Příběh úřednice s duší ornitoložky

Barbora Bianca Kolmanová pracuje na jihlavském magistrátu jako vedoucí oddělení odpadového hospodářství a ochrany ovzduší. I když působí v úřednické profesi, její srdce patří přírodě a především ornitologii. Právě tyto dvě roviny jejího života se často přirozeně prolínají. „Láska k ptactvu mi dává vnitřní klid, který využívám při jednání s lidmi,“ říká Kolmanová. Právě díky svému zájmu se nyní například podílí na plánování městského holubníku, který má v Jihlavě pomoci humánně regulovat počty holubů domácích. „Osobně mi holubi nevadí, ale chápu, že lidé nechtějí mít znečištěné nemovitosti. Na druhou stranu bychom měli mít na paměti, že jsme tato zvířata před tisíci lety domestikovali. Sloužila nám jako poštovní doručovatelé nebo zdroj potravy a stala se na nás závislá. A teď se jich chceme zbavit,“ dodává. Vášeň, která přišla až po třicítce K ornitologii se přitom dostala až ve 35 letech, když ji kamarád Karel Holub přesvědčil, aby s ním vyrazila na ranní ptačí vycházku. „Karel Holub pořádal vycházky v sobotu brzy ráno a mně se nechtělo vstávat. Jednou mi to už bylo vůči němu hloupé, a tak jsem si od kamarádky půjčila dalekohled a šla. Když jsem v něm poprvé uviděla pěnkavu, něco se ve mně zlomilo. Takovou vlnu nadšení jsem nikdy nezažila,“ vzpomíná. Od té chvíle začala studovat knihy, učit se poznávat jednotlivé druhy a pronikat do obtížného umění rozeznávání zpěvů. „Ze začátku mi připadalo, že zpívají všichni stejně. Ale po čase sem mi začaly jednotlivé hlasy odlišovat a dnes už většinu běžných druhů poznám.“ Ve volném čase nejčastěji míří do přírody. S kamarádkou podniká několikadenní výlety, během nichž často spí venku. „Když nad námi před spaním zahouká sova, je to pro mě ta největší odměna,“ dodává. Jejím oblíbeným místem je pozorovatelna na břehu Starého rybníka u Příseky, kde tráví dlouhé hodiny sledováním ptačího života. Lásku k ornitologii a znalosti by mohla označit za určitou “profesní deformaci”. „Když zaslechnu ptačí zpěv, okamžitě mi naskočí jeho jméno. A když si nevzpomenu, dokážu nad tím přemýšlet klidně půl dne,“ přiznává. Svého okolí si všímá i při běžných procházkách městem. Nejenže poslouchá a pozoruje ptactvo, ale zároveň sleduje i prostředí, které je v zastavěných oblastech často pro divoká zvířata nebezpečné. „Vnímám negativně současnou „módu“ investorů používat při výstavbě velké skleněné plochy. Přitom je mnoho způsobů, jak skla zviditelnit. Elegantně se dají plochy polepit UV samolepkami, které jsou pro lidi téměř neviditelné, ale ptáci UV světlo vnímají a sklu se vyhnou. Toto je za mě pro ptactvo větší problém než například doprava,” vysvětluje. V Evropě kvůli nárazům do skel každoročně zahyne přibližně 100 milionů ptáků. Doprava, která bývá považována za větší hrozbu, má na svědomí zhruba osm milionů. Své nadšení a znalosti ráda předává i ostatním. Na jaře a na podzim pořádá veřejné vycházky. “Co mě nejvíc těší, je, že lidé vodí na vycházky děti. Na jaře jeden asi sedmiletý chlapeček během vycházky prohlásil: Mě to tak baví, bude to i za týden?” Na ptačím světě ji nejvíce fascinuje migrace. „Představte si, že z rovníkové Afriky trefí přesně na svoje hnízdiště. Tisíce kilometrů a nezabloudí. Já v přírodě neujdu ani pár kilometrů bez mapy,“ vtipkuje Kolmanová. Dodává ale, že kromě těchto velkolepých cest se ráda nechává okouzlit i úplně obyčejnými druhy ptactva, které může kdokoliv potkat u sebe na zahradě nebo na obyčejné procházce přírodou. “Je úžasné objevovat, třeba kolik druhů hlasových projevů má běžný kos černý. Nebo jak jsou naše sýkorky krásně barevné. Čím déle se o ptáčky zajímám