Jsem takový školní inventář, říká vychovatelka po 40 letech služby
Před 16 dny
Je rodačkou z pět kilometrů vzdáleného Ústí. Tak jako všechny děti z okolních obcí si i Alena Sekavová musela odkroutit základní školní docházku ve Větrném Jeníkově. Tehdy sídlila základní škola v tamním kulturním domě, ale už v té době se na ní nemilosrdně podepisoval zub času. Stav nemovitosti se rok od roku zhoršoval. Pedagogický sbor, zaměstnanci i žáci školy se proto nemohli dočkat, až se přesunou do nových prostor základní školy, která se v té době už stavěla nedaleko. Stačilo jít přímo rovně od brány větrnojeníkovského zámku. Paní Alenu ještě jako školačku ani nenapadlo, že její profesionální kariéra bude právě s budovou základní školy neodmyslitelně spojena. Na krátkou pauzu v ní pracovala nepřetržitě až do odchodu do penze. Navíc, když je potřeba, stále ještě je připravena zaskočit za dnes už své bývalé kolegy, ale jen formou zástupu. Přes čtyři desítky let pracovala ve škole jako vychovatelka. V okolí obce těžko najít někoho, kdo pamatuje na vlastní kůži docházku do staré školní budovy. „Když jsem chodila do sedmé třídy, tak jsme se z kulturního domu stěhovali do nových prostor, kde vlastně základní škola sídlí doposud. Pamatuji si, jak už v kulturáku byla špatná statika. Podepíralo se to sloupy,“ oddechla si při vzpomínkách na desítky let starou událost. A když se k tomu přidá ještě dlouhá profesionální kariéra strávená právě ve větrnojeníkovské škole, horko těžko byste hledali někoho dalšího, který by se životopisu paní Aleny alespoň z části dokázal přiblížit. „Jsem takový školní inventář. Vždyť jsem tu působila přes 40 let. Jen asi na čtyři roky jsem si odskočila do Jihlavy. Když ještě započítám roky, co jsem tu chodila do školy, tak je to vlastně už víc než 50 let,“ vypočítává. Za její pracovní kariéru ve školní družině jí jako vychovatelce prošly „rukama“ tisíce dětí. Když loni na jaře oficiálně odcházela do penze, žáci školy jí připravili překvapení v podobě předělávky hitu Michala Davida Nonstop. Když se v závěru března konalo ve škole Velikonoční odpoledne, nemohla při něm paní Alena chybět. Když viděla, jak velký zájem je o pletení pomlázek na Velikonoční pondělí, tak automaticky sedla na židli, vzala vrbové proutí a se žáky začala osmičku prutů zaplétat. „Už jsem pomlázku párkrát pletla, tak jsem šla pomoci. Nestíhal se pokrýt obří zájem. Tradice je třeba zachovat a dětem neustále připomínat. Myslím, že tohle je i jedna z nezastupitelných úloh školy,“ pověděla. Původně ji přitom vůbec nenapadlo, že by mohla působit pracovně jako vychovatelka v družině. Tíhla totiž k mateřince. „Až když jsem šla do Jihlavy na gymnázium, tak jsem se rozhodla, že budu dělat se staršími dětmi. Pak jsem si udělala nástavbu oboru vychovatelství - tu nabízela čtyřletá škola ve Znojmě,“ přibližuje. Na své pracovní začátky v ZŠ ve Větrném Jeníkově ráda vzpomíná. Místo dostala prakticky hned po škole. „Shodou okolností, když jsem dostudovala, tak tu zrovna hledali vychovatelku, a vzali mě. V té době ve škole ještě byla paní vychovatelka Iva Koláčná,“ zmiňuje. Přiznává, že když letošní rok škola slaví půlstoletí existence, jde na ni nostalgie. „Pamatuji si, že tenkrát rodiče myli okna, my jako děti jsme zase připravovaly stoly, pak jsme ze staré školy do nové přesouvaly všechny potřebné pomůcky. Když jsme pak přišli poprvé do nového, hotového a vybaveného prostředí, bylo to krásné,“ zavzpomínala. Na druhé straně si uvědomuje neuvěřitelný pokrok doby. „My jsme tehdy ještě seděly jako děti ve sklápěcích lavicích, používal se kalamář a pero. Pamatuji také, jak jsme se poprvé museli seznámit s počítači. My jako vychovatelé se toho báli, že něco vymažeme, děti naopak vůbec ne,“ směje se.
