Badatelé

Po shlédnutí švýcarských  reportáží se množí dotazy, kam vyrazit po stopách našich výprav. Zde je přehled toho nejzajímavějšího ve Švýcarsku, co mohu doporučit. 1) „Turistov“ Švýcarsko má mnoho...

Nejmladším vrahem v historii československého zločinu byl až dosud Jiří Straka.

Je to jedna z těch děsivějších pověstí, které se u nás vyprávějí. Opilí vojáci zneuctili mumie v bývalé obci Hůrka. Do půl roku byli všichni po smrti. Obec Hůrka, neboli Hurkenthal, existovala až do...

Rod Smiřických se v historických záznamech poprvé objevuje v roce 1417. Během dvou staletí se z něj stal nejbohatší rod naší historie.

O tom, že v Praze nebude postavena podpovrchová tramvaj, se rozhodlo až když se stavěla. Realizovaný projekt proto bylo třeba co nejrychleji upravit na podzemní dráhu. Dnes postavená síť linek v...

Rozhodování zda v Praze vznikne podpovrchová tramvaj či metro, se protáhlo až do stavby podpovrchové tramvaje samotné. Jak měla vypadat? V roce 1953 se nad poválečnými plány na stavbu metra zavřela...

19. listopadu 2005 večer se nad jadernou elektrárnou v Jaslovských Bohunicích pohybovalo něco tak podivného, až to vyprovokovalo slovenskou armádu k vyslání stíhačky. Následné oficiální armádní...

„3. května, Bystřice – Odjezd z Mnichova, 1. května ve 20:35…“ První slova slavného Stokerova románu Dracula. Když se řekne upír, každému se vybaví Transylvánie, nedobytná pevnost na...

Kdo v Praze zavraždil Charlese Jordana? Je 20. srpen 1967. Vltava v Praze vyplavuje mrtvé tělo člověka, který měl v ruce klíč k vyřešení největšího válečného konfliktu po druhé světové válce. Jeho...

Na podzim roku 1953 se smyčka Státní bezpečnosti okolo protistátní skupiny bratrů Mašínových stahuje.

Pokud bychom chtěli najít akci, která se jako jediná dá označit za záškodnickou akci většího rozsahu,  je jí zapálení stohů v okolí Kroměříže 7. září 1953.

Odbojová skupina bratrů Mašínů v průběhu svého působení prováděla „vyzbrojovací“ útoky. Dobové dokumenty ale zachytily přípravy atentátů, které měly zlikvidovat komunistické špičky.

Kuriozity z vyšetřovacích spisů, tentokrát nejrůznější záznamy o zlodějích a o okradených. nasbírané nejen ve fondech Archivu bezpečnostních složek ČR.

Nejpozoruhodnější zápisy z policejních záznamů: Malý silvestrovský speciál, posbíraný nejen v Archivu bezpečnostních složek. Na počátku policejní práce je žádost o přijmutí.

Případy polistopadových útoků si pamatuje každý. Uherský Brod a ostravská nemocnice. Na dodnes nevysvětlený případ u Tachova si nepamatuje téměř nikdo. Zapomenutý masakr proběhnul před lety na západě...

Otřeseni nedávnou událostí vzpomínáme na střelbu v Uherském Brodě a v ostravské nemocnici. První takový případ stal se ovšem v Prostějově v roce 1931 a úplně se na něj zapomnělo.

Na začátku roku 1929 udeřila v Evropě nejsilnější zima, jakou pamatujeme. Změnila chování všech i zvířat a zločinců.

Nejkrutější zima v naší historii přinesla nejrůznější nehody a neštěstí. Velmi nezvyklé věci děly se nejen u nás, ale po celé Evropě. Zachytil je dobový tisk. Krutý mráz s přívaly sněhu, který přišel...

Od přelomu roku 1928 a 1929 na některých místech republiky souvisle mrzlo a teploty klesaly ke čtyřiceti stupňům pod nulou. K zamezení ohromných škod platila některá bizarní opatření.

Začalo to docela nenápadně, na přelomu let 1928 a 1929. V nejhorším týdnu v první polovině února potom padaly teplotní rekordy. V Litvínovicích u Českých Budějovic bylo -42,2 stupňů Celsia.

Když dostal Ctirad Mašín za neoznámení trestného činu dva a půl roku vězení, rozhodli se přátelé z odbojové skupiny pokusit o jeho osvobození. Prvotní plán ztroskotal na přístupu vedení uranových...

Odbojová činnost bratrů Mašínů spočívala především v sabotážích „Oblíbenou“ činností bylo obalování dělostřeleckých nábojů dehtem a uhelným mourem a jejich házení na tendry lokomotiv. Pokud si topič...

Poté, co bratři Mašínové ve snaze získat zbraně přepadli stanici SNB v Čelákovicích, při potyčce zastřelili strážmistra Oldřicha Kašíka, rozhodují se změnit taktiku.

Na ozbrojené akce bratří Mašínů má názor každý. Spisy k jejich případům ale mohl studovat jen málokdo. Pojďme se na jejich činy podívat podrobněji.

Když smetla 200 metrů vysoká vlna údolí řeky Piavy a usmrtila víc než 2 000 lidí, největší neštěstí italských Dolomit tím paradoxně teprve začalo. Sesuv hory odstartoval ještě druhou katastrofu....

Ve středu 9. října 1963 ve 22:39 se z hory Monte Toc uvolnil 2 kilometry dlouhý sesuv s více než 270 miliony kubických metrů horniny a úplně zasypal nejvyšší umělou nádrž světa. Ještě v den sesuvu...

Když se v březnu 1959 zřítil svah do přehrady Pontesei, severozápadně od města Longarone, stavbu nejvyšší přehrady světa to nezastavilo. Elektrárenská společnost počítala s tím, že sesuv na Vajontu...

Před šedesáti lety se přes část Itálie přehnala nejvyšší tsunami v historii. Nepřehnala se přes moře, ale přes hory a nezpůsobila ji příroda, ale člověk.

Legenda o Pérákovi vznikla už v 19. století. V Čechách řádil Pérák z masa a kostí a podařilo se ho chytit. Okolnosti a motivace Péráka jsou ovšem trochu pikantní. Minulý článek, pojednávající o Pérákově boji proti nacistům, najdete zde. Jičín, podzim roku 1959. Legenda o Pérákovi, který za války děsil Protektorát a měl bojovat proti nacistům, znovu ožívá. Místní lidé si vyprávějí o záhadné postavě, která je po večerech chodí pozorovat.

Pérák je nejslavnější česká mytická postava 20. století. Je to záhadný fantóm, který se znenadání objevoval a zase mizel. Jeho hlavní vlastností bylo, že skákal do neuvěřitelných výšek. Na nohou měl mít připevněná ocelová péra. Pohyboval se prý ulicemi protektorátní Prahy, děsil Čechy i Němce. Psal o něm protektorátní tisk.

Historie vzájemného stýkání a potýkání Čechů a Němců je stará už téměř tisíc let. Na území českého království najdeme místa se zcela odlišnou historií.

Jedním z prvních úkolů, které si před sto lety vytyčilo Československo, byla továrna na trhaviny. 23. března 1920 proto rozhoduje ustavující valná hromada o zřízení společnosti Československá akciová...

Policejní historici odhalili pachatele nejznámějšího nevyřešeného případu naší historie. Toto je exkluzivní rozhovor s Radkem Galašem, vedoucím badatelského týmu.

Když byla zavražděna Otylie Vranská, zaměstnal kriminalisty i novináře nikdy nedopadený anonymní Fantom ulice, který psal dopisy nejen kriminálce, ale i do novin. Přiznal se nejen k vraždě Vranské.

Už od nálezu těla Otylie Vranské se spekulovalo o tom, že nejde o samostatný případ, ale že dívka se stala jednou z obětí sériového vraha, který v těch letech řádil v Praze. A dokonce se přiznal. V Praze se tehdy sešlo hned několik případ nikdy neobjasněných vražd prostitutek, které měly shodné rysy. Anna Kočová Prvním případem byl nález těla vdovy ze žižkovského Krejcárku, přezdívané Nanda Cikánka. Šlo o prostitutku nejnižší úrovně, působící na Žižkově.

Příští čtvrtek bude definitivně odhalen pachatel nejslavnější nevyřešené vraždy naší historie. Rekonstrukce posledních hodin Otylie Vranské přinesla další překvapivé údaje. Přestože pražské policii se podařilo velmi podrobně rekonstruovat osud Otylie Vranské po příchodu do Prahy, o jejím způsobu života se stále vyskytuje mnoho spekulací. Vranská se do Prahy přestěhovala ze Slovenska 1. března 1933.

Muzeum Policie ČR na pražském Karlově připravuje na příští čtvrtek definitivní odhalení nejslavnější nevyřešené vraždy naší historie. Pátrání na Slovensku ale přineslo další překvapivé údaje. Tajemný muž na nádražích Případ Otylie Vranské začíná pro pražskou policii v sobotu 2. září, kdy přichází zpráva z Bratislavy a z Košic hlášení o nálezu dvou kufrů s ostatky neznámé ženy. Rychlík z Masarykova nádraží v Praze vyjel v pátek ve 22:00.

Ještě předtím, než na pokyn Ferdinanda I. Habsburského vznikla obora Hvězda, bylo zdejší území doslova poseto povrchovými a podzemními lomy. Část podzemí se zachovala dodnes. Z materiálu ze zdejších lomů byla postavena podstatná část nejstarších kamenných domů v Praze. V jihozápadní části obory je dodnes několik pozůstatků podzemních i nadzemních lomů, které fungovaly po několik staletí. Největší rozmach zažilo místo v raném středověku, když začali obyvatelé města nahrazovat dřevěné domy kamennými. Těžila se tu opuka a pískovec. Drtivá většina lomů zmizela při terénních úpravách v 16. století, když vzniknul letohrádek tu pro královského místodržícího Ferdinanda Tyrolského vybudovali letohrádek. Několik zbývajících podzemních lomů je dnes uzavřeno mřížemi a dostat se do nich dá jen na speciální povolení Lesů hl. města Prahy. Tajné chodby Podzemí obory Hvězda je ostatně opředeno mnoha pověstmi. Podle jedné z nich vede ze studny ukryté v domku nedaleko severního vstupu do areálu tajná chodba do letohrádku. Pokud by ovšem ze studny nedaleko libocké brány měla vést tajná chodba do letohrádku, musela by měřit víc než půl kilometru. Existence této chodby se ovšem nepotvrdila. Za vznikem pověsti stála podle všeho neznalost existence studny v letohrádku. Jedna „tajná chodba“ ovšem dodnes vede od hájenky nedaleko letohrádku a vyúsťuje ve svahu. Vzhledem k tomu, že její horní konec je v bývalé císařské kuchyni, zcela zjevně je to chodba odpadní. K pověstem o této chodbě přispělo mimo jiné i to, že určitý čas sloužila hájenka jako skladiště střelného prachu. Ostatně, změn jeho využití bylo hned několik. Nyní slouží jako studovna památníku národního písemnictví. Štola Světluška a tajný vodovod pro hrad Nejzajímavější objekt pod oborou Hvězda je ovšem štola Světluška, součást historického hradního vodovodu. Vstup do štoly je cihlovou věží z roku 1930, která se připisuje architektu Plečnikovi. Na místě, kde je dnes věžička s točitým schodištěm do štoly, bývala dřív podle všeho studna s vyhlášenou […]

Od konce 2. světové války se v okolí Štěchovic hledá cosi, co tu měli nacisté schovat. Na konci 60. let  přišel Helmut Gaensel s vyprávěním o stovkách beden se zlatem, které sem nacisté převezli na poslední chvíli z Berlína.

V noci z 28. na 29. srpna 1991 se na letišti v Mošnově děly pozoruhodné věci. Vojenská policie a URNA přepadly letiště, odzbrojily ostrahu a vydaly se hledat bájnou červenou rtuť.

V létě roku 1991 získávají vojenská a civilní kontrarozvědka informace, že na letišti v Mošnově má být pašována „červená rtuť“, vojenská látka s téměř zázračnými vlastnostmi. Minisérie o zásahu v Mošnově: 1.díl: Když přes nás Putin pašoval tajemnou látku 3. díl: Zmatená honička na letišti a potrestání nevinných Informace je považována za věrohodnou. Jejím zdrojem informací byl podle všeho odposlech Federální kriminální ústředny v případu aktivit bývalého JZD Agrokombinátu Slušovice. Slušovice byly před revolucí jakýmsi státem ve státě, kde byl povolený částečný kapitalismus pod vedením jejího předsedy Františka Čuby. Nezasvěceného pozorovatele tehdy mohlo překvapit, že po sametové revoluci Agrokombinát nevyužil náskoku a rozpadl se. Vztahy mezi Čubou a porevolučními ministry nebyly nejlepší a pokud by se veřejně přiznalo, že Čuba byl odposloucháván, nastaly by pro ministra vnitra krušné časy s vysvětlováním zákonnosti a adekvátnosti těchto odposlechů. Poněkud smradlavý způsob zjištění informace o přítomnosti červené rtuti podporuje i skutečnost, že mošnovské letiště v té době využívá i společnost Cargo Moravia Airlines, založená slušovickým agrokombinátem. Na letišti v té době stojí i Boeing 707 s americkou posádkou, který prý má červenou rtuť odvézt z Československa. V čem udělali pánové z tajných služeb chybu? Když si vojenská kontrarozvědka ověřovala svou informaci u kontrarozvědky civilní, neověřila si, zda kolegové nemají informaci od stejného zdroje, což se později ukáže jako zásadní problém. Informace o červené rtuti je považována za věrohodnou, a tak je 28. srpna vydán společný rozkaz federálního ministra vnitra a federálního ministra obrany o provedení akce. Nemazat se s tím Letiště v Mošnově je částečně vojenské a částečně civilní, a tak je rozhodnuto, že zásah provede vnitrácká Jednotka rychlého zásahu, předchůdce dnešní URNA, společně s Vojenskou policií. To kdyby se vojáci odmítali bavit s nějakými civily. Akce má být provedena velmi rázně a rozhodně ne v rukavičkách, jak o tom svědčí záznam o poučení k použití zbraní a […]

V srpnu 1991 si vojenská i civilní kontrarozvědka uřízly největší ostudu za poslední desítky let. Na letišti v Mošnově se odehrálo přepadení jak vystřižené ze špatného špionážního filmu. Minisérie o zásahu v Mošnově: 2. díl: Groteskní střelba na nevinný nábytek 3. díl: Zmatená honička na letišti a potrestání nevinných Pozoruhodná akce bohužel pozornosti pod nánosem jiných událostí unikla. Bylo to tehdy velmi horké léto, především v Sovětském svazu. Ten učinil jen o pár dní dříve zásadní krok ke svému rozpadu. Konzervativci mezi tehdy ještě vládnoucími komunisty tehdy využili nepřítomnosti Michaila Sergejeviče Gorbačova v Moskvě, založili takzvaný Státní výbor pro výjimečný stav, Gorbačova na jeho dovolené na Krymu zavřeli do domácího vězení a pokusili se převzít moc. Pučisté neuspěli především kvůli rozhodnému odporu obyvatel v čele s Borisem Jelcinem. Kromě Moskvy bylo tehdy centrem odporu i dávné hlavní město Ruska, které se tehdy jmenovalo Leningrad, dnes Petrohrad. V čele města tehdy stál Anatolij Sobčak a na odboru vnějších vztahů na radnici byl čerstvě bývalý agent KGB a vystudovaný právník, jakýsi Vladimír Putin. Odbor vnějších vztahů byl tehdy velmi výnosné místo. V tehdejším Sovětském svazu tehdy panoval nedostatek čehokoliv a dokonce prý hrozil hladomor. No a odbor vnějších vztahů schvaloval smlouvy se zahraničím. Petrohradská radnice měla od vlády schválené kvóty na vývoz dřeva, ropných produktů a vzácných cenných kovů.Tak se přihodilo, že ceny vyváženého zboží byly podhodnoceny, zatímco předražené zboží z dovozu se mnohdy „ztratilo“ cestou. Když byl Vladimír Putin konfrontován s podvodem v řádu desítek milionů tehdejších dolarů, tvrdil, že město bylo podvedeno. Neřekl už ale kým. Ondřej Soukup publikoval v Hospodářských novinách článek, ve kterém poukazuje na společnosti Alkor Technologies a Palmer, jednoho z partnerů při petrohradských obchodech. Ve druhé jmenované měl majetkový podíl samotný výbor pro zahraniční vztahy petrohradské radnice. Pro Vladimíra Putina to byla nepodstatná drobnost. Putinův výbor tak podváděl sám sebe. […]

První měsíce existence Pohraniční stráže byly ve znamení divokých akcí a dramatických neúspěchů. Fyzické překážky na hranici ještě nebyly, a tak se museli soudruzi spoléhat na fištron.

V létě roku 1951 pořádá nově vzniknuvší Pohraniční stráž velký hon na Banderovce, kteří přecházejí přes naše území mezi Bavorskem a Polskem. Alce vyvrcholila groteskní akcí v hlavním městě. Akce Ludvík byla v roce 1951 jednou z prvních akcí Pohraniční stráže. O tom, jak pohraničníci pod vedením nechvalně známého Ludvíka Hlavačky při honbě za skupinou ozbrojenců přecházejících přes naše území uspěli, jste se mohli dočíst v předcházejících dílech minisérie. První fáze akce Ludvík, kterou velitel Hlavačka samolibě a sice urputná honba za narušiteli v západních Čechách skončila 12. července 1952, kdy jsou jednotky odveleny na místa svých posádek. Úplný konec akce to ale není. Ve spisu k akci se totiž nachází ještě jedno hlášení, podle kterého se 20. července operace znovu oživuje. Poručík Aubrecht následně zpracovává hlášení pro velitele pohraničníků: Citace z hlášení: V 17.15 hod. odejel jsem s por. Kochem a por. Kvíderou a ppor. Matouškem do Chodkových sadů, kde již našeho příjezdu očekávaly jednotky PS a to 20 mužů od velitelské roty velitelství Pohraniční stráže a 38 mužů od COVAPS včetně spoj.družstva v síle 1+6 mužů. Jednotky byly rozděleny tak, jak bylo při velitelském průzkumu rozhodnuto. Sestava 2 čety vedle sebe.1.četa vel. por.Koch v síle 1+25 m, 2.četa vel. por. Kvídera v síle 1+15 mužů a záloha velitele „Ludvík“ v síle 11 mužů. Velitelé čet ihned po příjezdu do Chodkových sadů provedli znovu průzkum terénu a zaujetí sestavy. Z vlastní zálohy 11 mužů byly postaveny 3 hlídky jednomužové k uzavření přístupových cest do Chodkových sadů a jedna jednomužová hlídka pohyblivá, která se pohybovala ve středu Chodkových sadů. Úsek střežení: Od hudební školy v zátočině na Klárově terénem po levé straně až k letohrádku v Chodkových sadech. „Chodkovými sady“ jsou bez pochyby míněny sady Chotkovy, v bezprostřední blízkosti Pražského hradu. Najít vysvětlení, proč se operace pohraniční stráže soustředila do hlavního města a ne […]

V srpnu roku 1951 se na našich hranicích s východním a se západním Německem odehrála akce, při které si příslušníci Pohraniční stráže zahráli na pašeráky. A to ve velkém. První díl minisérie o počátku akce najdete zde. Na přelomu července a srpna roku 1951 se tedy k nám přes západní hranici valí stovky mladých západních Němců, kteří chtějí přejít přes československé území do východního Berlína na festival mládeže. Je jasné, že z propagandistických důvodů se místní obyvatelstvo o přechodech západoněmeckých soudruhů nesmí dozvědět. Odpověď na první otázku je tedy: Převážet v noci na zaplachtovaných autech, půjčených od armády. Záznam o výkonu služby: Provádění a postup hlídek při zadržení při přechodu státní hranice: Hlídka po zadržení osob na státní hranici tyto zavedla zajištěným způsobem, aby nemohlo dojíti k útěku při zadržení větší skupiny osob vzhledem k nepřehlednosti terénu, na SV roty, kde byly osoby spočítány. Velitel roty podal hlášení na velitelství praporu a na velitelství Brigády PS a prapor zařizoval odsun osob z roty na velitelství praporu a dále do sběrného střediska. Přesun osob byl prováděn nákladními auty opatřenými plachtami. Prováděn byl zpravidla v noci. Jestliže bylo něco, co se soudruhům od pohraniční stráže podařilo, tak to bylo utajení převozů před obyvateli pohraničí. Podle telegramu, zaslaného velitelem karlovarského útvaru 5809, akci demaskovaly pouze nežádoucí propagandistické transparenty na území NDR, viditelné z československé strany hranice. Citace z telegramu: Hlásím, že během dnešního dne 10.8.1951 nebylo zjištěno žádných poznatků podřízených útvarů mezi civilním obyvatelstvem jak německé a české národnosti, týkajících se překročení státní hranice občany, kteří se chtějí zúčastnit světového festivalu mládeže v Berlíně. U prvního praporu Kovářská jsou na německé straně mezi Českými hamry a Vejprty hesla „Náš sjezd v srpnu v Berlíně“ nebo „V přátelství pozdravujeme mladé bojovníky za mír“. Jinak vše beze změn. Případné zjištění poznatků bude ihned hlášeno. Velitel, který si dělal co […]

Úkolem Pohraniční stráže bylo už od jejího vzniku zabezpečit neprostupnost státní hranice. Hned na počátku existence této ozbrojené složky nastala opačná situace – soudruzi se stali pašeráky. Je horké léto roku 1951, dva roky po vzniku obou německých států. Napětí mezi východem a západem roste. V Německu vyrůstá vnitřní hranice a ve východním Berlíně pořádá NDR festival mládeže. Obrovská propagandistická akce má heslo Za mír a přátelství – proti atomovým zbraním.

Poslední nadějí Adolfa Hitlera na zvrat ve válečném vývoji byly takzvané wunderwaffe – neboli zázračné zbraně. Ty neznámé se vyvíjely na území Protektorátu. První díl seriálu článků najdete zde. Dosud známé programy odvetných zbraní byly dosud tři: V-1 a V-2 byly dálkové střely a V-3 dělo o velkém dosahu. Ve zprávě zpravodajské služby amerického letectva z 5. prosince 1949 je popis programu V-7. Jednalo se o dálkové střely, kombinaci všech dosud známých technologií.

V červnu 1951 získala naše zpravodajská služba informaci, že československé hranice překročila skupina sedmi teroristů, kteří se z Polska pokusí přejít přes československé území do Bavorska.

Štěchovická přehrada měla pro nacisty nejvyšší prioritu a stavěla se v horečném tempu až do konce války. Až donedávna nebylo jasné, kam měl proud ze Štěchovic zamířit. Dnes už tajný úmysl známe. Povídání o takzvaném Štěchovickém pokladu jsou jen pohádky, zčásti vymyšlené Emilem Kleinem, jehož práci rozvinul a dovedl k dokonalosti Helmut Gaensel. Oním skutečným štěchovickým zlatem byla ve skutečnosti elektřina vyrobená ve zdejší elektrárně. Štěchovická elektrárna se stavěla od roku 1938. Příchod nacistů znamenal takřka zastavení prací a následně i změnu projektu. Na počátku roku 1943 Norští odbojáři ve spolupráci s Brity zničili továrnu na těžkou vodu ve Vemorku a v květnu téhož roku při operaci Chastise německé přehrady Möhne, Eder a Sorpe v severním Porýní. v tu chvíli se staly Štěchovice jediným dostatečně výkonným energetickým zdrojem v nacisty okupované Evropě, mimo tehdejší dosah spojeneckých bombardérů. Utajit stavbu elektrárny! Skutečný důvod horečnaté dostavby Štěchovic potvrzuje i fakt, že výstavbě dal nejvyšší prioritu Hans Kammler, stavební inženýr, který měl zajistit podmínky pro výrobu nacistických tajných zbraní. O několik týdnů později vydává protektorátní ministerstvo veřejných prací výnos o utajení stavby a o zamezení přístupu na ni všem nepovolaným. Citace z výnosu ministerstva: Pokud jde o personální opatření žádá úřad říš. protektora, aby stavbyvedoucí firem nebyli zaměstnáváni jinými pracemi nežli stavebně dozorčími a bez předchozího souhlasu nebyli měněni. Mimo ministerského referenta Ing. Dr. Urbana mohou ostatní úředníci ministerstva a přidělených úřadů docházeti na staveniště jedině s předchozím písemným souhlasem úřadu říš. protektora. Pokud jde o určení místa, kde měla být vyrobená elektřina spotřebována, zde nabízí stopu dokument z okresního archivu v Dobřichovicích, obsahující dopis Ústředních elektráren obci Štěchovice z prosince 1941. Citace z dopisu: Dovolujeme si Vám sděliti, že vedení vysokého napětí 100 000 V, jež probíhá katastrem Vaší obce bude dnem 5.ledna 1942 uvedeno do provozu. Žádáme Vás zdvořile, abyste o tom neprodleně vyrozuměli obyvatele […]

Na železné oponě začal panovat tuhý režim v roce 1952. Do té doby byla docela volně průchozí. Nejen pro emigranty, ale i pro bojovníky zbytků Banderovy armády. Ti používali naše území jako tranzitní. Pohraniční stráž byla vyčleněny jako samostatná složka ozbrojených sil v červenci 1951. Eliminovat přechody Banderovců byl jeden z jejích prvních úkolů, které pohraničníky čekají. První velkou operaci pojmenoval nechvalně známý velitel PS Ludvík Hlavačka po sobě. Ani to není dobrý nápad. „Ludvík“ se stane symbolem neúspěchu. Sedmička narušitelů Na počátku byla zpravodajská informace, předaná strážcům hranice nejpozději 27. června, že československé hranice překročila sedmičlenná skupina neznámých mužů z Polska, kteří se budou snažit dostat do Bavorska. Následně přicházejí zprávy o neznámých mužích z Karlovarska, Lounska a Plzeňska. Citace z hlášení: Dne 27.6.1951 procházeli obcí Skoky okres Toužim, 3 muži přes usedlost Ondřeje Maruna, když předem přes tuto usedlost přišli dva a později 3. muž. Všichni byli špinaví a měli otrhané šaty. Jeden z nich měl starý černý gumák. Ve stavení Maruna byla pouze dvě děvčata ve stáří 10 – 12 roků která se před nimi zavřela na seník, neboť muži prohlíželi podrobně usedlost. To máme jednu dvojici. O den později přichází zpráva o tábořišti 15 kilometrů východněji. Citace z hlášení: Dne 28.6. 19:51 asi ve 20 hod. v prostoru severovýchodně od osady Vítkovice okres Podbořany asi 200 m za lesním potokem jsou ve skále dvě jeskyně, kde byl spatřen jedním brigádníkem oheň vycházející z místa, kde se jedna z těchto jeskyně nalézá. Dne 1.7.1951 bylo označené místo prozkoumáno a zjištěno: Na okraji jedné jeskyně bylo z kamenů utvořeno ohniště, kde byly nalezeny zbytky opáleného dříví a vedle připravena hromádka dříví u ohniště, což nasvědčuje tomu, že lidé, kteří zde tábořili u ohně byli vyrušeni. Uprostřed ohniště byl nalezen starý německý granát bez dřevěné rukověti a bez rozbušky. Do tohoto ohniště byl […]

Štěchovický poklad má činit 540 beden, které chtěli nacisté na konci války dopravit přes Madrid do Argentiny. Štěchovice ale nejsou po cestě z Berlína do Madridu a nejvyšší prioritu dostaly už dříve. Štěchovice staly součástí supertajného programu vývoje zbraní určených pro SS. Mezi těmito zbraněmi měly být i rakety, které byly schopné nést jaderné hlavice. Důležitým bodem tajného zbrojního programu se stala samotná štěchovická přehrada. Po příchodu nacistů byla její stavba prakticky zastavena, aby se později priority zcela obrátily a Štěchovice se staly jednou z nejdůležitějších staveb v Říši.

Nejprve ho hledaly tajné služby, později tajná policie a armáda a konečně hned několik soukromých hledačů, a rozhodně nešlo jen o známou dvojici Helmut Gaensel a Josef Mužík. Štěchovický poklad je ovšem s pravděpodobností hraničící s jistotou něco úplně jiného, než se posledních 30 let halasně hledá.

Přestože se Rakousko už léta tváří, že je bezjaderný stát, má i Rakousko svou jadernou elektrárnu. Stojí na břehu Dunaje u vesnice Zwentendorf. Stavěli ji tu od roku 1972 do roku 1978. Když ji měli postavenou, navezli palivo do reaktoru. Jenže potom se něco zvrtlo. V roce 1978 vyhlásili referendum o spuštění elektrárny. Dopadlo velmi těsně, 50,5 procenta hlasovalo proti spuštění. Své odpůrce paradoxně sešikoval dosti nepopulární premiér Bruno Kreisky. Slíbil, že pokud referendum bude proti spuštění, odejde z politiky. Všechny své odpůrce tak přiměl zůstat doma. Mnoho dalších obyvatel, kteří proti atomové energii tehdy nic nenamítali, zůstalo doma rovněž. Nečekali, že by se protijaderní aktivisté mohli dostavit v tak hojném počtu. Referendum tak k obrovskému překvapení dopadlo 50,47 procenta pro nespuštění. Kreisky svůj slib nedodržel a po prohře z politiky stejně neodešel. Aby bylo paradoxů ještě více, následující rok vyhrál Kreisky volby, když jeho sociální demokraty zvolilo 50,42 procent voličů. Plánovali tři elektrárny Rakousko v 70. letech plánovalo postavit celkem tři jaderné elektrárny. Zwentendorf je varný typ reaktoru. Je na konstrukci o něco jednodušší než tlakovodní, které provozujeme u nás, ale zase v průběhu provozu se radioaktivní parou kontaminují turbíny. Výkon Zwentendorfu měl být 700 megawattů, přibližně v polovině rozdílu výkonu mezi blokem Dukovan a blokem Temelína. Je tu zajímavý rozdíl oproti českým elektrárnám. Ochranný kontejnment má kulový tvar, nezahrnuje reaktorovou halu, ale pouze reaktor samotný a malý prostor kolem něj. Elektrárna byla před rozhodnutím o nespuštění v hotovém stavu, včetně paliva zavezeného do reaktoru. Jediné, na co se čekalo, byl telefonát od premiéra s pokynem uvést elektrárnu do provozu. Ve zdejším velíně je dodnes červený telefon s přímou linkou do rakouského kancléřství, který by zazvonil, což se nestalo. Vedle reaktorové šachty je bazén pro chlazení vyhořelého paliva. Když je třeba palivo vyměňovat, zalije je prostor nad reaktorem vodou s kyselinou boritou až do […]

V Jaslovských Bohunicích těsně před revolucí úmyslně vypouštěli vysoce kontaminovanou vodu. Vše kryla příslušná hygienička, která odmítla spolupracovat s vyšetřovateli. Co ještě obsahuje spis Únik. Minisérie o únicích radiace v Jaslovských Bohunicích: První díl: Unikátní elektrárna a její pokračování, které nikdy nevzniklo. Druhý díl: Nově objevený spis a zákaz měření radiace po nehodě. Třetí díl: Vypouštění radiace do potoka – nebyla to nehoda, ale úmysl. Skládky pod širým nebem V areálu havarované elektrárny se nacházel i pevný odpad, kontaminovaný radiací. Uskladněn byl – částečně i pod širým nebem. Záznam o vytěžení pramene, 12. června 1989: Pramen na schůzce informoval o tom, že v objektu A1 se nachází volná skládka tuhého radioaktivního odpadu z provozu A1. Jedná se o části technologického zařízení, dřevěný odpad nasáknutý radioaktivními tekutinami a podobně. Pramen tvrdí, že takové skladování radioaktivního odpadu je zakázané, protože může dojít k rozptylu radiace do životního prostředí prostřednictvím větru a deště. Každá skládka musí splňovat několik základních požadavků, například radioaktivní odpad musí být zabezpečený před povětrnostními vlivy, skládka musí být řádně označena a uzavřena před vlivem vstupem nepovolených osob a podobně. Prověrkou na místě bylo zjištěno, že skládka se nachází v objektu 44/20 areál A1, kde je vybudované betonové dočasné úložiště radioaktivního tuhého odpadu. Jeho blízkém okolí je rozházený různý materiál. Jednoduchou dozimetrickou kontrolou byla zjištěna jeho vysoká radiace. Pramen dále uvedl, že v plechové nádobě volně položené nedaleko kanalizační šachty dešťové kanalizace větve B se spaluje hořlavý pevný radioaktivní odpad. Při spalování dochází k nežádoucímu rozptylu radiace do blízkého životního prostředí. Problémů v likvidované elektrárně bylo v té době ještě víc. Odpad z hlavního výrobního bloku se po demontáži ukládá v prostoru bývalé strojovny. Podle vedoucího oddělení realizace likvidace A1 je to nanejvýš nešťastný postup: Výslech vedoucího oddělení realizace likvidace A1, 30. srpna 1989: Zařízení a jeho části se demontují, uloží v prostorách strojovny […]

Na radarové stanici na vrchu Praha vypukla v noci z 29. na 30. srpna 1951 prudká přestřelka mezi posádkou stanice a domnělým narušitelem. Incident přerostl v obrovské vojenské manévry. První díl minisérie: Přepadení radarové jednotky a počátek akce Miroslav. Kolem čtvrté hodiny ráno 30. července obkličují první vojenské jednotky lesy kolem vrchu Praha. O dvě hodiny později přijíždí brigádní generál Šmoldas a velitelství akce je přemístěno do Rožmitálu pod Třemšínem. Nikdo ze shromážděných velitelů ovšem netuší, co se na místě stalo. Kapitán Bálek naštěstí dostává nápad – pojedeme se podívat na místo. Pokračování hlášení: Po krátké poradě odejel jsem se soudruhem generálem (generál Šmoldas) a některými důstojníky na vrch Praha, kde byla právě vypracovávána zpráva o útoku na posádku. Nikdo nedovedl stručně vylíčiti, ani velitel posádky, o co se vlastně jedná a na první pohled bylo patrno, že při akci musela býti v této vojenské jednotce značná panika. Byly prováděny výslechy napadených stráží z tak zv. věží, které jsou vzdáleny od velitelství as 600 – 700 metrů. Na naše první informativní otázky jsme dostali pouze odpověď, že se střílelo jako to Božím těle, nikdo však nemohl říci, na koho. V průzkumu na první pohled bylo patrno, že morálka posádky vrchu Praha jest špatná. Do této situace přijel generál letectva soudruh Hanuš a ani jeho přítomnost neměla na morálku a kázeň značnější vliv. Byl zřejmě rád, že se vlastně nic nestalo. Ono „nestalo“ by civilista, usmrcený spěchajícím důstojníkem při dopravní nehodě, možná hodnotil jinak. Pokud jde o chaos, musela být situace na místě u smíšené jednotky skutečně dosti špatná, když ani příjezd generála letectva, kterému byla posádka radaru v té době už několik měsíců podřízena, nic nezměnil. Do útoku! Hned 30. července nad ránem se rozjíždí rozsáhlá akce. Ve Strašicích drží hlídku stovka příslušníků SNB a čekají na rozkaz přesunout se do prostoru Třítrubeckého potoka. […]

V červenci 1951 se odehrála podivná přestřelka posádky radaru na vrchu Praha s neznámými útočníky. Po okolí se šíří zpráva, že šlo o letadlo s americkými parašutisty a že se pokusí prostřílet pryč. Vojenský újezd Brdy je tou dobou pro civilisty opět nepřístupný. Radarová stanice vyrostla na vrchu Praha už v roce 1941. Šlo o radarovou stanici nejvyšší důležitosti. Na konci války Němci zařízení poničili. Československé úřady se pokusily stanici opět zprovoznit.

Je vůbec možné vypouštět vysokoaktivní vodu do potoka a spalovat pevný odpad pod širým nebem? Podle tajného spisu StB se v Jaslovských Bohunicích děly i horší věci. V minulém díle této minisérie jsme se věnovali úniku radiace z elektrárny v Jaslovských Bohunicích v lednu 1989. Jak velké ohrožení znamenal únik kontaminované vody?

Jaderná elektrárna Jaslovské Bohunice v 80. letech: Prázdná bloková dozorna, vypnuté dozimetry a blb u přístrojů. Jaderná elektrárna Jaslovské Bohunice A-1 fungovala jen necelých pět let. Minisérie o únicích radiace v Jaslovských Bohunicích: První díl: Unikátní elektrárna a její pokračování, které nikdy nevzniklo. Třetí díl: Vypouštění radiace do potoka – nebyla to nehoda, ale úmysl. Čtvrtý díl: Spalování vysoce aktivního odpadu pod širým nebem a revoluční zapomnění. Byl to nedokonalý prototyp  reaktoru a u prototypu zůstalo. Po dvou středně těžkých nehodách v elektrárna následovalo vyřazování elektrárny. A také vypouštění radioaktivních látek do okolí. Záznamy o událostech obsahuje odtajněný vyšetřovací spis Státní bezpečnosti z roku 1989. Nečekaný objev V pražském Archivu bezpečnostních složek uchovávají Denní situační zprávu StB ze dne 20. dubna 1989: Dne 15. dubna 1989 byl v odpadních vodách jaderné elektrárny A-1 Jaslovských Bohunicích zjištěn v době od 15:00 do 16:25 hod. výskyt radioaktivity, která desetkrát přesahovala povolenou normu 37 becquerelů na litr. Únik byl podle sdělení provozovatele jaderné elektrárny způsoben vyplavením  zbytků usazenin odpadních vod, které vznikly při předchozích únicích, t.j. dne 25.1.1989 a dne 31.3.1989. V hlášení je dále zmíněno, že na celý případ byl zaveden pátrací svazek Únik. Jenže pátrací svazek Únik není v ABS. Při rozdělení federace zůstal v Bratislavě a zatímco u nás jsou veškeré materiály vzniklé před 1.1.1990 veřejné, na Slovensku je třeba požádat o odtajnění. Dobře to dopadlo, a tak se ze zakládání spisu konečně mohu dozvědět, že: Dne 25.1.1989 o 14:05 při pravidelné dozimetrické kontrole na stanici odpadních vod A-1 a V-1 v atomové elektrárně Jaslovské Bohunice bylo zaznamenané překročení koncentračního limitu radioaktivity vypouštěných odpadních vod. Limit představuje hodnotu 37 becquerelů na litr a v uvedeném čase bylo naměřené 75 becquerelů na litr. Ve 14:25 byla už naměřená hodnota 20 000 becquerelů na litr. Dvacet tisíc, to už je 540 x víc než je povolená […]

V lese Březina 29. března 1899 před šestou večer někdo zavraždil Anežku Hrůzovou. Důkazy ve spisu ukazují, že Anežka zemřela později, nezemřela v lese a že ji zavraždil někdo jiný. O pár dní později byl kvůli podezření z vraždy zatčen Leopold Hilsner, který podle mínění místních spáchal rituální vraždu se dvěma kumpány. Přestože proti Hilsnerovi nebyl jediný přímý důkaz a nepřímé se navzájem vylučovaly, dostal židovský pobuda trest smrti oběšením. Případ vyvolal obrovskou vlnu protižidovské hysterie. Podrobnosti obsažené v několikatisícistránkovém spisu ale ukazují na skutečného pachatele. Podle závěru soudu stihnul Hilsner za deset minut dojít tři kilometry z Polné na vrch Březina a na místo činu a vyrobit si hůl. Za čtvrt hodiny potom měl zavraždit Anežku Hrůzovou, převléct se do jiných šatů, zbavit se původních a vrátit se do Polné. Ani jedno není možné fyzicky stihnout. O důkazech, potvrzujících Hilsnerovu nevinu, pojednává první část materiálu. Neznámý na místě nálezu Několik svědků přitom vypovědělo o jakémsi podivném muži s pronikavým pohledem, který se v lese v posledních dnech před zmizením Anežky potloukal. Popsali ho shodně a shodně vyloučili, že by to mohl být Hilsner. Hajný Mischinger našel v lese místo, kde si neznámý uřízl hůl, která se potom našla se stopami od krve na místě nálezu Anežčina těla. Vrahem tedy mohl být onen podivný muž v šedých šatech s pronikavým pohledem. Jedním z tehdejších kandidátů na neznámého byl pražský kožešník Karel Janda a nějaký čas kvůli podezření z vraždy Hrůzové dokonce strávil ve vyšetřovací vazbě. K Polné má vztah – je vdovec a jeho žena je pohřbena v Polné. Ve městě se zdržoval od 8. března do 4. dubna. Po návratu z Polné se chová pomateně a je hospitalizován v ústavu pro choromyslné. Když ho v ústavu navštěvuje komisař Olič, svěřuje se mu, že blázní od chvíle, kdy spatřil tělo mrtvé Anežky. Na kalhotách […]

Elektrárna A-1 je tajně vyřazované jaderné zařízení. Dva kilometry od elektrárny jsou cedule oznamující zákazy fotografování. Provozovatel veškeré žádosti o výjimky striktně odmítá. Zatímco v Černobylu existovala až do počátku ruského útoku na Ukrajinu navštívit samotnou elektrárnu a dozvědět se vše podstatné o elektrárně i o havárii, v Jaslovských Bohunicích jako by žádná jaderná elektrárna A-1 neexistovala. Elektrárnu zde budovali mezi lety 1958 a 1972. Šlo o unikátní, těžkou vodou moderovaný, oxidem uhličitým chlazený reaktor, který měl obrovskou výhodu – nepotřeboval náročně obohacený uran, stačil mu přírodní. Výhoda, která se ukázala být slabinou Původní myšlenka byla možnost stavět jaderné elektrárny prakticky v sousedství uranových dolů. Nevýhodou bylo vyměňování paliva za chodu reaktoru. Podle dlouholetých pracovníků na jaderných elektrárnách bylo riziko už v tom, že pokud se vyměňuje palivo při odstávce, pracují všichni s největší pozorností. Výměna paliva za chodu se stává rutinou. Elektrárně se to nevyplatilo hned dvakrát. V lednu 1976 obsluha špatně uzamkla víčko nového palivového článku a článek po odjetí zavážecího stroje vystřelil do reaktorové haly. Z reaktoru začal okamžitě unikat chladící plyn a reaktor se začal přehřívat. Hrozilo jeho úplné roztavení. Únik se nakonec podařilo zastavit a reaktor zachránit. Kvůli úniku oxidu uhličitého se ale v reaktorové hale udusili dva lidé. Při druhé nehodě v únoru 1977 si obsluha všimla, že v jednom novém palivovém článku se roztrhl balíček se silikagelovými kuličkami, pohlcujícími vlhkost. Před zavezením článku do reaktoru je neodstranila všechny a článek zavezla do aktivní zóny. Během dvanácti minut byl osud elektrárny spečetěn. Zbylé kuličky ucpaly otvory, kterými proudil chladící plyn. V části reaktoru prudce stoupla teplota a palivový článek se přepálil. Přepálila se ovšem i přepážka oddělující chladící plyn od moderátoru – těžké vody. Radioaktivní těžká voda potom kontaminovala prakticky celý hlavní výrobní blok. Část radioaktivních látek unikla v kapalném stavu do potoka Manivier. Druhá nehoda znamenala konec Druhá nehoda […]