Uznávaná diplomatka působila od začátku 90. let do konce loňského roku v několika zemích Blízkého Východu. Teď se těžce sžívá s českou realitou.„Je to šok,“ říká ke svému návratu do vlasti lapidárně Eva Filipi v rozhovoru, který je součástí projektu Seznam Zpráv Galerie osobností. „Je to strašlivý rozdíl, kdy jste někde třicet let, aktivně, pracovně, a pak jste zpátky ve své zemi, kterou ‚umíte‘, ale neumíte mnoho praktických, logistických věcí.“Eva Filipi se těžko orientuje v tom, co se děje v české politice, ale také v řadě praktických věcí i v tom, jak se k sobě lidé chovají.„Zjistila jsem šílený rozpor mezi tím, že se tu lidi mají dobře, ale něvědí o tom,“ překvapilo ji po návratu z Blízkého Východu. „Je velký rozdíl mezi Sýrií a Českem: ti Syřané jsou autenticky laskaví a usměvaví. Tam ten ‚daily life‘ je i přes válku velmi příjemný. To mi hodně chybí. Tady jsou lidi do sebe zavření.“„Pár lidí by mě nejraději profackovalo“Poté, co jako diplomatka působila postupně v Iráku, Libanonu, Turecku a Sýrii a získala i mnohá mezinárodní ocenění, si uvědomila, že není v souladu s názory a přesvědčením i některých lidí v Černínském paláci, tedy sídle ministerstva zahraničí.„Tady by mě opravdu pár lidí nejraději profackovalo,“ říká s otevřeností sobě vlastní k rozdílným pohledům na to, jak se měla coby velvyslankyně v Damašku stavět k jednání se syrským prezidentem Bašárem Asadem, obviňovaným západními státy z chemických útoků na civilní obyvatelstvo během občanské války, která v Sýrii vypukla v roce 2011, rok po nástupu Evy Filipi do úřadu.„Pan Lipavský se asi rozhodl, že jsem to dělala všechno špatně, tak si radši dají odstup,“ říká dokonce Filipi na adresu ministra, který se s ní po skončení její diplomatické mise loni v říjnu ani nesešel.Naproti tomu Eva Filipi získala ocenění od ministryně obrany Jany Černochové, letos v červnu pak cenu Arnošta Lustiga za rozvoj hodnot jako je odvaha, statečnost, lidskost a spravedlnost, a Poslanecká sněmovna ji navrhla prezidentu republiky k udělení státního vyznamenání.„To nebyli mírumilovní Syřánkové“Eva Filipi po dohodě s tehdejším ministrem zahraničí Karlem Schwarzenbergem zůstala v syrském Damašku i poté, co se v roce 2012 ostatní státy, včetně USA, na protest proti Asadovu režimu rozhodly zemi opustit a chtěly Asada sankcemi donutit k odchodu. Tento postup se ale podle Filipi ukázal jako neúčinný. Asad zůstal ve funkci, zatímco západní země podle ní mezitím podporovaly jeho oponenty, včetně islamistů a džihádistů.„To nebyli mírumilovní Syřánkové, co chtějí svrhnout Asada. Ta opozice ho ani svrhnout nechtěla, ta chtěla reformy a důstojnost. Tam je mnoho mladých, úžasných lidí, kteří měli opravdu dobrá hesla a tak. Ale my jsme podporovali kohokoliv, kdo bude proti Asadovi, včetně islamistů, džihádistů. Proto říkám, že i my na tom máme podíl,“ říká k tomu, jak se Sýrie během jejího působení proměnila.„To je smutný příběh. 2010: bezpečná země, lidé spokojení, všechny komunity. Pak to nastalo… 2023: chudá, devastovaná země, rozbombardovaná, pod sankcemi. Smutný příběh. A myslím si bohužel, že i zčásti ideologicky se na tom Západ podílel.“Moje hovory s AsademEva Filipi vyčítá západním státům, že podporou protiasadovské opozice se snažily naivně docílit v Sýrii demokratického režimu, respektujícího lidská práva. Na námitku, že sankce byly vyvolané mimo jiné tím, že syrský prezidenta Bašár Asad proti vlastnímu obyvatelstvu použil chemické zbraně, říká: „K tomu bych se nerada vyjadřovala, protože já mám trošku jiný názor, jestli to skutečně byl Asad, nebo nebyl.“Zkusila se ho na to zeptat při jednáních, která spolu vedli?„Tento druh hovorů jsem s ním nevedla. My jsme řešili konkrét
