Večerní zprávy

Moje dcera studuje žurnalistiku a jednou večer u zpráv utrousila poznámku, po které se na moderátory už nedokážu dívat postaru. Tvrdila, že se budoucí novináři učí jednu drobnost, jež divákům běžně uniká, přestože ji mají každý den před nosem.

Každý všední večer se v tisících českých domácností odehraje stejný obřad. Přesně ve chvíli, kdy hodiny ukážou půl osmé, ztichne kuchyně, ztlumí se hovor a zraky zamíří k obrazovce. Jenže ne každý sedí u zpráv Novy ze stejného důvodu a už vůbec ne stejným způsobem.

Odpověď na otázku „Co Češi vyhledávali“ na vyhledávači Google přináší každý všední den večer server Publico ve svých newsletterech. Ve středu se zajímali o poruchu, kvůli které nejezdilo metro, o Davis Cup v Jihlavě a o premiéru snímku Avatar 3.

Ačkoliv ČT – kvůli své profesi – v podstatě nesleduji, rozhodl jsem se stát ctihodným občanem a začít platit koncesionářské poplatky. Moje úsilí se roztříštilo o masivní skalisko nepřipravenosti veřejnoprávní instituce.

Produkovat a číst negativní zprávy není zadarmo.

ANALÝZA. Po zrušení nedělního autorského týdeníku 168 hodin to v České televizi vře. Část členů Rady ČT si vymohla svolání mimořádného jednání ještě v srpnu.

Válka. Vybuchující rakety. Krev a násilí. To vše s dennodenní pravidelností. S různou intenzitou. V televizi. V rádiu. Všude. A děti to vidí, slyší, vnímají, ptají se a… nespí. Proč jen ony?