Nenáviděla jsem ho. Teď sedím u jeho postele a dívám se, jak umírá úplně sám
Před 1 měsícem
Sedím na nepohodlné dřevěné židli v pokoji číslo 412. Vzduch je tu prosycený pachem chloru, vyvařeného prádla a něčeho, co nedokážu pojmenovat jinak než „čekání na konec“. Můj otec leží uprostřed bílých prostěradel a vypadá v nich jako cizí, scvrklý objekt. Tenhle muž, který kdysi svou přítomností dokázal zaplnit celý dům napětím, z něhož nás s mámou bolely žaludky, teď nezabírá skoro žádné místo.