Recenze: Fichtelberg je rozkročen mezi tolika žánry, že se v něm skoro nikdo nenajde

Fichtelberg není snímek, u kterého byste se uvelebili s dětmi a babičkou spolu s kakaem, dekou a jistotou, že dobro zvítězí, zamilovaný pár se políbí a všichni se rozplynou ve zlatavém oparu štěstí. Tohle je spíš ta verze, kde princ po kolena v bahně hledá smysl života, zatímco mu přes rameno visí mrtvá koza a v dálce někdo recituje Petrarcu. Šimon Koudela natočil snímek příjemně temný, sebejistě pomalý, a jde tak trochu o překvapivě realistický pokus o to, co by se stalo, kdyby česká pohádka vyrostla a vystřízlivěla. Místo draka, který unáší princeznu, tu máme záhadně mizející vesničany, místo proměny hrdiny v lepšího člověka dostáváme zmateného rytíře, který se topí v mlze vlastní nejistoty. Trošku ponurý příběh z 16. století chce být něčím víc než běžná česká produkce, a to se daří, ale příběh nikdy nedovede zvednout naše obočí.