vyžádala oběti – a to nejen finanční a pracovní. Stavbě budovy musela ustoupit i 21. Hájecká kaplička slavné Svaté poutní cesty. Tato barokní trasa z Prahy do Staré Boleslavi, lemovaná čtyřiceti čtyřmi kapličkami, byla zbožným symbolem historické paměti. Místní věřící, zejména ženy, tuto demolici vnímali jako bezbožný čin a mluvili o božím hněvu. Tato symbolika se tragicky naplnila o několik týdnů později. Neštěstí přichází s ránem Provoz na nové výhybně byl spuštěn o půlnoci z 19. na 20. prosince 1943. Žádné zkušební jízdy, žádné písemné instrukce. Jen krátké ústní školení pro výpravčího Antonína Pospíšila a jeho kolegy. Před šestou ranní byla na kolej č. 1 vpuštěna souprava vlaku č. 1111, zatímco v opačném směru přijížděl vlak č. 1160. Oba byly plné totálně nasazených dělníků. Ve tmě, při přísném zatemnění, nemohli strojvůdci navzájem vidět čelní světla – ta byla omezena z nařízení německých úřadů kvůli leteckému ohrožení. Srážka nastala u přejezdu dnešní Hornopočernické ulice. Náraz rozmetal přední vozy, pára a jiskry zalily okolí, křik zraněných a sténání přeživších se rozléhaly obcí. Okamžitě zemřelo 23 lidí, dalších 19 podlehlo zraněním v následujících dnech. Zraněno bylo 110 osob. Mnozí utrpěli devastující zranění, včetně amputací. Šlo převážně o mladé dělníky na cestě do továren. Pohřeb a mlčení Pohřeb všech obětí se konal ve Vinoři. Pozůstalí nesměli pronést žádná slova. Jediný, kdo mohl promluvit, byl římskokatolický kněz. Nacistická moc si nepřála veřejné projevy emocí. Přítomni byli i ministři protektorátu – Richard Bienert a Emanuel Moravec. Pohřeb byl strohý, smuteční a tichý, tak jako osud tehdejších lidí pod cizí správou. Tragédie bez pamětní desky Ačkoli šlo o největší železniční nehodu na území hlavního města, na místě tragédie nenajdeme dodnes žádnou pamětní desku. Tragédie ve Kbelích byla rychle př