Nacisté

Druhá světová válka začala 1. září 1939, kdy Německo napadlo Polsko. V následujících měsících Adolf Hitler obrátil svou pozornost na západ. 10. května 1940 německé síly zaútočily na Belgii, Nizozemsko a Francii v koordinovaném tažení. Během několika týdnů padlo Nizozemsko, Belgie se vzdala 28. května a koncem června byla poražena i Francie. Západní Evropa se tak ocitla pod Hitlerovou kontrolou a Belgie byla podrobena tvrdé německé okupaci. Kapitulace Belgie vytvořila mocenské vakuum, které rychle zaplnili zástupci Německa. Král Leopold III. zůstal v zemi v domácím vězení, zatímco belgická vláda uprchla do Londýna a vytvořila exilovou vládu. V Bruselu se usadila německá vojenská správa, která vládla společně s belgickou státní správou. Od prvních dnů okupace začaly německé úřady přetvářet belgickou společnost. Zakázaly politické svobody, cenzurovaly tisk a uvalily přísná omezení. Mezi nejvíce postižené patřili belgičtí Židé, kterých bylo mezi 65 000 a 70 000. Většinou se jednalo o přistěhovalce nebo uprchlíky bez státní příslušnosti z Polska, kteří po první světové válce hledali bezpečí v Belgii. Jejich naděje na útočiště se rychle rozplynuly. Němci zavedli protižidovská nařízení, zabavovali podniky a majetek, vylučovali Židy z veřejného života a postupně je vyčleňovali ze společnosti...

"Život nehodný života" a nacistické zrůdné plány. Povraždit chtěli nejen "méněcenné rasy", ale i nevyléčitelně nemocné a dokonce práce neschopné starce. Tajný program probíhal nedaleko za našimi hranicemi až skoro do konce války. Jak dopadl hlavní zločinec?

Na podzim roku 1939, kdy nacistické Německo utahovalo svou kontrolu nad okupovaným Polskem, se lesy u vesnice Palmiry staly tichým svědkem jedné z nejvíce systematických kampaní politických vražd prováděných během druhé světové války. Stovky mužů a žen — politici, profesoři, sportovci, novináři, učitelé, kněží a členové polského podzemí — byly odváženy z přeplněných varšavských věznic pod záminkou převozu. Místo toho byli zavlečeni do lesa, postaveni na okraj předem vykopaných jam a v naprostém utajení zastřeleni. Mezi lety 1939 a 1941 bylo tímto způsobem popraveno téměř 1 700 lidí. Palmiry se staly jedním z nejznámějších míst hromadných poprav v okupovaném Polsku — místem, kde se naplno odhalil skutečný cíl nacistické okupační politiky: zničení polské elity a umlčení jakéhokoli potenciálního odporu. Oběti pocházely ze všech oblastí kulturního, politického i společenského života — šlo o promyšlený pokus zbavit národ těch, kteří by mohli vést, inspirovat nebo organizovat odpor...

Johann Baptist Reichhart se narodil 29. dubna 1893 v malé osadě Wichenbach poblíž města Wörth an der Donau, které bylo tehdy součástí Německé říše. Jeho rodina měla jedinečné a ponuré povolání. Již osm generací před ním pracovali jeho předkové jako popravčí. Byla to práce, která Reichhartovy izolovala od společnosti, ale také jim zajišťovala obživu a určitý oficiální status, který měl jen málokdo. V roce 1902, když Johannovi nebylo ani 10 let, mu zemřel otec a na jeho výchovu zůstala jen matka. Po absolvování základní školy se vyučil řezníkem. Když v létě 1914 vypukla první světová válka, byl odveden do německé armády a sloužil jako voják. Stejně jako mnoho jiných mladých mužů jeho generace zažil hrůzy zákopové války, ale přežil a byl svědkem zániku Německé říše. Po skončení války v roce 1918 se Německo stalo republikou. Stará monarchie zmizela a nová demokratická Výmarská republika se potýkala s hospodářskou krizí, politickým násilím a ztrátou národní hrdosti. Reichhart se vrátil do civilního života a pokusil se provozovat řeznictví. Oženil se a měl tři děti. Na počátku 20. let však hyperinflace a hospodářská krize zničily nespočet malých podniků a on nebyl výjimkou. Neschopný uživit se, hledal jiné způsoby, jak podporovat svou rodinu...

Hrůzy nacistických vyhlazovacích táborů povstaly z daleko méně nápadného programu likvidace nepohodlných lidí. Původní plány počítaly s nenápadným vražděním na jinak docela romantických místech.