Jak jsem volal klempířovi. Komentář Štěpána Chába

Máme dům. Je dost unavený životem. Kdybychom se do něho před čtyřmi lety nepřistěhovali a nezačali mu dávat životodárné injekce drobných oprav a hrnců, které zachytávají kapky pronikající střešní krytinou, v našem případě spíš cedníkovinou na záchyt krup a meteoritů, nejspíš by už ležel v bodláčí a nad jeho ostatky by se slétali byrokraté s lejstry o povinném vyklizení bouračky. Takhle pořád stojí. Hrdě ční do krajiny a volá – tady jsem, nezdolný ve svém bytí. A protože okapy na tom našem zděném hrdinovi jsou poznamenané dlouhým životem v nemilosti přírody, zavolal jsem klempířovi. A pak dalšímu. A ještě jednomu. Pěkně jsme si popovídali.