Procento Miloše Čermáka

Navrhoval jsem lavičku v Central Parku nebo zastrčený bar někde na Manhattanu. Ale Janek Rubeš nakonec domluvil, že jsme mohli natáčet tenhle podcast na střeše České národní budovy na 73. ulici na Upper East Side. Což se nakonec ukázalo jako velmi dobrý nápad, a to minimálně ze dvou důvodů. Za prvé: symbolicky jsme zůstali aspoň nohama na domácí půdě, protože sice jsme se setkali v New Yorku, ale mluvili jsme taky hodně o Česku a o Praze. A za druhé: jakkoli se “kluk z Prahy” Janek Rubeš proslavil tím, že ukazuje turistům, co všechno se může při turistické návštěvě Česka pokazit a na co by si měli dávat pozor, tak vemte klidně jed na to, že má Prahu i Česko rád.  Ostatně když je řeč o podvodných taxikářích či směnárnících, tak vždycky podotýká, že se svým kolegou věnují mnohem víc času i energie naopak tomu, aby ukázali, co všechno v Praze naopak funguje a stojí za vidění. Jejich Honest Guide by měl být pro každého turistu povinnou četbou. A asi to tak i je, máme-li soudit podle toho, jak jsou jejich videa například na YouTube populární a sledovaná. Samozřejmě jsme o tom mluvili. A taky o tom, jak Janek Rubeš přišel k polovičnímu otčímovi v New Jersey nebo jak slaví vánoce s tamními příbuznými. Dárky jim nosí stejně jako v Česku Ježíšek, nikoli Santa Claus. Což zdůrazňuji úmyslně, protože na toto téma máme v podcastu lehce vyhrocenou debatu. Ale jinak byl náš rozhovor milý a přívětivý, asi jako mimořádně teplý a slunečný podzim, na který jsme v půlce listopadu měli v New Yorku štěstí. Střechu České národní budovy, kde sídli jak náš konzulát, tak České centrum, jsme pomyslně zahřáli pár hodin předtím, než se tu konala oslava k připomenutí 17. listopadu. A kde jinde oslavit svobodu, než v Americe na střeše? Přeju vám příjemný poslech.

Děláme to automaticky a bezmyšlenkovitě. Nejčastěji mobilem, samozřejmě. Někdy si výsledek ani neprohlédneme, jindy ho vystavujeme na sociálních sítích. A chceme za to lajky. Ano, řeč, je o focení. Odhaduje se, asi velmi nepřesně, že za rok uděláne celosvětově zhruba 1500 miliard fotek. To je přibližně stejně, kolik podle jiných odhadů lidé udělali od vynálezu fotografie do uvedení iPhonu na trh v roce 2007. A do třetice, jiný odhad zase říká, že za dvě minuty dnes udělají lidé víc fotografií, než bylo vyfoceno za celé 19. století. A přesto, fotografování má v sobě kouzlo, kterému lidé stále podléhají, říká fotograf Kamil Rodinger. Profesionálním focením se stále živí, byť je to těžké. Média a žurnalistika jsou v krizi, klesá poptávka i po fotografování na zakázku. Lidé mají pocit, že dnes fotoaparáty a telefony fotí samy. Do jisté míry, v úzkém technickém slova smyslu, mají částečně i pravdu. Byť fotografování samozřejmě není jen o technické dokonalosti, ale je zároveň komplexním řemeslem i uměním . Co neklesá, je touha lidí se fotografovat naučit. Takže Kamil Rodinger více než deset let fotku učí a vede kurzy. Dříve v Institutu digitální fotografie, dnes takzvaně na vlastní triko. Na nezájem si nemůže stěžovat, jak během rozhovoru několikrát z pověrčivosti potvrdil zaklepáním na stůl ve studiu. Letos bylo Kamilu Rodingerovi šedesát, což se obešlo bez velké oslavy, ale i tak je to příležitost se za profesním životem ohlédnout. Známe se více než třicet let. Můj vztah ke Kamilovi je trochu speciální i v tom, že jsem s ním jako s fotografem jezdil po roce 1990 na svoje vůbec první časopisecké reportáže. To budete muset v podcastu přetrpět: bohatýrské vzpomínky dvou starců na doby divokého mládí. O tom všem jsme spolu mluvili: koho Kamil vyfotografoval a koho naopak nikoli, byť třeba chtěl, a dnes už ti lidé nežijí. Koho má chuť dnes fotit a ještě žije. A mluvili jsme i o tom, že ne vždy se v životě daří. A že když byla těžší doba a Kamil Rodinger si chtěl udržet vlastní ateliér, musel nějaký čas například i rozvážet nákupy na Rohlíku anebo dělat malíře pokojů. Když fotku milujete, není co řešit. Přeju příjemný poslech.

Známe se dlouho, a kdybych měl říct, kde jsme se nejčastěji setkávali, tak to bylo asi na různých konferencích. A to zase tak často na konference nechodím. Z čehož by mohou plynout, že Josef Šlerka bývá na všech, ale to asi taky nebude pravda. Byť sám říká: s blížící se padesátkou se asi čím dál víc považuju za akademika. Vystudoval filosofickou fakultu a dlouhou dobu tam působí jako učitel. Docenturu zatím nezískal, a docela hodně jsme o vysokoškolském mikrokosmu v našem rozhovoru mluvili. Ne úplně pozitivně. Takže po tomhle podcastu se už docentem nestanu stoprocentně, říká snad s velkou nadsázkou Josef Šlerka. Svůj život dosud dělil právě mezi akademický svět a startupy. Byl například analytikem společnosti Socialbakers, pracoval pro ni v pražském Karlíně i v německém Mnichově. Zároveň o fenoménu sociálních sítí přednášel právě na filosofické fakultě, kde rozvinul studia takzvaných nových médií. Čtyři roky byl ředitelem Nadačního fondu nezávislé žurnalistiky, který mimo jiné hodnotí důvěryhodnost českých médií, a některá média zároveň finančně podporuje. Ne moc, ale ani ne úplně málo, podle Šlerky rozdělí ročně asi 8 až 10 miliónů korun. O tom, jak to funguje a co to obnáší, jsme samozřejmě taky mluvili. A taky o vinylových deskách, filmu Matrix a chybějící styčných plochách. Ano, původně jsme se sešli proto, že budeme mluvit o umělé inteligenci. Oba nás fascinuje. Ale nakonec z toho bylo hodinové povídání skoro výhradně o jiných věcech. Ale i tak jsme se stačili shodnout na tom, že to, co kolem AI prožíváme, je revoluce. Avšak jak Josef Šlerka říká, její specifikum je v tom, že spousta lidí si téhle revoluce možná nevšimne. Nebo jim to bude dlouho trvat. Točili jsme s Josefem Šlerkou podcast po druhé, poprvé to bylo v době nejtvrdších covidových lockdownů. Natočíme někdy v budoucnu ještě třetí podcast? Nedá se to vyloučit. Ale stejně tak je možné, že místo nás dvou si budou po třetí povídat už dobře natrénovaní inteligentní chatboti. Tentokrát ještě ne. Takže omluvte chyby a přeřeknutí, jsou lidské.  Hezký poslech.

Přišla do studia s vlčím mákem na prsou. “Občas si ho beru, když mám pracovní jednání,” řekla Miroslava Pašková s úsměvem. Zakladatelka neziskové organizace Vlčí máky se před deseti lety rozhodla, že bude pomáhat válečným veteránům. Zní to trošku divně, že ano? V zemi, která nevede a ani v historii nevedla moc válek. On je to trochu omyl. Technicky máme v Česku zhruba 15 tisíc válečných veteránů. Jejich status je definovaný zákonem, v zásadě jde o bývalé profesionální vojáky, kteří od devadesátých let působili v různých misích. Od Iráku až po Afghánistán. Ne všichni, ale část z nich se v civilním životě potýká s problémy a potížemi. Miroslava Pašková má ambici jim v tom pomáhat. Z jednoduchého důvodu. Protože si to zaslouží. Sympatická mladá žena, která má dva akademické tituly, to bere jako samozřejmost. Moc ji nezajímá, jak válečné veterány definuje zákon. Mimochodem, ten je poměrně přísný a důsledný. Paradoxně i přesto, že když už někdo status válečného veterána na základě zákona dostane, tak mu to stejně prakticky žádné výhody či úlevy nepřinese. Platí však i to, že o konkrétní výhody většina veteránů nestojí. Spíš by ocenili, kdyby věděli, že si jich společnost váží a že si uvědomuje, že jsou lidmi, kteří mají odvahu a kteří byli ochotni riskovat život za vlast. Ano, zní to možná pateticky, ale zároveň je to takto jednoduché. I proto Miroslava Pašková nerozlišuje, jestli jde o bývalé vojáky, anebo třeba policisty či hasiče. Její spolek chce pomáhat všem, kteří to potřebují. O tom jsme mluvili v podcastu. Jak se k problematice veteránů dostala, a co s tím mají společného Facebook či Twitter. Že už jako malá holka si radši hrála s kluky na vojáky a proč po mámě požadovala, aby jí šila maskáčové sukně. Proč si váží hrdinství a obdivuje lidi, kteří chtějí dobrovolně sloužit v armádě. V tom posledním jsme se mimochodem neshodli: já jsem z generace, která vyrostla a někdy ještě povinně sloužila armádě s přívlastkem lidová, profesionální vojáky jsem moc neměl rád a ve volnomyšlenkářských devadesátých letech jsem k armádě už vztah nezískal. Ale vážím si lidí, kteří mají odvahu a odhodlání za vlast bojovat nebo i riskovat život. A chápu, že jsme se po třech desetiletích naivního globalismu ocitli v mezinárodně politické situaci, kdy obrana vlasti a armáda jako taková mají najednou jiný patos než dřív. Rozhovor s Miroslavou Paškovou mě bavil i proto, že to bylo setkání dvou světů, které mají jinou životní zkušenost, ale asi stejné ideály a stejný pohled na svět. Stále věřím, že válka na Ukrajině je jen epizodou a připomenutím světa, který snad už brzo bude patřit minulosti. Věřím tomu a přeju si to, ale to samozřejmě nestačí. Každopádně si koncem října koupím vlčí mák a 11. listopadu si připomenu lidi, kteří mají větší odvahu a méně cynismu než já. Možná to uděláte taky. Každopádně vám přeju příjemný poslech.

Neexistuje, že něco nejde, říká muž, který v necelých třiceti vybudoval firmu nabízející online zprostředkování brigád v Česku. Michal Harásek chtěl být jako kluk automobilovým závodníkem. Když se byl zeptat na místo v týmu, řekli mu, že si nejdřív musí sehnat milión korun. Mysleli si, že ho tím odradí. A pak se divili, když velkou část této sumy opravdu sehnal. “Nikdo mi neřekl, že to nejde,” usmívá se. Jak coby neznámý kluk z Brna peníze od sponzorů získal? Podobně jako jiní. Napsal žádosti šéfům či majitelům firem. Obvykle zájemci napíšou desítky, ti urputní stovky mailů. Michal Harásek jich rozeslal osmnáct a půl tisíce. “I proto nemám v podnikání strach, že mi někdo ukradne nějaký nápad. Lidi si většinou myslí, že jsem blázen,” říká. Studoval ekonomii na Masarykově univerzitě. Ale protože už tehdy podnikal, dokonce v africkém Kongu, a v prvním ročníku měl díky tomu hodně absencí, zašel si na studijní oddělení požádat o individuální studijní plán. Řekli mu, že si musí vybrat, jestli chce studovat, nebo dělat něco jiného. Rovnou jim odpověděl, že už vybráno má, a podepsal žádost o ukončení studia. Od roku 2017 buduje firmu Tymbe. Ta nabízí online zprostředkování brigád. Jak pro ty, kteří je poskytují, tak pro ty, kteří chtějí pracovat. Jak to funguje a proč je sledování nabídky a poptávky něco jako barometr toho, jak se Česku ekonomicky daří? Mluvili jsme o tom. I o tom, proč to, že průměrný věk zájemců o brigády roste, není moc dobrá zpráva. Zeptal jsem se i na další věci: proč 40 procent lidí, kteří vyzkoušejí brigádu u pokladny v supermarketu, končí nejpozději po třech směnách. Nebo jaká specifika má podnikání právě v Kongu. A samozřejmě také na to, o jakou brigádu je dnes v Česku největší zájem. A proč to ani zdaleka není ta nejlépe placená. Přeju příjemný poslech.

Jak se pozná dobré kimči? Jednoduše, musí vám chutnat. Což je asi největší problém této epizody podcastu. Protože o kimči budeme pouze mluvit. Zato s člověkem, který ho snad umí opravdu dobře a pro kterého se právě kimči stalo cestou k budování úspěšné firmy.  Martin Kudera je přitom podle svých slov kluk od počítače. Narodil se v roce 1990, ale protože vyrůstal v rodině programátora, měl svůj počítač ještě dřív, než začal chodit do školy. Brzy se naučil programovat a objevil v sobě touhu podnikat. Takže i v tomhle byl napřed a první peníze vydělal už na střední škole. A protože v tom byl docela úspěšný, logicky neměl moc času, a s vysokou školou to už moc nevyšlo. Ale nikdy toho nelitoval. Jak říká, do roku 2020 se mihnul v různých byznysech, většinou startupech a technologických firmách. Jenže pak přišel covid a s ním nová kapitola. Tedy již zmíněné kimči. Firma Živina, kterou založil s manželkou a její sestrou, se týká druhé vášně Martina Kudery. A tou je jídlo. Konkrétně pochoutky a lahůdky, případně můžeme říct ochucovadla. Prostě takové ty věci ve skleničkách, které ozdobí stůl a potěší chuťové buňky. Jak se buduje taková firma v době pandemie? A co má nebo může mít společného jídlo s technologiemi, případně startupovou mentalitou? Plus ještě jedna delikátní otázka, kterou jsem ovšem řešil už s více hosty. Když podnikáte s manželkou či partnerkou, co spíše přežije? Váš vztah? Nebo společný byznys? A může přežít obojí? Zeptal jsem se. Přeju příjemný poslech.

Do hry zvané bitcoin nastoupil Martin Kuchař celkem pozdě, až v roce 2017. Mladý muž s maturitou ze stavební průmyslovky, nedostudovanou architekturou a dostudovanou informatikou měl vždycky blízko k moderním technologiím. A těm se v té době věnoval i profesně. Víceméně náhodu se mu tehdy během jediného týdne zmínilo několik lidí, včetně jeho vlastní ženy, o nové měně, která se dá těžit na počítači. A protože to bylo v Ostravě, kde k těžbě bylo vždycky blízko, pustil se do toho. Což říkám samozřejmě s velkou nadsázkou a zjednodušeně. Dnes se kolem bitcoinu točí Martinu Kuchařovi svět. Tedy myšleno ten pracovní. Společně s bratrem začali pořádat konferenci Chaincamp. A byť to bylo během covidu, tedy za ztížených podmínek, zjistili, že pořádají největší neanglickou konferenci o bitcoinu na světě. Teď se rozhodli pro ještě větší sousto a v červnu pořádají v letňanském veletržním areálu konferenci Prague BTC. Ta má ambici být a asi také bude největší bitcoinovou konferencí v Evropě. Trochu bere radost jen to, že takzvané kryptoměny dnes neprožívají úplně veselé a optimistické časy. Jak je to konkrétně s bitcoinem? O tom se bude mluvit v Praze. Hvězdným řečníkem je byznmen a velký bitcoinový evangelizátor, Američan Michael Saylor. Konkrétně o něm, ale obecně o bitcoinu jsem samozřejmě mluvil s Martinem Kuchařem v podcastu. Stane se bitcoin v budoucnu skutečnou měnou? A jsou země, kde tak funguje už dnes? Uslyšíte. A taky proč kryptoměny vadí vládám, a to jak autoritářských, tak i demokratických zemí. Kolik bitcoinů se v jeho nedlouhé historii definitivně ztratilo? A kolik je utajených bitcoinových miliardářů, jejichž jméno jsme nikdy neslyšeli? Ne na všechny tyto otázky se dozvíte odpověď. Ale zeptal jsem se. Přeju příjemný poslech.

Hodně o něm vím: že založil úspěšnou firmu, která “prodává” řečníky firmám a korporacím. Že vymyslel akci “Týden inovací”, která by Česku mohla pomoct do elitního klubu malých zemí, které pochopily, že velkým můžou konkurovat jen tím, že budou chytré. Nebo že je mladším bratrem ekonoma a spisovatele Tomáše Sedláčka. Ale co jsem nevěděl, je to, že kromě podnikání či psaní taky dělá sochy. Ta poslední ztvárňuje rodící ženu, která má mezi roztaženýma nohama vyplazený jazyk, po němž jede tank. Značka je nejistá, mohl by to být německý Leopard nebo americký Abrams, říká Lukáš Sedláček. Mluvili jsme mimo jiné o jeho novém projektu, lépe řečeno novějším než již dva zmíněné, a tím je firma Poetizer. Založil ji s manželkou někdy v roce 2017, a to s globálními ambicemi. Chce dobývat trh, na který se ovšem obvykle technologické startupy nesoustředí. Tedy na sdílení a vydávání poesie. Ano, v 21. století se stále čte a píše poesie, a Lukáš Sedláček má k dispozici průzkumy, které říkají, že tenhle zájem nemá zas tak málo lidí. Ve Francii je to skoro každý pátý dospělý, v Americe každý osmý. A spousta těchto lidí má ambici vydat svou vlastní poezii na papíře. Poetizer jim to dnes už umožňuje. Lukáš Sedláček napsal svou první báseň v devíti. Byla pro spolužačku, a jestli to byl plán, jak se jí zalíbit, tak nevyšel. Já si svou první báseň nepamatuju, ale tu momentálně poslední jsem napsal cestou do studia na rozhovor právě se zakladatelem Poetizeru. Zdálo se mi to vhodné. Je to limerik, má oblíbená básnická forma, zcela nevážná a bez literárních ambicí. I tak jsem svůj limerik Lukášovi v podcastu na začátku zarecitoval. Byl ostatně o něm. Všem opravdovým milovníkům poesie se předem omlouvám. A samozřejmě, přeju dobrou zábavu.

Potřebujete peníze? To může být problém. Avšak v případě, že víte, co s těmi penězi udělat, a myslíte si, že by to mohlo zajímat i další lidi, řešení existuje. Prostě si o ty peníze řekněte. Moderně se tomu říká crowdfunding, byť o nic nového nejde. Peníze se v předminulém století vybíraly například na newyorskou Sochu svobody či pražské Národní divadlo. V moderní podobě nastartovala crowdfunding společnost Kickstarter, založená v roce 2009. Česká společnost Hithit vznikla o tři roky později. Její zakladatelé se řídili starým známým heslem, že než něco špatně vymyslet, je lepší to dobře okopírovat. Jedním z nich byl Pavel Eichler, muž zběhlý v médiích a začínající v reklamě. Poprvé jsem s ním dělal rozhovor před deseti lety, pár měsíců poté, co Hithit vznikl. Tehdy pro časopis Ekonom. Uplynula dekáda, Hithit vybral skoro půl miliardy korun a já Pavla Eichlera pozval do podcastu. Beru jako určitou kuriozitu, že tyhle dva rozhovory zároveň rámuje začátek a konec prezidentské kariéry Miloše Zemana. Samozřejmě i na něj a na jeho nástupce přišla v rozhovoru řeč. Ale hlavně jsme se bavili o crowdfundingu a o Hithitu. Zajímalo mě, kdo byl za uplynulých deset let v Česku ve vybírání peněz nejúspěšnější, kdo byl na crowdfunding nejlépe připravený a jaký nejpozoruhodnější nápad uspěl. Možná se budete divit. A překvapí vás, že úspěšných je zhruba 60 procent projektů. Takže pokud peníze opravdu potřebujete, vyplatí se o ně požádat. Samozřejmě, má  to  určité háčky. Budu o nich s Pavlem Eichlerem mluvit. Taky o tom, co ho živí, protože Hithit to není. A o jeho minulosti politického aktivisty, kariéře nadšeného amatérské boxera či důvodech, které ho vedly k tomu, že se stal instruktorem umění sebeobrany zvaného Krav Maga. Pokud náhodou nevíte, o co jde, tak i to se dozvíte. Přeju příjemný poslech.

Co vám visí doma na stěnách? Plakáty, reprodukce, či originály výtvarných děl? Nebo nic? “My doma ještě před třemi roky měli prázdné stěny,” říká bývalý marketér a online vydavatel, a dnes podnikatel Jakub Svoboda. Zhruba polovina Čechů dostalo někdy umělecké dílo darem, třetina ho zdědila. Jen tři lidé ze 100 si plánují nějaké dílo pořídit. Ukázal to průzkum, který si loni objednala firma s názvem 100ks. Měla k tomu velmi dobrý důvod: z prodeje umění si chce udělat vlastní byznys. Konkrétně prodává číslované reprodukce obrazů současných českých umělců, a to v maximálním počtu 100 kusů. Firmu založil před více než dvěma roky právě Jakub Svoboda. K umění nemá žádný dlouhodobý vztah. Nápad vzešel tak, jak to často bývá. Totiž z osobní potřeby. Plánoval si pověsit nějaké umění na stěny v bytě. A nechtěl, aby to byly plakáty, ale ani si netroufal na originály. A tak začal zkoumat, zda jsou k prodeji kvalitní reprodukce. Loni získala firma 100ks několikamiliónovou investici od společnosti Miton. Dnes nabízí reprodukce obrazů od více než 30 českých výtvarníků. Jednu stokusovou sérii se už podařilo celou prodat a další dvě až tří se k této metě blíží. Firma má sedm zaměstnanců a na výběr obrazů i jejich autorů dohlížejí dva kurátoři. O tom všem jsme se s Jakubem Svobodou bavili: jak si dnes české výtvarné umění stojí a zda se jím dá uživit. Jak se u originálů i u reprodukcí stanovují ceny. A jak moc samotné umělce, galerie či celý umělecký mikrokosmos ohrožuje umělá inteligence. Protože jak jsme si všimli, výtvarné umění jí jde vyloženě od ruky. Dá-li se to tak říct. Děkuji, že posloucháte, a přeji příjemnou zábavu.

Vladimír Finsterle vystudoval farmacii a od konce 90. let podniká. Založil první českou online lékárnu.

Tomáš Šebek je chirurg, účastník zahraničních misí Lékeřů bez hranic, autor čtyř knih a zakladatel firmy U lékaře. Momentálně na otcovské dovolené.

Radek Zachariáš je český švec. Dělá boty na míru, za rok vyrobí ve své dílně se svým kolegou asi 40 párů. Je zajímavý člověk: dřív chodil oblečený po vzoru Steva JKobse, dnes experimentuje s dámským oblečením. Byť s tím nesouhlasím: neoblékám se jako žena, ale tak, aby mi to vyhovovalo.

Simona Zábržová (1985) od střední školy podnikala a budovala vlastní firmu, poté řídila splečnosti Giftisimo a Bushman, před třemi lety založila startup Soulmio. Poslední rok žije hlavně ve Španělsku.

David Grudl (rok narození možná 1981, ale možná i dřív nebo později) je programátor, lektor a provokatér. Vytvořil framework Nette, je aktivní na sociálních sítích a hraje si s umělou inteligencí.

Jakub Rendl (32) stuoval informatiku a vystudoval management a podnikání. Spoluzaložil "létající" pivovar Crazy Clown, který se proslavil originálními pivy i marketingem. Dnes tuhle kapitolu svého života prý chce uzavřít.

Darina Křivánková je známá novinářka, působila například v Lidových novinách, Reflexu či časopise Apetit. Od července je majitelkou bistra Topnika v Českém Krumlově.

Martin Kešner (39), vystudoval VŠE, založil soutěž Nápad roku, je partner investičního fondu J&T Ventures.

Vojtěch Gibiš je novinář, pracuje pro Televizi Seznam. S Michalem Kubalem napsali knihy Pandemie a Pandemie: Anatomie krize o prvním a druhém roce covidové pandemie.

David Těšínský (32) je fotograf, spolupracoval například s časopisy Reflex nebo Reportér. Měl výstavy a publikované fotografie i v zahraničí. Vlastním nákladem vydal knihu Jiná krása, ve které v 11 fotosériích a 13 textech bilancuje svých deset let hledání silných příběhů po celém světě.

Dušan Mackovič (1978) se vyučil kuchařem a mnoho let pracoval v restauracích hotelů Four Seasons, mimo jiné i v americkém Houstonu. Dnes je šéfkuchařem v pražském Vínografu.

Martin Uhlíř (1967) vystudoval přírodovědu na Karlově univerzitě a celý život píše jako novinář o vědě. Nejprve v Lidových novinách, od roku 2006 v týdeníku Respekt. V roce 2021 vydal román Sestry, překvapivou prozaickou prvotinu.

Jakub Tomek (1988) vystudoval pražský "matfyz", tedy MFF UK, a doktorát získal na Oxfordské univerzitě. Více než deset let žijí s manželkou Markétou, která je také úspěšná vědkyně, v zahraničí. Teď už druhým rokem v americké Kalifornii. Mají spolu tříapůlletého syna.

Michal Horáček je úspěšný textař a spisovatel, bývalý neúspěšný prezidentský kandidát. V devadesátých letech založil sázkovou kancelář Fortuna.

Jakub Zelenka je mladý novinář. Působil v Lidových novinách, v newsroomu vydavatelství Economia či v Deníku N. Tento rok pracuje na vlastním projektu Mimo agendu a snaží se uživit výhradně z předplatného od svých čtenářů. Mluvili jsme o tom, jak to funguje a co to vypovídá o stavu žurnalistiky i médií.

Jan Jirásko pracoval v Česku ve firmách jako Atlas či Microsoft, od roku 2008 žije v Rusku. Tam pracoval pro velké frimy, z počátku například pro ruské Škoda Auto, od roku 2018 podniká. Mimo jiné vyrábí a prodává vlastní cider.

Anna van der Weerden je pražská advokátka a spoluzakladatelka pivovaru. S manželem Martijnem, který je holandský počítačový expert, vybudovali Rodinný pivovar Švihov s nabídkou českého ležáku, ale i holandských a belgických piv. Ale je to dramatický a napínavý příběh, stejně jako doba, ve které žijeme.

Andrej Halada je bývalý novinář, pracoval například v Mladém světě nebo v Reflexu. Dnes pracuje ve Vojenském historickém ústavu. Ale zároveň je historikem českého golfu, z čehož získal na FTVS UK dokonce titul PhD. Právě vydává knížku Český golf, která mapuje historii tohoto sportu v Česku po roce 1990.

Hostem je novinář Jiří X. Doležal. Povídali jsme si o depresivních věcech (jaderná válka či eutanázie), ale i o krásných věcech (sex v Břevnově nebo haiku).

S pražským developerem Jakubem Sklenkou o jménech projektů a obchodů, o tom, proč v Praze s výjimkou Tančícího domu nevznikla za 30 let žádná významná stavba, a taky o tom, jak se žije s dobrými sousedy na Petřinách.

Jedno procento je podcast, kde se bavím s lidmi, které mám rád, vážím si jich nebo mě baví. A někdy nabídnu audioverzi nejúspěšnějších textů ze svého stejnojmenného newsleteru. Vítejte u víkendového čtení! (A nebojte, čtu já.)

S herečkou a manažerkou Andreou Daňkovou, kterou časopis Forbes zařadil na seznam nejzajímavějších Čechů a Češek pod 30 let. Herečka a modelka dnes působí ve vedení Ústavu hematologie a krevní transfuze.

Mým hostem ve studiu byl Dan Alka: muž, který miluje krásné domy a obdivuje jejich tvůrce. Obojí rád fotí a vymyslel zajímavý webový projekt.

Rozhovor s Tomášem Bellou, slovenským novinářem a spoluzakladatelem Denníku N.

Rozhovor s Jiřím Bulanem (39), který je český podnikatel, a zároveň e-Estonec. O tom, co to znamená, a jak se stalo, že je Estonsko nejvíc digitalizovanou zemí na světě, a má celý stát uložen jako zálohu na serverech v Lucembursku.

S Tomášem Přibylem, kurátorem letectví a kosmonautiky Technického muzea v Brně, jsem mluvil o tom, co válka na Ukrajině znamená pro kosmický výzkum. Co znamená pro americké a ruské kosmonauty, kteří jsou právě teď společně na oběžné dráze, a co bude dlouhodobě znamenat pro společné projekty. A taky o tom, že bez politiky by se v počátcích kosmonautika asi neobešla, ale dnes je už hlavním hnacím m otorem kosmického průmyslu byznys.

Když mu bylo patnáct, zažil bombardování NATO v roce 1999 v srbském Bělehradě. Pamatuje si noční útěky do krytu a pamatuje si i to, jak se po třech měsících jeho matka rozhodla, že se přestěhují do Česka. Dnes je Nikola Džokič jedním z nejpopulárnějších standup komiků z generace třicátníků. Na Ukrajince, kteří utíkají ze země ničené válkou, se dívá jako člověk, který o trochu víc než my rozumí tomu, co prožili a prožívají.

Odpojí se Rusko od Internetu a postaví si svůj vlastní, zcela izolovaný? Je to technicky možné? A co to případně bude znamenat pro nás uživatele? Rozhovor s Petrem Krčmářem, odborníkem na sítě, servery a linuxové technologie, šéfredaktorem serveru Root.cz.

O čem dnes bude řeč? O nástroji na výrobu štěstí, kterému se říká vířivka. Pozvu vás na jednu z nejzajímavějších schůzek počátku 20. století. Konala se v pařížském hotelu Majestic, a v květnu to bude přesně sto let. No a vzpomenu na jednoho španělského architekta, který nechal “stopu” v Praze a k jehož budovám mám osobní vztah.

Byl politik, dnes je expert na klima a obnovitelné zdroje, a když se dvanáctileté dcery Martina Bursíka ptají ve francouzském lyceu, co dělá tatínek, tak odpovídá, že je ekolog. Mluvili jsme spolu krátce poté, co se s delegací pražského primátora vrátil ze summitu o klimatu v Glasgow. Ale povídali jsme si také o 17. listopadu a o tom, proč je to pro něj nejdražší svátek v roce.

Předni český lékař Josef Veselka je nejen přednostou Kardiologické kliniky v pražském Motole, ale také publicistou a spisovatelem. Posledních pět let píše sloupky, komentáře i povídky, a to zejména do Lidových a Hospodářských novin. Tento týden mu vychází jeho první román. Jmenuje se srdcaři a vypráví příběh, jehož nositelé jsou dva lékaři, narození ve stejném roce jako autor. Tedy v roce 1965. Kardiolog a kardiochirurg. Potkávají se v něm lidské životy, historické události i vývoj medicíny jako oboru, a výsledkem je - aspoň dle mého soudu - strhující generační román.

Hostem jednoho procenta je šéfkuchař Jan Punčochář, který se vyučil v hotelu Ambassador, po Michelinské hvězdě sahal v podnicích Le Terroir a Grand Cru, a dnes vaří v restauraci, kterou z poloviny vlastní on sám a druhá polovina patří rovným dílem padesáti drobným akcionářům. A zároveň i jeho strávníkům a fanouškům.

Hostem je Alexander Brůna. Digitální marketér a spolumajitel agentury Ydeal, která se mimo jiné podílela na předvolební kampani koalice Spolu, vítěze letošních voleb do sněmovny.

Jan Tobolík a Ondřej Kratochvíl jsou zakladatelé a jednatelé přerovské firmy Sensio. Ten první je ajťák s diplomem z brněnské VUT a ten druhý hudebník, z muzikantské rodiny, a virtuos ve hře na cello. S projektem myCello, který má i mezinárodní úspěch, se letos úspěšně zúčastnili soutěže Nápad roku.

Audioverze newsletteru Jedno procento. Odpovědi na 6 + 1 otázku týkající se voleb.

Hostem je podnikatel a investor Kamil Vacek, muž, který začínal v roce 1996 jako prodejce telefonů v malém obchodě v Nuslích. Modlil se, aby jich prodal aspň stovky, a nakonec se mu - podle jeho odhadu - podařilo v Česku a okolí prodat dvacet až třicet miliónů mobilních telefonů.