Nemyslela jsem si, že to někdy napíšu, protože děti miluju a bojovala bych za ně do roztrhání těla, ale dobře dělají. Byla jsem samoživitelka a pokud jsem chtěla někam mezi lidi, brala jsem děti s sebou. Všichni mně tvrdili, že je mám "vycepované" - nemusela jsem je třískat, stačilo jim od malička ukazovat, jak se kde mají chovat podle hesla: "Nejsi tady sám/sama." Před pár dny mě v jiné diskusi poučovala jistá "zasloužilá" matka 3 dětí, že jsem za 45 let své pedagogické praxe nic nepochopila, když nevím, že vztekající se dítě musím nechat "si svůj vztek prožít", ať už to znamená cokoli. Pokud ho to tedy popadne například v obchodě, mám ho tam nechat řičet, rozkopávat regály, rozbíjet sklenice, demolovat zařízení, zkopat prodavačky... Hlavně mu nebránit, aby, chuďátko jedno, nebylo traumatizované. Nějaké ohledy k okolí? To snad ne! Přece se nebude přizpůsobovat! Z toho tedy v důsledku plyne, že mám vychovat sobce, který neomezeně rozřiřuje svoje hranice na úkor hranic ostatních lidí. Na vyliskání pak nejsou ty děti, ale rodiče, kteří jsou jim vzorem v nerespektování hranic ostatních. S takovými rodinami dovolenou fakt trávit nechcete. Otřesný trend, tahle nevýchova.
Mám kamaráda. Invalidu po DMO a operovaných zlomeninách v krčcích obou stehenních kostí, pohybuje se obtížně jen s pomocí chodítka. Jezdíme do Brna na populárně-vědecké přednášky, představení a akce do MZK a na Hvězdárnu. Abych mu pomohla v zastávce Blansko-město nastoupit, musím vlakem z Adamova-zastávky pro něj, počkat s ním na vlak na Brno a tam mu pomoci vystoupit. Při cestě zpátky to již udělat nemůžu, protože mně už nejede nic zpět do Adamova (zmíněné akce probíhají ve večerních hodinách). Vždy poprosíme průvodčího, aby mu v Blansku s výstupem pomohl, funguje to dobře. Nyní již tedy bude odsouzen k tomu, aby se na zbytek života přednášek vzdal?
Podobný problém možná řeší i další invalidé. Tento krok moc nekoresponduje s chvályhodným trendem odstraňování bariér pro hendikepované, který by měl být v civilizované společnosti standardem.
Podle mého rozhovoru s průvodčím má strojvedoucí možnost zobrazit si 48 kamer (cca, přesně si to nepamatuji), přičemž na monitoru vidí 4 najednou. Takže, aby měl pod kontrolou celý vlak, bude celou cestu překlikávat a do toho mu budou kafrat cestující, kteří mu budou volat jen tak pro srandu. Sledovat trať bude, prosím, v kterou minutu přesně? Po nedávném neštěstí v Pardubicích si lajznou, že nebude soustředěný? A když například takoví rozvášnění fanoušci budou demolovat vlak, co udělá? Opustí lokomotivu, aby je mohl vyrazit, pojede dál a bude volat policajty do každé z následujících stanic, dokud se některé z hlídek ho nepodaří zastihnout, zastaví vlak, aby na ně počkal? Když na monitoru uvidí, že je někdo znásilňován či bit, nechá to agresora dokončit, protože nemá jak zakročit? Člověka s infaktem nechá ležet do konečné stanice? Nakonec, ani si ho nemusí všimnout, když bude mimo záběr. Ze všeho nejhorší je ale ta BEZPEČNOST! To zavání hodně velkým prů..rem!
Jó, za nás, to byly školky! Mě učitelky neoslovily jinak než "budižkničemu" nebo "muchysežertesimě". Dokonce mě poslaly na psychologické vyšetření s tím, že jsem retardovaná (mám IQ 151 a univerzitní diplom). Nikdy nezapomenu, jak jsem ve školce dostala horečku, bylo mně špatně a nechtěla jsem jíst. Narvaly do mě nákyp se švestkovými křížalami násilím, já se pozvracela do talíře a musela jsem sníst ty zvratky. (Ze školky mě už babička nesla na zádech, nemohla jsem ani chodit.) Je mi skoro 58 a ze švestkových křížal se mi dodnes navaluje. Přítel (66 let) zase dodnes vzpomíná, jak ho učitelka s kleštěmi v ruce a pohrůžkou, že mu vytrhá všechny zuby, donutila "přiznat se" k pokousání spolužáka (které si spolužák vymyslel).
Židlochovice. Protože jsem byla informována o tom, že přemisťují značky snížení rychlosti tu sem, tu tam, bez ohledu na smysl tohoto omezení, jezdím tam jak idiot rychlostí o 10 % pomalejší, než je nejvyšší povolená. Stejně mi pokuta přišla, dodnes si nejsem vědoma toho, kde jsem nějakou nesmyslnou značku přehlédla. První, co jsem se na webu obce dočetla, bylo velké vychloubání tím, kolik už na pokutách vybrali. Považuji to za nemorální a průjezd tímto městem mě vždy vede k systematickému zírání na tachometr místo sledování provozu. Dosti pochybuji o tom, že psychický nátlak na řidiče přispívá k bezpečnosti provozu.
Test kognitivních schopností bych k získání volebního práva zavedla. Plošně. Proč to omezovat věkem? U mnohých diskutujících na sítích mě děsí, že jejich volební hlas má stejnou hodnotu jako můj. Ano, zní to povýšenecky, ale chtěli byste, aby například o nutnosti operace vašeho mozku rozhodoval 1 lékař, 1 strojní inženýr, 1 agronom, 1 zootechnik, 1 učitelka, 1 sekretářka, 1 překladatelka, několik dělnic u pásu, několik kuchařek, několik dlaždičů, několik zámečníků, několik uklízeček, několik prodavaček, několik pečovatelek, několik dojiček, několik zaměstnankyň prasečáku... a všichni by měly rovnocenný hlas?
Měla jsem kolegyni, která páchla ostře kyselým potem. Když vstoupila do místnosti, začali jste okamžitě slzet, udělalo se vám na zvracení a mdlo. Propocené tričko pověsila nad sporák, aby uschlo a druhý den v něm zase šla do práce (mezi lidi). Sprchovala se cca 1x týdně. Ukazovala mi světlý hřeben s černými zuby, aby si postěžovala, jak má špinavé vlasy (místo, aby si je umyla). Pochopitelně se neholila. I její malý syn jí říkal, že smrdí. Ona tvrdila, že žena se nemá malovat, ani vonět, že musí být "přírodní". Totéž za její přítomnosti tvrdil i její manžel, ovšem jen do té doby, než odešla pro něco do sklepa. Ve vteřině po mně (denně sprchované, s barvenými umytými a vyfoukanými vlasy, nalíčené, navoněné a s nalakovanými nehty) vyjel. ;-)
Syna jsem rodila císařem v celkové narkóze. Injekce proti bolesti na mě nestandardně působily - od bolesti nepomohly, jen jsem byla totálně mimo a ani nevnímala, že jsem porodila. Když mi to třetí den přišla říct dětská lékařka, styděla jsem se, že jsem špatná matka, která se nezajímala o dítě. Až potom mi ho nosili na kojení. Letos bude mít 30, budu se ho muset zeptat, jak ho to poznamenalo.
Aby se nepodělala. Nejsem sama, kdo zažil na porodním sále daleko horší příkoří (v jejím případě "příkoří') a na nikoho si nestěžujeme. Já následkem špatně vedeného porodu přišla i o dělohu a trauma z toho nemám (přestože jsem se po 8 letech seznámila s mužem, který chtěl dítě a kdybych mohla, ještě bych do toho šla).
3
Sledujících
0
Sleduje
3
Sledujících
0
Sleduje
Je mi 58, nosím minisukně, šortky, tílka se špagetovými ramínky, hluboké výstřihy, legíny, řetízky na nohu, plastové prsteny, kruhové náušnice, korálkové náramky, řetízky se srdíčkem či psem, umělé nehty výrazných barev, mám 3 kérky, vlasy dlouhé pod lopatky barvím na blond a kulmuji do loken. Hodlám je nechat růst, než mě začnou štvát. Zatím to nehrozí, mám je hustší a bohatší než v 18. Celoročně se opaluji, moje kůže zatím úspěšně odolává ustálené představě, že opálená kůže je vrásčitá. Jezdím na koloběžce, na tobogánech, lezu s dětmi, co hlídám, po průlezkách a atrakcích. Nosím batůžky, ledvinku přes hlavu, sportovní vaky, bílé tenisky, sandály na vysoké platformě, kozačky na podpatku. Nenalíčená bych nešla ani k popelnicím. To, že se něco z jmenovaného na mě už nehodí, prohlašují vrstevnice, které proti mně vypadají jako staré báby a taky mě za to patřičně nenávidí. Tak nahastrošená jako ony snad nebudu chodit ani v 90, leda bych trpěla stařeckou demencí.
2 odpovědi