BOHUNICKÝ NEDĚLNÍ FEJETON Jede, jede mašinka Doprava – téma, které se dnes skloňuje snad ve všech pádech a ve všech možných souvislostech. Osobně si na dopravu v Brně nemohu stěžovat, tedy pokud jde o tu veřejnou, respektive o MHD. A to opravdu není pochlebování vedení Dopravního podniku ani vedení města. Provoz MHD totiž nestojí jen na ředitelích, ale především na těch, kteří jsou každý den v první linii – na řidičkách a řidičích. A nesmíme zapomenout ani na „podpůrný tým“, řečeno sportovní terminologií – mechaniky, skladníky, dispečery a ano, i často nepochopené revizory. Je to jeden velký a fungující organismus, který nám denně zajišťuje přepravu z místa A do místa B. A já říkám otevřeně – jsem s ním spokojen. Možná někdo namítne, že už jsme dávno mohli mít svého „krtka“, ale já si za svým stojím. Nedávno jsem totiž musel využít kombinaci příměstské dopravy a vlaku s přestupy, a tak dnes mohu srovnávat. Minulý týden jsem absolvoval cestu z „daleké“ jižní Moravy, kousek od Slovenska, do Brna. Nikdo pro mě přijet nemohl, a tak jsem zvolil veřejnou dopravu. Mohl jsem si vybrat, autobus nebo vlak, vyhrál vlak. Nádražní hala byla čistá, ale téměř prázdná. Obrovský prostor a v něm sotva pět lidí. „Jednou do Brna,“ špitl jsem do mikrofonu pokladny. „A kam?“ ozvalo se z reproduktoru. Chtěl jsem konverzaci odlehčit, a tak jsem odpověděl: „No kam, do Bohunic.“ Následoval dlouhý pohled s jasným cílem mi sdělit, zda jsem při smyslech. Rychle jsem přešel na stručnou komunikaci a dodal: „Na hlavní nádraží.“ Ozvalo se suché: „No tak!“ Jízdenku jsem obdržel, byť jen obyčejnou papírovou z automatu. Těšil jsem se na klasickou kartonovou, ale pak mi došlo, že jsem vlakem nejel bezmála pětadvacet let. Souprava přijela na čas, nastoupil jsem, vůz byl starší, ale nově očalouněné sedačky mu dodávaly svěžejší vzhled. Rozjeli jsme se. U dveří se objevila postava připomínající spíše ragbyového útočníka a suše pronesla: „Jízdenky!“ S mírnou obavou jsem už dopředu avizoval pozvednutou rukou, že jízdenku mám. Byla mi vytržena z ruky takovou razancí, že jsem cítil tření na konečcích prstů. „Tato jízdenka je neplatná!“ zahřmělo vozem. V tu chvíli jsem cítil pohledy všech cestujících. Snažil jsem se vysvětlit, že jsem ji před patnácti minutami koupil v pokladně. „Není označena ve strojku,“ dozvěděl jsem se. Ve strojku? Jakém strojku? Žádný jsem neviděl. Myslel jsem, že mi ji průvodčí prostě označí. Automat na značení je v nástupní hale, bylo mi suše sděleno, musíte si koupit nový lístek, s příplatkem padesát korun.“ Moje výrazně zaskočená tvář asi nakonec zapůsobila, protože mi bylo nabídnuto, že příplatek nebude účtován. Přijal jsem tedy nabídku a koupil novou jízdenku. Při odchodu mi bylo řečeno, že ta původní zůstává platná a mohu ji použít příště. V duchu jsem si řekl: příště? Snad nikdy. Cesta pokračovala, slyšel jsem opakované „Přistoupil někdo?“, až jsem konečně zahlédl ceduli Nesovice a věděl, že Brno je blízko. Vagon chvíli přetopený, chvíli studený, se před Brnem začal pohupovat ze strany na stranu, ale za to mohly četné výhybky. Brno hlavní nádraží. Konečná. Vystoupil jsem s rozporuplnými pocity a zamířil na tramvaj číslo 8. Na informační tabuli svítil příjezd za tři minuty, a skutečně – za tři minuty jsem nastupoval. Přiložil jsem platební kartu ke strojku, o kterém přesně vím kde je, počkal na OK a sedl si na pohodlné sedadlo. Příští zastávka Nové sady. Do toho revize jízdenek. Přiznávám, lehce jsem znejistěl, ale po přiložení karty opět zaznělo klidné potvrzení. V tu chvíli jsem si uvědomil, že osmdesát kilometrů dnes není žádná dálka, ale rozdíl v systému a zvyklostech může být pro člověka po letech překvapivý. Když js