Koncert připomněl i film Králova řeč

„Bylo to nádherné,“ doslova vydechli hodnocení po koncertu manželé Kristýna a Ondřej z Havlíčkova Brodu. Tentokrát prý přišli jako náhradníci, protože permanentku na celý koncertní cyklus koupili tchánovi, ale ten nemohl, proto přijeli oni. A rozhodně nelitovali. „Byla jsem na už prvním koncertu Má vlast, a to bylo vynikající, poprvé jsem ji slyšela naživo. A dnes? Klobouk dolů, muzikanti i dirigent úžasný,“ uvedla paní Kristýna. Stejné pocity měla i Miluška Stejskalová z Jihlavy, která na koncerty chodí „s partou“. „Koncert byl úžasný, těšíme se už na další,“ sdělila JL. Ve třetím koncertu koncertního cyklu Vysočina sobě, 26. února, se představila Filharmonie Bohuslava Martinů Zlín s dirigentem Markem Šedivým. Tradiční moderátor večera Jaromír Javůrek přítomné v zaplněném sále jihlavského DKO nejdříve seznámil s historií orchestru, který založila společnost Baťa v roce 1946, pod názvem Symfonický orchestr Národního podniku Baťa. Jeho název se pochopitelně hned o dva roky později změnil na Filharmonii pracujících a další změny následovaly. Stávající pojmenování pak orchestr získal až v roce 1989. J. Javůrek pak sálu přiblížil prvního skladatele večera Roberta Schumanna, který úžasně tvořil navzdory duševní nemoci. „Byl to člověk, který bojoval sám se sebou. Měl stavy, kdy byl schopen vytvořit neuvěřitelné skladby, a pak měl měsíce, kdy se uzavíral sám do sebe. V hlavě mu hučelo hluboké „a“, neslyšel, nemluvil, pokusil se o sebevraždu.“ O druhém skladateli večera Felixovi Mendelssohnu-Bartholdym se posluchači dozvěděli například to, že měl obrovské štěstí, protože se narodil do rodiny bankéře a měl, na co si vzpomněl. „Nezneužil toho však, studoval jazyky a byl člověkem nesmírně talentovaným a pracovitým, který celý život vstával v pět hodin ráno.“ Ze svých cest po souostroví Hebridy vytvořil krásnou hudbu, kterou filharmonie přednesla. Po přestávce pak přišel velikán velikánů – Ludwig van Beethoven a jeho Symfonie č. 7. Také o něm moderátor Javůrek sdělil přítomným řadu zajímavostí, z nichž mnohé jsou legendami. Jak uvedl, Beethoven byl obrovskou osobností, která se projevovala už v mládí. Když mu vytýkali „nepovolené postupy v hudbě“ odmítl jejich výtky slovy: „Já je povoluji.“ Přítomní v sále si jistě z Javůrkova výkladu zapamatují, že Beethoven byl neuvěřitelně nepořádný, jediné, v čem měl pořádek, byly noty, nebo že se neskláněl před žádnými veličinami. „Bylo mu jedno, jestli to je císař, nebo někdo jiný.“ Pak již došlo na představení Symfonie č. 7, jedné z Beethovenových nejkrásnějších melodií, která je oslavou tance. „Má 37 minut,“ sdělil Javůrek a pokračoval, “generace dirigenta Šedivého to hraje rychleji, než se to hrávalo dříve. Nevím proč,“ rozesmál diváky. Symfonie č. 7 se skládá ze čtyř vět. Nejslavnější a možná nejznámější je věta druhá, která zazněla i v životopisném filmu Králova řeč, v němž je Bertie hraný C. Firthem, který celý život trpí vadou řeči, nečekaně korunovaný králem Jiřím VI. Komu se film vybavil, musel uznat, že i tam zněla druhá věta pomaleji než v jihlavském DKO. A když došlo k větě čtvrté, přítomní v sále museli ocenit neuvěřitelný fyzický výkon muzikantů, protože závěr symfonie by se dal nazvat doslova úprkem. Podle ohlasů koncert splnil vysoká očekávání, a tak k celému vystoupení zbývá jen malá připomínka k některým z publika: Mezi větami symfonie se netleská. Proč? Dokonale to před lety v Jihlavských listech vysvětlil v několika pokračováních Jak se chovat na koncertu publicista Zdeněk Geist. A vysvětlují to i samotné orchestry na svých stránkách. Například Plzeňská filharmonie uvádí: „Mezi jednotlivými větami hudebních cyklů (symfonie, sonáta, suita) se netleská. A