Vysočina sobě. Smetanova Má vlast zahájila cyklus symfonické hudby v Jihlavě

Velké očekávání, jež bylo beze zbytku naplněno. Tak lze jednou krátkou větou charakterizovat zásadní kulturní událost v životě města Jihlavy a Kraje Vysočina, kterou byl zahajovací koncert nového cyklu orchestrálních koncertů „Vysočina sobě“. Konal se ve čtvrtek 20. listopadu v Domě kultury odborů a Jihlava se toho večera konečně zařadila mezi ostatní krajská města, která svůj pravidelný koncertní symfonický cyklus mají, mnohdy po celá desetiletí. Ve všech těchto centrech však působí profesionální filharmonie a symfonické orchestry, které pravidelný koncertní život obyvatel zajišťují. Jihlava vlastní profesionální těleso nemá a na svoji příležitost dosud čekala. Díky šťastné vizi a podpoře města i kraje však Jihlava dokázala dosavadní handicap proměnit ve výhodu. Šťastným nápadem bylo uspořádání cyklu šesti koncertů, konaných zhruba v měsíčních intervalech, které se uskuteční prostřednictvím hostování význačných českých symfonických těles. Do prvního ročníku se dokonce vešel i jeden orchestr zahraniční, symfonický orchestr Slovenského rozhlasu Bratislava. Letos v Jihlavě kromě něho dále vystoupí Symfonický orchestr hlavního města Prahy FOK, Symfonický orchestr Českého rozhlasu, Filharmonie Brno, Filharmonie Martinů Zlín a komorní orchestr Barocco sempre giovane (Baroko stále živé, prestižní ansámbl z Pardubic). Jihlavané i návštěvníci z okolí mohou porovnat vystoupení těchto orchestrů v jedinečném průřezu, počtu a kvalitě. Z Jihlavy-Popelky se stává metropole. Snad jen Praha může poskytnout nabídku symfonické hudby v takové šíři a pestrosti nabídky. Dalším velkým kladem první sezóny je reprezentativnost výběru skladeb, neboť programy jsou sestaveny ze základních pilířů českého a světového repertoáru od baroka po konec romantismu, zhruba tedy po přelom devatenáctého a dvacátého století. I naprosto nezkušený posluchač získá během jediné sezóny skvělý přehled o klasické i romantické symfonické hudbě. Nic by nemělo svůj význam, pokud by se akce setkala s malým zájmem veřejnosti. Na zahajovacím koncertě však bylo plno. Mnozí Jihlavané zakoupili abonmá na celý cyklus, jiní vycítili historickou chvíli a do sálu proudily davy. Nebylo divu, na programu byla symbolická Má vlast, cyklus symfonických básní Bedřicha Smetany. Dílo, jež nemá u jiných národů obdoby. Ne, že by se cizí hudební skladatelé nesnažili: Ferenc Liszt zkomponoval nabubřelou symfonickou báseň Hungaria, Seveřan Jean Sibelius zase neméně patetickou, přitom však poněkud naivní Finlandii. Mou Vlastí se zahajuje proslulé Pražské jaro, proč nezahájit kvalitativně novou éru kulturního života Jihlavy stejně? Výjimečnost okamžiku podtrhla účast Symfonického orchestru hlavního města Prahy FOK (tzv. Pražských symfoniků) v čele s mladým dirigentem Markem Prášilem. Smyčce přijely v menším symfonickém obsazení 12 prvních houslí, 10 druhých houslí, 8 viol, 5 violoncell a 5 kontrabasů, což odpovídalo kapacitě sálu. Dechové nástroje nastoupily dle obsazení ve dvou či třech hráčích každé skupiny. Smetana obsadil v Mé Vlasti čtyři lesní rohy, ale do Jihlavy jich přijelo hned pět; part prvního lesního rohu je totiž na výdrž velmi náročný a hráč navíc plnil běžnou roli tzv. tupléra (to znamená, že přebíral první hlas lesního rohu v orchestrálních plénech, zatímco první hornista se soustřeďoval pouze na exponovaná sóla). Prvním velmi příznivým vjemem byla akustika. Všichni víme, že DKO je divadelní sál s divadelní, tj. suchou akustikou bez potřebného dozvuku. Pražský orchestr se rozsadil tak, aby co nejvíce smyčců hrálo vpředu před tzv. forbínou. Ale to nestačí. Pořadatelé si limitů byli vědomi a prostor vylepšili několika akustickými vylepšeními. Nejvýznamnější z nich byla instalace zavěšených stropních podhledovýc