Zima, která si dovolila přijít Zima má jednu zásadní nevýhodu – chodí si, kdy chce, a vůbec se neptá. Nepodává žádost na radnici, nekonzultuje harmonogram zimní údržby a už vůbec nebere ohled na to, že si někdo ráno obul lodičky. Prostě přijde, a někdy i klouže. Člověk je přitom tvor pozoruhodně přizpůsobivý. Dokáže zapomenout na věci s obdivuhodnou rychlostí. Třeba to, že zima bývala zima. Starší generace s jiskrou v oku vypráví o závějích až po dopravní značky, o zamrzlých řekách a rybnících, kde se bruslilo celé měsíce. A ano, byla to krása. Ladovská, romantická a pohlednicová. Už se ale méně vzpomíná na to, že sníh se musel odhazovat ručně, boty promrzaly skrz naskrz a jaro bylo něco mezi legendou a zbožným přáním. Dnes je situace jiná. Dva centimetry sněhu. Opakuji: dva. A nastává zimní apokalypsa. Telefony na radnici zvoní, e-maily se množí rychleji než vločky a občan se oprávněně ptá, jak je možné, že ten bílý neřád, který potěší už jen děti a možná psa, ještě není uklizený. Co dělají sněhové čety? A proč já, slušný člověk, musím v lednu uvažovat o zimních botách? Když už se klouže, klouže se pořádně. A když někdo uklouzne, je třeba najít viníka. Ideálně rychle a nejlépe telefonicky. „Prosím, první místostarosta Hrdlička.“ „Co tam na té radnici děláte? Všude sníh, náledí, a vy si sedíte v kanclu na prd!“ Ano. Sedím, ale doma. Pracuji na home office, protože se – a teď pozor – nemohu bezpečně dostat do práce. Z obou stran domu kopec, neposypáno. Proč? Protože zimní údržba má harmonogram. A ten se, k nelibosti mnohých, nevytváří podle toho, kdo zrovna spěchá do práce nebo na nákup. „Tak mi okamžitě posypte chodník, nebo vás budu žalovat!“ Ano, i tak to někdy zní. Zima zkrátka vytahuje z lidí emoce. A někdy i slovník, který by se hodil spíš k tání ledu než k jeho odklízení. Je přitom fascinující, že v době, kdy nám chytrý telefon s předstihem oznámí sníh, mráz i náledí, nás realita stejně pokaždé překvapí. Víme, že bude klouzat. A přesto kloužeme. Víme, že bude sněžit. A přesto se divíme. Možná by někdy stačilo místo telefonátu na radnici zavolat do práce a říct: „Dorazím, až to nebude o život.“ Pokud má šéf všech pět pohromadě, pochopí, že zlomená ruka není pracovní benefit. Zima není porucha. Zima je roční období. Se sněhem, ledem, mrazem, omrzlými prsty a občas i namrzlou trpělivostí. Naši prarodiče to věděli. Zima začínala v prosinci a končila, kdy se jí zachtělo – klidně v březnu. A světe div se, přežili to. Tak si říkám, že bychom si letos mohli zkusit malý experiment. Přijmout, že je zima. Obléct se podle toho. Obout boty, které nejsou na ples. A když to klouže, tak se nedivit Ať je vám teplo, nervy nezamrzají a boty, pokud možno nekloužou. Milan Hrdlička váš 1.místostarosta