Věž

Někdy partie neskončí proto, že jeden z hráčů udělá chybu. Skončí proto, že ten druhý hraje příliš odvážně. Judit Polgárová proti Višvanáthanu Anandovi obětovala dvě figury a ukázala, že šachy nejsou jen o počítání, ale i o odvaze jít tam, kam se jiní neodváží.

Dobývání hradu ve středověku představovalo specifickou formu vojenské blokády, při níž se útočníci pokoušeli o dobytí měst nebo pevností metodou vyčerpání nebo cíleného, dobře připraveného útoku. Během takovýchto dlouhých obléhání bylo běžné, že se obě strany ocitly v momentu, kdy vyčerpání sil vedlo k vyjednávání, a dokonce i diplomacie se stala nástrojem, který mohl ovlivnit konec konfliktu. Každé obléhání představovalo nejen vojenskou, ale i psychologickou válku, ve které rozhodovaly jak dobře plánované útoky, tak i schopnost obránců udržet pevnost a morálku. Jsme Nerdopolis a dnes se podíváme na dobývání hradů ve středověku, kde si rozebereme taktiky obléhání, obranu, ale také nejmocnější hrady a slavná obléhání naší historie.---Skladba Village Consort interpreta Kevin MacLeod podléhá licenci Creative Commons 4.0---Zdroj: https://creativecommons.org/licenses/by/4.0/---https://incompetech.com/music/royalty-free/index.html?isrc=USUAN1700007---Interpret: http://incompetech.com/---Skladba Folk Round interpreta Kevin MacLeod podléhá licenci Creative Commons 4.0---Zdroj: https://creativecommons.org/licenses/by/4.0/---http://incompetech.com/music/royalty-free/index.html?isrc=USUAN1100357---Interpret: http://incompetech.com/

Garry Kasparov jednou řekl, že když má Vasyl Ivančuk svůj den, je s ním téměř nemožné hrát. Ivančuk byl génius. Nikdy se nestal mistrem světa, přesto patřil k nejoblíbenějším a nejoriginálnějším šachistům historie. A jeho partie? Ty jsou nesmrtelné.

Judit Polgárová černými figurami porazí špičkového velmistra ve dvaceti devíti tazích. Vypadá to skoro jednoduše. Rozjede pěšce, otevře pozici, přečíslí obránce, přidá několik obětí – a je hotovo. Jenže tak jednoduché to samozřejmě není. Za touhle partií stojí genialita, ale také roky práce, neuvěřitelná dřina a sen. Sen, že můžete být nejlepší – i ve světě, který dlouho patřil jen mužům. Právě proto má smysl se na tuhle partii podívat pozorně. A proto vzniklo i tohle video. Věřím, že se vám partie i video budou líbit. Petr Koutný

Plzeň se musí pár týdnů obejít bez vyzvánění zvonů. Neodletěly do Říma, jak se traduje v období Velikonoc. Důvod je prozaičtější - plánovaná oprava zvonové stolice. Práce začaly 6. ledna a potrvají do konce měsíce.

Rok 2007. Hikaru Nakamura ještě není světovou ikonou blitzových streamů ani stálicí absolutní špičky, ale už tehdy ukazuje, proč o něm svět mluví jako o výjimečném talentu. Partie proti zkušenému velmistrovi Michal Krasenkow patří k těm, na které se nezapomíná. Nakamura obětuje dámu – ne z nutnosti, ale z přesvědčení. Následuje to, co mají šachisté nejraději: hon na krále. Černý král je vyhnán z bezpečí, nucen k dlouhé a nedobrovolné procházce po šachovnici, zatímco bílé figury hrají v dokonalé souhře. Každý tah má smysl, každá figura ví, kam patří. Tahle partie není o jedné kombinaci. Je o odvaze, výpočtu a citu pro iniciativu. Nakamura ukazuje, že oběť dámy není zoufalý pokus, ale logické vyústění pozice. A když král dojde na konec své cesty, přichází nevyhnutelný mat. Pokud hledáte partii, která inspiruje, baví a zároveň učí, právě jste ji našli. Nesmrtelná ukázka útočných šachů, kde fantazie vítězí nad materialismem – přesně ten typ partie, kvůli kterému máme šachy rádi.

V roce 1989 sehráli Michail Tal a Viswanathan Anand v Cannes partii, která dodnes patří mezi nesmrtelné. Tal byl v té době už vážně nemocný, o tři roky později zemřel. Přesto – nebo možná právě proto – hrál šachy s lehkostí, fantazií a radostí, která z jeho partií nikdy nezmizela. Pro Tala nebyly šachy jen hrou. Byly životem. A život pro něj znamenal šachy. I v době, kdy tělo sláblo, zůstávala jeho mysl neuvěřitelně svobodná. Tahle partie je toho krásným důkazem. V tomto streamu se k partii Tal – Anand (Cannes 1989) vracíme společně. Nejen kvůli kombinacím, ale kvůli příběhu, emocím a tomu zvláštnímu kouzlu, které Tal do šachu vždy přinášel.

Dosud neobjasněný incident ve vojenském prostoru Brdy v roce 1951. Ostraha přísně střeženého radaru na vrchu Praha ohlásila napadení teroristy. Střílelo se celou noc a následně se pročesával celý vojenský prostor ve snaze najít útočníky. Jak to bylo doopravdy?

Garry Kasparov, možná největší šachista všech dob, už poznal dva soupeře, kteří ho dokázali porazit: počítač – a teď i žena. Judit Polgárová, čtyřiadvacetiletá Maďarka, která od dětství boří šachové mýty, porazila Kasparova v Moskvě ve 42 tazích, při exhibičním „Zápase století“ mezi Ruskem a Zbytkem světa. Pro Polgárovou to mělo zvláštní příchuť. Když se měli setkat poprvé, Kasparov o ní prohlásil, že je jen „cirkusová loutka“ a že ženy by se měly starat spíš o děti než o šachy. Tak toto opravdu neměl říkat!! Pomsta byla nakonec sladká!

Když se řekne slavná šachová partie, většina lidí čeká nějakou bouři figur a oběť za obětí. Ale pak přijde Nigel Short a Jan Timman, rok 1991, a člověk zjistí, že šachy umí být stejně překvapivé jako dobrý školní vtípek. V téhle partii se totiž bílý král rozhodl, že už toho má dost. Nepožádal o doprovod, nečekal na povolení – prostě se sebral a vyrazil dopředu. A ne že by šel jen tak kousek. On došel až na h6, jako by si vyrazil na výlet, a ještě u toho vyřešil celou partii. Černý se ocitl v situaci, kdy každý jeho tah vypadal tak špatně, že by si radši napsal omluvenku. A právě proto je tahle partie nesmrtelná. Nepotřebujete být velmistr, abyste pochopili, v čem je její kouzlo: někdy stačí odvaha udělat krok, který ostatní ani nenapadne. A když se král vydá vpřed ve správný okamžik, dokáže rozhodnout víc než celá šachová armáda.

Partie z roku 2010, která se hrála v Praze je partií, kde královna ženského šachu Judit Polgárová chladnokrevně obětuje jezdce a David Navara bude muset najít ty nejlepší obranné tahy, aby přežil útok jedné z nejlepších hráček všech dob. Podaří se mu to?

Někdy nejde o vítězství, ale o víru, že ještě není konec. Garry Kasparov měl partii pod kontrolou, přesto David Navara bojoval dál. A právě tím napsal příběh, který nás učí, že šachy nejsou jen o tazích – ale o odvaze nikdy se nevzdat.

Byla to partie, kterou si člověk pustí znovu, i když už dávno ví, jak skončí. Garry Kasparov proti Veselinu Topalovovi, Wijk aan Zee 1999. Tahy, které nedávají smysl, dokud se z nich nestane mistrovské dílo. Šachová báseň o odvaze riskovat všechno a dokázat, že šachy jsou nesmrtelnou hrou!

V centru Říma, nedaleko Kolosea, se v pondělí částečně zřítila historická věž Torre dei Conti, která procházela rekonstrukcí. Při neštěstí utrpěl jeden dělník vážná zranění a další zůstal uvězněn pod troskami. Záchranné práce pokračují.

Byli dva. Garry Kasparov a Michail Tal. Každý jiný, a přesto stejní – oba žili pro šachy. Na šachovnici se potkali jako dva bojovníci, kteří vědí, že v téhle bitvě nejde jen o body, ale o čest, odvahu a krásu. Tahy plynuly jako údery srdce. A když bylo po všem, zůstalo ticho. Takové to, které patří jen nesmrtelným.

V roce 1976 byl Garry Kasparov ještě školák – ale na šachovnici už předváděl genialitu, která ohromila svět. Podívejte se, jak ve 13 letech hrál budoucí mistr světa.

Anatolij Karpov je známý svou precizní poziční hrou, ale v Linares 1994 předvedl něco, co připomínalo samotného Michaila Tala. Partie, která začíná klidem a končí bouří, ukazuje Karpova v netypické roli útočníka – a stojí za to ji vidět znovu.

Nebyl to duel o titul, ale měl stejnou váhu. V roce 1974 se v kandidátském zápase utkali Anatolij Karpov a Boris Spasskij. Karpov zvítězil 7:4 a vykročil na cestu k titulu mistra světa.

Anatolij Karpov ukazuje svůj geniální talent už v 19 letech! Partie proti Igoru Zaitsevovi z roku 1970 patří mezi klenoty šachové historie a předznamenala nástup budoucího mistra světa. Sledujte brilantní strategii, precizní techniku a tahy, které ukázaly, proč se Karpov stal legendou. V sérii Nesmrtelné partie přinášíme slavné šachové souboje, které se navždy zapsaly do dějin – kombinace, oběti i nezapomenutelné okamžiky šachových velikánů jako Karpov, Kasparov, Fischer, Tal či Carlsen.

Bobby Fischer byl už jako šestnáctiletý fenomén, který dokázal proměnit šachovnici v učebnici. Partie z roku 1959 proti italskému šachistovi Osvaldu Rosetovi patří mezi ty, které se navždy zapisují do šachové historie – ne pro oběť figury či ohromující kombinaci, ale pro něco zdánlivě nenápadného: nevýhodu tahu. Roseto se ocitl v pozici, kde jakýkoli tah vedl jen k horšímu postavení. Každý jeho krok posouval partii blíže k nevyhnutelnému konci. Fischer s chladnou přesností ukázal, co znamená pravý zugzwang: okamžik, kdy by soupeř nejraději nehrál vůbec.

Jedna z nejkrásnějších partií Bobbyho Fischera. Tahy tak čisté, že připomínají umělecké dílo. Podívejte se na partii, která se stala symbolem šachové dokonalosti. Psal se rok 1960 a v německém Lipsku proti sobě usedli René Letelier Martner a Bobby Fischer. Martner vyrazil vpřed a obsadil centrum, ale pak se rozjel šachový koncert mladého génia. Figurky začaly tančit v dokonalé harmonii a každý tah Fischera byl přesně na správném místě. To, co zpočátku vypadalo jako boj dvou rovnocenných soupeřů, se proměnilo v ukázku čisté šachové krásy – partie, která se zapsala do historie jako jedno z mistrovských děl amerického šachového génia.

Originální nahrávky z 11. září, které jste možná nikdy neslyšeli. Uslyšíte poslední telefonáty z unesených letadel i ze Světového obchodního centra – rozloučení, uklidňování, vyznání lásky. Bez senzace, s úctou k obětem necháváme promluvit jejich vlastní slova. ––––– 00:00 Brian Sweeney 01:10 Intro 01:46 Teroristický útok 02:31 CeeCee Lyles 03:19 Linda Gronlund 04:59 Brian Nuñez 05:28 Melissa Harrington Hughes 05:55 Jim Gartenberg 06:51 Brad Fetchet 07:53 Pád Severní Věže 08:20 Stephen Mulderry

Když v roce 1963 Fischer obětoval věž proti Benkovi, svět nevěřil vlastním očím. Partie se stala nesmrtelnou ukázkou šachové krásy a dodnes je považována za jednu z největších ukázek geniality na šachovnici.

Rok 1961 přinesl okamžik, na který šachový svět dlouho čekal – Bobby Fischer poprvé porazil tehdejšího mistra světa Michaila Tala. V sicilské obraně se střetly dvě šachové legendy, jejichž styly nemohly být odlišnější: magický útočník Tal a precizní génius Fischer. Výsledek? Partie, která se stala jedním z klenotů 20. století a symbolem okamžiku, který se zapíše do šachové historie jako první Fischerovo vítězství nad Talem a začátek jeho cesty k nesmrtelnosti.

Přesně 126 schodů musí vyšlapat každý, kdo se chce na Nový Jičín a okolí podívat z nové vyhlídky. Tou se stala 66 metrů vysoká renesanční hranolová věž z konce 16. století, která je součástí kostela Nanebevzetí Panny Marie v Žerotínově ulici.

Tohle není obyčejná partie. Mikhail Tal spustí na šachovnici takový ohňostroj obětí, že nebudete věřit vlastním očím. Připravte se – tohle vás chytne od prvního tahu.

Na zámku, bývalém nádraží, v hausbótu, maringotce, větrném mlýnu nebo v jurtě. Na všech těchto místech můžete zažít netradiční ubytování. V Jičíně se dá přespat v pětipodlažní renesanční věži. V někdejším vodárenském objektu z počátku 16. století, který měl ve správě i Albrecht z Valdštejna, na vás dýchne historie hned při vstupu. A nechybí ani legenda o duchovi, který tu prý ve sklepě straší dodnes.