Nacisté

Během druhé světové války, za mrazivého lednového rána roku 1942, se v luxusní vile v berlínské čtvrti Wannsee sešlo 15 vysoce postavených nacistických představitelů. Nepřišli se hádat, diskutovat ani navrhovat alternativy. Přišli koordinovat genocidu. Schůzka vedená Reinhardem Heydrichem, jednou z nejobávanějších postav nacistického režimu, vytvořila rámec pro to, co nacisté nazývali „konečným řešením židovské otázky“ — eufemismem pro plánované vyhlazení všech Židů v Evropě. V době Konference ve Wannsee si masové popravy prováděné Einsatzgruppen na místech jako Babyn Jar a Kamjanec-Podilskyj již vyžádaly desítky tisíc obětí. Pro nacistické vedení však byla tato metoda považována za neefektivní. Potřebovali systematičtější a průmyslově organizovaný přístup k masovému vraždění. V chladném byrokratickém jazyce muži ve Wannsee diskutovali o jízdních řádech vlaků, plánech sterilizace a o tom, kdo bude považován za Žida. Nemluvili o zabíjení, ale o „evakuaci“ a „přesídlení“. Nikdo nevznesl námitku. Během několika týdnů začaly fungovat první plynové komory v Bełżci a Sobiboru. Krátce poté následovala Treblinka. Během jediného roku zemřely miliony lidí. Toto video sleduje děsivé plánování a smrtící důsledky Konference ve Wannsee. Zároveň ukazuje, co se stalo mužům, kteří tehdy seděli v místnosti — mnozí uprchli, někteří padli ve válce, jiní byli popraveni nebo spáchali sebevraždu. Eichmann uprchl do Argentiny, ale později byl dopaden a souzen v Jeruzalémě. Heydrich byl zabit v Praze. Bühler, Lange i Schöngarth nakonec zemřeli. Konference ve Wannsee nám připomíná, že genocidu nemusí organizovat pouze ozbrojená monstra, ale také vzdělaní muži s tituly, pery a jídelními lístky. || Vypravěč: Luboš Novák

Hermann Fegelein byl vysoce postavený důstojník Waffen-SS, jehož kariéra byla definována rychlým vzestupem v nacistické hierarchii a účastí na rozsáhlých represivních operacích během druhé světové války. Narodil se v roce 1906 a díky svému jezdeckému talentu vstoupil v roce 1933 do SS, kde později dohlížel na jezdecký výcvik a organizaci jezdeckých disciplín pro berlínské olympijské hry v roce 1936. Po německé invazi do Polska v roce 1939 převzal velení nad jednotkou SS Totenkopf Reiterstandarte. Jeho jednotka měla za úkol potlačovat odpor, což zahrnovalo systematické zaměřování na polskou inteligenci, včetně učitelů, lékařů a místních představitelů. V prosinci 1939 byl jeho pluk zodpovědný za smrt přibližně 1 700 lidí v Kampinoském lese. Během operace Barbarossa v roce 1941 byly Fegeleinovy jezdecké jednotky nasazeny při „protipartyzánských“ operacích v Bělorusku a na Ukrajině. V Pripjaťských močálech jeho síly provedly „očistu“ židovského obyvatelstva. Oficiální hlášení z tohoto období uvádějí, že zatímco Fegeleinova jednotka utrpěla minimální ztráty, zaznamenala smrt přibližně 16 000 osob, což naznačuje, že operace byly zaměřeny především proti civilistům. Do roku 1944 se Fegelein stal součástí vnitřního kruhu Adolfa Hitlera jako spojovací důstojník, přičemž jeho postavení dále posílilo manželství s Gretl Braunovou, sestrou Evy Braunové. Když se však vojenská situace v dubnu 1945 zhoršovala, Fegelein opustil své stanoviště v berlínském bunkru. Dne 27. dubna 1945 byl zadržen bezpečnostními složkami ve svém soukromém bytě, kde měl u sebe hotovost a cennosti. Ve stejné době obdržel Hitler zprávy o neautorizovaných mírových jednáních Heinricha Himmlera se západními Spojenci. Fegelein byl následně zbaven hodnosti a postaven před vojenský soud vedený Wilhelmem Mohnkem. Navzdory žádostem o milost byl 28. dubna 1945 v zahradě Říšského kancléřství popraven. || Vypravěč: Luboš Novák

Tento dokument zaměřený na odvetu v Beisfjordu patří mezi nejtemnější a nejméně známé válečné zločiny spáchané na norské půdě během druhé světové války. Poté, co nacistické Německo napadlo Norsko 9. dubna 1940, se země proměnila ve strategickou vojenskou zónu. Silnice, železnice a opevnění byly budovány ve vysokém tempu a k dokončení těchto rozsáhlých projektů se německé úřady spoléhaly na nucenou práci. Tisíce válečných zajatců a politických vězňů z okupované Evropy byly za brutálních podmínek transportovány na sever. Mezi nimi byli i jugoslávští vězni, z nichž mnozí byli Srbové deportovaní z Nezávislého státu Chorvatsko v roce 1942. V červnu 1942 dorazilo přibližně 900 jugoslávských vězňů poblíž Narviku a bylo donuceno pochodovat do tábora Beisfjord. Podmínky byly od začátku katastrofální: přeplněné baráky, hladové příděly, nemoci, neustálé násilí a systematické zneužívání ze strany příslušníků SS a norských kolaborantů. Tyfus se rychle šířil, ale místo poskytnutí lékařské péče úřady rozhodly o likvidaci vězňů. Dne 18. července 1942 bylo zabito 287 nemocných a vyčerpaných vězňů. Někteří byli donuceni vykopat si vlastní hroby, než byli zastřeleni. Jiní byli upáleni zaživa v ošetřovnách zapálených strážemi. Proti těm, kteří se pokusili uniknout plamenům, byly použity kulomety. Zabíjení probíhalo organizovaně a systematicky za účasti německých i norských stráží. Masakr v Beisfjordu byl součástí širšího systému nucené práce a represí v okupovaném Norsku, kde zahynuly tisíce jugoslávských vězňů. Po válce bylo několik příslušníků SS vydáno do Jugoslávie, odsouzeno za válečné zločiny a popraveno. Tato odveta zůstává silnou připomínkou nacistické brutality, kolaborace a lidské ceny okupace. || Vypravěč: Luboš Novák