Jefim Fištejn

Stále více zásadních rozhodnutí v oblasti mezinárodních vztahů se činí na okraji příležitostných setkání lídrů, nikoli na summitech k tomu určených. Takovou příležitostí se stal pohřeb vlivného republikánského senátora Lindseyho Grahama a není divu, že si jej nenechaly ujít desítky světových státníků.

I když do prezidentských voleb ve Spojených státech zbývá ještě více než dva roky, dá se říct, že volební kampaň už jede na plné pecky. Sázky v ní jsou vysoké jako nikdy předtím.

Výměna režimu, pokud to není výsledek revolučního převratu nebo okupace, se nikdy neodehrává přes noc. Je to vždy transformační proces, který určitou dobu trvá, než bude rozpoznán a všeobecně uznán. A to je právě to, co nyní probíhá za pestrobarevnou oponou íránské politiky.

Naivkové, kteří ještě donedávna věřili pohádce pro chudé, že Donald Trump je poslušným pejsánkem svého ruského páníčka Putina, pokud není rovnou agentem FSB, asi nyní nevycházejí z údivu: jak je možné, že Rusko tu válku po mnoha letech ne a ne vyhrát? Kde je tedy ona slavná Trumpova pomoc Moskvě? Kde je tak zvaný „duch Anchorage“, který se stal údajným symbolem americké zrady?

Výsledky posledního ročníku pěvecké soutěže Eurovize obsahují, vedle čistě odborných aspektů, také pár nepřehlédnutelných politických poučení. Jak už to často bývá, opět se prokázala pravdivost lidového úsloví „Koho chce Pánbůh potrestat, toho nejdřív připraví o rozum.“

Zeptáme se dvou amerických voličů. Debatovat budou mediální konzultant Brady Clough a publicista Jefim Fištejn. Moderuje Lucie Vopálenská.

Na sítí X, která se dříve jmenovala Twitter, se objevil zajímavý příspěvek, který během dvou hodin zaznamenal několik milionů shlédnutí. To nebývá často. Autor postu James Edward Thorn, odborník na makrostrategie finančních trhů ze společnosti Wellington-Altus, se pokusil vysvětlit nejméně srozumitelný prvek v jednání Donalda Trumpa vůči Íránu.

Stát New York zasáhla nebývale silná sněhová bouře a v důsledku přívalu sněhu a metrových závějí bylo město New York fakticky vyřazeno z provozu.

Politika nemilosrdně zplošťuje, zarovnává každou myšlenku na nejnižší společnou úroveň, tvrdí americký komentátor John Peder Zane v článku Gordický uzel současné politiky.

Ve čtvrtek 19. prosince se v Rusku konala každoroční tzv. „přímá linka“ – trapná inscenace zcela spontánní komunikace diktátora Putina s občany Ruské federace, kteří se do studia dovolali. Jako vždy, pořadatelé ubohé show se nás marně snažili přesvědčit, že zcela nahodilí posluchači živelně pokládali svému obdivovanému prezidentovi předem nepřipravené otázky, a ten na ně zcela otevřeně odpovídal.

Make Europe great again - udělejme Evropu znovu skvělou. Parafráze na volební heslo Donalda Trumpa, které tento týden vládne novinovým titulkům. Hlavně v souvislosti s novou bezpečnostní strategií americké vlády, která mimo jiné uvádí, že Evropa čelí kulturnímu a civilizačnímu rozkladu. Opravdu? A jak je to s mírovým plánem pro Ukrajinu, který podle Trumpa vadí jen Zelenskému? Kdy na Ukrajině bude mír a jak bude vypadat?

Jaký má být mír? Jaké ústupky je nutné přijmout a co už je nepřekročitelná linie? Dilema, která řeší ukrajinský prezident. V Ženevě se kvůli tomu sešly tři strany: delegace Spojených států, Ukrajiny a evropských spojenců. Na stole byl 28-ti bodový americký plán, Evropa už představila vlastní. - Dva muži, jeden střet – ve kterém se střetávají zájmy. Prezident a Andrej Babiš rozehrávají politické ‘kdo s koho’. Nejde jen o moc, ale taky o to, zda adept na premiéra své řešení konečně vyloží otevřeně na stůl. Jako klíč k tomu, jak transparentně vládnout. - Nová olympijská kolekce? Barvy jako z národní vlajky… jen možná ne té naší, jak si všimli kritici. Trikolora jinak, než jsme zvyklí, a k ní čtvrtá zlatá. Mix, který stačí k tomu, aby oblečení olympioniků rozvířilo vášně.Diskutují: publicista Jefim Fištejn, advokátka a ex-politička Kateřina Valachová, jazzmann Rudy Linka, komentátor Petr Kamberský a komentátorka Lenka Zlámalová.https://www.ceskatelevize.cz/porady/16703075854-udalosti-komentare-tydne/225411000381123/

Statistika nezřídka působí na předpojaté názory jako studená sprcha po kocovině. Suchá čísla ukazují, že leckterá „přání otcem myšlenky“ nemají s realitou mnoho společného.

Je veřejným tajemstvím, že sdělovací prostředky ve Spojených státech ve své zdrcující většině fandí jen jedné z velkých politických stran – straně Demokratické. Po volebním vítězství Donalda Trumpa a jeho návratu do Bílého domu levicově angažovaná americká žurnalistika prožívala a stále ještě prožívá těžkou chvilku hledání nového místa ve společnosti a nového obsahu svých sdělení.

Skoro pokaždé, když analyzujeme výsledky dalších důležitých voleb, žasneme nad tím, jak podstatně se opět mýlily průzkumy veřejného mínění. Agentury, které se zabývají vyhodnocováním společenských nálad, se množí jako houby po dešti – a jejich předpovědi se zpravidla významně liší.

V době kolem Dne nezávislosti 4. července je ve Spojených státech zvykem zjišťovat, jak je to s hrdostí občanů na svou americkou vlast. Hrdost na americkou demokracii a její vymoženosti se všeobecně pokládá za důležitý ukazatel duševního zdraví tamní společnosti. Letošní výsledky sotva koho potěšily.

Kdo chce poctivě analyzovat smysl událostí, měl by nejprve určit, které faktory mají dlouhotrvající účinek, a které jsou pomíjivé jako život letních jepic. Pro dnešní stav americké společnosti pohyblivé jako tekuté písky to platí dvojnásob. Používat místo argumentů dojmologická tvrzení může sice zvyšovat sebeúctu komentátorů, ale sotva napomáhá pochopení stavu světa.

Donald Trump se o víkendu poprvé ostře ohradil proti Vladimiru Putinovi. V televizi NBC řekl, že je velmi rozzloben na ruského prezidenta za jeho slova o Volodymyru Zelenském a pohrozil Rusku tvrdými sankcemi, pokud se nezastaví boje na Ukrajině. „Je to dočasná změna taktiky. Trump vyřkne maximalistický cíl, ze kterého je kam slevovat. Druhá strana chvíli vzdoruje, a pak se dohodnou někde uprostřed. Tak to bylo vždy,“ hodnotí pro Český rozhlas Plus publicista Jefim Fištejn.