Havířské pohádky představují permoníky jinak, než jsme zvyklí

Na podzim vydal jihlavský zoolog, výtvarník a spisovatel Pavel Bezděčka knihu nejen pro děti Havířské pohádky z Vysočiny. „Pracoval jsem rok v uranovém dole, denně fáral a podzemí mne lákalo odmalička,“ vysvětluje, co jej inspirovalo. Autor posledních dvacet let žije v Jihlavě, a jak prozrazuje, bydlí dokonce v Havířské ulici. Co víc si přát? Jak se ale k sepsání pohádek dostal? To bylo tak: Jednou sestoupil do štoly v Přibyslavi a nechal na sebe prostředí působit. „Zhasl jsem baterku a nechal působit představivost,“ vypráví. A pak zaslechl, jak tam permoníci kutají. „Otevřel jsem oči a vidím modravé světýlko, přišel ke mně permoník, oslovil mě, já byl vykulený… a začal povídat o permonickém světě, který je úplně jiný, než si představujeme.“ Když se ze štoly dostal, uplynulo několik dnů, protože v hoře ubíhá čas jinak. Sedl si a sepsal příběhy, které mu permoník Jonatán povídal. Nevěříte? To byste měli. „Permoníky si všichni představujeme jako malé, tlusté, mrzuté starce, kteří vás krutě trestají za hlouposti,“ vykládá dál autor pohádek. „Kde se ale biologicky vzali?“ klade řečnickou otázku. „Museli být dětmi, puberťáky, museli se ženit, o tom se nikde nic nedočtete. Takže toto je přelomová kniha,“ dodává Bezděčka, jehož příběhy permoníků jsou zcela jiné, než doposud známe. Permoníci jsou totiž po celém světě, navštěvují se, mají rodiny… Aby bylo jasné, že si nic nevymýšlí, je v knize i mapka podzemí na Vysočině a jednotlivá místa příběhů jsou faktograficky a skutečně seriozně popsána. Místa od Přibyslavi, Šacberku, Jemnice, Starých Hor, Ledče nad Sázavou, Jihlavy až třeba po Křemešník nebo Rožnou. Chybět samozřejmě nemůže ani známý a slavný příběh o počátcích Jihlavy. Pavel Bezděčka si všech čtrnáct pohádek sám ilustroval. Ukázka z pohádky O mladém havíři, co nevěřil Ke starému zkušenému havíři, co se Henč jmenoval, ale nikdo mu neřekl jinak než Dědek, přidělil důlní malého havíře Tondu, úplného začátečníka. Dědek mladého Tondu učil, jak užívat cajk, jak nakládat s kahanem i jak se v díle chovat. Tonda byl velmi učenlivý, silný a pracovitý, a tak ti dva byli brzy dobře sehraná dvojka. Až na to chování, to Tondovi nešlo. Když se práce dařila, začal Toník pozpěvovat, ba dokonce i pískat. „To nesmíš, Tondo, V hoře se nesmí zpívat a zejména ne pískat. To ruší a uráží permoníky,“ okřikoval ho Dědek. „Permoníky? Snad tomu nevěříš, Dědku. Vždyť neexistují. To jsou jen pohádky.“ „Jaképak pohádky,“ durdil se Dědek. „Pravda to je, víš, kolik neštěstí již zlí permoni způsobili?“