Vladimír Mertlík

V posledním listopadovém týdnu se dostala na trh knížka Jiřího „George“ Kozla Ostnatej drát nenaladíš. Starší pamětníci českého bigbítu jméno George Kozel dobře znají. Fanoušky obdivovaný baskytarista prošel řadou pražských kapel šedesátých let a spolu s Radimem Hladíkem založil Blue Effect.

Tak ještě jednou i pro blbečky! Andrej Babiš je ve střetu zájmů! Je v něm tolik, že to přiznal i on sám! Přiznal to, ač dosud tvrdil, že ve střetu zájmů není! Tvrdil to, i když byl ve stejné situaci jako nyní, kdy přiznal, že ve střetu zájmů je. Byl v něm tedy vždy od roku 2017, když měl či usiloval o účast ve vládě, natož o její řízení. Během té doby Babiš čtyři roky vládu řídil a čtyři další roky o její řízení usiloval. Hnutí ANO na jeho rozkaz podalo ústavní žalobu proti usnesení Sněmovny (viz Lex Babiš).

Události těchto dnů ve světě i v slepičím výběhu domorodé politiky mají podobný vývoj, groteskně korespondující s mentálním vývojem tvůrců těch událostí – Donalda Trumpa a Andreje Babiše. Oba chaotičtí a narcističtí principálové, jeden ve formátu hrdinů céčkových hollywoodských blockbusterů, druhý coby hvězda ochotnického divadelního souboru JZD Brázdy míru, se snaží každý o svého oscara. Odpovídají tomu i cesty, jimiž oba narcisové chtějí svých cílů dosáhnout. Jeden formou Nobelovy ceny míru za novou verzi filmové komedie „Jak jsem vyhrál válku“ režiséra Richarda Lestera, druhý v podobě funkce premiéra vlády „Nevydaných stíhaných“, úpravou filmové pohádky „Honza málem králem“ režiséra Bořivoje Zemana.

Je podivuhodné jak pouhé položení květin k uctění památky dvou bojů studentů za svobodu, vzdálených od sebe padesát let, dokáže odkrýt charakter, stav mysli a cíle aktérů obou aktuálně se střídajících formací, stejně jako jejich komentáře k významu tohoto dne.

Minulé ohlédnutí sesterského Zpětného zrcátka vyjádřilo zděšení nad povolebním vývojem obrysů vlády „Nevydaných stíhaných“ jako bandy vzájemně vydíratelných šejdířů, ochotných obavy z trestního stíhání, zakrytí vlastního intelektuálního vakua a přístup k cecíkům unijní krávy i kozy domácí zobchodovat za cokoliv včetně rozvratu státu. Pokud se zdálo, že personálním složením budoucí vládní koalice bylo dosaženo nejhlubšího možného dna, pak se den za dnem ukazuje, že dno má v této zemi hloubku Mariánského příkopu, a jako důkaz lze uvést několik událostí týdne.

Jen dvacet let od rozlomení okovů habsburského žaláře národů a zrození republiky vznešených vizí a slov trvalo, než se stala vlastní karikaturou. Nestalo se tak pouze vlivem dramatických změn politického klima ve světě ani vinou mýtické zrady na konferenci v Mnichově, o jejíž svolání jsme tajně žádali. Na vině byla i naše politika šovinismu, neplnění závazků a domácí i přeshraniční nesnášenlivosti. Poté co se stát propadl do morální senkrovny, podlehl vnitřnímu rozkladu i vnější hrozbě likvidace, trvalo jen pět měsíců, než se změnil v apendix Tisícileté říše. Hrdinství a životní oběti jednotlivců šest let stírají hanbu ponížení z loajality až na výjimky vynucené násilím. Hanbu demokracie, která zklamala. Hanbu, již nikdy znovu nepřipustíme. Je krásné poválečné jaro a vše je tak snadné… Lid proto masově volí novou sílu, jež slibuje, že bude líp, a netuší, že volí naposledy.

Koho by občas nepřepadly vzpomínky na vlastní telecí léta, kdy spravedlivý výprask neučinil konec dalším vylomeninám. Obvykle následovala fráze rodičů: „Tak tobě to nestačilo? Mám ti přidat?!“ Telecí léta prožívají i komouši Kateřina Konečná a Ondřej Dostál. Ještě se jim na zadcích nezahojila jelita od výprasku v domácích volbách a už dostali znovu na holou i v europarlamentu.

Během přípravy textu narazilo Zpětné zrcátko v archivu na ohlédnutí ze srpna, které z nějakých důvodů nakonec do redakce k vydání neposlalo. Je podivuhodné, jak se s odstupem času jeví dnes jako poměrně přesná vize současných rozpaků. S blížícím se termínem voleb hnali sice marketéři táborů studené občanské války tváře kandidátek do finále šturmu, ale sveřepost skalních rowdies na obou stranách změnila dynamiku boje v „opotřebovávací zákopovou válku“, která neumožňovala zásadnější změnu poměru sil.

„Tak kdo u vás vlastně vyhrál volby,“ zeptal se Zpětného zrcátka německý kamarád Detlef Seidel, již pět desetiletí všímavý pozorovatel a velký příznivec všeho českého. „Těžko říct takhle z hlavy,“ odvětilo Zpětné zrcátko popravdě po chvíli přemýšlení.

Z povolebního vyjednávání udělali vítězové voleb a jejich koaliční partneři něco na způsob výběru kandidátek pro volbu královny krásy z Formanova filmu Hoří, má panenko a ze sebe ochotníky Cimrmanovy hry Záskok. Průběh jednání i chování členů vlády příštích čtyř let vyvolává posměch i hanbu u gramotných voličů a úžas v zahraničí. Podíl na tom mají všechny tři subjekty přinejmenším od vyhlášení výsledků voleb. Puzzle, z nichž chce soudný člověk složit obraz české politické scény a voličského elektorátu, se zdají zprvu být zcela nekompatibilní, ale pozorný výběr dílků odhalí netušenou shodu, která je víc než poučná.

Podle slibu naváže dnešní Panoptikum na ohlédnutí Zpětného zrcátka ze 7. října, které se s odstupem ukázalo být téměř proroctvím. Aktuální vývoj nastavuje voličům hnutí ANO, ale hlavně voličům komoušnácků i buranů s doutníky, placených veksláky, nepěkné zrcadlo jejich výběru. Na tvářích voličů poražené vládní koalice sice může situace vyloudit pobavený úsměv nad šašky v rolích zítřejších státníků, ale i hanbu v duších těch, kteří si nenašli čas podpořit pokračování demokratické jízdy. Nyní ho budou mít čtyři roky. Čas s hlavou v dlaních a skuhráním: „Já línej blb, šlo o pouhou půlhodinu!“

Od včerejšího poledne až do večerních hodin bylo Panoptikum spolu se Zpětným zrcátkem součástí online komentování voleb na webu RX. Není tedy divu, že bylo Panoptikum požádáno o bleskový komentář i k výsledkům a překvapením i dnes. Předvolební optimismus vládní koalice, opozičních stran i slepenců, přilepených na nich jak lejno na košili se ve chvíli, kdy padl soumrak, střetl s realitou. Média se od té chvíle předhánějí v hledání správného úhlu pohledu, jak soupeřící subjekty uspěly či propadly. Nejzářivější se zdá být vítězství hnutí ANO ve výši 34,51 %, které se však záhy, díky přikrčeným vyděračům z posledních dvou míst tabulky těch, kteří uspěli, ukázalo být vítězstvím vpravdě Pyrrhovým. Zábavná byla vyjádření zástupců všech ostatních stran a hnutí, kteří došli vzájemné shody ve formulaci: „Děkujeme voličům, výsledek považujeme za úspěšný, i když jsme čekali, že bude lepší!“ (sic!).

„Tak prej chce Tomio dát podnět na zrušení STAN a TOP 09,“ řekla posluhovačka panu Kotejnovi, který opustiv před lety službu Finanzwache, když byl definitivně prohlášen vojenskou lékařskou komisí za blba, živil se prodejem psů, ošklivých nečistokrevných oblud, kterým padělal rodokmeny. Krom toho, stižen reumatismem, mazal si právě kolena Opodeldokem.

Závěr minulého týdne jen potvrdil všechna poslední ohlédnutí Zpětného zrcátka i pozorování sesterského Panoptika o hrocení konfliktu, které hrozí předlistopadovým maršem „Kupředu levá, zpátky vždy rok…“.

Čemu jinému se věnovat v těchto dnech než blížící se hodině rozhodnutí o příštím směřování země po prvním říjnovém víkendu. Obě frontové linie studené občanské války sice staví na odiv optimismus a víru ve vítězství, ale skrytá nejistota cloumá majestátem předsedů obou nejsilnějších uskupení i jejich apoštolů. Vládní koalice, jejímž programem je udržet stát v euroatlantické civilizaci stran dobytčí ohrady rudé kolonie, vyhlíží s obavou sklizeň své úzkostlivě korektní politiky vůči opozici a až slabošsky měkkému postupu vůči svoloči beze studu kolaborující s nepřátelskou mocností.

V dnešním Zpětném zrcátku tentokrát nelze nezmínit den 19. září 2025, kdy byla na zámku v Lánech otevřena obálka s údajnými posledními slovy prezidenta Tomáše Garrigua Masaryka, která zaznamenal u jeho smrtelné postele 14. října 1937 syn Jan.

S každým dnem, kterým se blíží první říjnový víkend, se atmosféra konfliktu, který Zpětné zrcátko nazývá studenou občanskou válkou, zahušťuje a vyostřuje na obou liniích zákopů. Na čí straně stojí Zpětné zrcátko, je snad víc než jasné, za zmínku stojí jen důvody, proč dres dnešní vládní koalice obléká.

Média mlží o touze stran získat co největší díl z 15 % tzv. nerozhodnutých voličů, ale věc má háček. Dokáže-li někdo být nerozhodnutý, zda půjde hlasovat o budoucnosti ve volbě, jež rozhodne o životě několika příštích generací a svobodné existenci země vůbec, je spoleh na něj stejné riziko jako sázka na líné prase v podzimní steeplechase.

Andrej Babiš skončil po předvolebním mítinku v obci Dobrá v nemocnici poté, co jej starší občan majznul berlí holí do zad. Policisté útočníka zadrželi a vyslechli jej. Muž se vzápětí omluvil s tím, že vůbec nechápe „kde se to ve mně vzalo“. Jinak ale, že ho Babiš „svým lhaním už dlouho vytáčí“ a poslední kapka v poháru, že bylo arogantní Babišovo sprdnutí starší paní: „Pani, netahajtě sem takové pitomosti“, na její slušnou otázku, kde najde zimní stadion, který Babiš obci v jedné z minulých kampaní slíbil. Až sem to je nudný příběh z české volební kampaně v době, kdy nedaleko od hranic země zuří již tři roky (ev. jedenáct let) regulérní válka, největší od konce té 2. světové.

Často se Zpětné zrcátko i při debatách s lidmi ze stejné strany politického spektra setkává s otázkou: „Kde se bere ta vysoká podpora a obliba náckomoušských slepenců?“ Odpověď je přitom snadná, byť s dlouhými historickými kořeny. Stačí se ohlédnout. Je ale nutné počítat s tím, že v zrcadle dějin uvidíme i vlastní nelichotivý obraz. Koledovali jsme si o to nekonečně dlouho a dosud jsme ani nepřestali.

Blížící se termín voleb zahušťuje veřejný prostor nejen v osobní rovině konfrontací komentářů příznivců obou stran tuzemské studené občanské války na sítích. Peřiny, které skrývaly dosud tajené preference, odkopávají nyní bez rozpaků i profesionální média. Proč ne, Panoptikum či Zpětné zrcátko se také přes jisté výhrady netají přízní vůči vládní koalici a z téhož důvodu lze respektovat názorovou přilnavost některých médií k druhé straně barikády.

Ohře pod hradem Loket se opět rozbouřila tóny rockových legend. Každoroční udílení cen Rádia Beat přineslo nečekané hosty i dojemné vzpomínky a potvrdilo, že česká hudební scéna má stále co nabídnout. Kdo letos převzal klíče od Beatové síně slávy? Dozvíte se v naší reportáži.

Smrtí pod koly vlaku zakončil o minulém víkendu svůj život zpěvák, skladatel a textař Miroslav Imrich. Bylo mu jedenasedmdesát let a byl prý nevyléčitelně nemocný.

O akci bratrů Mašínů, kteří se v padesátých letech prostříleli přes východní Německo až do americké zóny v Berlíně a později vstoupili do americké armády, už vyšla řada publikací. Dodnes vzbuzuje vášně a názory na ni se řeší i ve volebních kampaních.

Pro nově zvoleného prezidenta byl v mnohém vzorem jeho otec, mluví o něm jako o respektované, ale také obávané autoritě. Vydal se nakonec v jeho šlépějích, ač sám pochyboval, zda se pro celoživotní službu v armádě vůbec hodí.