Samotářky často objevuju v „čtení pro ženy“. Nemám s tím problém, říká autorka románu o třech generacích žen v drsných časech

Nebudu vám lhát, s dámou, s níž je dnešní interview, se znám strašně moc let. „Čas pádí, čas letí a nevrátí se zpět, i Husákovy děti dospěly do 50 let,“ praví – s mírnou úpravou – hit od Chinaski… Když jsem Báru viděla poprvé, zaregistrovala jsem, že je 1) moc hezká, skoro krásná, 2) plachá jako srnka. A 3) brilantní stylistka, což jsem zjistila pár chvil nato, když jsem četla její filmovou recenzi pro časopis 14, k čemuž jí dostrkal tehdejší přítel, hudební publicista Petr Slabý. Psala pro nás po celou dobu existence „Čtrnáctky“, takže jsme se vídaly poměrně často. Pak časopis skončil, Bára Šťastná vystartovala jako raketa z „mírného undergroundu v mezích zákona“ do nóbl časopisů na křídovém papíře, což jí ještě dodalo na lesku, trochu jako když z káčátka Anne Hathaway, která získá prestižní místo v módním magazínu ve filmu Ďábel nosí Pradu, udělá stylista nádhernou labuť. Občas jsme si volávaly, kvůli tomu či onomu, a já do ní tu a tam kérovala, že skvěle píše a pro ženské blogy je jí škoda.