Kulturák

„Někdy mám pocit, jak kdybych žila už celé věky, kolik informací se ke mně dostává,” říká o internetové době básnířka Elena Pecenová. V textech řeší digitální rozhraní, ale i vztahy. A věří, že v básních si můžeme hluboce promluvit. „Od dětství si představuji, jaké to bude, až budeš odcházet. Couvat do noci,” píše dvaatřicetiletá básnířka Elena Pecenová ve své nové, v pořadí třetí knize. Básnická skladba s názvem Jediný únor je opravdový měsíc tematizuje mezilidskou blízkost, ale i její ztrátu v podobě úmrtí. „Je o pocitu, kdy se člověk ráno probudí a uvědomí si, že se stal nějaký metafyzický zlom. Mysl si s tím prostě neumí poradit," popisuje svou básnickou skladbu Pecenová. Smrt v knize nikde přímo nejmenuje. Čtenář se k ní dostává postupně, s každým veršem. Stejně jako sama dvaatřicetiletá básnířka a absolventka pražské AVU: „Že ta kniha je o babičce, jsem pochopila až v půlce psaní." V předchozích knihách se Pecenová věnovala prostředí internetu a tomu, jak ovlivňuje lidskou pozornost nebo vztahy. „Je to nevratný proces, telefony už jsou naší součástí,” myslí si autorka. „Někdy mám pocit, jak kdybych žila už celé věky, kolik informací se ke mně dostává. Naše vnímání se tak napíná, až to vytváří pocit bezčasí.” Pecenová mluví v souvislosti se svou dřívější tvorbou o úmyslu psát milostné básně, které by odrážely současnost. „Důležitý je i ten telefon, protože zamilovanost prožíváme také přes něj. Usmíváme se na něj, když si zrovna píšeme s člověkem, se kterým randíme,” vysvětluje básnířka, podle níž se čím dál víc setkáváme s pocitem, jako by na nás mluvil algoritmus. Digitální prostředí ale zmiňuje i jako důvod čím dál častějšího pocitu nedorozumění. „Neuvěřitelně se polarizujeme. Je to nebezpečné, protože se spolu odnaučujeme mluvit. Kdybychom si své internetové statusy říkali naživo, určitě se k sobě takhle nechováme. Budeme spolu mluvit, pořád tu bude nějaký dialog a možná na sebe nebudeme tak odporní,” myslí si básnířka, která v rozhovoru mluví také o tom, jak vnímá výuku poezie na školách. „Všichni si projdou tím, že mají pocit, že básním nerozumí. Když mě učitelka vyvolá, ať vysvětlím nějaký verš, vždycky se spletu. Zároveň myslím, že poezie je něco, co nás spojuje. V běžném rozhovoru často nedojde na témata jako je smrt, ale v básních dojdeme k intimnímu dialogu s někým, kdo má třeba zkušenost, kterou máme také. Můžeme si přes básně hluboce promluvit,” říká Elena Pecenová. Jak se pořádá autorské čtení v zaparkovaném autě? Nejen o tom mluví v podcastu Kulturák jedna z nejosobitějších básnířek současnosti. --- Kulturák Rozhovory s osobnostmi i rozbory kulturních fenoménů. To je Kulturák, podcast kulturní rubriky Seznam Zpráv, který moderuje Jonáš Zbořil. Poslouchejte na SZ.cz, Podcasty.cz a ve všech podcastových aplikacích. Jak se vám podcast líbí? O čem by se Jonáš měl se svými hosty bavit příště? Napište nám na audio@sz.cz. Nebo to tweetněte s hashtagem #Kulturak.

„Zažila jsem přehlídky, při kterých jsem se rozplakala, jak byly silné,“ přiznává Lena Knappová, držitelka ceny Fotografka roku 2024 a autorka chystané výstavy ze zákulisí módy v brněnské Moravské galerii. Proč chce svět přehlídek opustit? Aby se dostala na svou první módní přehlídku, Lena Knappová se tajně vloudila do pařížského Louvru. Na místě dostala bleskem přes hlavu, když jednoho fotografa vyzvala, aby nepomlaskával po modelkách. „Takhle se mnou už nikdy nemluv,“ poručil jí. Knappová se nenechala odradit, ale místo fotografování přehlídek se rozhodla zkoumat jejich zákulisí. Část své desetileté práce na prestižním Paris Fashion Week i jinde teď ukazuje na nové výstavě I’ll Do My Own Lashes (Řasy si udělám sama), kterou od 17. dubna hostí Moravská galerie v Brně. Umělkyně, oceněná titulem Fotografka roku na Czech Grand Design 2024, na svých fotografiích ukazuje okamžiky, při nichž se z lidské bytosti stává objekt zájmu, ale také to, jak si modelky chrání vlastní bezpečí. Sama se však svět módy chystá opustit. Je čím dál toxičtější, povrchnější i konzumější, myslí si fotografka. „Koupíš si tašku za tisíce, která má výrobní cenu dvacet eur. Víš to, ale koupíš ji stejně, protože si myslíš, že budeš vypadat líp. Drahá kabelka z tebe ale lepšího člověka neudělá,“ říká Knappová. Svět módy podle ní zásadně proměnily sociální sítě: „Kupujeme si věci ne proto, že je chceme, ale protože je má někdo jiný.“ Co fotografku táhlo do Paříže, proč ji víc než obraz inspiruje hudba a jak se dívá na módní průmysl? Nejen o tom mluví Lena Knappová v novém Kulturáku. --- Kulturák Rozhovory s osobnostmi i rozbory kulturních fenoménů. To je Kulturák, podcast kulturní rubriky Seznam Zpráv, který moderuje Jonáš Zbořil. Poslouchejte na SZ.cz, Podcasty.cz a ve všech podcastových aplikacích. Jak se vám podcast líbí? O čem by se Jonáš měl se svými hosty bavit příště? Napište nám na audio@sz.cz. Nebo to tweetněte s hashtagem #Kulturak.

„Nechtěla jsem psát žádnou agitku,” říká o své nové knize Markéta Lukášková. Jmenuje se Výšina a vypráví o světě zasaženém klimatickou změnou. Ta ale slouží jen jako kulisa. „Největší problém jsou vždycky lidi, co si navzájem škodí.” Svět blízké budoucnosti trápí nesnesitelná vedra i povodně. Kam před nimi utéct? Třeba do Výšiny, resortu ve vyšší nadmořské výšce, kam se za odměnu dostávají ti, kdo se o životní prostředí kolem sebe starali. Román na pomezí dystopie a post-apokalypsy promlouvá mnohohlasem několika postav a sleduje skrze ně život v čím dál podivnějším resortu. Lukášková ale vysvětluje, že víc než ekologie ji při psaní zajímalo, jak se lidé chovají v krajních situacích, tak dobře popsaných třeba v seriálech žánru post-apo. Jako příklad dává spisovatelka svou oblíbenou sérii Živí mrtví. „Je tu skvěle vidět, že největší problém jsou ti živí, ne ti mrtví,” konstatuje Lukášková. Ve své knize vedle pragmatické studentky botaniky Mii staví matku Zoe, která věří v moudrost přírody, a přidává také temnou duchovní šamanku Gaiu, jejíž ezoterické řeči a manipulativní chování se prý trochu nečekaně inspirovaly u lídrů manosféry. V rozhovoru Lukášková mluví také o diagnóze ADHD, kterou spisovatelka a podcasterka dostala před necelými třemi lety a díky které prý mohla vzniknout kniha jako Výšina. Léta se snažila zapadnout, psát tak, aby se k jejím knihám dalo vztáhnout. Díky lékům se jí teď poprvé podařilo ztišit hluk v hlavě a také si dodat odvahu a neřešit, co si myslí druzí. Diagnóza prý Lukáškové přináší úlevu, ale i hořkost. Hlavně proto, že nepřišla dřív. „Mohla jsem si ušetřit spoustu trápení. Celý život jsem se obviňovala, že jsem líná, neschopná, nezapadám," lituje spisovatelka. Jak Markéta Lukášková vnímá hejty — včetně těch, které si dává sama? Co ji naučily dva roky psaní do mužského časopisu pod cizím jménem? A proč si dala za cíl shlédnout 800 filmů, než umře? Poslechněte si nové vydání Kulturáku. --- Kulturák Rozhovory s osobnostmi i rozbory kulturních fenoménů. To je Kulturák, podcast kulturní rubriky Seznam Zpráv, který moderuje Jonáš Zbořil. Poslouchejte na SZ.cz, Podcasty.cz a ve všech podcastových aplikacích. Jak se vám podcast líbí? O čem by se Jonáš měl se svými hosty bavit příště? Napište nám na audio@sz.cz. Nebo to tweetněte s hashtagem #Kulturak.

„Snažil jsem se té písni dát vše, co má mít. Eurovizní divák si zaslouží víc, než jen aby mu všechno bylo přizpůsobované a znělo to podobně,“ říká český účastník nadcházejícího ročníku hudební soutěže, Daniel Žižka. Píseň Crossroads, jež reprezentuje Česko na Eurovizi 2026, sází na rozvláčné tempo, zádumčivou atmosféru a text, který se sžíravého pocitu nejistoty dostává až k hlubokým filozofickým otázkám. Proč si ničíme planetu, když jinou nemáme? „Nechtěl jsem, aby to byla stížnost, ale kritika, kterou vlastně všichni sdílíme,“ říká o skladbě její autor, mladý hudebník Daniel Žižka. „Nikdo nechceme vědomě škodit vlastnímu prostředí. Všichni jsme frustrovaní, všichni to způsobujeme, nikomu to není jedno,“ myslí si Žižka, student skladby na konzervatoři Jaroslava Ježka a také herec, který se objevil například v seriálu Taneční. Environmentální problematika ho zajímá odmalička, ale myslí si, že musíme změnit způsob, jak o ní mluvíme. „Pokud budeme environmentální konverzaci vést útokem, tak to k ničemu nepovede. Musíme ji vést stylem, který i lidi s jiným názorem nezablokuje. Když na mě někdo zaútočí, zavřu se a budu se snažit bránit, místo abych tomu porozuměl,“ vysvětluje Žižka, jehož píseň některým posluchačům připomíná zvuk předchozích vítězů Eurovize, Švýcara Nema a Rakušana JJ. Český účastník aktuálního ročníku populární soutěže ale vysvětluje, že se nesnažil napsat song, která splňuje kritéria úspěšných hitů. „Chtěl jsem napsat písničku, kterou bych se nestyděl dát i na svoje album. Dát jí to, co si myslím, že potřebuje,“ říká hudebník. „Věřím, že i divák Eurovize si zaslouží víc, než aby mu všechno bylo přizpůsobované. Myslím, že diváka nemusíme tolik podceňovat. Zvládne toho zkonzumovat víc, než se zdá.“ Co dělá, když zrovna neskládá, nezpívá nebo nevyučuje na své alma mater? „Jdu si zaběhat nebo do lesa. Ale málokdy mám pocit, že hudby už bylo dost,“ říká se smíchem Daniel Žižka. Jak vnímá politickou rovinu Eurovize? Kdo jsou jeho největší vzory? A jak se cítil, když zjistil, že bude reprezentovat Česko ve Vídni? Poslechněte si poslední vydání Kulturáku. --- Kulturák Rozhovory s osobnostmi i rozbory kulturních fenoménů. To je Kulturák, podcast kulturní rubriky Seznam Zpráv, který moderuje Jonáš Zbořil. Poslouchejte na SZ.cz, Podcasty.cz a ve všech podcastových aplikacích. Jak se vám podcast líbí? O čem by se Jonáš měl se svými hosty bavit příště? Napište nám na audio@sz.cz. Nebo to tweetněte s hashtagem #Kulturak.

Na Oscarech zaujal filmový obraz současné Ameriky, na Českých lvech nastupující generace tvůrců. Kdo jsou vítězové a poražení uplynulého víkendu, při kterém se rozdávaly ceny v Praze i v Hollywoodu? Vietnamský účetní Dũng Nguyễn z filmu Letní škola, 2001 porazil Ivana i Josefa Trojanovy, šestnáctiletá herečka Kateřina Falbrová zase předčila Annu Geislerovou. Zatímco v Českých lvech se pomyslně obměnila jedna filmařská generace, Oscaři konečně ocenili veterána Paula Thomase Andersona. Jeho snímek Jedna bitva za druhou získal v neděli v noci celkem šest sošek včetně ceny za nejlepší film. „Jméno Paula Thomase Andersona je v současném Hollywoodu možná tím nejskloňovanějším. Jde o tvůrce, který neustále zkoumá temná zákoutí americké duše i společnosti. Přesto do včerejška žádného Oscara nedostal, takže je to jisté zadostiučinění,” hodnotí ocenění pro film Jedna bitva za druhou kritik Tomáš Stejskal, který režiséra chválí mimo jiné za to, že třicet let starou knižní předlohu dokázal aktualizovat do podoby politického komentáře k dnešku. „Pokud lze někoho považovat za opravdového vítěze Oscarů, pak asi cinefily, protože ti si konečně přišli na své,” glosuje filmová publicistka Kristina Roháčková a zmiňuje další z úspěšných snímků letošních cen, Hříšníky režiséra Ryana Cooglera. Pestrý žánrový mix historického dramatu, hudebního filmu a hororu vypráví o osudech afroamerické komunity v malém městě na segregovaném jihu ve třicátých letech minulého století. Snímek si z losangeleského Dolby Theatre odnesl čtyři ceny, včetně té v kategorii nejlepší mužský herecký výkon v hlavní roli pro Michaela B. Jordana. „U Hříšníků se povedlo to kýžené: vidělo ho hodně lidí a zároveň potěšili kritiku i nadšeneckou skupinu diváků, která bývá nejhlasitější na sociálních sítích,” myslí si Roháčková. Podobný osud mohl potkat i tuzemský film Sbormistr. Podle Roháčkové a Stejskala ale filmu volně inspirovanému kauzou sexuálního násilí uvnitř sboru Bambini di Praga vedeného Bohumilem Kulínským ublížil kontroverzní spor. Jedna z obětí obvinila tvůrce snímku z toho, že využili její příběh včetně jména. Autoři snímku se nařčení dlouhou dobu bránili. Jméno hlavní hrdinky nakonec před nedávnem změnili. Konflikt se tím však neurovnal a spor míří k soudu. „Ta kauza je strašně složitá a já bych se hrozně nerad stavěl na jakoukoliv stranu. Nechci snižovat trauma, které mohli lidé, jimiž je film inspirován, utrpět,” říká Tomáš Stejskal, „zároveň mám pocit, že se z toho trochu stal morální lynč. Většina tvůrců ten film dělala s velmi upřímnými pocity. Neříkám, že není dobře, aby se o tom mluvilo a aby se oběti ozývaly, ale trošku mám pocit, jak kdyby to Sbormistr ’vyžral’ za všechna díla, která by mohla být popotahována možná i z relevantnějších důvodů,” myslí si kritik. Proč na Oscarech opět neuspěl Timothée Chalamet? A má Česká filmová a televizní akademie při hodnocení filmů zohledňovat, jak jsou divácky úspěšné? Poslechněte si speciální vydání podcastu Kulturák. --- Kulturák Rozhovory s osobnostmi i rozbory kulturních fenoménů. To je Kulturák, podcast kulturní rubriky Seznam Zpráv, který moderuje Jonáš Zbořil. Poslouchejte na SZ.cz, Podcasty.cz a ve všech podcastových aplikacích. Jak se vám podcast líbí? O čem by se Jonáš měl se svými hosty bavit příště? Napište nám na audio@sz.cz. Nebo to tweetněte s hashtagem #Kulturak.

„Jako když otevřete okno do jiné dimenze,” popisuje pocit z divadelního pódia scénograf Marek Cpin. Jeho vliv je na domácí scéně vidět už dvě dekády, a to nejen v domovském divadle Na Zábradlí. Za výstavu o péči je nominován na cenu Czech Grand Design. Šest nemocničních postelí, do kterých si návštěvník mohl lehnout a na chvíli zažít pocit pacienta připoutaného na lůžko. Kolem něj uklidňující les nebo konejšivé projekce na stropě. A ve sluchátkách zní zvuky každodennosti: procházky, koupání v řece, přípravy oběda. Tedy činností, které člověk upoutaný na lůžko už přímo zažít nemůže. Výstava Institut blízkosti, která proběhla loni na podzim v pražské holešovické tržnici, měla své návštěvníky přimět k zastavení. O tom, co zažili, si pak mohli navzájem povídat u jednoho stolu. Teď svému autorovi, scénografovi Marku Cpinovi, vynesla nominaci na cenu Czech Grand Design. „Hlavní zadání bylo, aby lidi z výstavy neodcházeli v depresi. Chtěli jsme ukázat, že péče může být zážitek i pro toho, kdo se stará,” vysvětluje Cpin, který výstavu realizoval spolu s autorkou konceptu Simonou Bagarovou. „Pečující musí ochránit sám sebe. Jinak to nemá smysl pro nikoho.” Podobně konejšivě jako by sedmačtyřicetiletý Marek Cpin přistupoval i ke scénám, které už přes dvacet let tvoří na divadelních pódiích po celém Česku. „Divadlo mě vždycky umělo přenést z reality někam jinam, ať už do světa fantazie, myšlenek nebo prostě nějakého úniku,” vysvětluje scénograf, jehož domovská scéna je v pražském divadle Na Zábradlí. „Kdykoli jsem do divadla přišel, chtěl jsem mít vizuální zážitek, který mi prázdné jeviště nepřináší, byť pro někoho může fungovat. Je to, jako když malujete obraz, který je zarámovaný portálem. V tom obraze musí mít všechno svoje místo, svou logiku. Divák ji může nebo nemusí odhalit, ale důležité je ten prostor vytvořit. Vytvořit svět, vymyslet ho do detailu. Je to pro mě. Buduji svůj vesmír,” říká Cpin, jehož práce je k vidění také v aktuální dramatizaci Romea a Julie ve Švandově divadle nebo v Krkavcích Dejvického divadla. Co všechno se vlastně dá dělat barvou nebo světlem, které má tak důležitou roli třeba právě v adaptaci slavného Shakespearova dramatu? „Barvou nebo světlem můžete naprosto měnit charakter všeho. Absolutně změnit atmosféru, význam,” vysvětluje Cpin. „Můžete takhle proměnit herce ve vteřině. Stačí jedno světlo a z nenápadné figury se může stát nejdůležitější osoba na scéně. Podsvítíte ho a je z něj démon. Zasvítíte svrchu - a vypadá, že je osvícený.” Cpin, který dlouhodobě spolupracuje s režisérem Janem Mikuláškem, s nímž se potkal už za gymnaziálních let, zdůrazňuje důležitost herců pro svou práci: „Scénografie je specifický obor. Sama o sobě totiž neznamená nic. Začne fungovat až s hercem. To je na divadle zajímavé i náročné. Všichni dohromady se na sebe musí naladit. Musí kopat za jednu věc.” Jak s divadly zahýbal covid a v jaké jsou teď podle Marka Cpina kondici? Jak můžou kostýmy komentovat současnou společenskou situaci? A jde najít scénografii ve veřejném prostoru? Pusťte si novou epizodu Kulturáku. --- Kulturák Rozhovory s osobnostmi i rozbory kulturních fenoménů. To je Kulturák, podcast kulturní rubriky Seznam Zpráv, který moderuje Jonáš Zbořil. Poslouchejte na SZ.cz, Podcasty.cz a ve všech podcastových aplikacích. Jak se vám podcast líbí? O čem by se Jonáš měl se svými hosty bavit příště? Napište nám na audio@sz.cz. Nebo to tweetněte s hashtagem #Kulturak.

„I moje babička s dědou jsou na telefonu. Čím víc jsme na sociálních sítích, tím víc prahneme po lidskosti,“ říká Pam Rabbit, hudebnice z generace, která odrostla v online světě. V rozhovoru mluví o sebepřijetí i o tom, kdy si připadá jako mimozemšťan. „Přijde mi, že se děda zamiloval do ChatGPT. S nikým jsem ho neslyšela mluvit tak mile a šarmantně,“ směje se osmadvacetiletá hudebnice Pam Rabbit. Život s technologiemi a v online prostředí tematizovala laureátka ceny Anděl už na své předchozí desce I Love The Internet: „Narodila jsem se v době, kdy jsem ještě stihla kazety. Pak ale přibyla cédéčka a najednou jsem v ruce měla iPhone. Od mého dětství doteď proběhly obrovské změny. Všichni víc žijeme na internetu. I moje babička s dědou jsou na telefonu.“ Pam Rabbit, civilním jménem Pamela Narimanian, ale ve své hudbě často mluví o tom, jak technologie ohýbají skutečnost. „Začali jsme si uvědomovat, že na sítích není realita. Laťka je hrozně vysoko, když konstantně koukáte na někoho, komu se pořád jenom daří,“ říká hudebnice, jejíž nová deska nese název Planet 33. Rozhodla se ji věnovat všem „mimozemšťanům, kteří byli odmítnuti na své domovské planetě“. Sama ten pocit jako imigrantka s arménskými kořeny dobře zná. „Čím jsem starší, tím se víc akceptuju. Přestávám se omlouvat za to, že jsem. To, že vnímám svět maličko jinak, není hned špatně. Nemusím být hned zvláštní,“ uvažuje Pam Rabbit, jejíž novou desku uvedl singl s Ewou Farnou Baby no a co. Zpívá se v něm i o hledání sebe sama. „Ten pocit zažívá víc lidí, než si uvědomujeme. Hlavně si myslím, že to tak má hodně žen. Odmalička jsou učené hodně dávat. Vidíte malé holčičky s kočárky a s miminkem, už ve třech letech se učí, že se budou o někoho starat,“ myslí si Narimanian. „Když mi přítel udělal čaj, měla jsem pocit, jak kdyby přede mě někdo položil past. Poslední, co by mě napadlo, bylo, že pro mě prostě chtěl udělat něco hezkého.“ V rozhovoru Pam Rabbit mluví i o tom, jak se naučila nacházet vlastní hodnotu jinak než ve vyprodaných koncertních sálech. Úspěch tkví v udržitelnosti, vysvětluje zpěvačka, jejíž hudbou čím dál víc proniká osobitost a autenticita - a vidět je i na jejím online vystupování. „Čím víc jsme na sociálních sítích, tím víc prahneme po lidskosti,“ vysvětluje. Proč je lákavější stát se influencerem spíš než doktorem? A proč si pop star Yungblud vybral Pam Rabbit jako jedinou českou účastnici na svůj Bludfest? Poslechněte si aktuální vydání podcastu Kulturák. --- Kulturák Rozhovory s osobnostmi i rozbory kulturních fenoménů. To je Kulturák, podcast kulturní rubriky Seznam Zpráv, který moderuje Jonáš Zbořil. Poslouchejte na SZ.cz, Podcasty.cz a ve všech podcastových aplikacích. Jak se vám podcast líbí? O čem by se Jonáš měl se svými hosty bavit příště? Napište nám na audio@sz.cz. Nebo to tweetněte s hashtagem #Kulturak.

„Válka nás vrhla čumákem zpět do doby kamenné, která je nesmlouvavá. Vítězí ten, který má větší sekeromlat,” říká spisovatel Jáchym Topol. V románu Peklo neexistuje mapuje Česko mezi pandemií covidu a ruskou invazí na Ukrajinu. „To, co zasel covid a válka na Ukrajině, s sebou pořád vlečeme a pořád se s tím potýkáme,” myslí si Jáchym Topol. Dlouho prý čekal na knihy, které budou události posledních let reflektovat. Pro literáty je to fantastická možnost se pustit do psaní, říká spisovatel. „Ta epidemie, ta katastrofa, na kterou jsme zapomněli, kterou jsme vytěsnili. Chodili jsme po městě v rouškách, všechno bylo zaťaté, pomalé a mrtvé. Mám pocit, že jsem snad jediný, kdo popsal Staroměstské náměstí plné křížů. A sotva jsme se vyvlekli z epidemie, začala válka,” rekapituluje autor. Na otázku, kdy se mu román Peklo neexistuje začal rodit v hlavě, Topol odpovídá scénou z něj, v níž hrdina Tomáš říká: „Jsou tak mladí, že až je zalehnou Rusové, zapomenou na svobodu, jako zapomněli na covid.” „To je taková moje životní zkušenost,” říká Topol. „V roce 1968 jsem byl malé dítě. Pamatuju si vlajky, pamatuju si Dubčeka v televizi, pamatuju si nadšení, pamatuju si střelbu, pamatuju si mrtvoly. A hlavně si pamatuju to ticho potom. Pamatuju si, jak učitelky, které dřív halasně mého tátu jako dramatika zdravily, pak najednou přecházely na druhý chodník. To, čeho se bojím, ale čemu zároveň nevěřím, že se nakonec stane, je, že by Češi zase spadli do studny poroby. Zase bychom zapomněli na svobodu a zase bychom se hrbili.” Invaze, covid a nespolehlivá paměť ale zdaleka nejsou jedinými tématy nového Topolova románu. „Taky je to příběh o lásce, o rozcházení se s někým, s kým máš společný život, je to příběh o zamilování, jak toužíš po tom, do koho jsi zamilovaný, jak před ním zároveň prcháš. Nechci, aby to pokus o sociologickou studii. Napsal jsem barokní, dramatický příběh,” říká spisovatel. V rozhovoru také mluví o konci literatury. „Myslím, že skutečně nevíme, co přinese umělá inteligence,” uvažuje Topol. „První knížky jsem zběsile psal, než mě zavřou. A teď jsem si říkal, že tu knihu musím dokončit, než literaturu ovládne umělá inteligence.” Je, nebo není na tom česká literatura nejhůř, co kdy byla? A proč Jáchyma Topola fascinuje baroko? Poslechněte si Kulturák. --- Kulturák Rozhovory s osobnostmi i rozbory kulturních fenoménů. To je Kulturák, podcast kulturní rubriky Seznam Zpráv, který moderuje Jonáš Zbořil. Poslouchejte na SZ.cz, Podcasty.cz a ve všech podcastových aplikacích. Jak se vám podcast líbí? O čem by se Jonáš měl se svými hosty bavit příště? Napište nám na audio@sz.cz. Nebo to tweetněte s hashtagem #Kulturak.

„Je mi blízká ironie, nadsázka, lehkost,“ říká hudebník a herec Radek Lajfr. Objevuje se v nové řadě Metody Markovič, komedii Dream Team nebo v klasice Romeo a Julie, čerstvě nasazené v repertoáru Švandova divadla. „Rozhovory, to je hodina bavení se o mně. A to je moje nejoblíbenější téma,“ říká Radek Lajfr, který málokdy mluví vážně. V rozhovoru pro Kulturák přesto vypráví i o prvních sezeních na terapii. K té ho dotlačil Oskar Hes, herecký kolega, se kterým Lajfr hraje v Shakespearově Romeovi a Julii ve Švandově divadle. „Mám toho hodně, takže některé věci dost odsouvám. Oskar je přesně ten typ člověka, kterému řeknu, že chci asi někdy na terapii, a on mi okamžitě dá číslo, podá mi telefon a řekne: zavolej. Tak jsem vzal telefon, zavolal, domluvil termín a šel,“ popisuje Lajfr. Celé dny tráví ve škole, zkoušením v divadle, natáčením, večery pak s hudbou. Kromě herecké kariéry se mu čím dál víc daří na rapové scéně. Na začátku roku Lajfr vydal EP první týden v rychlých klucích, ve kterém tematizuje svůj nástup na jeden z nejúspěšnějších labelů v Česku, z něhož pochází třeba rapper Calin. „Rychlí kluci nás vychovávali. Brali nás na tour, vysvětlili nám, jak si máme rozdělovat peníze,“ říká Radek Lajfr, kterého prý zkušenější brněnská parta hudebníků naučila zásadní pravidla pro to, aby byla hudební kariéra udržitelná: „Jeden virál nestačí.“ Má Radek Lajfr jiný vztah k hudbě než k divadlu? „Hudba je hodně rychlá tvorba. Hned dostanu dopamin. Divadlo je dlouhodobější. Baví mě hrát ty situace, ale role vždycky vychází nějak z tebe,“ vysvětluje herec a rapper. „Jsi to ty, i když hraješ vraha. Tak já přistupuji k herectví. Miluju pomrkávat na diváka, bourat čtvrtou stěnu. Jsem v tomhle Donutil.“ Co na „donutilství“ Radka Lajfra říkají jeho kolegové? Dá se Shakespeare přiblížit mladým? A jak se udržuje autenticita na sítích? Poslechněte si Kulturák. --- Kulturák Rozhovory s osobnostmi i rozbory kulturních fenoménů. To je Kulturák, podcast kulturní rubriky Seznam Zpráv, který moderuje Jonáš Zbořil. Poslouchejte na SZ.cz, Podcasty.cz a ve všech podcastových aplikacích. Jak se vám podcast líbí? O čem by se Jonáš měl se svými hosty bavit příště? Napište nám na audio@sz.cz. Nebo to tweetněte s hashtagem #Kulturak.

Seriálová senzace z hokejového prostředí konečně dorazila do Česka. Na ledě jsou Ilja Rozanov a Shane Hollander soupeři. V soukromí se milují. Spalující rivalitu doprovází pověst seriálu plného sexuálních scén. Proč jde o víc než o softporno? „Sex používá jako prostředek vyprávění,“ říká o Spalující rivalitě publicistka Táňa Zabloudilová. „Kdyby v seriálu sexuální scény nebyly, přijdeme o příběh. Z toho, jak se k sobě Ilja Rozanov a Shane Hollander chovají v posteli, poznáváme, jak se jejich vztah vyvíjí, jaké mají povahy, nebo obavy.“ Podobně sexuální scény v seriálu, který původně vznikl pro kanadskou streamovací platformu Crave, vnímá i kritička Kristina Roháčková. „Herci během toho sexu opravdu hrají. Nejsou to takové ty scény, na které jsme zvyklí, že se něžně dotýkají ruce a lidé si vzdychají do obličeje. Opravdu tu došlo k tomu, že se v seriálu narodily hvězdy,“ říká Roháčková na adresu mladých herců Hudsona Williamse a Connora Storriea. Proč se z nenápadného seriálu stala senzace? Bylo to jen peprnými sexuálními scénami? Podle Zabloudilové a Roháčkové rozhodně ne. Spalující rivalita naplňuje důležitou poptávku po pozitivitě. „Už minimálně půl dekády se bavíme o tom, že potřebujeme feel good seriál. Že jsme ze světových krizí i z toho, jak nám je nabízí popkultura, už strašně vydeptaní,“ vysvětluje úspěch Táňa Zabloudilová. „Ženy chtějí koukat na seriály, ve kterých muži otevřeně mluví o svých emocí,“ dodává Kristina Roháčková. Které seriály dobře vyprávějí o sexu? A jaká je knižní předloha seriálu, který boří svět? Poslechněte si aktuální vydání podcastu Kulturák. --- Kulturák Rozhovory s osobnostmi i rozbory kulturních fenoménů. To je Kulturák, podcast kulturní rubriky Seznam Zpráv, který moderuje Jonáš Zbořil. Poslouchejte na SZ.cz, Podcasty.cz a ve všech podcastových aplikacích. Jak se vám podcast líbí? O čem by se Jonáš měl se svými hosty bavit příště? Napište nám na audio@sz.cz. Nebo to tweetněte s hashtagem #Kulturak.

„Soupeřit o pozornost je mnohem těžší než dřív. Vedu boj o to, aby člověk trávil čas se svým sousedem,” myslí si umělkyně Kateřina Šedá, jejíž díla se zabývají mezilidskými vztahy a chováním. V jednom ze svých projektů nasbírala přes 35 tisíc zlozvyků. „Alkohol, nad tím ani nemusíme dlouho přemýšlet,” odpovídá osmačtyřicetiletá umělkyně na otázku, co je nejčastěji se objevujícím zlozvykem mezi respondenty jejího projektu. Pracuje na něm už od roku 2022 a nyní představila jeho knižní podobu. Ta obsahuje přes 35 tisíc hesel. „Chtěla jsem ukázat co nejpestřejší škálu lidského chování,” popisuje Šedá, která sběr podnikala osobně v terénu - obcházela školy, vsi, ale i vězení. „Češi chodí v outdooru nakupovat do obchoďáku, a potom si na osmitisícovku vezmou Crocsy,” jmenuje umělkyně jeden z často se opakujících zlozvyků v jejím projektu. V portfoliu absolventky AVU v ateliéru Grafika II. u Vladimíra Kokolii jsou hlavně díla připomínající sociální intervence. V roce 2003 přemluvila obyvatele moravské vesnice Ponětice, aby zkoordinovali všechny své denní činnosti a prožili tak spolu co nejvíce času. „Mí rodiče nemají žádné výtvarné vzdělání. Táta je elektromechanik, mamka byla prodavačka. Celý život jsem konfrontovaná s prostředním, ve kterém mají věci být nějak užitečné,” vysvětluje Šedá. „Když jsem nastoupila na akademii, byla jsem úplně frustrovaná, že nikdo nechodí na výstavy nebo že jsou tam furt ti samí lidé. Měla jsem o dost větší potřebu jít za lidmi do terénu. Už mi to nějak zůstalo a vidím v tom smysl.” Vlivem sociálních sítí prý práce Kateřiny Šedé nestárne: „Řešíme pořád dost podobné problémy. Dokonce bych řekla, že jsou ještě závažnější.” A jaké problémy má na mysli? „Jsme daleko uzavřenější. Sociální sítě přinesly roztříštěnost společnosti. Řekla bych, že se to zhoršuje. Je mnohem těžší bojovat o pozornost.” Umělkyně, která patří k nejvyhledávanějším v Česku, ale i v zahraničí, kulturu vnímá široce. „Nemá být pro hrstku vyvolených. Děláme ji všichni. I můj soused. Je pro mě důležité si svou práci oddřít v terénu,” říká Šedá, která se brání přirovnávání k političce, spíš je prý sociální terapeutkou. Co pro ni znamená odmítnutí? A proč si čte vzkazy na sociálních sítích? Poslechněte si rozhovor s Kateřinou Šedou. --- Kulturák Rozhovory s osobnostmi i rozbory kulturních fenoménů. To je Kulturák, podcast kulturní rubriky Seznam Zpráv, který moderuje Jonáš Zbořil. Poslouchejte na SZ.cz, Podcasty.cz a ve všech podcastových aplikacích. Jak se vám podcast líbí? O čem by se Jonáš měl se svými hosty bavit příště? Napište nám na audio@sz.cz. Nebo to tweetněte s hashtagem #Kulturak.

„Straka byl mimořádně inteligentní. Uměl měnit role,“ říkají o spartakiádním vrahovi režiséři nové řady krimisérie Metoda Markovič. Ta se nenápadně mění v politický thriller o „vydýchané době“. Metoda Markovič, jeden z nejúspěšnějších krimiseriálů poslední doby, se vrátil na televizní obrazovky s novou řadou. Tentokrát vypráví o vyšetřování zločinů takzvaného spartakiádního vraha Jiřího Straky a režijně se ho chopila dvojice Tomáš Pavíček a Jan Vejnar. „Snažili jsme se navodit pocit nervozity, politický a psychologický tlak,“ vysvětluje Jan Vejnar. Podle režisérů se do nové řady Metody Markovič propisuje i element politického thrilleru. „Je tu pocit určité beznaděje. Jak můžeš být v osmdesátých letech svobodný? Když někoho zavřeme do vězení… není v něm vlastně celá společnost?“ ptá se Tomáš Pavlíček. „Obrazně jsem si to pro sebe popsal, jako kdyby tu už bylo vydýcháno. Jako by nebylo kde brát.“ Jaký byl spartakiádní vrah Straka? Režiséři měli možnost nahlédnout do kriminalistických spisů. Jednoduchý klíč k osobě vraha ale nenašli. „Vytvořit psychologický profil Jiřího Straky - co je za osobnost, jaké měl motivace - to se vlastně doteď nestalo. Každý na něj má jinou teorii a s tím se potýká i Markovič,“ říkají režiséři. „Straka byl mimořádně inteligentní. Uměl měnit role, hrál ty, které pro něj v dané situaci byly nejvýhodnější. To, co se kolem něj dělo, uměl chladnokrevně, až psychopaticky číst.“ Jan Vejnar a Tomáš Pavlíček mluví také o námitkách paní Lucie, pozůstalé po jedné z obětí spartakiádního vraha. Co se na základě její žádosti v seriálu na poslední chvíli upravovalo? A proč je Maxmilián Kocek, představitel spartakiádního vraha Straky, mimořádný herec? Poslechněte si rozhovor s režiséry nové řady Metody Markovič. --- Kulturák Rozhovory s osobnostmi i rozbory kulturních fenoménů. To je Kulturák, podcast kulturní rubriky Seznam Zpráv, který moderuje Jonáš Zbořil. Poslouchejte na SZ.cz, Podcasty.cz a ve všech podcastových aplikacích. Jak se vám podcast líbí? O čem by se Jonáš měl se svými hosty bavit příště? Napište nám na audio@sz.cz. Nebo to tweetněte s hashtagem #Kulturak.

„Hudba je pro mě jediná cesta,“ říká zpěvačka Lenka Dusilová. V rozhovoru vzpomíná na temná období, z nichž se dostávala právě díky hudbě. Mluví o sebekritice, ale i o radosti, kterou zažívá při pohledu zpět. „Je hezký poslechnout si dvacetiletou holku, na kterou jsem se dlouho nedokázala napojit, a najednou zjistit, že to bylo dobré,“ přiznává Lenka Dusilová. Na sklonku roku oslavila zpěvačka padesátku a vydala hudební retrospektivu LD 50. I díky ní zjistila, že na své mladé já byla možná zbytečně přísná. „Narážím zpětně na svou povahu, která vždycky kladla nějaké překážky. Myslím si, že mi možná mohly uniknout věci, které mohly být skvělé. Nad tím vším byl vždycky sebekritik, nějaká nesebedůvěra nebo nejistota. Bágl hudby, která po mě zůstává, mohl být třeba ještě větší,“ myslí si Dusilová. V rozhovoru pro podcast Kulturák vzpomíná na začátky své hudební kariéry v raných devadesátých letech, kdy hrála s kapelou Sluníčko, ale i na koncert na pražském Strahově, při kterém s Lucií předskakovala Rolling Stones. „Necítila jsem se úplně ve své kůži. Nevím, jestli je pro mě motivace hrát pro takovou obrovskou masu. Byl to pocit, že sloužíte nějakému celku, ale stejně se cítíte před takovým publikem nejistě,“ vzpomíná Dusilová. S Davidem Kollerem založila kapelu Pusa, ale s ní přišlo i temné období. Koller při přípravách druhé desky upřednostnil vlastní Lucii a Dusilová kapelu rozpustila. „Prošla jsem si obdobím, kdy jsem se třeba na něj i zlobila, ale vlastně to nebyl úplně jeho problém. Musela jsem si vyřešit svoje věci, které vyšly na povrch. Smutek z toho, že přijdete o důležitého člověka v životě, pak si uvědomíte, tyjo, ten problém je asi někde v dětství,“ vypráví hudebnice. V komplikovaném období nakonec zachránilo to, co ji naplňuje nejvíc: „Když jsem rozpustila Pusu, měla jsem sebedestruktivní mód a nadělala jsem nějaké škody. Cítila jsem, že to musím napravit. Hudba je pro mě extra důležitý prostor bezpečí. Přišla mi jako jediná cesta, je to celý můj život.“ Proč už se na sebe Lenka Dusilová nezlobí? A jak spolupracuje s hudebníky mladé generace? Poslechněte si Kulturák. --- Kulturák Rozhovory s osobnostmi i rozbory kulturních fenoménů. To je Kulturák, podcast kulturní rubriky Seznam Zpráv, který moderuje Jonáš Zbořil. Poslouchejte na SZ.cz, Podcasty.cz a ve všech podcastových aplikacích. Jak se vám podcast líbí? O čem by se Jonáš měl se svými hosty bavit příště? Napište nám na audio@sz.cz. Nebo to tweetněte s hashtagem #Kulturak.

„Filip Turek je jako vulkán, který ukazuje, že lidi se mohou řídit pudy. Ztrácejí morální dohled sami nad sebou,“ myslí si rappeři Gufrau. Na nové desce deklarují konec párty, kritizují křečovité protestsongy a mluví o dospívání. Pražští rappeři Gufrau loni pokořili třímilionovou hranici streamů na Spotify. Skladba Navždycky blázen, kterou dali dohromady spolu s rapperem Rohonym a blízkým spolupracovníkem Victorem Kalem, pomohla z Gufrau udělat nové hvězdy tuzemské alternativní scény. Mimořádně úspěšný rok čerstvě odmaturovaní hudebníci zakončili kolaborativní deskou Boyband. Je plná hitů, ale i úvah o tom, jak vlastně bude vypadat dospělost. „Celé album stojí na otázce, jestli už není čas tu párty uzavřít,“ vysvětluje Victor Kal, který se na desce vyrovnává i s nešťastnou láskou. Boyband ale otevírá i další oblíbené téma Gufrau - bydlení, vydělávání, práci. Tomu všemu musí večírky ustoupit. „Když jsme se poznali, náš vztah byl vybudovaný na tom, že jsme spolu hráli na akcích. To jsme neskončili na dvou pivech, najednou jich bylo dvanáct,“ vysvětlují hudebníci. S tím, jak jejich popularita rostla, jakoby si Gufrau a Victor Kal čím dál víc uvědomovali, že večírky nemohou trvat věčně. „Party je fajn, ale jen do doby, než se začne propisovat do celkového chování člověka,“ říká rapper Hugo Wiesner. V rozhovoru hudebníci mluví i o tom, jak nás jako společnost čím dál více ovládají nízké potřeby. Právě to prý symbolizuje Filip Turek. „Je jako vulkán, který ukazuje, že lidi se mohou chovat pudovým způsobem. Ztrácí morální dohled nad sebou,“ myslí si další člen Gufrau, Vojtěch Pravda. „Byl jsem zklamaný, když mí spolužáci říkali: Haha, budeme volit Motoristy. Potom to reálně udělali. Brali to jako zábavu. Dopad, který to může mít, je strašidelný,“ dodává Victor Kal. --- Kulturák Rozhovory s osobnostmi i rozbory kulturních fenoménů. To je Kulturák, podcast kulturní rubriky Seznam Zpráv, který moderuje Jonáš Zbořil. Poslouchejte na SZ.cz, Podcasty.cz a ve všech podcastových aplikacích. Jak se vám podcast líbí? O čem by se Jonáš měl se svými hosty bavit příště? Napište nám na audio@sz.cz. Nebo to tweetněte s hashtagem #Kulturak.

„Neměli jsme v úmyslu se nikoho dotknout. Dream Team je ve finále dojemný film,” říká o nové české komedii herec Jakub Prachař. Tým basketbalistů v ní finguje mentální postižení, aby mohl zvítězit na paralympiádě. „Brouzdal jsem po internetu a vyskočil na mě tenhle článek,” vypráví Jakub Prachař o setkání s příběhem španělského basketbalového týmu, který v roce 2000 získal zlato na paralympiádě podvodem. Většina družstva své postižení pouze předstírala. „Dočetl jsem se, že i trenér to dělal jen kvůli penězům,” směje se herec, který o námětu vyprávěl svému dlouholetému kamarádovi, scénáristovi Petru Kolečkovi. Když si příběh převedli do tuzemských reálií, začali si ho představovat jako „české Kokosy na sněhu”. „Podařilo se nám vyrobit, myslím, lidský film. Nechtěli jsme třeskutě komediálně akcentovat mentální postižení. Sport je tu vlastně na pozadí, spíš je to příběh rodiny a lidí okolo. Neměli jsme v úmyslu se někoho dotknout. Dream Team bude možná mít úplně opačný efekt. Zjistil jsem, že je to ve finále dojemný film. Třeba bude mít efekt, že paralympionici dostanou víc peněz. Že si jich někdo všimne,” říká Prachař, který ve filmu hraje po boku Martina Hoffmana. Sám si vymyslel roli neúspěšného divadelního režiséra, který učí hráče předvádět mentální postižení. V rozhovoru pro podcast Kulturák také mluví o současných tuzemských komediích. Podle Prachaře se na něj chodí málo. „Filmy, které mají být masové a nejsou, jsou prostě blbě udělané,” myslí si herec. „Lidi mají nakoukané věci z různých platforem, laťka se prostě posunula. Myslím, že si za to filmaři mohou v tomto ohledu sami,” myslí si herec, který se na filmu Dream Team podílel i producentsky. Nedávno Prachař exceloval v civilně pojaté roli Šimka v seriálu Studna. Sám přitom tvrdí, že dramatické role jsou snazší než ty komediální. „Člověk musí investovat energii dovnitř. Zpomalit, šetřit se. Stojí to trochu méně úsilí a je to vděčné. Lidi pak říkají: podívej, on konečně hraje, předtím takové blbosti - a teď poprvé zahrál,” vtipkuje Prachař a svěřuje se, že sám k sobě býval dost kritický. „Dřív jsem se perfektně dehonestoval. Ocenit se umím až teď.” Poslechněte si Kulturák s Jakubem Prachařem nejen o nové komedii Dream Team. --- Kulturák Rozhovory s osobnostmi i rozbory kulturních fenoménů. To je Kulturák, podcast kulturní rubriky Seznam Zpráv, který moderuje Jonáš Zbořil. Poslouchejte na SZ.cz, Podcasty.cz a ve všech podcastových aplikacích. Jak se vám podcast líbí? O čem by se Jonáš měl se svými hosty bavit příště? Napište nám na audio@sz.cz. Nebo to tweetněte s hashtagem #Kulturak.

„Vím, že přijde kritika. Každý rok se nějaká objeví. Ale myslím si, že to zvládnu,“ říká Sofie Anna Švehlíková, představitelka princezny z nové štědrovečerní pohádky České televize. Nová pohádka, kterou Česká televize odvysílá na Štědrý večer, nese název Záhada strašidelného zámku. Jaké hodnocení si jedna z každoročně nejsledovanějších (a také nejpřísněji hodnocených) událostí v televizi odnese, se teprve dozvíme. Představitelka princezny Elvíry, devatenáctiletá Sofie Anna Švehlíková, přiznává, že se reakcí trochu bojí. „Princezna je hrozně velká role. Hodně komentovaná. Buď je moc hezká, nebo není dost hezká. Je hloupá, nebo je až moc samostatná,“ říká s úsměvem herečka, která se v pohádce režiséra Ivo Macharáčka objevuje po boku Oskara Hese, Jiřího Mádla nebo Jany Plodkové. Princezna Elvíra je zatím největší role Švehlíkové. „Je nebojácná, aktivní, jde si za svým, ale zároveň je hodně obětavá a milující,“ popisuje herečka princeznu. V rozhovoru podcastu Kulturák ale mluví i o tom, jak by vypadala vánoční pohádka, kdyby si ji mohla sama zrežírovat. „Líbilo by se mi, kdyby hlavní ženská postava nebyla princezna, ale slečna z vesnice, která jí pomáhá,“ improvizuje Švehlíková. „Princ by tam třeba ani nemusel být.“ Letos se herečka objevila také ve filmu Vojtěcha Strakatého Na druhé straně léta, který měl premiéru na karlovarském festivalu. Také vyprávěl o síle ženského přátelství. „Každá postava má své problémy, líbí se mi, jak si společně pomáhají,“ říká Švehlíková. V Kulturáku mluví také o vyrůstání v herecké rodině (její rodiče jsou herci David Švehlík a Jitka Schneiderová) i o tom, jak se vyrovnává s obviněním z nepotismu. „Setkala jsem se s tím. Je mi to nepříjemné, protože mám pocit, že veškerá moje práce a mé herecké schopnosti jsou jen díky mým rodičům. Není to pravda. Snažím se na to nemyslet, sama vím, kolik práce a času do toho dávám,“ svěřuje se představitelka princezny Elvíry. A vzpomíná také na svého dědečka Aloise Švehlíka, který letos na jaře zemřel. O herectví prý moc nemluvil, ale svou vnučku vždy podporoval. „Chodil na mě už na dramaťák,“ říká herečka. Kdysi se mu svěřila, že musí natáčet v době, kdy by se měla připravovat na maturitu. „Děda mi řekl, že si mám říct, co je moje priorita. Pak udělal pauzu a řekl: škola, samozřejmě. A měl pravdu.“ Proč diváci tak prožívají Štědrovečerní pohádky? A jak hereckou kariéru ovlivňují sociální sítě? Nejen o tom mluví Sofie Anna Švehlíková v podcastu Kulturák. --- Kulturák Rozhovory s osobnostmi i rozbory kulturních fenoménů. To je Kulturák, podcast kulturní rubriky Seznam Zpráv, který moderuje Jonáš Zbořil. Poslouchejte na SZ.cz, Podcasty.cz a ve všech podcastových aplikacích. Jak se vám podcast líbí? O čem by se Jonáš měl se svými hosty bavit příště? Napište nám na audio@sz.cz. Nebo to tweetněte s hashtagem #Kulturak.

Nostalgie po dětství, směšné násilí a pořádné americké Vánoce. Proč pořád milujeme komedii Sám doma? A šla by natočit i dnes? O tom jsme mluvili ve speciálním vydání podcastu Kulturák. „Být sám doma je situace, která je zároveň děsivá i vzrušující. A přesně na tom ten film stojí,“ říká publicista a spisovatel Antonín Tesař v Kulturáku z pražského Bia Oko, kde podcast Seznam Zpráv promítal jednu z nejslavnějších amerických vánočních komedií. Sám doma, film režiséra Chrise Columbuse z roku 1990 s Macaulayem Culkinem v hlavní roli, se stal kasovním trhákem, který se i 35 let po premiéře pravidelně vrací do vánočního programu televizí i nabídky streamovacích platforem. Podle Tesaře je komedie o klukovi, kterého rodina zapomene na Vánoce doma, snímkem o překonávání hranic. „Všechny postavy jsou od začátku stavěny do situací, které jsou něčím za hranou – děsivé, nekomfortní, ale zároveň vzrušující,“ říká kritik. I divák přitom musí ukázat, že má silný žaludek. Zvlášť ve chvílích, kdy osmiletý Kevin různě kreativními pastmi bojuje s Mokrými bandity, kteří se snaží vloupat do jeho domu. Co je bude bolet víc – žehlička v obličeji, nebo hřebík v chodidle? „Jako diváci si pořád říkáme: Je to ještě v pořádku, nebo už je to moc? A právě v tomhle hravém testování hranic je síla toho filmu,“ myslí si Tesař. V debatě před projekcí Sám doma jsme se dostali i k obecnějším úvahám. „Násilí v dětských příbězích tu nebylo proto, aby traumatizovalo, ale aby zpřítomnilo ohrožení a ukázalo, jak se v něm dá přežít,“ vysvětlovala spisovatelka Klára Vlasáková. „Každý z nás má pohádku, která ho vyděsila. A právě proto si ji pamatujeme dodnes.“ Proč byly americké vánoční filmy osmdesátých let tak ztřeštěné? A která pohádka nás traumatizovala? Poslechněte si Kulturák o filmu Sám doma.--- Kulturák Rozhovory s osobnostmi i rozbory kulturních fenoménů. To je Kulturák, podcast kulturní rubriky Seznam Zpráv, který moderuje Jonáš Zbořil. Poslouchejte na SZ.cz, Podcasty.cz a ve všech podcastových aplikacích. Jak se vám podcast líbí? O čem by se Jonáš měl se svými hosty bavit příště? Napište nám na audio@sz.cz. Nebo to tweetněte s hashtagem #Kulturak.

„Všímejme si lidí na ulici, všímejme si sebe navzájem. Kdyby tohle bylo poselstvím té události, přinesla by něco dobrého,“ říká spisovatelka Dora Čechova, matka Terezy, která byla v prosinci 2023 postřelena na FF UK. „Život se nám zlomil o půl čtvrté. Když se ve zprávách objevilo, že se střílí na Filozofické fakultě, a my jsme se Terezce nedovolali,“ říká Dora Čechova, spisovatelka, která svou zkušenost z tragické události popsala v knize Terezko, vrať se! Své bezprostřední pocity začala zaznamenávat téměř bezprostředně poté, co svou dceru našla postřelenou v nemocnici. „Psaní bylo sebezachraňující. Když se vám stane, že se váš život rozetne, najednou neplatí, co platilo… Psát bylo to, co jsem dělala už předtím, co jsem mohla dělat dál. Pomáhalo mi to přežít chvíle, kdy jsme nebyli s Terezkou,“ říká autorka povídkových sbírek Padaná letní jablka nebo Ženy, které potřebují muže. Že o své zkušenosti musí mluvit, zjistila záhy. „Potom, co média zmlkla - a my jsme vůbec nevěděli, co se ten den stalo,“ vysvětluje spisovatelka. „Hltali jsme každou zmínku, každé svědectví policisty, hasiče, potom Lenky Šimůnkové jako maminky. Tak jsem začala chápat, že každé svědectví je potřeba.“ Kniha Terezko, vrať se! líčí komplikovanou cestu od zranění k zotavení. Zpočátku se přitom rodina měla podle doktorů smiřovat s tím, že Tereza už nebude žít jako dřív. Její matka ale raději věřila svému mateřskému instinktu. „Převálcoval všechno racionální. Když jsem cítila její teplou ruku, byla to pro mě taková jiskra. Věděla jsem, že je Terezka citlivá, křehká, že to, co se stalo, bylo tak zdrcující, že se dítě nemůže probudit jen tak po operaci. Věděla jsem, že bude spát. Když mi doktor řekl, ať se připravím na to, že se jí neobnoví kognitivní funkce, myslela jsem si - ale on tomu úplně nerozumí, protože já vím, že ona se nám probudí,“ vypráví Čechová. „Je to událost, která proměnila naši společnost,“ myslí si autorka o střelbě v prostorách pražské filozofické fakulty před dvěma lety. „Pojmenovat to, co se stalo, je naprosto v pořádku. Měli bychom si říct, že jsme společnost, v níž vyrostl mladý muž, a nikdo si nevšiml, že se chystá k něčemu tak zrůdnému. Pokud si neuvědomíme, že někde v rodinách mohou být nesledovaní mladí lidé, kteří se zavírají v pokojích, straní se spolužáků, nejsou socializovaní… Když budeme zavírat oči, nepomůžeme člověku, kterému bychom mohli pomoci. Tak jako nikdo nepomohl člověku, který udělal něco tak strašlivého.“ Podle Dory Čechové je důležité vědět, že každý může nad událostí truchlit po svém, ale také to, že nad střelcem je možné cítit lítost. „Pokud musí udělat tak strašlivou věc, aby na sebe upozornil, tak mně ho bylo líto,“ říká spisovatelka, kterou doplňuje její dcera Tereza. „Mě hlavně mrzí, že jsem ho neznala. O to hůř se mi chápe celá ta situace,“ říká mladá žena, která do knihy své matky přiložila také dopis pro své spolužáky. V rozhovoru se spisovatelkou Dorou Čechovou a její dcerou Terezou řešíme také vliv umění a psaní na zotavování nebo to, že každý má právo na svůj způsob truchlení. --- Kulturák Rozhovory s osobnostmi i rozbory kulturních fenoménů. To je Kulturák, podcast kulturní rubriky Seznam Zpráv, který moderuje Jonáš Zbořil. Poslouchejte na SZ.cz, Podcasty.cz a ve všech podcastových aplikacích. Jak se vám podcast líbí? O čem by se Jonáš měl se svými hosty bavit příště? Napište nám na audio@sz.cz. Nebo to tweetněte s hashtagem #Kulturak.

„Před každým svým filmem umírám strachy,“ říká Eva Toulová, jejíž romantické komedie pravidelně dostávají nejhorší hodnocení od diváků i kritiků. Letos měly premiéru dva její filmy: Krtkův svět a Deník Shopaholičky. Nový snímek režisérky Evy Toulové se jmenuje Deník Shopaholičky a vypráví o ženě posedlé slevami. „Po covidu a Ukrajině jsme ve zvláštní fázi zdražování úplně všeho. Nakupování a slevy jsou tématem pro mnohem víc lidí než dřív. I ti, co předtím rozpočet neřešili, to najednou řešit musí,“ myslí si Toulová, která má letos už druhou filmovou premiéru. Její předchozí snímek Krtkův svět vyprávěl o kontroverzním podnikateli Josefu Roušalovi, a podle kritiků se vůbec nepovedl. Podobné hodnocení má většina filmů režisérky, jejíž díla v hodnocení na databázi ČSFD málokdy vyšplhají nad deset procent. „Jsem povahou klidný člověk. Ale není to tak, že bych byla neprůstřelná. Pochybuju o sobě každým dnem,“ přiznává režisérka. „Jako autor do poslední chvíle pochybuju, umírám strachem, než si stoupnu před první diváky filmu. Ale tvoříte s tím, že to emoce přinese. To byl film hlavně měl dělat, takže se s tím musíte vypořádat. Teď jsem dostala otázku, jestli jsem se svým posledním filmem spokojená. Ne, já bych ho předělávala do konce života.“ Proč ve filmu přijala perspektivu kontroverzního podnikatele Roušala? Co říká na kritické ohlasy svých filmů? A kdy se vlastně zamilovala do filmařiny? Dozvíte se v posledním vydání podcastu Kulturák s Evou Toulovou. --- Kulturák Rozhovory s osobnostmi i rozbory kulturních fenoménů. To je Kulturák, podcast kulturní rubriky Seznam Zpráv, který moderuje Jonáš Zbořil. Poslouchejte na SZ.cz, Podcasty.cz a ve všech podcastových aplikacích. Jak se vám podcast líbí? O čem by se Jonáš měl se svými hosty bavit příště? Napište nám na audio@sz.cz. Nebo to tweetněte s hashtagem #Kulturak.

„Měl jsem šanci to zvrátit, ale hrál bych možná jako Řecko na Euru 2004,“ říká o své účasti ve hře Zrádci Marcell. Vítězství Mii bylo podle něj zasloužené. „Kdybych nakonec do ohně sáček hodil, spousta lidí by mi to vyčítala,“ uvažuje finalista televizní soutěže Zrádci, ale také hudebník a vystudovaný lékař. Těsně před koncem hry pojal podezření, že Mia je zrádkyně. Kvůli tomu, že nakonec své podezření nevyjádřil při poslední možnosti, sice prohrál hru, ale možná paradoxně nepřišel o sympatie diváků. „Nikdy nezapomenu na to, když jsem Miu poprvé viděl na nástupišti. Intenzivně potáhla z cigarety, dívala se do neznáma,“ vzpomíná Marcell na první setkání s policejní komisařkou Věrou, která ve hře zvolila identitu instruktorky jógy. Zpěvák naopak vsadil na autentičnost. Nic jiného si ostatně vzhledem ke své popularitě dovolit nemohl. „Žena mi doporučovala, abych si zapisoval, kdo jak hlasoval u kulatého stolu. Když jsem večer přišel do komnaty, byl jsem na sebe naštvaný, že to hraju z emoční stránky, místo abych vzal rozum do hrsti a držel se jedné z mála indicií, které máme. Všechno jsem si přečetl a znovu věděl, že Marek hlasoval pro Miu, Patrik na ni upozornil s Bárou,“ říká o své cestě k finálnímu podezření, že zrádkyní je Mia. V rozhovoru ale mluví i o své cestě ke kariéře hudebníka. Pro které stars psal písně? A jak se mu zpívala hymna před plným stadionem v Edenu? Poslechněte si Kulturák s Marcellem. --- Kulturák Rozhovory s osobnostmi i rozbory kulturních fenoménů. To je Kulturák, podcast kulturní rubriky Seznam Zpráv, který moderuje Jonáš Zbořil. Poslouchejte na SZ.cz, Podcasty.cz a ve všech podcastových aplikacích. Jak se vám podcast líbí? O čem by se Jonáš měl se svými hosty bavit příště? Napište nám na audio@sz.cz. Nebo to tweetněte s hashtagem #Kulturak.

Seriálový hit Netflixu jménem Stranger Things se vrací se svou závěrečnou řadou, v níž se definitivně proměnil v akční blockbuster. Nepřerostl seriál sám sebe? Hawkins už dávno není jen ospalé městečko uprostřed Indiany. A z kamarádské party Mikea, Willa, Dustina a Lucase vyrostli téměř dospělí mladíci. Seriál, který v roce 2016 pomohl nastartovat éru streamování, před pár dny zveřejnil první část své závěrečné sezóny. Z prvních dílů to vypadá, že ze slavného seriálu se stává akční blockbuster. „Jsme v dračákovském tažení. Otevře se brána, vyleze z ní příšera, jsou tu šílení vědci, které je potřeba vymlátit, nebo alespoň zavřít bránu,” popisuje s nadsázkou novou sezónu publicista Antonín Tesař. „Budování charakterů je tu těžší a pozvolnější.” Posunuli jsme se do astrálních sfér, většinu času v páté sérii trávíme v "obráceném světě" a místo osmdesátkových hitovek posloucháme štěkání automatické pušky M16. Přesto se tu řeší i niterné věci, i když spíš kosmeticky. Kolem vývoje příběhu Stranger Things 5 to ale vypadá jasně. „Will bude ústředí postava a půjde tu o sebepřijetí, o přijetí vlastních schopností, které mu umožní konečně se vypořádat se zlem,” myslí si Tesař. Podcaster a novinář Miroslav Harant je s vývojem nové série spokojen. I on, podobně jako Tesař, mluví o nových Stranger Things jako o příběhu boje dobra se zlem, který se neinspiruje jen osmdesátými lety a žánrovými klasikami od Stephena Kinga. „Je to Harry Potter pro generaci Z,” říká o seriálu Harant. „Začali jsme na Stranger Things koukat ve dvanácti letech - a teď, o deset let později, nás čeká to velké finále.” Hrdinové a hrdinky seriálu opravdu vyrostli, ale kam se vyvinuli? Co je teď trápí? A jak se za deset let od první sezóny Stranger Things změnila seriálová tvorba? Poslechněte si Kulturák o jednom z největších televizních hitů posledního desetiletí. --- Kulturák Rozhovory s osobnostmi i rozbory kulturních fenoménů. To je Kulturák, podcast kulturní rubriky Seznam Zpráv, který moderuje Jonáš Zbořil. Poslouchejte na SZ.cz, Podcasty.cz a ve všech podcastových aplikacích. Jak se vám podcast líbí? O čem by se Jonáš měl se svými hosty bavit příště? Napište nám na audio@sz.cz. Nebo to tweetněte s hashtagem #Kulturak.

„Pod tím náporem už jsme znecitlivěli,“ myslí si hudebník Denis Bango alias Fvck_Kvlt o současné atmosféře mezi mladými lidmi na Slovensku. Letos vydal desku Mŕtva revolúcia, z níž 17. listopadu hrál před zaplněným Václavským náměstím. Slovenský rapper Fvck_Kvlt se v hudbě nebojí politických proklamací ani kritiky současného systému. Hraní na výročí Sametové revoluce si podle svých slov užil. „Bylo zajímavé vnímat různé generace, cítil jsem, že nás spojuje oslavná nálada,“ říká v úvodu podcastu. Hudebník zároveň mluví o svém kritickém pohledu na kapitalismus: „Vnímáme ho jako garanci svobody, ale někdy se dostáváme do bodu, kdy kapitalismus bereme jako systém bez alternativ. Zapomínáme ho analyzovat, být vůči němu kritičtí.“ V rozhovoru Fvck_Kvlt komentuje i situaci na Slovensku. „Někdy mám pocit, že už jsme znecitlivělí. Části naší společnosti už jsou umrtvené tím každodenním náporem. Jeden den si popláčeme, druhý den už si řekneme: co už! Možná ale podle sebe soudím druhé,“ uvažuje rapper. „Uvědomuju si, že na někoho můžu působit i pokrytecky. Když jsem tvořil Mrtvou revoluci, bál jsem se, aby to nebylo jen prázdné gesto,“ připouští přemýšlivý muzikant, který otevřeně hovoří o vlastních pochybnostech. Nové album chce posluchače burcovat k větší politické představivosti i odvaze: „Mrtvá revoluce je vlastně věčně živá. Nemůžeme ji zabít. I prohraná revoluce vrhá stín revoluce nové.“ Není revoluce trochu děsivé slovo? Možná, že už se jeho význam vyprázdnil, oponuje Fvck_Kvlt, a jde hlavně o to, nebát se diskutovat a přemýšlet. Jaká slova ho frustrují víc? Třeba slušnost. „Ve společnosti a kultuře změnila slušnost jen málo věcí,“ myslí si Bango. „Je to způsob boje, který se přizpůsobuje tomu, proti čemu se bojuje.“ Naopak hudba podle Fvck_Kvlta dokáže změnit svět. Proč je lepší hrát s kamarády než s profesionály, kteří vám lezou na nervy? A jaké knížky má u postele? Poslechněte si rozhovor se slovenským rapperem Fvck_Kvltem. --- Kulturák Rozhovory s osobnostmi i rozbory kulturních fenoménů. To je Kulturák, podcast kulturní rubriky Seznam Zpráv, který moderuje Jonáš Zbořil. Poslouchejte na SZ.cz, Podcasty.cz a ve všech podcastových aplikacích. Jak se vám podcast líbí? O čem by se Jonáš měl se svými hosty bavit příště? Napište nám na audio@sz.cz. Nebo to tweetněte s hashtagem #Kulturak.

„Začátky jsou pro všechny přistěhovalce dost bolestivé. I o Vietnamcích se tradovalo, že neplatí daně a mají vysokou kriminalitu,“ říká rapper Anki v rozhovoru o svobodě i o tom, že doma je tam, kde je rodina. „Svobodu a demokracii jsme doma moc neřešili, my, co jsme přišli v devadesátkách, jsme ani neměli volební právo,“ říká Tran Viet Anh neboli Anki, rapper, který loni získal cenu Vinyla a 17. listopadu vystoupí na Václavském náměstí v rámci Koncertu pro budoucnost. Vystoupení bere nejen jako příležitost mluvit za minoritu. „Je to pro mě symbolické, protože jsem se tady rozhodl žít a mám úctu k místní kultuře. Říkám často, že tu chci být a že sem patřím. Zároveň můžu reprezentovat kulturu jinou. Vietnamská minorita má v téhle společnosti své místo. Je pro mě důležité reflektovat kulturní a sociální rozdíly, aby se lidi dokázali navzájem víc pochopit,“ říká Anki. Sám se narodil v Německu, později několik let žil i ve Vietnamu, kde zkoušel zapustit kořeny. V rozhovoru mluví také o zkušenosti vietnamských migrantů, kterou popsal ve svém letošním singlu První sníh. „Přicházeli jsme do Čech z Německa, když mi byly čtyři nebo pět let. Většinou lidi migrují za prací, nedostaneš povolení v jedné zemi, tak jdeš do jiné,“ vypráví Anki, jehož píseň inspirovaly příběhy starších přátel, kteří mají přechod hranic v živé paměti. „Jeden kamarád, který takhle přijel z Vietnamu, mi říkal, že to byla jeho první zkušenost se sněhem, který do té doby znal jen z televize. Tak jsem napsal antivánoční píseň o tom, že pro někoho je to Santa Klaus a padání sněhových vloček, a pro někoho je to přecházení z jedné země do druhé a brodění se sněhem, který jsi znal jen z amerických filmů,“ popisuje Tran Viet Anh. Má vietnamská komunita v Česku svou politickou reprezentaci? A co by Anki udělal, kdyby se stal ministerským předsedou? Nejen o tom v novém Kulturáku s rapperem, který vystoupí na Koncertu pro budoucnost. --- Kulturák Rozhovory s osobnostmi i rozbory kulturních fenoménů. To je Kulturák, podcast kulturní rubriky Seznam Zpráv, který moderuje Jonáš Zbořil. Poslouchejte na SZ.cz, Podcasty.cz a ve všech podcastových aplikacích. Jak se vám podcast líbí? O čem by se Jonáš měl se svými hosty bavit příště? Napište nám na audio@sz.cz. Nebo to tweetněte s hashtagem #Kulturak.

„Pořád ještě fotím na film,” říká herec Jiří Lábus, který nosí v kapse tlačítkový telefon a kompaktní foťák. Přesto se nedávno stal miláčkem Instagramu. V rozhovoru pro podcast Kulturák mluví o dabování, závislosti na technologiích i o tom, proč by se herci měli zajímat o politiku. „Internet mám jen kvůli programu kin a divadel,” přiznává Jiří Lábus. Herce, který sám sebe nazývá pesimistou, dokáže nadějí naplnit jen máloco. „Jsem optimistický, když vidím výborné divadlo. Vím, že ten večer najednou nebyl ztracený.” Do divadla se těšíval už od dětství a radost z dobrého kulturního zážitku ho nepřešla dodnes. „Každou sobotu jsem se nemohl dočkat, že půjdu na nějaké představení. Divadlem jsem žil. Herec jsem chtěl být od pěti let. Když mi bylo sedmnáct, přečetl jsem všechno od Dürenmatta,” říká Lábus, kterého trápí představa mladých lidí bez kultury. „Mám pocit, že dneska sítě všechno převálcují. Když jsem dřív jezdil tramvají, hodně lidí mělo knížku v ruce. Dneska mají většinou mobil.” Sám Lábus se ale na sítích nedávno také proslavil - třeba videem, ve kterém se ve stylu populární hračky mění na Labubuse. „To mi dělá moje manažerka,” přiznává herec. „Má proto cit. Vždycky mi zavolá, ať jí pošlu nějakou blbost. Tohle video vzniklo na společné dovolené na Korfu. Její děti řekly: Jé, hele, stoupni si sem, vy tě vyfotíme. Teprve pak jsem zjistil, u čeho stojím. Mělo to přes milion shlédnutí.” V rozhovoru mluví Jiří Lábus také o tom, proč by se herci měli zajímat o politiku. „Když hrajete Hamleta, musíte do něj vložit zkušenost ze současného světa. Hamlet touží po poznání pravdy. Herec, který ví, na čem stojí svět dneška, jak je to všechno hrozně vrtkavé, má myslím daleko lepší sdělení, než kdyby se o věci vůbec nezajímal.” Proč Jiří Lábus nikdy neviděl filmového Pána prstenů či Harryho Pottera? A jaká je nová komedie Milion, v níž hraje ovdovělého otce početné rodiny? Nejen o tom v novém Kulturáku. --- Kulturák Rozhovory s osobnostmi i rozbory kulturních fenoménů. To je Kulturák, podcast kulturní rubriky Seznam Zpráv, který moderuje Jonáš Zbořil. Poslouchejte na SZ.cz, Podcasty.cz a ve všech podcastových aplikacích. Jak se vám podcast líbí? O čem by se Jonáš měl se svými hosty bavit příště? Napište nám na audio@sz.cz. Nebo to tweetněte s hashtagem #Kulturak.

Hlad po sociální spravedlnosti, nebo nástroj na umlčování nepříjemných hlasů? Woke ovlivnilo svět v dobrém i ve zlém, nalevo i napravo. A každopádně nikam nemizí, myslí si hosté živého podcastu Kulturák z MFDF Ji.hlava. Woke. Slovo, které má původ v komunitě afroameričanů v USA a objevovat se začalo už před sto lety. Ale také výraz specifický tím, že ho často definují spíš lidé, kteří se vůči němu vymezují, myslí si publicista a autor podcastu Redneck Matěj Schneider. V debatě podcastu Kulturák z dokumentárního festivalu v Jihlavě vysvětluje, že woke nikam nemizí. Inspiruje totiž i Donalda Trumpa. „Nechci zabíhat do toho, jestli si americká pravice to, co označuje za woke hnutí, definuje férově a správně. Podle mě ne, ale klidně to nechme být. Rodící se trumpismus tvoří něco, co je zrcadlově podobné tomu, co kritizuje,“ myslí si Schneider. V debatě je zmíněn také festivalový dokument Knihovnice z amerického Texasu, kde vláda nařídila knihovnám z nabídky vyřadit přes osm set knih pojednávajících o homosexualitě, rasových otázkách nebo o procesu Roe vs. Wade, který se týkal zákazu potratů. Jak se woke projevilo v kultuře? Mělo vliv na oscarové ceremoniály i největší popové hvězdy. „Po prvním zvolení Donalda Trumpa vyšla Lady Gaga do ulic a fotila se s cedulí Love Trumps Hate,“ vzpomíná umělec Jakub Polách. „Všichni měli strašně silné proklamace další čtyři roky. Dneska už si všichni jedou svá turné a moc se nevyjadřují. Do tvorby největších mainstreamových hvězd to vlastně už moc neproniká.“ Polách popisuje hlavně „šaškárny“, které umělecká scéna předváděla, aby zachytila trend woke. Které kulturní okamžiky po sobě ale zanechaly pozitivní stopu? „Podle mě jde do téhle kategorie zařadit to, když Kendrick Lamar potupil Drakea,“ zmiňuje Matěj Schneider loňský spor, který napjatě sledovala celá rapová komunita. Kulminoval v Lamarově skladbě Not Like Us, která loni získala pět cen Grammy včetně těch za nejlepší song a nahrávku roku. „Lamar obviňoval Drakea z toho, že si afroamerickou kulturu přivlastňuje a trochu ji banalizuje a zneužívá pro svoje účely. Kendrick to vyhrál dost jednoznačně,“ uzavírá Schneider. Jaké zásadní momenty zažilo woke v Česku? Nejen o tom debatují Jakub Polách a Matěj Schneider v živém Kulturáku z MFDF Ji.hlava. --- Kulturák Rozhovory s osobnostmi i rozbory kulturních fenoménů. To je Kulturák, podcast kulturní rubriky Seznam Zpráv, který moderuje Jonáš Zbořil. Poslouchejte na SZ.cz, Podcasty.cz a ve všech podcastových aplikacích. Jak se vám podcast líbí? O čem by se Jonáš měl se svými hosty bavit příště? Napište nám na audio@sz.cz. Nebo to tweetněte s hashtagem #Kulturak.

Americké drama Medvěd, české odnože reality shows jako Hell’s Kitchen či Ano, Šéfe Zdeňka Pohlreicha. Pořady o vaření a seriály z restauračních kuchyní bývají konstantou televizní zábavy. Jak ovlivnily náš jídelníček? A jaká byla česká zvláštnost kulinářských pořadů? „Že se v nich objevují tak hojně celebrity,“ myslí si historik jídla Martin Franc, který o vaření debatuje ve speciálu podcastu Kulturák na festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě. „Dřív to bylo často i na úkor kvality. Vystupovali v nich lidi, kteří ve svém občanském životě třeba ani nikdy nevařili.“ Franc zmiňuje Hanu Hegerovou, Jiřinu Bohdalovou vařící čínu nebo Evu Pilarovou připravující kuřecí roládu. Televizní zábava spojená s jídlem se postupně vyvíjela, mezi jiným také s tím, jak se zlepšovala kvalita a dostupnost surovin na vaření, připomíná Franc. Kromě historického exkurzu debatující probírají i současné seriály jako americký Medvěd s Jeremy Allenem Whitem v hlavní roli. Podle publicistky Táni Zabloudilové měl na slavný seriál velký vliv Američan Anthony Bourdain, autor knihy Důvěrnosti z kuchyně. „Ukázal tu backstage se všemi problémy a s tím, co to obnáší, když chcete být šéfkuchař, jaký život vedete. Najednou všichni viděli další možnosti, že o jídle se dá mluvit způsobem, jakým se to do té doby nikdy nedělalo,“ vysvětluje Zabloudilová. Element dramatu ale do současné televizní zábavy o vaření může přinášet i jistá dekadence, která se s pojí s luxusní gastronomií. Při každém velkolepém odhalení jídla v reality show či dramatu z drahé restaurace může divák někde vzadu v hlavě pocítit, že „na druhé straně planety jsou lidi, kteří nemají co jíst. Z toho automaticky vzniká tenze,“ myslí si publicistka. Ovlivnily televizní pořady to, jak jíme, nebo je to naopak? Ve které zemi nejlépe vyprávějí příběhy o vaření? Poslechněte si jihlavský Kulturák na téma kuchyně a televize. --- Kulturák Rozhovory s osobnostmi i rozbory kulturních fenoménů. To je Kulturák, podcast kulturní rubriky Seznam Zpráv, který moderuje Jonáš Zbořil. Poslouchejte na SZ.cz, Podcasty.cz a ve všech podcastových aplikacích. Jak se vám podcast líbí? O čem by se Jonáš měl se svými hosty bavit příště? Napište nám na audio@sz.cz. Nebo to tweetněte s hashtagem #Kulturak.

Co všechno musí dělat ženy, které si vydělávají tvorbou obsahu pro dospělé? Co člověku taková práce bere, a co mu dává? Nejen o tom mluví Barbora Chalupová, režisérka filmu Virtuální přítelkyně, a Rosalinda, jedna z jeho protagonistek. Přes tři sta milionů uživatelů, každý den půl milionu nově příchozích, cituje statistiky webu OnlyFans režisérka Barbora Chalupová. „Zajímá je to i přesto, že máte spoustu dostupné pornografie zadarmo. Proč je ten obsah tak exluzivní a proč si za to lidé platí?” ptala se dokumentaristka podepsaná také pod filmem V síti, když se připravovala na snímek Virtuální přítelkyně. Ten zkoumá příběhy tří žen, které si vydělávají tvorbou obsahu pro dospělé. Snímek ukazuje, že web s dospělým obsahem není jen kompenzací sexuálních potřeb, ale také mezilidských vztahů. „Podařilo se mi navázat spoustu úzkých, jakoby pevných vazeb, ne tím, že bych muže manipulovala nebo jim slibovala, že se uvidíme, nebo že spolu jednou budeme,” vysvětluje jedna ze tří protagonistek snímku Virtuální přítelkyně, který byl premiérově uveden na festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě. „Spíš to bylo o nějaké otevřené komunikaci. Vlastně už je to na pomyslné zdravé hranici. Kam až může tenhle virtuální kontakt zajít?” ptá se Rosalinda. Co vlastně tvůrkyně jako Rosalinda na internetu prodávají? Virtuální přítelkyně ukazují, že zdaleka nejde jen o erotický nebo pornografický obsah. Co taková práce dělá s intimitou a jak posouvá hranice toho, co je neprodejné? „Pro mě je nejintimnější mé soukromí,” vysvětluje Rosalinda, která na OnlyFans dlouho vystupovala v masce zakrývající obličej. „Už tady nejsem jen sama za sebe. Mám syna, to je pro mě úplně nejintimnější. Dělala jsem to bez identity, což byla vlastně moje nejintimnější partie.” Proč věříme, že ženy, které pracují na OnlyFans, vydělávají miliony? A jaká je realita? Nejen o tom mluví režisérka a protagonistka filmu Virtuální přítelkyně v podcastu Kulturák natočeném na dokumentárním festivalu v Jihlavě. --- Kulturák Rozhovory s osobnostmi i rozbory kulturních fenoménů. To je Kulturák, podcast kulturní rubriky Seznam Zpráv, který moderuje Jonáš Zbořil. Poslouchejte na SZ.cz, Podcasty.cz a ve všech podcastových aplikacích. Jak se vám podcast líbí? O čem by se Jonáš měl se svými hosty bavit příště? Napište nám na audio@sz.cz. Nebo to tweetněte s hashtagem #Kulturak.

„Mantra úspěšného rappera se super károu je klišé,“ myslí si Tomáš Kučera z kapely 58G. V rozhovoru mluví o milostném songu z nové desky, feminismu, a samozřejmě i o fotbalu. „Poslední dobou už věci nejdou tak lehce, cejtím, že přešlapujeme na místě, nestíháme, každej jsme v jiným městě,“ rapuje Kučera na nové desce jihlavských 58 G nazvané Za 5 dvanáct. Jejím ústředním tématem je utíkající čas a rychle se měnící svět, ale i věci, které zůstávají jako konstanty: přátelství a vztahy. „Dospíváme. Já jsem se oženil, Roman Doktor čeká dítě, takže přirozeně stárneme a řešíme trošku jiné věci,“ vysvětluje náladu nové desky Tomáš Kučera alias TK27. „Zároveň je hudba pořád hlavní motor našeho přátelství, hlavní vášeň. Z toho materiálu jsem upřímně šťastný. Myslím, že je to naše nejlepší věc.“ Nová deska 58 G mění náladu s každým dalším trackem. Na Talk to Me Nice dělají TK27 s Doktorem ramena a zároveň vysekávají poklonu slovenské rapové legendě Otisovi z uskupení H16. Heatmap jak Kanté je triptych osobních vyznání, které jsou s každou další slokou temnější. A pak je tu milostný track Dvě strany mince. „Pojďme dát ven i tyhle emoce. Nemluvili jsme o tom, je to důležitá součást našich životů, pojďme ji nějak zpracovat,“ řekli si prý rappeři, než nahráli skladbu, v níž mluví o lásce ke svým partnerkám. Love song, podle slov TK27 nesmírně těžká discplína, zní v podání jihlavského tria jako pocta nejhlubšímu přátelství a věrnosti. Nic křečovitého v něm není. Kučera v rozhovoru také zmiňuje, že je nejspíš už dlouhé roky feminista, aniž by o tom věděl. „Ty principy a přemýšlení jsou pro mě přirozené. Asi jsem v tom byl vychovaný,“ vysvětluje. A naopak přiznává, že svět rapu je mu v dnešní době trochu nepříjemný. „Jsem z toho prostředí lehce otrávený. Mám pocit, že spoluformuje problém všech těch fenoménů, jako je Filip Turek. Ta mantra úspěšného rappera, který má super káru a flexí, je klišé,“ myslí si Kučera. „Vím, že spousta rapperů řeší vztahy, osobnější témata nebo toxickou maskulinitu. Ale nedělají o tom tracky. Nevím, do jaké míry se bojí, nebo to prostě není ta úspěšná formulka, která ti přihraje streamy a peníze,“ uvažuje TK27. Jak jde dohromady feminismus a fotbal? Co má společného rap a seriál Hra o trůny? A kdo určuje módu: fotbalisti, nebo rappeři? Poslechněte si Kulturák s TK27. --- Kulturák Rozhovory s osobnostmi i rozbory kulturních fenoménů. To je Kulturák, podcast kulturní rubriky Seznam Zpráv, který moderuje Jonáš Zbořil. Poslouchejte na SZ.cz, Podcasty.cz a ve všech podcastových aplikacích. Jak se vám podcast líbí? O čem by se Jonáš měl se svými hosty bavit příště? Napište nám na audio@sz.cz. Nebo to tweetněte s hashtagem #Kulturak.

„Děje se tolik strašných věcí, že člověk má jinou míru vnímání toho, co je zrůdné a co ne,” myslí si Nina Špitálníková, která právě vydala pokračování knižních rozhovorů s uprchlíky ze Severní Koreje. Dokážeme jejich příběhům ještě naslouchat? Jak se žije v Severní Koreji, nejuzavřenější zemi světa? Když Nina Špitálníková vydala první knihu rozhovorů s uprchlíky z tuhé totality, vzbudila nečekaný čtenářský zájem. Svědectví o životě v KLDR přitom vůbec nemuselo vzniknout. „Měla vyjít Severka, ale nestíhala jsem ji dopsat a bála se to říct nakladatelství,” přiznává Nina Špitálníková s poukazem na svou beletristickou knihu. Čtyři týdny předtím, než měla vyjít, nabídla spisovatelka nakladatelství jako náhradu první várku rozhovorů. „Asi nebudou nikoho zajímat,” myslela si tehdy. „Natáčela jsem je pro sebe.” První reakce čtenářů byly velmi pozitivní. Za jeden z největších kladů Svědectví Špitálníková považuje to, jak spojuje generace: „Mladší čtenáři už nemají tu přímou zkušenost, na extrémním případu totalitu dokážou nacítit.” Koreanistka Špitálníková se ale setkala i s kritikou. „Dostala jsem negativní recenzi, že severokorejské příběhy jsou málo smutné. Představila jsem si severokorejce, kterému říkám: Potřebuju víc slziček. To je podle mě obraz doby,” myslí si autorka. „Děje se tolik strašných věcí, že člověk má jinou míru vnímání toho, co je zrůdné a co ne.” Jaké jsou nové příběhy uprchlíků? Některé znějí povědomě. Jako bychom je znali i z naší společnosti. „Kdybychom si přečetli příběh Manželky a nevěděli, že je ze Severní Koreje, tak to nepoznáme,” popisuje Špitálníková rozhovor se ženou, která uprchla hlavně kvůli tomu, že ji manžel týral. „Spousta lidí kouká na severokorejce jako na roboty. Ale jsou to lidi, kteří mají často úplně stejné problémy jako my.” Špitálníková v rozhovoru zmiňuje i Palestince: „Když se podívám na to, co se děje v Gaze, tak jsem nešťastná. Jak můžou být lidé soucitní k jednomu národu a úplně necitelní k jinému? Dění v Gaze je horší, než co se děje běžnému severokorejskému občanovi.” Těsně před natáčením rozhovoru se Nina Špitálníková veřejně ohradila proti obchodním praktikám online antikvariátu Knihobot, kde se dají koupit i jinak neprodejné deníky ze Severní Koreje, které spisovatelka před lety nabízela přispěvatelům v rámci kampaně na Doniu. V průběhu několika dní se ale téma posunulo. Špitálníkové se začali anonymně ozývat zaměstnanci a brigádníci z Knihobotu, kteří si stěžovali na pracovní podmínky ve firmě. V kontaktu je s nimi i redaktor Seznam Zpráv Petr Švihel, který pro Kulturák říká: „Celková kultura v té firmě z toho, co jsem se zatím dozvěděl, nepůsobí úplně zdravě.” Zda se tu porušuje pracovní zákon, je podle něj ale sporné. Jak vážná je „kauza Knihobot”? A o čem vypráví pohádková kniha Niny Špitálníkové Tota lítá? Poslechněte si aktuální Kulturák. --- Kulturák Rozhovory s osobnostmi i rozbory kulturních fenoménů. To je Kulturák, podcast kulturní rubriky Seznam Zpráv, který moderuje Jonáš Zbořil. Poslouchejte na SZ.cz, Podcasty.cz a ve všech podcastových aplikacích. Jak se vám podcast líbí? O čem by se Jonáš měl se svými hosty bavit příště? Napište nám na audio@sz.cz. Nebo to tweetněte s hashtagem #Kulturak.

„Když jsem začínal, byl jsem jako mladý člověk z internetu pro politiky úplně cizí element. Dnes jsou ze všech politiků kolegové influenceři,“ vysvětluje youtuber Jan Špaček, proč chce po volbách skončit s politickými videi. „Politická situace je horší než kdykoliv dřív. Uráží se. Nemají se rádi. A já vím, že je to hlavně moje vina. Měl jsem se snažit víc,“ prohlásil Jan Špaček na videu z konce června. „Tiskovou konferenci“ svolal před pražský hrad. Obešla se bez jediného dotazu, pak najatý moderátor špatně zazpíval hymnu. Youtuber, který urazil Víta Rakušana, ukazoval znaménko na svém pozadí Andreji Babišovi a vyvedl z míry snad všechny další politiky na domácí scéně, se rozhodl, že po parlamentních volbách skončí s politickým obsahem. V rozhovoru pro Seznam Zprávy bez okolků hodnotí politické kampaně a snahu stran přiblížit se mladým voličům a predikuje výsledky voleb. Nejsmutnější prý bude Vít Rakušan. „Karma je zdarma. Asi si to zaslouží. Před čtyřmi roky byli smutní Piráti, tak teď se to vyváží,“ říká v podcastu Špaček. Dobře ovšem podle něj nedopadne ani současný premiér Petr Fiala. „V sázce je hrozně moc. Ale z jeho týmu jsem měl dojem, jako by už nechtěli nic moc vymýšlet,“ myslí si Jan Špaček, který měl s Fialou vyrazit na jeden z jeho výjezdů po republice, z něhož ale sešlo. „Mě to strašně zklamalo. Tak možná si tu prohru zaslouží. Taková apatie, neinvence, neambicióznost v prostředí, které by teď mělo být úplně na hraně a nejvíc makat.“ Mladý youtuber v Kulturáku kritizuje i úroveň dalšího online obsahu. Proč ho tak pálí videa, která točí Kovy? „Původně jsem se na jeho kritice trochu profiloval. Ukazoval jenom politický bizár, vlastně říkal implicitně, že politika je nesmysl,“ vysvětluje Špaček s tím, že on chtěl nabídnout jiný pohled. Jaký je Jan Špaček, když shodí masku Fabulací? Dělal sám někdy "bizár"? A co točil před politickými videi? Poslechněte si Kulturák, který se z laskavého podcastu výjimečně změní v hard talk! --- Kulturák Rozhovory s osobnostmi i rozbory kulturních fenoménů. To je Kulturák, podcast kulturní rubriky Seznam Zpráv, který moderuje Jonáš Zbořil. Poslouchejte na SZ.cz, Podcasty.cz a ve všech podcastových aplikacích. Jak se vám podcast líbí? O čem by se Jonáš měl se svými hosty bavit příště? Napište nám na audio@sz.cz. Nebo to tweetněte s hashtagem #Kulturak.

„Kafka nebyl lhostejný ke svému nitru ani vůči okolí. Potřeboval věci pojmenovávat. To máme společné,“ říká herec Josef Trojan. V rozhovoru mluví o filmu Franz, ale i o vlastních psychických problémech, egu či potřebě chvály. Do kin vstupuje nový film polské režisérky Agnieszky Holland - Franz. Snímek, který zkoumá život i odkaz jednoho z nejvýznamnějších evropských spisovatelů 20. století, bude za Polsko bojovat o Oscary. Josef Trojan v něm sehrál dvojroli herce Izáka Lövyho i alterego Franze Kafky. „Bylo nutné se ve filmu vydat do Kafkových románů. Vznikla taková surreálná rovina, kde vystupuji jako Josef K,“ vysvětluje herec. Jaký podle něj Kafka byl? „Nedokázal jsem ho jako člověka přečíst. Chvíli jsem s tím bojoval, ale v určitém momentu jsem se s tím smířil. Asi je dobré se k němu vracet v určitých fázích života,“ říká Trojan, který si nejvíc oblíbil Kafkovu korespondenci. „Dnes bychom řekli, že spamoval. Dokázal napsat tři dopisy za den jedinému člověku. Mileně Jesenské byl schopný napsat třeba dvanáct listů. Bezpochyby to byl člověk, který potřeboval psát.“ V rozhovoru mluví Josef Trojan i o svém syndromu podvodníka, kolísavém sebevědomí nebo o hospitalizaci, kterou popsal už v knize rozhovorů Jako by mě opustila všechna síla novinářky Lindy Bartošové. „Jenom vás postaví na nohy, dál ale musíte jít sám,“ popisuje herec měsíční pobyt ve stacionáři. „V momentě, kdy máte stavy, že jste to jen vy versus svět, který navíc vnímáte jako velmi nehostinné místo, asi se od něj musíte na chvíli oddělit,“ popisuje svou zkušenost Josef Trojan. Co mu pomohlo najít vlídnější vztah ke světu? A proč se snaží vyhýbat sociálním sítím? Poslechněte si Kulturák s jedním z protagonistů filmu Franz. --- Kulturák Rozhovory s osobnostmi i rozbory kulturních fenoménů. To je Kulturák, podcast kulturní rubriky Seznam Zpráv, který moderuje Jonáš Zbořil. Poslouchejte na SZ.cz, Podcasty.cz a ve všech podcastových aplikacích. Jak se vám podcast líbí? O čem by se Jonáš měl se svými hosty bavit příště? Napište nám na audio@sz.cz. Nebo to tweetněte s hashtagem #Kulturak.

Film K-pop: Lovkyně démonů boří rekordy hned na dvou frontách. Rychle se vyšvihl jak v žebříčku nejsledovanějších filmů Netflixu, tak v hudební hitparádě Billboard. Může být umění z tovární linky autentické? A záleží na tom? K-pop není jen zvuk, je to celý dokonalý balíček. Nabízí hity, tanec, fashion a promyšlený marketing i prezentaci. „Vzali všechny prvky globálního popu a narvali je do tří minut dokonalé písničky,“ vysvětluje korejský fenomén, který už pár let dobývá zbytek světa, hudební publicista Karel Veselý. Podle k-pop djky Sandry Burdové se čím dál oblíbenější žánr inspiroval elektronikou, latinem, R&B i rapem, a přidal k němu zcela novou úroveň perfekcionismu, který se projevuje jak u interpretů, tak u fanoušků. K-pop vyrůstá z průmyslové logiky. Kdo se chce stát hvězdou, musí projít tvrdým tréninkem, který často zabere i 14 hodin denně, tvrdí Burdová, která korejskou scénu bedlivě sleduje. „Agentury někdy nabírají budoucí členy k-popových uskupení podle vzhledu. Dovednosti doběhnou výcvikem,“ vysvětluje djka vystupující pod přezdívkou Chacha Girls. Interpreti musí být dostupní fanouškům a nehodí se, aby měli vztahy. Fanoušci jsou vůči nim na oplátku loajální a perfektně organizovaní. Když se pak k-pop dotkne politiky, začne to být zajímavé. „Pamatuji si, jak fanoušci skoupili lístky na Trumpův mítink a stadion pak zůstal prázdný,“ připomíná Karel Veselý. Film K-pop: Lovkyně démonů už představuje novou úroveň globální produkce. Vznikal totiž ve Spojených státech. Možná i proto snímek, který momentálně dominuje žebříčku Netflixu i hitparádě Billboard, nabízí také mírnou sebekritiku. „Možná že ten neustálý drill není úplně dobrý nápad,“ vysvětluje Karel Veselý motivy filmu, jehož hrdinky se nikdy nedokážou zastavit. Podle Sandry Burdové Lovkyně démonů tematizují i roli fanoušků: ve filmu se od líbivého hitu Soda Pop přechází k temnější skladbě Your Idol, kde kapela otevřeně zpívá o tom, že má publikum pod kontrolou. „Je tam vidět, jak snadno se může obdiv změnit v posedlost a jak málo prostoru zůstává pro kritiku,“ uzavírá. Jak moc se K-pop liší od současného západního popu? A převálcuje ho? Poslechněte si podcast Kulturák s Karlem Veselým a Sandrou Burdovou. --- Kulturák Rozhovory s osobnostmi i rozbory kulturních fenoménů. To je Kulturák, podcast kulturní rubriky Seznam Zpráv, který moderuje Jonáš Zbořil. Poslouchejte na SZ.cz, Podcasty.cz a ve všech podcastových aplikacích. Jak se vám podcast líbí? O čem by se Jonáš měl se svými hosty bavit příště? Napište nám na audio@sz.cz. Nebo to tweetněte s hashtagem #Kulturak.