Tony Judt

Uprchlý, po zuby ozbrojený voják prozrazuje mnohé o jedné z nejpodivnějších evropských zemí.

Co všechno najdete ve čtvrteční příloze deníku Právo Salon?

Česky právě vydaná esej Tonyho Judta vrací čtenáře do doby, kdy Evropa zvažovala, zda přijmout postkomunistické země jako Česko.

Zrušme Senát, vystupme z EU, Česká televize lže, jako když Rudé právo tisklo, paleta hesel českých populistů je velmi pestrá. Poptávka po jednoduchých řešeních se v české společnosti neobjevuje z čista jasna. Pouze zrcadlí širší problém. Obsah politiky, klíčový pro první dvě desetiletí naší země, totiž stále více ustupuje formě. Proč nesmíme těmto obecným „pravdám“ podléhat?

Jean-Paul Sartre, který zemřel před 40 lety, nepsal, protože byl výjimečný. Byl výjimečný, protože psal a svým psaním žil.

Až 180 milionů korun. Takové výše může dosáhnout ztráta Národního divadla. „Ztráty budou vysoké, ale předpokládám, i vzhledem k tomu, co říká ministr kultury pan Zaorálek, že si s nimi poradíme,“ říká ředitel Národního divadla Jan Burian při on-line besedě se čtenáři portálu i60.

Četba denního tisku dnes připomíná spíš listování některým z historických periodik: Otazníky nad smrtí Jana Masaryka. Hádka o maršála Koněva. Sovětská okupace jako dopravní nehoda… Až se člověk ptá, jestli od pádu komunismu už opravdu uplynuly tři dekády. Proč se vlastně pořád motáme v kruhu?

Liberální intelektuál dlouho odmítal roli služebníka názorového proudu. Dnes dostává slovo, je-li třeba ušlechtile hájit nízké politické zájmy.