Badatelé

Žďár nad Sázavou je opředen mnoha pověstmi. Ta nejtajemnější pojednává o jakémsi záhadném andělu, který žil v klášteře s mnichy a pomáhal bránit klášter ve třicetileté válce před nájezdníky. 11. června 1619 se nad Odrancem odehrál podivný úkaz, podle všeho výbuch nebeského tělesa, spad hořlavého prášku a pád tří žhavých kovových kusů, z nichž dva se podařilo najít a v průběhu dějin ztratit a třetí nebyl dosud nalezen. Blíže o tom v pokračování z minula. Podle divočejších teorií žil záhadný anděl žil po podivné události nad Odrancem a Jimramovem ve žďárském klášteře. Ufologové spojují pád záhadného tělesa a pověsti do anděla do souvislostí. Mohl být onen záhadný anděl přeživší z posádky neznámého tělesa? Potíž s touto legendou je jediná – vypráví se všude jinde, jen ne v samotném Žďáru nad Sázavou. Nalezené a opět ztracené ostatky Oslovil jsem místní historiky a zjistil, že mezi desítkami zdejších pověstí se podání o podivné bytosti nevyskytuje. Hledám proto v novodobých pramenech, kde se mohla historka objevit a po mnoha peripetiích nacházím knihu Pavla Toufara Magická místa Čech a Moravy 4. Pavel Toufar se v ní odvolává na „znalce kraje a vzácného přítele R.Z“. Při rekonstrukci kostela byly na severní straně křížové lodi nalezeny ve čtyřbokém výklenku „kosti podivuhodné velikosti a při nich meč a štít; nápis však chyběl“. Víc klášterní kronika neuvádí… Někteří milovníci tajemna upozorňují na místní pověst z časů třicetileté války, podle níž pomáhal klášter bránit před drancujícími žoldnéři sám anděl, a naznačují, že mohlo jít o jeho ostatky. Prý mohlo jít o statného a především statečného tajného templáře, ale věční fantastové a snílkové dokonce připouští zásah jakéhosi mimozemského cestovatele, přičemž poukazují na událost, o níž se vypráví v kramářské písni, kterou složil Šebastián Antonín Želechovský že Želechova, úředník novoměstského panství, prý podle skutečné události. (…) Kdy k této události došlo a co se vlastně […]

Čertova brázda byla až donedávna nevysvětlená stavba o délce víc než 20 kilometrů mezi Sázavou a Chotouní na Kolínsku. Nedávno se podařilo vysvětlit její účel a najít dokonce další. Čarovné legendy Za vznikem Čertovy brázdy měl podle pověsti stát zakladatel sázavského kláštera, svatý Prokop. Toho prý poňoukal ďábel tak dlouho, až ho zapřáhl za radlici a vyoral s ním brázdu ze Sázavy do svého rodiště v Chotouni. Pověst zaznamenal na konci 19. století František Adolf Šubert: „Opodál Chotouně, při blízké aerární silnici, spatřuje se strž hluboká, podivného tvaru, která zvolna prohýbá se mezi žírnými nivami až po úpatí Lipské hory. Jest to známá „Čertova brázda“, již výše zpomenutá. Postupujíc pak úbočím hory této, dotýká se na východním konci vsi Lipan, zaměřuje se k nejvyššímu temeni památné hory, ryhuje rozsáhlou planinu na jejím povrchu a končí se v údolí Sázavském. Podivný tvar a koncové body strže, důležité v životě svatého opata, daly zajisté podnět pověsti.“ Na konci Čertovy brázdy u Chotouně je malé návrší, nazývané Homole. I to mělo mít s ďáblem, zapřaženým za pluh, svou souvislost. Jan František Beckovský v díle Poselkyně starých příběhův českých tvrdí: „Na tom přívrší chotaunského toho zlýho ducha přinutil bláto neb zem mastnou s toho rádla oškrabati, z které země ten vršek tehdáž byl udělán, a který se z silnice pražské podnes spatřuje, jemuž okolní obyvatelé říkají Homole.“. Svatý Prokop rovněž prý „zasadil“ památný dub zapíchnutím škrabky na pluh do země. Památný dub stál na místě až do 13. listopadu 1909 kdy byl vyvrácen vichřicí. Všechna marná vysvětlení Podle ještě nedávno prezentované hypotézy je Čertova brázda cestou lomu Bílá Hora na levém břehu Sázavy a směřuje k brodu u Labe. Místy až devět metrů hluboký zářez měl být používán pro přepravu kamenných bloků krystalického vápence za bylanské kultury, která z něj v 7.-6. století před naším letopočtem vyráběla ozdoby. […]

Na přelomu let 1985 a 1986 se v Bohučovicích na Opavsku odehrál jeden z případů jevu známého jako poltergeist. Když se o případu se zpožděním dozvěděl krajský tajemník KSČ, začal věc řešit „stranicky.“ O případ se komunistická moc nejprve nezajímala. Jenže potom se začali mocní obávat, aby se z Bohučovic nestalo poutní místo a nařídili záležitost „vyšetřit.“ V lednu 1986 se podivné jevy dostaly „na stůl“ krajského výboru KSČ v Ostravě. Týmu publicisty Jiřího Podzimka se v roce 1999 podařilo najít tehdejšího okresního ideologického tajemníka z Opavy Zoltána Slažanského. Rozhovor s ním vnesl částečné světlo do reakce vládnoucího režimu. Ideologický tajemník vypovídá Slažanský: Dospěl jsem k názoru že eventuelně něco jsem znal z literatury, že by se mohlo jednat o nějaké parapsychologické jevy, jmenovitě tedy telekinezi. otázka: Nebylo to kvůli kříži a kvůli tomu že strana se obávala, že se tam stal zázrak? Slažanský: Ne, dokonce se nejevil ani zájem. Jak jsem informoval tehdy naše vedení, tak nejevili o to zájem. otázka: Soudruh Mamula měl tehdy prohlásit že si nenechal strašit ve Slezsku před sjezdem strany. Slažanský: To je možné, ale já jsem s tím nemluvil. S Mamulou ne. otázka: Myslíte že o něm věděl? Slažanský: Asi že ano, protože v tom hlášení to bylo. otázka: Takže strana neměla zájem, na tom, aby se to tehdy vyšetřilo. Slažanský: Ano, ale až později. otázka: Zajímalo vás jak to dopadlo? Slažanský: Zajímalo tak protože ta skupinka se scházela u mě celkem myslím asi třikrát. No a… otázka: Jaká skupinka? Slažanský: No, těch expertů z Prahy. otázka: Pak vyšel článek poměrně štvavě je zaměřený proti té rodině a tomu chlapci a pamětníci tvrdí, že to přišlo snad z vašeho výboru, tam ten článek. Slažanský: To se mi nezdá. otázka: Přísahat byste na to nemohl? Slažanský: Nemohl ale nezdá se mi to. Já znám ty mechanismy jak to […]

O tunguzské záhadě u nás slyšel úplně každý. Před 400 lety se ale nad Vysočinou odehrála ještě daleko podivnější událost. V Národním muzeu uchovávají titulní stranu tisku „Calendarium perpetuum oeconomicum,“ vydaného v roce 1619 u Adama Graudence v Litomyšli. „Stálý hospodářský kalendář“ byl v té době něco jako předchůdce denního tisku. Na jeho stránkách se nachází podrobné hlášení o podivné události nad Vysočinou. Novina pravdivá o velikém a hrozném zázraku, kterýž se stal v dědině Wodranci nedaleko Nového Města, na gruntech urozeného pána, pana Wilíma Dubského z Třebomyslic, na Novém Městě, Dačicích a Řeckovicích, léta 1619. V auterý před Svatým Vítem, to jest 11. dne června. Kterýžto zázrak že se vskutku pravdivě stal s bedlivostí vyhledáno a vyptáváno jest. Od slovutného muže pana Šebestiána Antonína Želechovského z Želechova, auředníka téhož panství a měštína Nového Města a slovo od slova vspis uvedený a k vytisknutí daný. Léta tohoto 1619, v auterý před svatým Vítem ve vsi Wodranci, nedaleko Nového Města, v markrabství moravském, okolo nešporní hodiny, spatřín jest veliký a hrozný div na obloze nebeské, od mnohých lidí, tu blízských i vzdálených, a to takový: Předně, ukázalo se neveliké mračno jako stůl a nebo mlejnské kolo, a v tom od některých ostřejšího zraku vidino divné přemýtání, a jako vespolek se potýkání. Jiným zdálo se viděti nejprve jako ňáká vrata, a v nich veliký erb, s literami psanými, kdoby uměl čísti, a to spatřil, byl by mohl přečísti, to zmizelo, a zase se zdálo krvavé kolo, a z toho kola vyšili tři krvaví kříži, sebou se jakoby šermoval potýkali, až zmizeli, Jiní pak kteří na horách byli na ten obláček patřili, viděli odtud dejm vycházeti, a jako střílení vojska velikého proti vojsku jinému, jiní slyšeli také jako lermo bubnování. Lid na polích zůstávající děsil se, až k zemi přepadal: někteří i k vojnám se měli, bojíce […]

Černobylská jaderná havárie znamenala kontaminaci velké části Evropy. Tři roky po havárii se kvůli kontaminovaným potravinám Československo dostalo do diplomatického konfliktu se Zambií. Zapomenutá hádka o kontaminované hovězí konzervy začala, když se Československo v rámci potravinové pomoci Africkému fondu rozhodlo v roce 1988 poslat do Afriky konzervy s vepřovým masem, vyrobené v roce 1987. Konzervy přes potravinový fond zamířily do Zambie. V Lusace byly řádně vyloženy a předány, ovšem na začátku října roku 1989 se zambijská strana ozvala s žádostí o zpětné převzetí – rozbory konzerv totiž ukázaly vyšší hodnotu radiace. Z Lusaky proto přichází 6. října 19989 zlověstně znějící telegram: 5.10. jsem byl pozván k zástupkyni stálého tajemníka MZV Sikanete. S odvoláním na dřívější jednání předala nótu v níž sděleno: Lonského roku Zambie obdržela dodávku hovězích konzerv z Československa jako příspěvek Fondu Afriky. V souladu s ustanoveními FAO bylo hovězí maso odzkoušeno národní radou pro vědecký výzkum a výsledky potvrdily vysoký stupeň radioaktivního zamoření, konzervy byly od dodání uskladněny v chlazených prostorách státní společnosti pro dovoz a export /Niec/, přesto nyní jejich část počala bombážovat (nafukovat se, pozn. aut.) a pokud nebude zásilka urychleně odstraněna může způsobit vážné škody na zdraví. Vzhledem ke shledanému vysokému stupni radioaktivity masa nemůže Zambie zásilku přijmout. ministerstvo by uvítalo kdyby velvyslanectví podniklo kroky ke zničení masa“. Sikaneta zdůraznila, ze zamb. vláda nemá ani možnosti, ani prostředky jak zásilku bezpečně zničit a požaduje, aby čs. vláda urychleně zajistila její odvoz ze země, protože vysoce radioaktivní obsah v důsledku bombáže uniká a ohrožuje zdraví občanů. Zu (zastupitelský úřad, pozn. aut.) pozván na pondělí 9.10. k prohlídce uskladněné zásilky. Na argumentaci, že jsme dosud neobdrželi dostatečně průkazný materiál o kontaminaci a zejména o způsobu a výsledcích provedených měření požadovaný již v květnu. Sikanete přislíbila jeho urychlené dodání, což MZV učinilo týž den večer. Na další argument čs. stranou požadovaného nestranného […]

Kdo byl Václav Podbrdský, který se podle dobového tisku v roce 1889 soudně domáhal ušlé mzdy,když o 18 let dříve spadl při lámání kamene a strávil prý 18 let v bájné hoře? Blaník je jedna d evropských bájných hor, ve které podle pověsti dřímá vojsko. Legendou, že vojsko vyrazí z hory na pomoc svému národu až mu bude nejhůře, není v evropském kontextu nijak zvláštní. Jednou podivnou událostí, která se podle dobového tisku měla odehrát na konci 19. století, se ovšem ostatním bájným horám starého kontinentu vymyká. Staré legendy po celé Evropě Legendu proslavil Alois Jirásek, nicméně už v 15. století tvrdil prý mnich, jehož jméno se nedochovalo, že byl anděly odvlečen mezi hvězdy, spatřil prý Zemi i ostatní planety a také spící rytíře pod Blaníkem. První zmínky o pověsti jsou už z předhusitské doby. Už tehdy na Blaník mířili poutníci. Legenda o božím vojsku přetrvala po staletí. Po staletí se objevovala vyprávění údajných svědků, kteří se prý dostali do hlubin hory, strávili v ní s bájnými bytostmi krátkou chvíli, aby se později dozvěděli, že na povrchu běžel čas mezitím daleko rychleji. Pověsti o mocnostech hory ale můžeme najít po celé Evropě. Legendy o světlovlasých polobozích si vyprávějí například Irové a Skotové. Kniha Lenor Gabala, shrnující legendy o nejstarší historii Irska, skutečně popisuje příběh, ve kterém k ostrovu připluli Galové a pokoušeli si podmanit lid Tuath Dé. Nakonec se dohodli, že Galové dostanou svět na povrchu, zatímco Tuath Dé sestoupí do podsvětí. Legendy o bájné říši podsvětí se opakují po celém světě. Připomeňme tajemnou říši Agartha, anebo analogické pověsti o vstupech do podzemí v hoře svaté Magdaleny v Rakousku, na vrchu Sitno na Slovensku nebo v Babí hoře v Polsku. Svědectví o zmizelém kameníku Legenda o blanických rytířích ovšem zanechala zajímavou stopu v tisku. 18. srpna 1889 otiskuje deník Národní politika článek o případu […]

V bývalém Československu se odehrály dvě jaderné havárie. Obě byly svého času přísně tajné a vlastně jsou částečně tajné dosud. Stavba první atomové elektrárny začala u Jaslovských Bohunic už na konci 50. let. Elektrárna A1 byla čistě československý projekt. Reaktor KS-150 používal ke štěpení přírodní neobohacený uran a jako moderátor sloužila těžká voda D2O. Chlazení a tedy odvod tepla obstaral namísto vody plyn – oxid uhličitý. Elektrárna byla hotova po mnoha zpožděních v roce 1972. V tu dobu už probíhaly první přípravné práce na stavbě elektrárny V1, s dodnes používanými tlakovodními reaktory VVER. Elektrárna A1 měla několik výhod – používání neobohaceného paliva a možnost vyměňovat palivo za provozu. Experimentální elektrárna Jinak byla ovšem jako technologický celek a jako experimentální elektrárna dosti nespolehlivá. Neplánovaně odstavit ji za dobu provozu bylo nutné rovnou třicetkrát, nikdy také nedosáhla plného výkonu. Druhá výhoda, možnost výměny paliva za provozu, se se stala elektrárně osudnou. Poprvé to bylo 5. ledna 1976. Kvůli chybě při kompletování jednoho z článků se po jeho zavedení do aktivní zóny špatně zachytil zámek, držící ho na místě. V reaktoru byl přetlak 60 atmosfér. Přesně za pět minut dvanáct se zámek uvolnil a pět metrů dlouhý článek přetlak vystřelil do reaktorového sálu. Budova se okamžitě začala plnit oxidem uhličitým a dva zaměstnanci, pracující pod reaktorem, se udusili. Nehodu se podařilo zdolat díky hrdinství dalších dvou pracovníků, kterým se podařilo otvor v reaktoru provizorně ucpat zavážecím strojem. Pokud by se to nepodařilo, hrozila havárie podobná Fukušimě. Po ztrátě chlazení mohlo dojít k roztavení aktivní zóny. Škody na elektrárně ale byly velmi malé a po půlroce oprav se znovu rozběhla. Druhá nehoda ukončila provoz definitivně 22. února 1977 se při rozbalování nového palivového článku vysypal sáček se silikagelem, pohlcujícím vlhkost. Obsluze se nepodařilo odstranit všechny silikagelové kuličky. Po zavedení do aktivní zóny silikagel ucpal důležité kanálky pro chladicí […]

Událost z 18. června 1979 je považována za jedno z nejvěrohodnějších pozorování a fotografií UFO, a to díky radarům, vizuálním pozorováním a pořízeným fotografiím. Vojenské letiště Treviso Hlavní postavou se stal vojenský pilot Giancarlo Cecconi, narozený v roce 1933, který se vracel na základnu Treviso AFB v Itálii v letounu Fiat G-91R. Stalo se to na konci průzkumné mise skupiny 14 2. stíhacího leteckého pluku. Radarové středisko  zaznamenalo na obrazovkách přítomnost neoprávněného narušitele a dalo Cecconimu pokyn, aby se přiblížil k neidentifikovanému letounu, který vstoupil do zakázaného prostoru. Objekt se pohyboval v oblasti Quinto di Treviso, v bezprostřední blízkosti letiště. Cecconi měl v letadle kameru s nepoužitým filmem, a když směřoval k neidentifikovanému objektu, zapnul kameru. Přiblížil se k UFO na vzdálenost 70-80 metrů  a prolétával rychlostí kolem 500 km za hodinu. Pozemní personál vojenského letiště současně sledoval dění dalekohledem. Pilot začal oválný objekt pronásledovat ve výšce asi 2 km. Všiml si, že podivný objekt pravidelně trhaně stoupá a klesá, přičemž v jednu chvíli provede velmi prudké stoupání nebo klesání. Cecconi spočítal, že při jednom švihu objekt překoná přibližně 300 metrů výšky, přičemž objekt mohl vystoupat až do výšky 4 km. Cecconi kolem tohoto objektu proletěl přibližně 7 nebo 8krát a pokaždé ho vyfotografoval. Celkem získal 82 snímků, na nichž byl nepochopitelný vetřelec jasně zachycen. Podivná manévrovací hra Přestože bylo vyfoceno osmdesát fotografií, žádná fotografie nezachytila objekt zboku. Neznámý narušitel manévroval jako by chtěl letoun zaměřit, nebo se rozhodnul neodhalit bok. Podle pilota se zdálo, že zaujal obranný postoj. Objekt zároveň měnil výšku v rozmezí 2-4 kilometry, čímž ztěžoval pronásledování, protože vojenská stíhačka takové manévrovací schopnosti nikdy neměla Navenek vypadalo UFO jako matný tmavý válcovitý objekt. Objekt byl nejméně osm metrů dlouhý a v průměru neměl více než tři metry. Zatímco se Cecconi připravoval na další průlet, aby pořídil další sérii fotografií, ohlásila radarová […]

Když se v prosinci 1985 začaly dít v rodinném domě v Bohučovicích na Opavsku podivné věci, několik osvícených lidí pořídilo dokumentaci. Dochovaly se i důkazy o zneužití lékařů. Vyšetřovací spis tehdejší Veřejné bezpečnosti byl skartován v roce 1997. Ve státním okresním archivu v Opavě se dochovaly materiály, které k události shromáždil tehdejší kronikář Hradce nad Moravicí. Otec Tomáše Smolky učinil o prosincových událostech podrobný zápis, který se ve složce zachoval. Máme tedy velmi přesný záznam jevů tak, jak se postupně projevovaly. Začalo to v pátek 13. Dne 27. Listopadu 1985 se začalo v kuchyni s tapetovánín stěn. Na lepení tapet bylo použito lepidlo Tapetál. V pátek 13. prosince 1985: Patnáctý den po tapetování po 9. hodině ze stěny vystřelily dva otvory v průměru asi 3 – 4 cm ve vzdálenosti od sebe asi 4 cm. Otvory byly hluboké až na cihlu. Táta otvory zalepil sádrou. Práce trvala asi hodinu. Za další hodinu se začaly v některých částech tapet, většinou uprostřed, v pruzích /asi jako stočené  hobliny/ loupat tapety. Proužky tapet se stáčely do roliček tak, že tapeta se rozdvojila. Čistý bílý papír zůstal přilepen na stěně a do roličky se stáčel pouze otisk tapety. Na větších částech stěny se pak tapeta stáčela v plné síle /nerozdvojená/ a trhala s sebou i starou malbu až na původní omítku. Malba praskala po celé kuchyni. Takto byly postupně zničeny tapety na třech stěnách kuchyně. Závěr byl ten, že kolen 13 hodiny odpoledne se ozvala rána a vystřelila omítka pod oknem na pravé straně až na čistou cihlu v rozměru asi 50 x 15 cm. Na místě se sešlo hned několik věrohodných svědků, kteří podivné události spatřili na vlastní oči a potvrzovali je. Jednou z nich byla tehdejší pracovnice Městského národního výboru v Hradci nad Moravicí Jana Lysáková, která na vlastní oči spatřila samovolný pohyb několika předmětů. Pondělí: […]

Pražské metro začalo jezdit 9. května 1974. Než se ale definitivně rozhodlo co a kde se bude stavět, uplynulo 70 let dohadů. Během té doby vznikla celá řada návrhů. Dlouho panovala shoda odkud kam linky vést. Zda stavět podzemní tramvaj či metro, o tom panovaly spory ještě při stavbě. První vlaky projely podzemím v Londýně 10. ledna 1863. Byly ještě tažené parními lokomotivami a vozy byly otevřené. Cestování metrem tedy musel být skutečný zážitek. Prvním metrem v Evropě, pokud nepočítáme cosi na způsob krátké podzemní lanovky v Istanbulu, byla dráha v Budapešti. Pod Andrássyho ulicí postavili a zprovoznili dráhu v roce 1896, kdy Maďaři slavili tisícileté výročí od příchodu svých předků do Panonie. Pokus první: Rottova asanace Nedlouho po otevření podzemky v Budapešti se objevil první návrh postavit podzemní dráhu i v Praze. Známý obchodník tehdy poukázal na probíhající asanaci Židovského města a navrhl využít příležitost ke stavbě podzemní dráhy. V červnu 1889 poslal městské radě dopis následujícího znění: Slavná městská rado královského hlavního města Prahy. Po včerejší přednášce pana Paroubka dovoluji sobě na to upozorniti, že bylo by lze a to nyní, pokud se asanuje, nákladem poměrně nepatrným zaříditi dráhy podzemní. První a to nejvýnosnější by byla trať Karlín – Severozápadní nádraží – Petrská čtvrť – František – most císaře Františka Josefa – Rudolfinum – Křižovnický pivovar – kde by se spojila s tratí Malá strana – Vinohrady a projedši obloukem sjela do poštovské (Karoliny Světlé) ulice, přechodem do ulice Divadelní, okolo divadla U svatého Vojtěcha do Podskalí. Tím by vzniklo by nové praktické spojení Karlína – Prahy – Podolí. Část této dráhy byla by podzemní. Není těžko stavěti podzemní dráhy nyní když naváží se asanační pozemek. Od ulice Křižovnické dala by se lehce připojiti trať na Staroměstské náměstí – Týnskou ulicí na Josefské náměstí(náměstí republiky), kde by mohla býti přestupní centrálka. Dráhy […]

Takzvaný lomozící duch se poprvé objevil v našich končinách na počátku 20. století. Vůbec první zaznamenaný případ v moderních dějinách úředně potvrdili četníci nedaleko Kolína. Takzvaný poltergeist, dosud neobjasněný a často zpochybňovaný jev, u nás bývá hlášen v jednotkách případů za desetiletí. Svědci obvykle hlásí podivné přemisťování předmětů, někdy i spontánní vznik požárů. Poprvé v novodobé historii je tento jev, spočívající v klepání na zeď, hlášen v roce 1903 v období Dušiček v hájovně u Formánků na východ od Kolína. Hlášení o podivném fenoménu nám ovšem jako první zanechal ve svém životopise Vita Caroli sám otec vlasti – Karel IV. Lomozícího ducha spatřil i Karel IV. Bylo to v době, kdy se nastupující král vrátil do Prahy a našel Pražský hrad v rozvalinách. Bydlel proto s Buškem z Velhartic v budově starého purkrabství. Jednoho večera, kdy již ulehl, uslyšel kroky po místnosti, přestože v ní nikdo nechodil. Následně se prý sama od sebe vznesla číše od vína a byla vržena proti zdi. Citace ze životopisu: A tak patřiece s dřieveřečeným Buškem na čieše a na sviece, uzřechme čieši vrženu. A ta jistá čieše vržena byla, nevieme od koho, přes lože Buškovo z jednoho kúta komory až do druhého o stěnu. Ta čieše obrazivši sě o stěnu, pade prostřed komory. Uzřevše to, užasli jsme sě velmi, a vždy chodiecieho v komoře slyšechme, ale žádného neviděchme. Čeština 14. století zůstává srozumitelná jen s určitou námahou, nicméně záznam je velmi jasný. Karel IV. i mnozí jeho následovníci považovali tyto projevy za projevy boží síly, či samotného ďábla. První novodobé hlášení, nespojované s vírou, je tedy z roku 1903 a mezi jinými ho přinesl téhož roku časopis Nové slunce. Dobový článek: Podivuhodné úkazy počaly na svátek Všech Svatých o 11. hodině večerní, kdy celá rodina ze spánku byla vyrušena třemi mohutnými ranami na kufr. Ve světnici spaly ženy, […]

V roce 1960 se ve Starém Městě u Uherského Hradiště odehrál bizarní případ radiačního útoku na domek Belantových. Nejprve to ovšem vypadalo na „obyčejnou“ úkladnou vraždu. V dnes už neexistujícím dome č.p. 385 žila Božena Belantová s manželem a se svým synem. S mužem pracovala v národním podniku Mikrotechna, kde se mimo jiné pracovalo s radioaktivní barvou, která se používala jako svítící barvivo na ciferníky. Přestože Božena Belantová pracovala na místě, kde se s touto barvou pracovalo naposledy v roce 1957, její zdravotní prohlídka na podzim roku 1959 nedopadla dobře. Když prohlídka o půl roku později dopadla ještě hůře, vydali se do domku hygienici. Záznam o provedení prohlídky: Prováděným proměřováním, které prováděl bezpečnostní technik n.p. Mikrotechna s. Dufek společně s pracovníkem KHES (krajské hygienicko-epidemiologické stanici, pozn. aut.) MUDr. Jirákem byly zjištěny v bytě Belantových radioaktivní hodnoty lidskému zdraví škodlivé a proto po dohodě s vedením podniku bylo přikročeno k přestěhování Belantových do náhradního bytu. Jejich rodinný domek byl pak zapečetěn orgány 0-VB Uherské Hradiště. Mimo toho bylo zjištěno, že n.p. Mikrotechna si vyžádala proměření pracovníky Výzkumného ústavu chorob z povolání z Prahy. Tito pracovníci provedli proměření kontaminace jednak pracoviště Belantové a jejího bytu. K zamoření se však konkretně nevyjádřili i když naměřené hodnoty na pracovišti byly značně nižší než v bytě Belantové. Podezření z pokusu o vraždu Jak se dostalo radioaktivní zamoření do domku Belantových. Jedním možným vysvětlením bylo nedodržování předpisů na pracovišti, kvůli kterému si Belantová mohla zanést radioaktivní prach domů. Jenže podrobnější prohlídka prokázala úmysl. Záznam o provedení prohlídky: Po takto provedeném vyhodnocení bylo provedeno znovu proměření bytu rodiny Belantové MUDr. Stojanovem MUDr. Jirákem a orgány zdejšího odboru. Při prováděném proměřování zjistil MUDr. Stojanov v králíkárně na dvorku odloženou láhev na zavařeninu, ve které se nacházela štětka vysoce radioaktivní přes 100.000 rozpadových impulsů.Mimo proměřování přístrojem TIS a ORION bylo použito lampy s […]

Unikátní vynález českých badatelů pomohl vyřešit záhadu ztraceného hrobu zakladatele Českých Budějovic. Vědci vyzvedli obsah hrobky bez pohnutí jedinou kostí. Pracovníci Jihočeského muzea v Českých Budějovicích dnes zveřejnili výsledky několik let dlouhého pátrání po ztracených ostatcích zakladatele Českých Budějovic Jindřicha Libraria. Jeho ostatky se podařilo vyzvednout až na druhý pokus a při manipulaci s dochovaným materiálem byla použita unikátní metoda, která poprvé umožnila studium nálezu v jeho přesné poloze v laboratoři. Na počátku byla pověst Na počátku pátrání byla ústní legenda, podle které se o vznik královského města České Budějovice zasloužil první opat tamějšího kláštera Jindřich, řečený Librarius, podle pozdějších podání zpovědník krále Přemysla Otakara II., který mu zázrakem dopomohl k následníkovi trůnu. Přemysl Otakar II. na řádného následníka dlouho čekal a neváhal kvůli tomu podstoupit anulování svého prvního manželství a diplomatické pokusy přesvědčit papeže o tom, že by nárok na trůn měli mít i jeho nemanželští potomci. Situaci podle pověsti vyřešil Jindřich Librarius, který krále přesvědčil, aby na jihu Čech založil klášter a královské město, a že by si tím mohl u Boha vyprosit vytouženého následníka. Těžko dnes říci, zda to takto skutečně bylo, nicméně klášter s městem byly založeny v roce 1265 a v roce 1271 se Přemyslu Otakarovi a Kunhutě Uherské skutečně narodil syn Václav. Jindřicha Libraria si vážili už jeho současníci a považovali ho za blahoslaveného už za jeho života. Podle ústní tradice byl pohřben v jedné z bočních kaplí Kostela Obětování Panny Marie na Piaristickém náměstí. Kaple se do dnešních dní ale nedochovala. Hledání místa kaple S neurčitou informací o pohřbení zakladatele kláštera se pražský arcibiskup Dominik Duka před několika lety obrátil na pracovníky Jihočeského muzea v Českých Budějovicích. Výzkumný tým pod vedením Zuzany Thomové se následně obrátil na spolek Naše historie. První úkol, a sice zjistit, zda se v jižní zdi hlavní lodi nenacházejí nějaké dutiny, zodpověděly velmi […]

V roce 1946 byl nalezen jediný nacistický poklad na našem území. Byl nalezen jen částečně, protože Zemská státní bezpečnost pátrání ukončila předčasně. Proč? Klášter v Chotěšově ukrýval na konci války obrovské tajemství. Jeho část část bla odhalena a opět zapomenuta. Zbytek možná stále ještě skrývá spletitý labyrint chotěšovského podzemí. +++Klášter v Chotěšově je jedním z nejstarších u nás. Založen byl už ve 13. století pro řád premonstrátek. V průběhu staletí prošel mnoha dějinnými zvraty. Na konci války tu ukryl své poklady nejen samotný řád vizitantek, který tu tehdy působil, ale i obyvatelé z okolí a dokonce i vojáci wehrmachtu. Tajemná historie se připomněla na podzim roku 1946. Příběh jak okopírovaný z Eccova románu Jméno růže začíná 18. října 1946, kdy do klášterního areálu na pokyn matky představené přijíždí chotěšovský lékař a za asistence dvou neznámých mužů odváží do psychiatrické léčebny v Dobřanech jednu z řádových sester, Annu Blažkovou. V psychiatrické léčebně se ale ukazuje, že Anna Blažková je duševně zdravá a do blázince byla dopravena jen aby neprozradila poválečné klášterní tajemství. Výpověď zdravé jeptišky Na zavření zdravé jeptišky do blázince upozorňují lékaři dobřanské léčebny policii. Vyšetřením případu je pověřena oblastní pobočka Zemské úřadovny státní bezpečnosti v Plzni. Sestra Blažková vypovídá, že v areálu kláštera probíhají po nocích podivné manipulace s neznámými předměty. Na dvě noci byla například uzavřena jedna z cel v prvním patře, její obyvatelky se musely vystěhovat a do jakési skrýše pod podlahou ukryto množství látek. Výpověď sestry Blažkové nejen o podivném ukrývání čehosi v zahradě potvrzuje i Richard Friedl, jeden ze zaměstnanců kláštera. Friedl si stěžuje na pokyny některých sester, které po něm po nocích požadují kopání jam na zahradě, zasypávání různých beden a přenášení různých předmětů po klášteře. Z místního národního výboru přichází rovněž zpráva, že na konci války zmizela v klášterním areálu úložka leteckých svítících náramkových hodinek. Různé zprávy tvrdí, […]

Když se na konci ledna nad územím USA objevil podivný balon, zrušil ministr zahraničí Spojených států cestu do Číny. Čínský špionážní balon ovšem odstartoval sérii daleko podivnějších událostí. Podle Číny šlo o obyčejný meteorologický balón, který se vychýlil z původně plánovaného kurzu. Spojené státy ovšem tvrdí, že už na první pohled je zřejmé, že takto meteorologický balón nevypadá. Do vzdušného prostoru Spojených států vstoupil balón poblíž Aljašky. Následně přeletěl nad Kanadou a dostala se až nad kontinentální část USA. Celé zařízení bylo velké až jako Socha svobody v New yorku a technologické zařízení v podvěsu se solárními panely ve velikosti stíhacího letounu. K balonu bylo vysláno zpravodajské letadlo U-2 a detekovalo množství modulů určených ke sběru zpravodajských informací, připojených k příhradové konstrukci, na jejímž koncích byly solární panely. Podle prvotních záznamů byl balón schopný odposlouchávat elektronickou komunikace včetně geolokace vysílačů. Podle amerických úřadů byl balon, na rozdíl od balonu meteorologického, rovněž vybaven malými motory s několika vrtulemi, které mu umožňovaly manévrování nad oblastmi jeho zájmu. Čína ovšem tvrdí, že šlo o výzkumné zařízení určené ke studiu atmosféry, které se odchýlilo od plánovaného kurzu a když americké letectvo balón 4. února nad mořem v blízkosti Severní Caroliny sestřelilo, vyslovilo nad záležitostí politování. Den poté byly trosky z moře vyzvednuty a podle prohlášení velitele Severoamerického velitelství protivzdušné obrany vážil náklad balonu několik tun. Do 8. února byla většina trosek vyzvednuta z moře a pozůstatky zkoumá FBI. Byly další případy Od 10. do 12. února se ovšem nad Spojenými státy a Kanadou odehrála malá balonová smršť. V pátek 10. února americké úřady sestřelily „výškový objekt“ u pobřeží Aljašky. Následující den byl další neidentifikovaný objekt sestřelen v kanadském vzdušném prostoru a v neděli 12. února americká armáda sestřelila další objekt, který byl spatřen nad oblastí Velkých jezer. Americké ministerstvo obrany následně uvedlo, že ani jeden z těchto tří […]

V prosinci 1985 se v Bohučovicích na Opavsku dít podivné věci. Krajský tajemník KSČ Miroslav Mamula ale lomozícího ducha „úředně zakázal.“ V socialistickém Československu a v ocelovém srdci republiky se podle komunistů před krajským sjezdem strašit nesmělo. Podřízení soudruzi tehdy jeho pokyn promptně splnili. Na události dodnes vzpomíná jeden ze sousedů. „Tehdy jsem přijel domů a tady stáli policajti. Nevěděl jsem, co se děje. Potkal jsem souseda a ten mi říkal, že u Smolků straší. Byla tam paní Lysáková s policajtem. Vstoupili do ložnice a v ní byly konferenční stolky. Najednou se jeden ten stolek zvedl a posadil se na na postel. Pamatuji si, že ten policajt odtamtud utekl. Bylo to takové divné. Tam byl třeba gauč, ale ten gauč hořel zevnitř a na vrch ten oheň nešel. Když jsme odcházeli a začalo zničehonic znovu hořet. Byly tam odstřelené kachlíky.  Ty kachlíky byly přidělané na beton a když to člověk chce dát pryč, tak to musí odsekat majzlíkem a stejně to moc nejde. Ty kachlíky byly odstřelené vcelku, na tom betonu byly dokonce ještě vidět vroubky.“ Přímo na místě byla Jana Lysáková, tehdejší pracovnice na národním výboru v Hradci nad Moravicí. „Bylo to tam takové nepěkné. Oni chtěli svému tatínkovi udělat krásné Vánoce, ať má krásnou kuchyň, a tak mu chtěli vytapetovat. Tapety na zdi byly ale srolované do takových ruliček. Potom byly ze stěn úplně vytrhané kachličky, parapetní deska byla pryč, lustr a okno byly rozbité. Prostě spoušť. Ukazovali mi právě kuchyň a řekli, že se půjdeme podívat do spížky, protože jim tam všechny zavařeniny popadaly na zem. Ve chvíli, kdy jsme šli chodbou do té spížky, jsem zaslechla ránu a ucítila na nohách závan vzduchu. Šla jsem poslední a nikdo za mnou nebyl. Otočila jsem se a za mnou ležela poklička, která tam předtím nebyla. Smolkovi se lekli a řekli: „Už to zase začíná.“ Slyšela jsem, […]

Stalo se to 12. července 1987. Z Rakouska se blížilo cosi co vypadalo jako sportovní letoun. Banální incident přerostl v potyčku, na jejímž konci byl rozkaz sestřelit neznámý létající objekt. Objekt se podle radarů pohybuje rychlostí cca 100 kilometrů za hodinu, což odpovídá právě sportovnímu letounu. Z plochy v Božicích na Znojemsku startuje hotovostní vrtulník Československé armády. Je naváděn proti neznámému narušiteli. Svědectví pilota vrtulníku: Seděli jsme na ploše v Božicích. Pokud se něco pohybovalo od Rakouska, tak byly stanovené vzdálenosti od hranice, na jaké aktivovali naši hotovost. My jsme seděli v hotovosti tři. To znamená, že jsme byli někde na určeném místě. Pokud se ten objekt přiblížil do kratší vzdálenosti, tak nás posadili do dvojky. To jsme se museli zdržovat u mašiny. V jedničce jsme museli sedět uvázaní v mašině. Potom přišel povel ke vzletu a do osmi minut jsme museli odstartovat. Jakmile se ten objekt přiblížil na kritickou vzdálenost ke hranici, dali nám povel a my jsme vzlétli. Vedli nás směrem, kde měl být potencionální cíl, a tam jsme ho měli najít. Ten den tam byla před námi ještě další mašina, která se někde u Mikulova naháněla s nějakým rakouským vrtulníkem. Ten létal podél hranic, takže kolegové z druhé mašiny něco měli na druhé straně. My jsme napřed mysleli, že to, na co nás vedou, je nějaký větroň nebo něco takového. Bylo tehdy počasí jako stvořené pro bezpilotní létání. Neúspěšné navádění a nečekané setkání Přestože letovod několikrát navádí vrtulník k cíli, posádka nic nevidí. Nakonec letovod navede vrtulník přímo na cíl. Posádka se připravuje na srážku, když náhle spatří proplout nad sebou stříbřitý doutníkový objekt bez křídel a kabiny. Vyprávění navigátora: Byli jsme ve výšce na maximální hranici dostupu stroje. Pohybovali jsme se tam mezi těmi mraky. Dvacet vteřin letíte v mraku, deset až dvacet vteřin letíte mimo a zase vrazíte do […]

V noci z 1. na 2. dubna 1987 se měla u objektu tehdejší plzeňské SNB uskutečnit exploze nástražného výbušného systému. Bomba nakonec nevybuchla. Namísto teroristického činu se v noční Plzni odehrála groteska. V sérii výbuchů, které se odehrály mezi lety 1986 a 1986 před stranickými sídly komunistů v krajských a okresních městech, je jedna, která se všem ostatním značně vymykala. Nálož, nastražená v tehdejší Sirkové, dnes Ukrajinské ulici, nevybouchla a vyšetřovatelům tak poskytla mnoho důležitých stop. Tyto stopy však nedokázali či nesměli využít k nalezení pachatele. Vyšetřovatelé také dlouhou dobu spekulovali, zda nálož nevybuchla úmyslně, nebo omylem. Výbuch měl být ve tři Igelitovou tašku se 20 kilogramy průmyslové trhaviny Gelamon, původem z NDR, a dřevotřískovou deskou s budíkem a roznětkou, našli dělníci 2. dubna ráno. Nálož byla připravena k odpálení. Jen nebyl natažený budík. Podle jiných částí vyšetřovacího spisu měl budík strženou hnací pružinu. Ve vyšetřovacím spisu se následně kriminalisté dohadují, zda šlo o úmysl. Úmyslnému neodpálení ovšem neodpovídá skutečnost, že po plzeňském případu si neznámý pachatel dal rok a půl pauzu, než položil další nálož, zatímco v mezi ostatními případy byl časový rozestup půl roku. Pachatel evidentně čekal, zda se mu kriminalisté dostanou na stopu. Šanci totiž měli – v nástražném mechanismu byly nalezeny krevní stopy a několik plavých vlasů. Celkové zhodnocení dostupných informací ukazuje spíše na to, že pachatel bombu odpálit chtěl. Oproti ostatním výbuchům, které byly načasované na noc, mělo k explozi v Plzni dojít za bílého dne. Svědčí o tom záznam o nalezení výbušniny. Dne 2. 4. 1987 v 09.15 hod. oznámil pracovník NP SSŽ Michal AYER, pracující na demolici v Sirkové ulici, že nalezl v demontovaných ojetých pneumatikách 4 balíčky, o kterých se domnívá, že jde o trhavinu. Bylo zjištěno, že se zde nachází časový odpalovací mechanismu s trhavinou GELAMON 30-351. Časový mechanismus byl proveden pomocí budíku značky PRIM […]

Na začátku prázdnin 1987 zemřeli ve skalách u Hřenska tři mladí lidé. I po víc než třech desítkách let trvá státní zástupce na nesmyslné teorii, jak se to stalo. Podivný případ začíná 28. červen 1987. Pavel, Petr a Lenka se vydávají na tremp do hřenských skal. O den později je jako poslední vidí hlídač z Pravčické brány, kterému nezaplatili vstupné. Ten den večer přijdou o život. Než najdou jejich ostatky, trvá to tři měsíce. Vyšetřování tehdejší Veřejné bezpečnosti směřuje mezi trampy a kriminalisté odvádějí skutečně mravenčí práci. Jediným pozitivním výsledkem je, že se teorii o zločinu mezi takzvanou „závadovou mládeží“ podařilo vyloučit. Dodnes je pochybné, zda případ měli kriminalisté v úmyslu vysvětlit. Vyšetřování opominulo klíčové důkazy a vedlo do ztracena. Nakonec je řečeno, že mladé zabil kulový blesk. A také je svázal, pohřbil a zakryl větví… Mrtví na skalním ostrohu Pojďme si říct, jaké jsou okolnosti případu: Pavel a Petr leželi vedle sebe na skalním ostrohu, zakryti větví, kterou sem přinesl někdo z desítky metrů vzdáleného stromu. Petr byl svázaný provazem, uvázaným do takzvané francouzské vrcholové smyčky. Těla se podařilo najít, když se jedna z lebek oddělila od těla a skutálela se do údolí. Lenka byla pohřbena o několik desítek metrů výše ve slepé skalní průrvě. Vzhledem k tomu, že se nedochovaly měkké tkáně, nebylo možné určit příčinu smrti. Přicházejí tak v úvahu typy usmrcení, které nezanechávají stopy na skeletu. Udušení, bodnutí do měkkých tkání s následným vykrvácením… Případ provázejí velmi podezřelé okolnosti. Když se našla jedna z lebek, druhá ležela v čerstvém lejně asi o dva metry dál. Pracovníci UDV v devadesátých letech dělali vyšetřovací pokus, zda se lebky mohou z ostrohu skutálet právě na toto místo místo. Neskutálely se tam ani jednou. Spíš to vypadá, že byl někdo vyrušen při uklízení na místě činu a lebky ve spěchu odložil. Anebo je na […]

Pražské metro se podařilo postavit až na druhý pokus. V padesátých letech se tajně připravovalo a v jedné části i vzniklo v našem hlavním městě metro „stalinského typu.“ Z přísně tajné výstavby se dochovala část dokumentace, respektive část dokumentace, uložená v Archivu hlavního města Prahy, už byla odtajněna.

Tribečské pohoří je v jedné věci zvláštní. Na každém zdejším kopci se nacházel hrad či hradiště. Bez zjevné příčiny. Jde i o jedno z nejdéle obývaných míst na Slovensku. Když v roce 2016 napsal Jozef Karika horor Trhlina, rozpoutal jím novou vlnu zájmu o nenápadné pohoří na západě Slovenska.

V roce 1990 se v Německu spustilo protijaderné šílenství. Rok sjednocení nepřežil na východě žádný tehdy fungující jaderný blok, jeden z nových reaktorů fungoval pouhé tři týdny. Historie východoněmecké jaderné energetiky začala v 50. letech. Zatímco v Československu jsme stavěli podle vlastního projektu elektrárnu A1, v Německu vsadili od počátku na ruskou technologii,  a tak uprostřed lesů severně od Berlína začala vyrůstat jaderná elektrárna Rheinsberg s reaktorem VVER-210. Byl to jeden z pouhých dvou reaktorů tohoto typu, předchůdce později velmi rozšířených reaktorů VVER-440 a VVER-1000.

Na břehu Dyje, pod poslední novomlýnskou hrází, se nesmí spouštět lodě na vodu. V nedalekých Rakvicích je na hřbitově místo, kam místní dodnes vodí děti z místní školy. Místní škola dnes už stojí jinde a v budově staré školy je dnes obecní úřad. Školní děti vodí na jednu uličku na místním hřbitově, aby si připomněly neštěstí, které potkalo některé z jejich možná prastrýců a pratet. Na konci května 1936 se u Nových Mlýnů odehrálo neštěstí, které je dodnes smutným rekordmanem v počtu dětských obětí. Při nehodě přívozu utonulo celkem 31 místních dětí. Ve třicátých letech nestál ještě přes řeku u Nových mlýnů most. Nebyla tu ani novomlýnská přehrada. Od roku 1899 tu nad jezem, který dnes už rovněž neexistuje, fungoval přívoz. Od roku 1932 ho provozoval mlynář Veverka, který ho převzal od lichtenštejnských lesů. Panské lesy chtěly původně provoz přívozu ukončit. Nakonec se ale dohodli na tom, že přívoz bude provozovat zdejší mlynář a o náklady na opravy lodi se podělí půl na půl. Dohoda ale, zdá se, nefungovala k oboustranné spokojenosti. V roce 1935 upozorňuje mlynář Veverka v dopise lichtenštejnským lesům na to, že prám je ve velmi špatném stavu a že hrozí neštěstí. Dále upozorňuje, že poslední tři roky platil údržbu přívozu. Nyní je řada na lichtenštejnských lesích a Veverka se nadále zříká odpovědnosti za možnou škodu. Osudová školní výprava Neštěstí, před kterým mlynář varoval, se odehraje 26. května 1936. Ten den o půl sedmé ráno se na návsi v Rakvicích sjede osm povozů a celkem 109 dětí zdejší základní školy. V plánu mají vyrazit na výlet na Pálavské vrchy. Cesta za dobrodružstvím končí nad jezem za Novými mlýny. Výprava na místo doráží postupně mezi půl osmou a osmou ráno. Převozník Šustr přes řeku převeze první dva povozy. Na každém je přibližně 15 dětí. Když na převezení čeká třetí povoz, přijedou všechny […]

Takřka zázračným způsobem zafungoval nový podcast Skutečné české záhady. V případu dodnes neobjasněných výbuchů před krajskými a okresními sídly KSČ se ozývají noví svědci. Říjen 1986 – České Budějovice, duben 1987 – Plzeň, září 1988 – Pelhřimov a únor 1989 – Ústí nad Labem. Čtyři případy profesionálně připravených náloží, odpálených vždy pozdě v noci za novoluní a zhasnutých lamp veřejného osvětlení v okolí. Obrovské úsilí marným směrem Tři ze čtyř případů spojuje červená Škoda 105 či 120 s pražskou poznávací značkou – vyšetřovatelé jich prověřili všech 1 4000. V jednom případě se na místě objevil modrý Mercedes s karlovarskou poznávací značkou, přidělenou tamější vojenské kontrarozvědce. Ve stejném, plzeňském případě se z místa položení nálože, kter nakonec nevybuchla, snažil zmizet Fiat 131 Mirafiori. Pronásledovalo ho služební vozidlo SNB. Když se ho pokusilo zastavit, vytlačil řidič fiatu esenbáky profesionálně provedeným manévrem ze silnice. Nikdo z kriminálky ale neprověřoval fiaty 131, kterých u nás bylo narozdíl od červených škodovek, jako šafránu. Skutečné stopy nikdo neprověřil Přestože plzeňská nálož, která nevybuchla, poskytla vyšetřovatelům cenné stopy v podobě vlasů pachatele a dokonce krevních stop, pachatele se nikdy nepodařilo odhalit. Kriminalisté se soustředili na prověření všech střelmistrů, kteří v Československu mohli přijít s použitou průmyslovou trhavinou Gelamon, do styku. Státní bezpečnost otravovala život stovkám střelmistrů. Stopy, které mohly kriminalisty dovést k pachateli, nebyly prověřeny. Biologické vzorky se v době sametové revoluce z Kriminalistického ústavu beze stopy ztratily. Když se v roce 1991 stanovila na ministerstvu vnitra speciální vyšetřovací skupina, její členové pracovali v přísném utajení, protože byly obavy, že nadřízení, kteří vyšetřování sváděli už před revolucí špatným směrem, byli stále ve funkcích na ministerstvu a vyšetřovatelé pracující na případu se báli o svůj život. Nový svědek a utajené vyšetřování Těsně před publikací prvního dílu se nám ozval bývalý vedoucí trhacích prací Severočeských uhelných dolů. Upozornil na fakt, že kromě vyšetřovacího […]

Ve středu 8. února se definitivně uzavřela dlouhá debata – stavba kanálu Dunaj-Odra-Labe. Skončila přesně 370 let poté, co byla poprvé vyslovena. Z ambiciozního projektu ale přeci jen něco vzniklo. Často se traduje, že jako první přišel s nápadem na výstavbu kanálu Karel IV. Není to tak docela pravda. Karel IV.  o vodní propojení jihu a severu své říše usiloval. V plánu měl ale propojit řeky Dunaj a Vltavu. Nápad Moravského zemského sněmu První zmínka o propojení Dunaje s Odrou padla na jednání moravského sněmu v roce 1653. Nápad si tehdy získal podporu panovníka – Ferdinandu III. se myšlenka prý velmi zalíbila. Další kdo projekt připomenul, byl v roce 1700 Lothar Vogemonte, který přidal i novou větev, připojující Labe. První stavba, která na nerealizovaném kanále vznikla, byla plavební komora na řece Moravě u Rohatce. Vyrostla v roce 1722 a postaveny byla jako součást projektu kanálu, který přednesl Norbert Václav Linck. První velkou ránu plánům na výstavbu kanálu pro přepravu nákladu dala v polovině 19. století železnice. Náklad šlo rázem přepravovat velmi rychle, byť zpočátku v menším množství než v nákladních lodích. Myšlenka propojit říční toky na našem území ale neusnula. S dalším plánem přišli v roce 1873 prof. Oelwein a ing. Pontzen. Jejich kanál počítal opět jen s propojením Odry a Dunaje s kapacitou pro lodě o výtlaku až 240 tun. Rakousko-Uherský projekt na 20 let Tehdy se také objevuje řekněme maximalistická varianta stavět kanál v samostatné trase až od Vídně. S touto možností pracovaly i další návrhy vznikající až do doby vzniku Československé republiky. Zájem o vybudování velkého díla potvrdil i Vodocestný zákon, schválený v roce 1901. V zákoně se s výstavbou kanálu počítalo hned ve výčtu děl, kterých se má výslovně týkat. Tehdy se počítalo se začátkem stavby v roce 1904 a hotovo mělo být o 20 let později. Tehdejší norma počítala […]

Jedním z nejpodivnějších míst u nás je údolí Zvánovického potoka u Černých Voděrad. Potok se tu prodírá téměř třicítkou dokonale opracovaných kamenů, jejichž smysl se dosud nepodařilo vysvětlit. Dnes je to zapomenuté místo jihovýchodně od Prahy. V potoce badatelé napočítali celkem 27 kamenů, dokonale opracovaných do kruhu. Jejich průměr je od 90 do 12 centimetrů. Opracované kameny sem někdo svalil z nedalekého vrchu. Racionální vysvětlení neobstojí Pravověrní skeptici, kteří usilují o jednoduché vyšetření úplně všeho, vysvětlují podivné kameny jako nedokončené kameny mlýnské. Jenž jsou tu dva rozpory, které toto vysvětlení vylučují – mlýnské kameny by měly uprostřed vysekaný otvor pro osu. Dávat si práci s transportem osekaných kamenů do údolí, přestože ještě nejsou hotové a s vědomím, že při sekání otvoru pro trám, který bude s kamenem otáčet, nedává smysl. Druhý důvod, proč nejsou kameny mlýnské, je daleko pádnější – žula, ze které byly kameny vytesány, je hrubozrnná hornina a pro mletí obilí se vůbec nehodí. Lze ještě namítnout, že kameny nemusely být určeny k mletí obilí, ale ke mletí hornin. Ani tak ale nedává smysl manipulace s nimi bez vysekání středového otvoru. Pokud se o kamenech dá něco říci s jistotou, tak jejich původ výše ve zdejších svazích. V jednom ze zdejších údolí se na stráni dochovalo místo, ze kterého byla evidentně minimálně část kamenů vylomena a na jednom ze zdejších bloků jsou dosud stopy po přerušené práci na bloku, který se již nepodařilo vylomit. Podivné kamenné mísy Na jednom ze zdejších vrcholů jsou navíc takzvané kamenné mísy. Opět dokonale pravidelné prohlubně v žulových blocích, ve kterých se dnes hromadí dešťová voda. Nabízí se tak vysvětlení, že ve zdejších lesích se kdysi nacházelo pohanské obětiště, na kterém dávní kněží usmiřovali své bohy. Podle jedné hypotézy stékala krev z obětí po kamenných mísách a ti nejpovolanější zde věštili. Podle druhého vysvětlení mohla vodní hladina […]

O výbuchu chemičky u Mostu se dodnes šíří fámy. Například, že nejvíce obětí bylo v tramvaji projíždějící kolem. Skutečné oběti se ale staly předmětem nechutné hry Státní bezpečnosti. Nejhorší poválečná průmyslová nehoda se odehrála 19. července 1974.  Sedm minut po dvacátí hodině prasklo zkorodované koleno kolony na výrobu umělého lihu a továrnou se začal šířit oblak výbušného plnu. O dvě minuty později dosáhl oblak pyrolýzních pecí a Chemické závody Československo-sovětského přátelství vyletěly při explozi o síle až 30 tun TNT do povětří. O banálních až tragikomických příčinách obrovské katastrofy pojednává první část článku. Na místě zemřelo 15 pracovníků továrny a šestnáctá oběť druhý den v nemocnici. Exploze  zdemolovala nejen provoz výroby syntetického lihu, ale zcela srovnala se zemí sousední turbokompresorovnu. Z pěti pracovníků na tomto provozu nepřežil nikdo. S obrovským štěstím z havárie vyvázla Pavla Salabová, pracovnice odběru vzorků. Naposledy přišla na provoz syntetického lihu odebírat vzorky v 19:45 a zdržela se podle svých slov 20 minut. Z provozu tedy odešla pár minut před výbuchem. Výpověď svědkyně: Při posledním odběru plynů – mám na mysli v oddělení dělení plynů v 19:45 jsem viděla obsluhu paní Evu Danihelkovou, která sledovala před sebou řídicí panel. I když jsem brala tyto vzorky prakticky asi 20 minut, před výbuchem, nic mimořádného ani zvláštního jsem zde v dělení plynů nezjistila ani neviděla. Ani obsluha paní Danihelková s kterou se dobře znám se mne na nic nestěžovala – takže jsem měla zato, že zde je v pořádku a myslím, že ani Danielková nic zlého netušila, protože byla pozitivní a jak jsem již uvedla na nic si nestěžovala. Směnovým mistrem zde byl Jaroslav Švelka, kterého jsem sice, při posledním odběru neviděla; kde se v 19.45 hodin zdržoval to nevím, ani nevím kde v tuto dobu byla ostatní obsluha. Jak jsem již uvedla viděla jsem zde u panelu jen pani Danihelkovou. Ještě […]

Byl to jeden z nejhorších požárů naší historie. Exploze hořícího plynojemu v pražské Michli hrozila smést z povrchu zemského celou pražskou čtvrť. Až nyní se ukazuje, že o neštěstí se vědělo dopředu. Na začátku roku 1961 bylo v Praze horko, přestože panovala tuhá zima. Michelskou plynárnu zachvátil požár plynojemu s téměř 150 tisíci kubickými metry svítiplynu. Michelská plynárna byla vybudována mezi lety 1925 a 1927 jako hlavní zdroj svítiplynu pro hlavní město. Nahradila dřívější městské plynárny v Holešovicích a na Žižkově. V době stavby stála na jejím okraji. V průběhu následujících let v okolí vyrostla čtvrť převážně rodinných domů. V pátek 6. ledna 1961 K největšímu požáru v historii plynárenství u nás došlo 6. ledna 1961. Toho dne dopoledne začala z dosud nevyjasněných příčin hořet střecha suchého plynojemu. Mezi vyšetřovacími verzemi byl uhlík od projíždějící lokomotivy nebo statická elektřina. Až dosud nebylo jasné, zda začala hořet samotná střecha plynojemu, anebo unikající plyn. V této souvislosti nabízí novou stopu článek listu Večerní Praha, který vyšel den před požárem a o kterém v muzeu dosud nevěděli. Podle článku se už v úterý 3. ledna v poledne porouchalo těsnění pístu a píst plynaři přizvedli do polohy, kde plyn unikal méně. Odběratelům tak poklesl tlak. Dobový článek: Porucha Michelského plynojemu dočasný pokles tlaku Dodávka není ohrožena Pohotový zásah montérů Michle (čp). V některých čtvrtích poklesl tlak plynu. Zajeli jsme do Michle za vedoucím závodu inž. J. Šedivým a vedoucím výroby L. Vachem, aby nám řekli, proč. V úterý v poledne se porouchalo těsnění pístu v plynojemu. To se projevilo v dodávce plynu. Proto se rychle přistoupilo k jednání s Hutními montážemi z Ostravy o nejrychlejší opravě. Pro její přípravu byl píst zvednut do polohy, kde nejlépe těsní a ztráty jsou minimální. Zítra se píst znovu utěsní. Je to zákrok provizorní, aby plynojem nemusel být vyřazen. Normální dodávka plynu […]

Když se v roce 1984 vydali filmaři televize do podzemí Richardu, zarazila je podivná věc. Pravá část komplexu byla v podstatně horším stavu než levá, přestože geologické poměry byly přesně opačné. Zatímco nalevo byl nijak výrazně nezpevňovaný opuštěný důl, se kterým se počítalo především jako se skladištěm, napravo od vchodu byly vyztužené sály, které sloužily výrobě. Přesto je část dolu, která měla odolat i bombardování, zavalená.

Roky opakované historky o nacistických pokladech a tajných archivech boří badatel Tomáš Rotbauer. Podle nově získaných dokumentů je v podzemí nacistický zával pouze jeden. Jak plyne z dokumentů z 60. let, podzemní komplex byl nejméně do roku 1967 bez závalů, které dnes neprodyšně oddělují levou část části Richard I. Až do 60. let bývalou továrnu neprovázela ani žádná záhada či legenda. Akce Pohořelý Dodnes předávané historky o tajemné akci Československé armády jsou ve skutečnosti amatérskou akcí především tří vojáků litoměřické posádky, kteří se do podzemí vydávali ve volném čase. Své poznatky navíc nijak netajili, ale publikovali v tisku. Prvním titulem, který vydal informaci o podzemní badatelské akci, byl titul Obrana lidu 20. března 1965. Spolupráce s „oficiální“ armádou spočívala pouze v tom, že na posádce dostali k dispozici místnost, ve které mohli skladovat své objevy. V podzemí nacházeli především materiály po vězních. Když v jedné z chodeb objevili část vězeňské kartotéky, zpozorněla i Státní bezpečnost. Většina vojáků, kteří tehdy ve volných chvílích prováděli průzkum podzemí, je po smrti. Tomáš Rotbauer ale objevil desátníka Pohořelého. Po roce 1968 emigroval do Švédska. Dnes se bohužel netěší dobrému zdraví. Přesto do telefonu potvrdil, že v roce 1964-65 bylo podzemí volně průchodné. Po závalech, které dnes neprodyšně oddělují některé části, nebylo ani stopy. Jan Pohořelý ale upozornil na jednu důležitou skutečnost – jeden zával v podzemí po nacistech přeci jen byl. Nacházel se pod bývalým velitelstvím SS v blízkosti dnes již neexistujících vchodů A a B. Problematika Jantarové komnaty, archivu Hlavního říšského bezpečnostního úřadu, zlatých pokladů a dalších chimér se zužuje na jedinou chodbu, na kterou se nyní patrně soustředí hlavní zájem snílků, fantastů a pohádkářů. Aktivní opaření Richard Státní bezpečnost se začala zajímat o Richard na podzim roku 1965.

V pátek 19. července 1974 ve 20:09 zničil výbuch o síle desítek tun TNT velkou část chemické továrny v Záluží u Mostu. Jak ukazuje odtajněný vyšetřovací spis, o riziku se vědělo dva roky předem. Při explozi na provozu výroby syntetického lihu zemřelo celkem 17 lidí a jeden při likvidaci následků havárie. Tlaková vlna ničila až 12 kilometrů od epicentra výbuchu. Neštěstí odstartovalo ve 20:07 roztržené koleno potrubí přivádějícího etan-etylen pod tlakem 24 atmosfér do etylenové kolony. Unikající etan a etylen vytvořily výbušnou směs a oblak se začal šířit po areálu chemičky. Ve 20:09 dosáhl plyn provozu pyrolýzních pecí a výsledkem byla exploze, která způsobila škodu odhadovanou na jednu miliardu korun. Pro srovnání – tehdejší rozpočet České socialistické republiky byl 100 miliard korun. Záluží u Mostu bývala až do 30. let minulého století poklidná severočeská vesnička s výrazným podílem německy hovořícího obyvatelstva. Podobně jako desítky dalších dnes již na mapě není. Nepohltila ji ovšem těžba uhlí, ale areál chemických závodů. V květnu 1939 se tu konala velká slavnost – pompézní zahájení stavby chemické továrny na syntetická paliva. Nacistické Německo nemělo zásoby ropy, a tak se rozhodlo vyrábět benzín z hnědého uhlí. Jedna z největších továren na syntetické palivo měla vyrůst právě v Záluží. Po druhé světové válce se z chlouby Třerí říše staly chemické závody československo-sovětského přátelství a z hnědého uhlí se přešlo na sovětskou ropu. Výroba umělého lihu byla sovětská technologie. Linka začala vyrábět v roce 1964. Bez větší údržby měla fungovat až do 80. let. Exploze v červenci 1974 ji zcela zničila, stejně tak okolní provozy.

Jmenoval se Johann Alois Ulrich. Na přelomu 18. a 19. století byl správcem žďárského panství a po své smrti se stal nejtrvanlivějším strašidlem u nás. Lidé se ho báli ještě na začátku 20. století. Johann Alois Ulrich byl už za svého života extrémně nepopulární. V době napoleonských válek pečlivě dbal na odevzdávání nejen veškerých daní, ale i válečných rekvizic. Byl to výkonný úředník panství, které vlastnil stát. Poddaní měli velkou nevýhodu. Zatímco jinde si na příliš krutého správce mohli stěžovat šlechtici – majiteli panství, tady si neměli stěžovat kam. První úřední kachna v historii V době válek se navíc hromadně odvádělo do armády a když v kraji vypukla rebelie, Ulrich stál v čele vyšetřování a některé výpovědi prý byly vymáhány i bitím. Zároveň Ulrich málem vstoupil do dějin žurnalistiky, když vypustil první kachnu. Agilně totiž nahlásil dvorské komoře ve Vídni, že celý kraj se raduje z prohry Napoleona u Slavkova. Citace z Ulrichova psaní: Zprávy, které sem došly, nebudou zcela neodůvodněné. Ze dvou zpráv, které v podstatě souhlasí s třetí, která došla již dříve, jest zřejmé, že velká francouzská armáda byla u Brna poražena a že princ Murat, švakr císaře Bonaparta byl zajat. První zprávu dostal inspektor ve Velkém Meziříčí. Druhá zpráva došla s datem 2. prosince 1805 od hospodářského úředníka brněnského ústavu šlechtičen, bytem v osadě Medlánky, vzdálené od Kartouz (Král. Pole) 1 a čtvrt hodiny u Brna. V tomto dopisu se sděluje, že prý princ Murat byl zajat. Bezcenný není přiložený původní dopis došlý 3. t. m. od hospodářského ředitele z Rožánky, odeslaný 2. prosince. V tomto dopise, kromě jiných zpráv o událostech u Brna jest i zpráva o zajetí prince Murata.

Byla neděle 21. října 1952. V polích za Řevničovem odehrála tragédie se třemi mrtvými. Na místě zemřeli dva místní myslivci a neznámý muž. Jeho totožnost dlouho unikala snaze o objasnění. O případu, ve kterém byli v Babicích na Třebíčsku zastřeleni tři funkcionáři národního výboru, slyšel skoro každý. Přestřelka za Řevničovem, při které přišli o život dva místní komunisté a jeden muž s neznámou totožností, je ovšem daleko záhadnější. Tím spíše, že Státní bezpečnost se snažila urputně přijít nejen na to, kdo byl oním třetím neznámým mrtvým, ale především se pokoušela dopadnout jediného přeživšího, který z místa incidentu utekl. Nenápadné říjnové odpoledne Dva myslivci, Karel Jugl a František Mika, funkcionáři řevničovské KSČ, si v neděli odpoledne po brigádě vyrazili na lov z Řevničova směrem k vesničce Kroučová. Noviny byly tou dobou plné nepřátelských agentů a boje s vnitřním i vnějším nepřítelem. Vybízelo se k uvědomělosti a k ostražitosti. Myslivci evidentně na sou uvědomělost a ostražitost doplatili. Dnes již nelze zrekonstruovat, co se na místě přesně odehrálo, nicméně zazněla střelba a na místě zůstali tři mrtví. Čtvrtý muž, který utekl směrem ke Kroučové. Často podávaná verze hovoří o tom, že jeden z agentů v poli zakopával vysílačku a svého zraněného kolegu zastřelil, aby nemohl mluvit. Jenže podle oficiálního podání byla vysílačka nalezena na jiném místě, zatímco na místě činu byly nalezeny falešné doklady, falešné peníze v několika měnách, šifrovací tabulky, rozložená mapa a celý arzenál zbraní. Nedává příliš smysl, aby pachatel zakopával vysílačku a na místě se nenašly žádné stopy zakopávání, stejně tak by na místě těžko nechával věci, které nutně potřeboval k přežití. Oficiální legenda měla zakrýt neúspěch Státní bezpečnosti při mohutné pátrací akci, při které stovky lidí marně pročesávaly okolí. Daleko pravděpodobnější je vysvětlení, že tam věci doličné naaranžovala Státní bezpečnost. Nelze ani vyloučit, že celá akce byla cílenou provokací Státní bezpečnosti, která potřebovala […]

Obrovský poprask vyvolal 3. ledna nizozemský Národní archiv, když při každoročním dni otevřenosti  odtajnil tisíce dokumentů a mezi nimi i mapu vedoucí k domnělému nacistickému pokladu v Ommerenu. Mapa je součástí rozsáhlejšího materiálu z poválečného pátrání po nacistickém pokladu z vyloupené arnhemské banky. Archiv materiál tajil po 75 let, aby ochránil zájmy majitelů nemovitostí na místě. Jenže 75 let je maximální doba, po kterou je možné v Nizozemsku dokumenty utajovat a tajemný příběh z konce války vzbudil vlnu vlnu zlatého šílenství. Příběh čtyř beden Podle „oficiální“ verze jsou v kořenech třetího topolu, stojícího u polní cesty, ve vzdálenosti 120 metrů od silnice mezi Ommerenem a Lindenem, asi 70 centimetrů pod povrchem uschovány 4 bedny na munici. V nich mají být mince, hodinky, šperky, diamanty a další drahokamy, pocházejíci z poničené pobočky Rotterdamsche Bank v Arnhemu. Cenností se měli zmocnit němečtí vojáci po bombardování Arnhemu, při kterém prý byly zničeny trezory banky a cennosti se válely na ulici. Vojáci cennosti nasbírali a čtveřice se domluvila, že si je bezpečně uloží a po válce vyzvedne. Dva ze čtveřice se konce války nedožili, osud třetího není znám a poslední, uváděný jako Helmut S., člen paradesantní jednotky, dislokované v nedalekém Velpu, se po válce stal výrobcem nábytku v Baden-Badenu. Helmut buď po válce nebyl dostatečně opatrný, protože netrvalo ani dva roky a stal se cílem zájmu nizozemské organizace Beheersinstitut, zabývající se pátráním po ukradených cennostech a jejich návratem právoplatným majitelům. Druhou možností je, že Helmut se organizaci ohlásil sám. Poválečné pátrání Výsledkem oznámení bylo hned troí neúspěšné pátrání v okolí Ommerenu v roce 1947.

Debaty o tom, zda byla krvavá hraběnka skutečně vražedkyně, anebo oběť pomluv, jsou věčné. Ale bohužel i zcela zbytečné. Jasné indicie se skrývají přímo ve vyšetřovacím spise a v rodinné korespondenci. Připomeňme, že Alžběta Báthoryová se narodila 7. srpna 1560 a v patnácti letech se provdala ta Františka Nádasdyho. Když její muž v lednu 1604 zemřel, stala se jednou z nejbohatších žen v uherském království. Nádasdy před svou smrtí požádal svého přítele, palatina (královského místodržícího) Juraje Thurza o ochranu rodiny. Krvavá hraběnka se vyznačovala neobyčejnou krutostí k poddaným, která postupně přerostla v plánovité mučení a vraždění. Případ vyvrcholil na konci prosince 1610, kdy Thurzó vtrhl do čachtického zámku, a jak později sám napsal v dopise své ženě, našel tam jednu dívku umučenou a druhou Báthoryová právě mučila. „Když naši vyslaní lidé a služebnictvo přišli do zámku, našli tam mrtvou dívku, druhá kvůli mnoha ranám a mučení už umírala. Kromě toho seděla ještě jedna zraněná žena a další, které ta prokletá osoba nechávala pro jiné příležitosti, tam čekaly pevně spoutány.“ Thurzó následně hraběnku na míst odsoudil k doživotní internaci na hradě Čachtice. Jako palatin měl toto právo. Zdá se v tom být rozpor. Slíbil svému příteli, že rodinu ochrání a namísto toho hraběnku zavřel. Ve skutečnosti tak rodinu zachránil před potupným odsouzením, veřejnou popravou a ztrátě majetku. Svým odsouzením Báthoryové předběhl krále, kterému by při veřejném odsouzení připadnul majetek bohaté rodiny. Nepravdy a legendy Asi nejznámější dílo obhajovatelů Alžběty Báthoryové je kniha Báthory: Život a smrt od Tünde Lengyelové. Kniha se ve snaze Báthoryovou očistit bohužel vydává na pole nepravd. Lengyelová například tvrdí: „Nenašel se ani řádek, který by byl nějakým způsobem konstatoval nebo komentoval vyšetřování, vedené proti ní a jejímu personálu, chybí dokonce zmínky o tom, že se vůbec nějaké vyšetřování vede.“ Toto tvrzení jednoznačně vyvrací fondy státního archivu v Bytči na Slovensku, kde […]

Jestliže je Josef Hasil označován za krále Šumavy, je František Slepička králem české Sibiře. Nikdo o něm nenatočil film, a tak jeho případ zná jen málokdo. Veřejné bezpečnosti unikal čtyři roky. František Slepička se narodil v Jankovské Lhotě na Benešovsku v roce 1929. Jeho rodiče hospodařili na 15 hektarech, chovali hřebce a provozovali hostinec. Po komunistickém puči sebrali komunisté Slepičkovým hostinec a chov hřebců. Přesto se na na vojně rozhodl zapojit a byl vybrán k psovodům u Pohraniční stráže.

Když v roce 2010 natočil Juraj Herz film Habermannův mlýn, vyvolal tím obrovský poprask. Češi natočili film o kapitole dějin, na kterou nemohou být pyšní.

Jsou události, na které jejich aktéři neradi vzpomínají, ale přesto vysvítají na povrch. Jednou z nich je nevydařený průzkum ostatků jednoho z nejznámějších skladatelů nejznámějším antropologem. Nekorunovaným králem českých antropologů je profesor Emanuel Vlček. Odborník, jehož rukama prošly ostatky našich největších velikánů od svatého Václava přes všechny panovníky a svaté až k Bedřichu Smetanovi. Právě zkoumání ostatků Bedřicha Smetany je takovou zajímavou skvrnkou na zářivé kariéře Emanuela Vlčka. Záznam na české Wikipedii o ní tvrdí: Nejzajímavější historka se vztahuje k jeho zkoumání těla Bedřicha Smetany. Při vyzdvihování Smetanova těla se prý ozvala rána, ale nikdo jí nevěnoval pozornost. Až po bližším prozkoumání Vlčkovi došlo, co že to bylo za ránu. Rakev totiž byla prázdná. Nebohý Smetana totiž při vyzdvihování z rakve vypadl. Celá Vlčkova akce měla dohru. Vlček totiž neměl ke zkoumání Smetanova těla povolení. Pozůstalí tedy podali na Vlčka žalobu pro hanobení ostatků, jelikož pádem těla došlo poškození tělních tkání. Jelikož se prof. Vlček důvěrně znal s tehdejším prezidentem Gustávem Husákem, byla celá záležitost mimosoudně urovnána samotným vedením KSČ.

Nebýt těžkého zranění na začátku a lidské oběti na konci příběhu, mohla to být veselá historka z vojny. Dva vojáci se cestou z hospody pohádali o to, kdo má lepší tank.

Přestože byl český král neomezený vládce a nejvyšší soudce zároveň, je mezi nimi vrah. Vrah i z pohledu tehdejšího práva. Když král rozhodnul o něčí smrti, jednalo se o výkon spravedlnosti. Mohl se tak král z tehdejšího pohledu dopustit vraždy? Na první pohled se to zdá jako nesmysl, nicméně odehrál se u nás příběh, na který by se i současníci mohli dívat jako na vraždu. Zuřivý král tehdy podle všeho  utloukl právníka a, vědom si nepřijatelnosti svého konání, svůj čin zakryl fingovanou popravou. Nebýt barokní legendy, která se stala celosvětově nejznámější českou legendou, tak bychom si o tomto příběhu takto pravděpodobně četli i v učebnicích. Jméno svatý Jan Nepomucký zná celý svět.

Mnichovskou dohodu máme za diktát, který jsme poraženecky přijali. Není to tak úplně pravda. Československo v jednom strategickém bodě neposlechlo.

Helmut Gaensel si Štěchovický poklad vymyslel. Respektive povídání Emila Kleina o tajných zbraních „vylepšil“ nejprve o zlato a později přidal i šperky a Göhringovu uměleckou sbírku. Moje pátrání po původu legend o Štěchovickém pokladu skončila bez výjimky u Helmuta Gaensela. Za všemi akcemi stojí on, všechny stopy legend vedou k němu. I tak mě trochu překvapilo, že když jsem Gaenselovi předložil důkazy o tom, na co všechno jsem přišel, přiznal mi před kamerou, že si úplně všechno vymyslel. Nyní ale vycházejí na povrch nové podrobnosti o tajemné akci, která by se dala zapsat zlatým písmem do historie Gaenselova bájení. Mezi další oběti legendy o nacistickém pokladu je třeba doplnit další jména: Milouš Jakeš, Ladislav Adamec, Marián Čalfa, Václav Havel… Soudruh Jakeš nařídil hledat a stanovil podíl „Ahoj, tati, mám pro tebe poklad…“ Asi tak nějak začal telefonát ředitele společnosti Krátký film Lubomíra Jakeše svému otci, generálnímu tajemníkovi Ústředního výboru Komunistické strany Československa Miloušovi. Na Lubomíra Jakeše se obrátil americký filmový dokumentarista John Cunningham. Získal prý závěť, ve které se nacházejí informace o uložení 90 kontejnerů s prutovým zlatem a stovka kontejnerů s uměleckými předměty a dokumenty. Československu za umožnění a pomoc při vyzvednutí nabídnul padesátiprocentní podíl. Syn to tedy oznamuje otci a Milouš Jakeš následně akci schvaluje a pověřuje vyjednáváním ředitele podniku zahraničního obchodu Omnipol Fritzla. Zároveň Milouš Jakeš snižuje podíl pro amerického filmaře na 33 procent. Ředitel Omnipolu informuje o akci ministra zahraničního obchodu a ten zase předsedu vlády. Následuje jednání Omnipolu se společností Fujiyama international insurance company, která je ve skutečnosti zástěrkou, za kterou stojí právní kancelář McDonald & McDonald. Zakladatel firmy David McDonald si evidentně nechce kazit právní renomé hledáním nacistického pokladu v komunistickém Československu.

Jeden z nejslavnějších a zároveň kontroverzních seriálů normalizace měl mít víc dílů, než nakonec vzniklo. K některým z nich se dochovaly i scénáře. Seriál si původně vymysleli na ministerstvu vnitra, když chtěli napravit pošramocenou pověst komunistické policie po roce 1968. Major Zeman se původně měl jmenovat Horák a měl pracovat u tajné služby. Původní koncept měl kombinovat filmový dokument a hrané scény. Jak ukazují materiály v archivu České televize a policejního muzea, koncept seriálu se postupně vyvíjel.

„Vstávejte soudruzi, adios companěros, vaše vlast vás volá. Fidel Castro vás vyzývá: Pomozte bránit ušlechtilé ideály revoluce.“ Filmová scénka o vychytralém podvodu se opravdu stala. Ale jinak.

Od roku 2005, kdy Rainer Karlsch zveřejnil sovětské hlášení o německém jaderném pokusu u Ohrdrufu, přibývají spekulace, zda se nacistům podařilo bombu vyvinout a otestovat. V minulém díle najdete popis údajného testu jaderné zbraně na ostrově Rujána Luigim Romersou, italským novinářem ve službách Benita Mussoliniho. V amerických archivech se ale dochovalo ještě jedno svědectví, a sice hlášení Rudolfa Zinssera, který podle svých slov dostal pokyn jaderný test pozorovat z letadla. Odstartoval z Ludwigslustu. Zinsserovo hlášení: Pozoroval jsem silný záblesk, který jasně osvětlil celou atmosféru  a trval asi 2 sekundy.

Je to jeden z nejzáhadnějších zločinů naší minulosti. 17. března 1534 náhle umírá kandidát na krále. Umírá dva dny po karlštejnské bestii, kterou odsoudil k smrti. Karlštejnská bestie svému soudci slíbila, že ho stáhne s sebou. Kateřina z Komárova, žena karlštejnského purkrabího Jana Bechyně z Lažan umírá v době, kdy se manžel odsouzené za smrt své ženy mstí svým nepřátelům. Je to náhoda nebo zločin? Každopádně je to záhadné úmrtí, které se archeologové evidentně dodnes bojí. V pardubickém chrámu svatého Bartoloměje je na čestném místě hrobka nejvyššího českého šlechtice a královského kandidáta Vojtěcha z Pernštejna. Hrobka muže, který při volbě českého krále prohrál s Habsburky, je prokletá. Je evidentně prokletá tak dobře, že archeologové dodnes dělají co mohou, aby se nejzáhadnější smrt v našich dějinách nikdy nevyšetřila. Na začátku podivného příběhu je zapomenutá kauza české Alžběty Báthoryové, Kateřiny Bechyňové z Lažan. Sadistická vražedkyně, přezdívaná Karlštejnská bestie, žaluje u komorního soudu Václava Hájka z Libočan, a sice pro pomluvu. Náš slavný kronikář byl v té době děkanem karlštejnské kapituly a pravděpodobně pana purkrabího taktně napomenul, aby si dal na choutky své ženy pozor. Ze soudu pro pomluvu soud s vražedkyní Následuje žaloba pro pomluvu urozené paní. Hlavním soudcem v několik let se vlekoucím sporu je právě Vojtěch z Pernštejna. Celý soud se nese ve znamení strachu. Manžel Kateřiny, karlštejnský purkrabí Jan Bechyně z Lažan, si dává dobrý pozor, aby poddaní nic neřekli. Díky statečnosti několika svědků se ale soud zcela obrací a nakonec je Karlštejnská bestie odsouzena za 14 přiznaných vražd. Bylo jich pravděpodobně víc. Větší skandál ale nechce soudce vyvolávat. Vyhrožování poddaným tedy nezabralo na všechny. Jan Bechyně mezitím už soukolí pomsty rozjel. Hájek z Libočan je obviněn z krádeže na karlštejnské kapitule, přivázán pod koně a potupně odvezen z Karlštejna. Bechyňovi ale si ale ve vyhrožování troufají i na nejvyššího královského hofmistra.

Do poslední chvíle věřil Adolf Hitler, že válku vyhraje. Spoléhal na zázračnou zbraň. Tou měla být atomová bomba. O její výrobě se dochovalo několik svědectví. O zapojení českých firem z Prahy a z Čelákovic do stavby urychlovačů částic pojednává minulý díl tohoto seriálu. Do prací na nové zbrani se dosud neobjasněným způsobem zapojila i firma Letov v pražských Letňanech. Přestože firma byla součástí koncernu Junkers, v průběhu války na letňanském letišti přistálo několik strojů od konkurence. Jeden ze strojů Heinkel 177 Greif byl po přistání odtažen do hangáru a začaly úpravy pumovnice. Jeden z pracovníků Letovu se víc než dvacet let po válce svěřil se svou vzpomínkou redaktorovi Mladé fronty. Citace z článku: Koncem roku 1942 přistálo na továrním letišti Letova v Letňanech několik dvoumotorových a zde dosud nevídaných letounů. Jak se později ukázalo, šlo o bombardéry He – 177 Greif. Jeden z nich byl zavezen do haly, kde mu odmontovali křídla. Pak byl přemístěn do experimentálního oddělení a tam se začalo pracovat na rekonstrukci pumovnice. Podivná návštěva těchto bombardérů v Praze a skutečný účel této návštěvy zůstávaly dlouho nejasné. Mnohé se vyjasnilo až po válce. Teprve tehdy někteří zaměstnanci Letova pochopili dosah výroku jednoho z vedoucích německých inženýrů, který v souvislosti s pracemi na He-177 prohodil: „Jestli nám tohle vyjde, ovládneme svět.“ Na vzpomínce je pozoruhodné její datování. Pokud nacisté na jaderné zbrani pracovali, má se za to, že její vývoj ke konci války nestihli dokončit. Rok 1942 se v tomto kontextu jeví jako příliš časný. Zprávu o podivných Heinkelech by bylo možné odložit jako nesmyslnou, kdyby se nedochovalo několik fotografií neznámého autora, který odstrojené letadlo na letňanském letišti vyfotil. Protiatomové bombardování Prahy Srpen roku 1945 byl s ohledem na aktuální události v Japonsku na materiály o jaderné zbrani skutečně bohatý.

Bylo to po půlnoci 3. srpna 1969, když se z jednoho z domů nedaleko nádraží v Dobřichovicích u Prahy ozvaly výstřely a vyšlehly plameny. Toho dne tragicky zemřelo pět členů rodiny Gustava Svojsíka. Veřejná bezpečnost uzavřela případ jako rozšířenou sebevraždu. Gustav Svojsík v pomatení smyslů postřílel svou rodinu, zapálil dům a otočil zbraň proti sobě. Jenže někteří sousedé viděli na zahradě záhadného muže se zbraní v ruce. Jiní zase tvrdí, že tam nikdo být nemohl. Podle všech byl Gustav Svojsík milující otec od rodiny, který se v posledních měsících svého života něčeho velmi bál. Jeho strýc, Antonín Benjamin Svojsík, byl zakladatelem českého skautingu. Gustava tak v roce 1948 vyhodili ze studia medicíny a on se živil jako řidič sanitky. Uměl jazyky, a tak později mohl nastoupit do podniku zahraničního obchodu Strojexport. Podivné tragédie ale provázely rodinu už dříve. Žena Gustava Svojsíka byla údajně sirotek.

Počátky záhady podzemního komplexu Richard sahají do roku 1965. Tehdy vojáci pronikli i do dnes neprodyšně oddělené leví části továrny. Dochované dokumenty StB odhalují zapomenuté armádní tajemství.

U říčky Křemelné na Šumavě se mají objevovat podivná agresivní světélka. Hlášení o nich pocházejí od pradávna i z nedávné doby. Vyšetřování případu Státní bezpečností před desítkami let prý skončilo tragédií.

První uran byl v Příbrami vytěžen v roce 1948. Přesto se mezi místními vypráví legenda, že v roce 1945 odváželi Rusové z Příbrami bedny s koncentrovaným uranem. Legenda je pravdivá. Mělo to být z dolu Anna a měly toho být desítky tun. K objasnění této záhady vede spletitá cesta nepřímých zdrojů. Jako první se o uranu v Příbrami zmínil Karel Kaplan v knize Tajný prostor Jáchymov, publikované na počátku 90. let, když popisoval jednání československé vlády se sovětským obchodním zástupcem Bakulinem. Citace z knihy: „Ochotu ČSR vyjít Sovětskému svazu vstříc v záležitosti dodávek uranu prokazuje fakt, že mu předalo své dosavadní zásoby.

Vrah Ivan Roubal proslul nejen jako vrah, ale i jako postava bizarního soudu, když ho soudce Horký musel propustit, protože prý „zapomněl“ prodloužit vazbu. Pro uvozovky se nyní objevily zajímavé indicie. Samotný soud byl velmi zdlouhavý a komplikovaný. Roubal byl nejprve odsouzen za vraždy, poté byl obvinění z vražd zproštěn a odsouzen pět let za loupežné přepadení. V roce 1999 dostal Ivan Roubal 22 let za vraždu dvojice z autopůjčovny. Nakonec ho soud poslal do vězení na doživotí i za vraždy Josefa Suchánka, Vladimíra Strnada a Václava Dlouhého. Otrávený Roubal Když propouštěli Roubala z vazby, strhla se před vazební věznicí mela. Policisté v obležení novinářů se rozhodli zachránit situaci tím, že Roubala zadrželi pro podezření z jiných trestných činů. Roubal strávil na svobodě skutečně jen pár okamžiků. O něco méně viditelná byla širší mela, a sice operace Houb, která měla Roubalovi zabránit v útěku do zahraničí. Měl tehdy požádáno o azyl ve Švýcarsku. Sám Ivan Roubal následně vyrukoval s obviněním, že se ho před propuštěním dozorci pokusili otrávit. Citace ze stížnosti obviněného: Pan Frumar (vrchní dozorce na Pankráci, pozn. aut.) mi nabídl vlažnou kávu s tím, že budu propuštěn, že připravil kafe a že jsme tam byli dlouho, tak trochu vystydlo. Bylo to sice nezvyklé, ale vzhledem k výjimečnosti události jsem to považoval za projev dobré vůle. Potom jsme pokračovali v balení mých věcí do krabice a pan dozorce se po chvíli podíval na hodinky a jakoby si na něco vzpomněl, mne požádal, jestli bych nemohl jít zpátky na celu, že si ještě něco musí zařídit. Jakmile jsem došel na celu, sedl jsem si na záchod a probudil jsem se na kongresové ulici na úřadě vyšetřování ležet na lavici. To je všechno, co já si pamatuji z propuštění z vazby. Nevím, za jak dlouho jsem se probudil, nevím vůbec, že bych byl ošetřován lékaři, […]

O železniční trati České Budějovice-Linec se často tvrdí, že byla první železniční tratí na kontinentální Evropě. První nebyla a nevedla jen do Lince. Trať, zprovozněná na prvním úseku v září 1827, o dva měsíce předběhla francouzská koňka mezi městy Saint-Étienne a Andrézieux. Českobudějovická dráha byla nejstarší alespoň v Rakousko-Uhersku a byla aspoň podstatně delší než trať francouzská. Na české straně je pozůstatků dráhy daleko méně než na straně rakouské. Je to dáno tím, že od Českých Budějovic stavba začala a když dospěla k dnešní hranici, začaly docházet peníze a navazující  úsek do Lince se stavěl se úsporněji s oblouky o poloměru jen několika desítek metrů a s víc než dvojnásobným maximálním povoleným stoupáním. Když se později dráha upravovala na dnes běžný rozchod rozchod a parní provoz, na rakouské straně bylo třeba hledat jinou trasu. Opuštěné těleso koňky je na mnoha místech dochované dodnes. Na české straně nám zůstalo jen několik strážních domků, z nichž nejznámější jsou domel číslo 1 v Českých Budějovicích, ve kterém je dnes malá expozice Jihočeského muzea, a bývalý strážní domek u přepřahací stanici v Bujanově. Nejvýraznějším pozůstatkem na české straně je budova přepřahací stanice s kovárnou v Holkově a krátký úsek na druhé straně dnešní silnice ke hranici. Dochovaly se na něm celkem dva můstky. Autentičnost technické památky ale trochu snižuje rozchod repliky kolejí. Ve skutečnosti byly od sebe jen 110 centimetrů. Sůl za zlato Historie dopravy z Čech na jih sahá až do doby bronzové. Do Čech byla přepravována středověká strategická surovina – sůl – a zpět zboží a vytěžené drahé kovy. Zlatá stezka vedla původně přes Šumavu do Bavorska a do oblasti Salzburku. V roce 1530 rozhodli Habsburkové, že zlatá stezka na Pasov bude nahrazena spojením na Linec, Gmünden a oblast Hallstattu, a jiná sůl že se do Čech vozit nebude. Ze solné komory až do Lince se […]

Když se řekne Ivan Roubal, znalci historie kriminalistiky si vybaví nenápadného vousatého pána příjemného vystupování, odsouzeného za pět vražd. Ivana Roubala odsoudili za pět vražd. Spáchal jich podle všeho daleko víc. V Muzeu Policie ČR na pražském Karlově mají část vyšetřovacího spisu, která se nedostala do spisu obžalovacího. Obsahuje podezření z trestných činů, které se Roubalovi nepodařilo dokázat. Původně zaměstnanec drah a později dřevorubec a zootechnik se před pádem bývalého režimu na čas dal ke svědkům Jehovovým. Dlouho u nich nezůstal. Postupně se přiklonil ke katolické církvi. To mu později nebránilo v porušování Desatera, ani v mystických a okultistických praktikách. Nechme tedy stranou případy Vladimíra Strnada, Josefa Suchánka, Václava Dlouhého, Petra Kudrny a Petera Magdolena, za které byl odsouzen, protože jejich těla se našla. Podívejme se na vraždy, pravděpodobné vraždy a možné vraždy, za které odsouzen nebyl. Zmizelý Heppner s přítelkyní a Václav Horký V roce 1991 si od místního státního plemenářského podniku v Klatovech pronajal usedlost Pohádka a začal v ní chovat prasata. Seznámil se s Františkem Heppnerem a jeho družkou, pocházející ze Sovětského svazu, jistou Natašou. Heppner chtěl nedaleko Pohádky privatizovat vodní pilu a rozjet soukromé podnikání jako Roubal. Měl prý i připravené nějaké peníze v hotovosti. Sám Heppner Roubalovi nevěřil a známé varoval, aby se k Roubalovi nikdy neotáčeli zády. Sám své rady nedbal, a tak v období mezi prosincem 1991 a únorem 1992 Heppner i s Natašou zmizeli. Roubal tvrdil, že odcestovali do Německa a čile rozprodával jejich věci. Těla ani jednoho z nich se nenašla. Totožnost Nataši se nikdy nezjistila. Důležité svědectví o tom, že Roubal byl při Heppnerově zmizení, podal František Semerád, Heppnerův soused z Radlické ulice v Praze 5. Ten několikrát spatřil Roubala u Heppnera na návštěvě. A nejen to. Citace z podkladů pro sdělení obvinění: Na podzim roku 1991 za ním přišel Fr. Heppner, aby mu […]

Na Protektorát Čechy a Morava se pohlíží jako na továrnu na zbraně. Jenže Protektorát byl nejen výrobní, ale i vývojová základna Třetí říše. O tom, že český průmysl se zapojil nejen do výroby, ale i do vývoje Hitlerových zázračných zbraní, se dosud příliš nehovořilo. Byly to přitom tři firmy, u kterých lze s jistotou říci, že Třetí říši dodaly nejdůležitější součástky do cyklotronů, na kterých se nacisté pokoušeli vyrobit štěpný materiál pro jadernou bombu. Volman Čelákovice První z firem, která na supertajné zbrani pracovala, byla Volman Čelákovice. Firma vyráběla přesné obráběcí stroje a nacisté se na ni obrátili s požadavkem na dodání vysokofrekvenčního zdroje. Vysokofrekvenční zdroje se v té době používaly jednak na úpravu povrchu obráběných kovů, dále jako součástky vysílačů. Jak vyplývá z pozdějších dokumentů, nacisté plánovali vysokofrekvenční zdroj použít jako součást rozbušky jaderné pumy. Dalším využitím vysokofrekvenčního zdroje byly cyklotrony. Po válce po výrobě pátrali výzkumníci z fyzikálního ústavu Univerzity Karlovy. Oslovili i firmu Volman. Odpověď firmy Volman: Věc: Cyklotron Obdrželi jsme Váš dopis shora uvedených dat a děkujeme především za zájem, který jste projevili o cyklotron, jehož podstatné části byly vyráběny v našem závodě. Zakázka na zmíněné zařízení byla nám zadána presidentem výzkumného ústavu říšské pošty [Amt für Physikalische Sonderfrager], Berlin-Zehlendorf 1 pod č. 101 APS 47681 IE-2. Kompletní zařízení mělo být montováno v Miersdorfu (über Zeuthen), kde byla k tomu účelu postavena zvláštní budova. Podle informací, jež jsme měli možnost získat, nalézají se již na místě: 1.) magnety, 2.) krátkovlnný oscilátor, který dodala firma Lorenz Berlin-Tempelhof, 3.) vakuové čerpací zařízení (dodavatel neznám) 4.) kruh a dipóly, výrobek firmy AEG Berlín. Předmětem naší dodávky byly následující části: 1.) Přívod vysokofrekvenčního proudu k pólovým deskám, tzv. Lecherleitung, s úplným vodním chlazením, přívodem proudu, zařízením odstiňovacím a regulovatelnými držáky, 2.) měděný válec o průměru 870 mm, délky 2 000 mm, opatřený upevňovacími a […]

SHC – Spontaneous Human Combustion, česky spontánní shoření člověka, je fenomén, který děsí už po staletí. Jde o vzácný a dosud nevysvětlený jev, při kterém shoří lidské tělo na popel, a to včetně velkých kostí. Badatelé se při řízeném testu rozhodli prověřit nejpřijatelnější teorii vysvětlující tento děsivý fenomén. Takzvaný knotový efekt funguje tak, že oheň propukne na oblečení a spotřebovává tuk, obsažený v lidských tkáních. Experiment, provedený v laboratoři, ale skončil velkým překvapením. Samovolné shoření člověka děsí po celém světě. Poslední známý případ se odehrál v roce 2013 v Indii, kdy prý sám od sebe vzplál teprve několikadenní chlapec. Další zprávy hovoří o tom, že plicích obětí se nacházejí zplodiny. Na počátku požáru tedy oběť prokazatelně žije. Přesto nejsou známky smrtelného zápasu. Samovolné shoření navíc potkává jen lidi, nikoliv zvířata. Děsivý jev poprvé zaznamenán v 17. století Wikipedie tvrdí: „Jeden z prvních zaznamenaných případů údajného samovznícení člověka se stal 26. června roku 1613 ve městě Christchurch v anglickém hrabství Dorset. Za bouře tam během spánku vzplanul tesař John Hitchen a jeho dítě; manželka byla pouze popálena, ale příhodu přežila.“ Další případy jsou popsány s různými okolnostmi, nicméně vykazují shodné znaky. Zatímco při běžném požáru lidské tělo odhořívá od končetin a je spalováno iniciátory hoření v jeho okolí, při spontánním shoření hoří tělo samotné, od svého středu. Evidentně existuje nějaký fyzikální mechanismus, který zapříčiní, že může hořet tělo samotné, přestože nejméně 70 procent lidského těla tvoří voda. Nejprve se mělo za to, že hoří alkoholici. Ukazuje na to případ Grace Potteové z Iswiche z dubna 1774. Shořela šedesátiletá žena, když si v noci chtěla vykouřit dýmku. Byla nalezena ráno takřka totálně zpopelněna. Pozůstatky těla žhnuly. Vyšetřování skončilo stanovením příčiny, že za tím bylo velké množství zkonzumovaného alkoholu a alkoholiky začali strašit tím, že shoří. Na jinou variantu ukazuje případ, který se jako jeden z mála […]

Na počátku nového tisíciletí se v uzavřené rožmberské hrobce ve Vyšším Brodě objevil tajemný prsten. Nyní se podařilo objasnit neuvěřitelný příběh, jak se na rakev Petra Voka dostal, komu patřil a jaký byl jeho původní účel. Průzkum rožmberské hrobky prováděli badatelé ze spolku Naše historie od roku 2009. Tehdy se podařilo zapomenutou hrobku nalézt a uvést na pravou míru pověst, kterou o rožmberské hrobce rozšířil Bohuslav Balbín. Balbín hrobku vylíčil jako rozsáhlý podzemní prostor s kulatým stolem ze zlata, u kterého sedí čtyřicítka zesnulých Rožmberků jako na sněmu. Skutečnost se ukázala jako výrazně prozaičtější, protože rožmberská hrobka je jen několik metrů čtverečných velký prostor. Jako první se nabízel závěr, že o hrobku slavného rodu nejde a ta skutečná musí být jinde. Tuto hypotézu se podařilo vyvrátit z nápisu na rakvi, která byla pod klenbou. Nápis na bohatě zdobené cínové rakvi jednoznačně potvrzuje, že je v ní pohřben poslední člen rodu, Petr Vok z Rožmberka. Tajemný prsten se objevil na rakvi Nečekaná záhada se objevila, když se badatelé s kamerou do hrobky vrátili a na víku rakve Petra Voka objevili zlatý prsten. Zpětné prohlížení záznamů z průzkumu z roku 2009 potvrdilo, že prsten na rakvi dva roky před jeho objevením ještě nebyl. Jak se v hermeticky uzavřeném prostoru mohl prsten na rakvi objevit, objasnil celkový průzkum hrobky. Při něm se ukázalo, že vedle rakve Petra Voka a o něco výše se nachází dřevěná rakev jeho manželky Kateřiny z Ludanic, které se shodou okolností v době mezi průzkumy rozpadl ztrouchnivělý bok. Jak se prsten na rakvi objevil bylo tedy jasné – vypadl z rakve Rožmberkovy manželky a vzácnou shodou okolností nespadl na dno hrobky. Velkou otázkou byl ovšem asymetrický netradiční tvar prstenu. Tajemný tvar a smysl prstenu Na otázku o původu a účelu šperku přineslo odpověď až podrobné skenování, provedené v roce 2021. Badatelé ze spolku […]

Čtyřicet let trvající studená válka mezi východním a západním blokem neprobíhala jen v oblasti politické a vojenské, ale na obou stranách se o vítězství v celoplanetárním konfliktu velmi snažili i – čarodějové. Říkali si psychotronici, ale metody „práce“ v této kapitole dějin připomínaly spíše ty čaroděje. Důsledkem několika omylů a špatně vyhodnocených zpráv tajných služeb došlo mezi Východem a Západem k regulérnímu závodu v čarodějnickém zbrojení. Hlavním bojištěm bylo Československo a přísně tajné pracoviště Roberta Pavlity.

Jediné důležité zařízení na kraji výcvikového prostoru SS byla štěchovická elektrárna. Dostala nejvyšší prioritu a teprve nyní vychází najevo, k čemu doopravdy měla sloužit. O přidělení nejvyšší důležitosti pro Štěchovice samotným Hansem Kammlerem, zodpovědným za vývoj nových zbrani a o nestandardních vysokonapěťových přípojkách do výzkumného ústavu SS v Příbrami se dočtete v minulém dílu. Stopy hlavního směru, kde měla být spotřebována štěchovická elektřina, se nacházejí v archivu společnosti Jihočeská energetika v okresním archivu v Českých Budějovicích. Válečné události jsou zmapovány ve zprávách o provozu energetických sítí za jednotlivé roky. V jednom ze záznamů se zmiňuje zcela nová linka mezi nově vybudovanou rozvodnou v Mirovicích, přivádějící elektřinu z pražské sítě Ústředních elektráren, a Strakonicemi. Pro přenos největší části výkonu odebíraného od ÚE bude vybudována nová linka Mirovice – Blatná – Strakonice podle projektu o průřezu 70 mm2 Al, která prozatím nebude mít žádný odběr po cestě. Vedení o průřezu 70 milimetrů čtverečních patřilo mezi ty nejsilnější, které se tehdy používaly. Zároveň je přinejmenším nestandardní skutečnost, že projektovaná linka neměla mít po své trase žádný odběr. V této souvislosti je třeba připomenout, že se nacházíme v období rozvoje a budování elektrických sítí. Je zároveň překvapující, že i ze schématu energetických sítí vyplývá, že Strakonice měly být centrem spotřeby elektřiny. Oz rozvodny v Mirovicích vede do Strakonic celkem pět vedení a od tehdy hlavní elektrárny jihočeské sítě v Mydlovarech další dvě. Kdo měl spotřebovat proud Pokud jde o větší odběratele v oblasti Strakonic, připadají v úvahu pouze dva průmyslové areály. Tím prvním je strakonická Zbrojovka a druhým areál Fezárny, jehož část za války zabrala společnost Strakowerke a opravovala v nich letecké motory Junkers. I zde přinášejí odpověď záznamy o sítích a připojovaných transformačních stanicích, v tomto případě uložené v okresním archivu ve Strakonicích ve fondu Česká zbrojovka.

Listopad 1948. Krajský soud v Liberci píše žádost Národní bance Československé o objasnění osudu části zlata, naloupeného revoluční gardou v Liberci v květnu a v červnu 1945. Jeden z obviněných totiž tvrdí, že celkem 280 kilogramů zlatých a stříbrných předmětů bylo v pořádku předáno do Prahy. Odpověď z národní banky uspokojivou odpověď neobsahuje. Skupina do banky přivezla „pět kufrů, jeden cestovní vak, jeden koš a dvě kasety.“ O jejich obsahu není však nic známo, protože náklad byl předán neotevřený tehdejšímu fondu Národní obnovy. Kde vzala Hložkova skupina tolik zlata? Pavel Hložek byl syn krejčího, voják rakousko-uherské armády v první sv􏰀ětové válce. Po válce absolvoval Akademii výtvarných umě􏰀ní v Praze, kde studoval u profesora Jakuba Obrovského posléze u Maxe Švabinského. Za druhé světové války byl velitelem partyzánské skupiny na Nymbursku. Do střetů s Wehrmachtem se jeho skupina dostala mezi 6.-9. květnem v bitvě o Ledce. Po válce byl povolán do Liberce jako velitel revoluční gardy, ve kterou se jeho skupina proměnila a nabrala posily. Revoluční gardy byly původně dobrovolnické jednotky, zařazené pod Ministerstvo národní obrany, ale 25. května 1945 Revoluční gardy přešly z podřízenosti Ministerstva národní obrany do podřízenosti Ministerstva vnitra. Pavel Hložek odjel 15. května gardou do Liberce. Řádění několika stovek gardistů později podával hlášení náčelník štábu libereckého vojenského velitelství Liberec Josef Ulrich, které je zachováno v Archivu bezpečnostních složek.