CELÝ DÍL NAJDETE NA HEROHERO.CO/STUDION „Davidu Černému se podařilo fyzicky obsadit veřejný prostor a udělat ze sebe nepochybně cíleně mediální téma. O kvalitě bych nemluvila, mluvila bych o nekvalitě a mluvila bych o ní dlouho,“ říká ve Studiu N historička umění Milena Bartlová. Připouští přitom, že některá jeho starší díla jsou vysoce kvalitní: „Například Svatý Václav pověšený v Lucerně, to je naprostá špička.“ Současná Černého díla považuje za příliš „naléhavá, vlezlá, velká a takzvaně nekorektní“. „Můj osobní prožitek, který mi poskytují motýli na fasádě Máje, je ten, že to na mě každou chvíli spadne. Já se toho bojím, proto tudy nechodím.“ Soch, pomníků a plastik, které v Česku v posledních letech vyvolaly pozdvižení, je mnoho – kromě Černého motýlích spitfirů na Národní třídě například obnova Mariánského sloupu na Staroměstském náměstí, socha maršála Koněva v Bubenči, pomník Marie Terezie na Hradčanech, lavičky Václava Havla nebo socha Jošta Lucemburského v Brně. „Když se lidi hádají o sochy a památníky, nehádají se o umění, ve skutečnosti se hádají o sebe,“ říká Bartlová. Ve Studiu N také vysvětluje, proč nám stále dělá problém poradit si s uměním, které jsme zdědili po předchozích generacích, jako jsou socialistické sochy a plastiky nebo brutalistní architektura. V čem přestala rozumět mladému umění? Co v Česku znamená být levicovou intelektuálkou? A proč se otázky kultury tak snadno mění v politické zbraně? Podívejte se na celou epizodu na herohero.co/studion
