Miroslava Ferancová: Město by nemělo šikovným lidem házet klacky pod nohy

Jste olomoucká rodačka, byť jste bydlela také ve Velkém Týnci. Co pro Vás Olomouc znamená, co máte na městu nejraději. Je naopak něco, co Vám na městě vadí? V Olomouci jsem se narodila, vyrůstala jsem ale ve Velkém Týnci, k němuž se hrdě hlásím. Zůstane navždy mým domovem. Nevěřila bych, že člověk může mít domovů více, ale zjistila jsem, že už to tak u mě je. Týnec, to je idylické dětství s vůní letního ovoce, odřenými koleny a kamarády ze základky. Olomouc mám spojenou se střední školou, prvním zaměstnáním, prvním samostatným bydlením, prostě s dospíváním a dospělostí. V Olomouci říkám, že jsem z Týnce, ale všude jinde už hlásím jako domov Olomouc. Na Olomouci mám ráda její zvláštní genius loci. Historie tu dýchá na každém kroku, zároveň je tu plno zeleně i kultury. Velikost města je přesně na hranici, kdy máte k dispozici veškeré výhody dobře vybaveného města, ale zároveň můžete pěšky projít celé širší centrum a mít pocit, že vlastně většinu obyvatel znáte více či méně osobně. Je to moderní, ale zároveň zvláštním způsobem zasněné město. Díky univerzitě je i mladé a svěží. Vnímám ho jako krásné a bezpečné město plné báječných a schopných lidí, ve kterém se cítím velmi příjemně. Co mi vadí, je určitá „neúcta“ části obyvatel k veřejnému prostoru. Často si vůbec neváží úsilí a prostředků vynaložených na údržbu městského majetku. Parkují na čerstvě opravených chodnících nebo v zelených pásech, demolují nové lavičky, pomalují opravené fasády… Také mě mrzí, když se lidé, kteří zde žijí a pracují, nepřihlásí k trvalému pobytu. Čerpají všechny výhody, které město poskytuje, ale nic mu nevrací. Ostatní za ně platí odvoz odpadu, náklady na MHD a další a město navíc přichází o značné prostředky z rozpočtového určení daní, které by jinak mohlo využít na další rozvoj. Jaká životní cesta a motivy Vás přivedly k politice? A proč jste se rozhodla pro politiku komunální? Vždycky mě zajímalo veřejné dění, od malička jsem byla zapojena do různých kroužků a spolků, nakonec na vesnici to ani jinak nejde. Veřejný a soukromý život se tam dost prolíná. Že ale budu aktivní ve „skutečné“ politice, to mě nikdy nenapadlo. Vlastně mě k ní, tak nějak nenápadně a pozvolna, přivedl můj manžel. A proč komunální politika? Myslím, že to je ta pravá, ryzí podoba politiky. Veřejná služba s konkrétními, hmatatelnými výsledky. Politika blízká lidem, voličům. Zpětná vazba každého rozhodnutí je prakticky okamžitá a jasně vyjádřená, ať už kladná, či záporná. Nemáte se za koho schovat, vaše práce a vaše rozhodnutí jdou za vámi a moc je „neokecáte“. V podstatě každý den jdete s kůží na trh. Na druhou stranu ale můžete vidět výsledky své práce. Každý malý úspěch a případné, velmi zřídkavé poděkování občanů je odměnou, pro kterou to vlastně celé dělám. Nedávno po dlouhém boji s těžkou nemocí zemřel Váš manžel, poslanec a komunální politik pan Milan Feranec. Manželský pár, v němž jsou oba partneři činní v politice, je něco velmi neobvyklého. Jak toto sdílení politické profese ovlivňovalo Váš život? Měl na Vás manžel i politický vliv, inspiroval Vás i v politice? Máte pravdu, málokdy se politice, a zejména vrcholné politice, věnují oba partneři. Politika je velmi náročné řemeslo. Na čas, energii i soukromí… obvykle se jí věnuje jeden z partnerů, ale vždy je v tom vlastně celá rodina. Mě k politice přivedl manžel. Jsme spolužáci z právnické fakulty a nejdříve jsme doma probírali právnická témata, různou problematiku, na kterou jsme narazili v práci. Manžel byl především skvělý právník a ekonom, ale o politiku se zajímal vždy. Byl to jeho velký koníček, nejdříve spíše z filozofického a teoretického pohledu, časem i z pr