Poděkování, příběh k zasmání i vzkaz

Jihlavské listy jsou čím dál čtivější. Každý si v nich najde, co ho zajímá. Nedávno v pátečních listech vycházely příspěvky od jednadevadesátileté Lídy Sochorové, psala v nich vzpomínky na svého tatínka. Měla jsem možnost se s paní Sochorovou nedávno v nemocnici setkat. Na její věk je to úžasná paní s dobrou pamětí. O vše, co se děje, se stále zajímá, obdivovala jsem její znalost. Velice si pochvalovala pobyt v domově důchodců v Jihlavském Lesnově, kde se cítí „jako doma“. Chválila kuchařské umění a nejvíce péči, které se jí tam dostává. Patřím do skupiny dvou part. Je nám všem od sedmdesáti do osmdesáti let. Jedna parta se schází ve středu, druhá ve čtvrtek. Kdo může, přijde. Musím se vždy smát, když nás vidí paní prodavačka. Prvně jsou berle a chodítka a pak teprve my. Vždy si vzpomenu na jednu restauraci, kde při vstupu servírka řekla: „No nazdar, to bude zase tržba. Babky budou cucat čaj snad dvě hodiny.“ Protože slyším moc dobře, tak jsem ji ubezpečila, že budeme tentokrát i jíst a pít víno. Začervenala se a omluvila se. Naše debaty nejsou jen o nemocech, ale i zkušenostech, čím jsme za poslední dobu, co jsme se neviděli, prošli. Zní to legračně, ale v mnohém to legrace není. Důležité je, že to vždy dobře dopadne. „Holky, představte si, že jsem měla v lednici zbytek hovězí polívky s knedlíčky. V noci jsem si na ni vzpomněla a říkám si, než aby se mi zkazila, kdyby náhodou nešla elektrika, tak radši vstanu, ohřeju si ji a sním. A tak jsem to udělala. Při kousání jsem zjistila, že mi kousek masa uvízl na zubu. Jenže když jsem ho chtěla odstranit korunka na zubu už nebyla, jen špička, která ji držela a na ní bylo jídlo. Já korunku snědla. Tak jsem ráno šla ke svému zubaři a příběh jsem mu popsala. On mě poslal na rentgen, aby se zjistilo, kde korunka je. Snímek ukázal, že korunka už prošla zažívacím traktem a posunula se dál. Doporučil mi, abych jedla hodně zelí a jogurt, a po čtyřech dnech korunka vyšla ven přírodní cestou. Tak jsem jí šla panu zubaři ukázat, že už je venku. A on se mě ptá, co s ní budu dělat? Říkám mu, no co, vyhodím jí. A on: Já se lekl, že ji budete chtít nasadit zpátky. Už se mi takový případ jednou stal. Tak jsme se zasmáli a on mě objednal na březen, že mi ten zbytek, co po korunce zůstal, raději vytrhne.“ Stalo se mi, že jsem 4. prosince loňského roku jela koupit tekuté mýdlo do drogerie v obchodním domě na náměstí. No žádný velký výběr tam nebyl, a tak jsem si vybrala jen náplň a šla k pokladně. Paní prodavačka mě upozornila, že ta náplň stojí 100 korun. Nevím, podle čeho usoudila, že zřejmě na tu náplň nemám, ale řekla jsem jí, že chci kvalitu a ne kvantitu. Začala jsem počítat peníze – kovové, padesátikorunu a dvě dvacetikoruny plus jsem hledala ještě deset korun. Prodavačka to nevydržela, sáhla mi do otevřené peněženky a vytáhla papírovou stokorunu, kterou jsem tam měla, a zeptala se mě, zda chci účtenku. Překvapilo mě to, ale nijak jsem raději nereagovala. Jen jsem jí při uklízení kovových mincí zpět do peněženky řekla, jestli by mi vytiskla účtenku. Tak se stalo a ona od pokladny odešla vybalovat zboží do regálu. Píši to proto, že čin není o prodavačce, ale o vedení, nebo majiteli drogerie. Jak může nechat na celé prodejně jen jednu prodavačku na všechno? To by si měli páni podnikatelé uvědomit, že žena není stroj ani robot. Prodavaček by mělo být na směně určitě víc, aby se mohly věnovat nejen vybalování zboží, ale hlavně aby měly čas pro své zákazníky.