Velké scéně bude hororová teta slušet

Zhruba deset let po českém vydání knižní předlohy dorazila na jeviště Horáckého divadla dramatizace humoristické knížky britského, světově uznávaného, čteného a velmi tvůrčího autora Davida Walliamse (* 1971) Příšerná teta (Awful Auntie, první britské vydání 2014). Tenhle hororový příběh se tak v Jihlavě vůbec poprvé dostává na divadelní prkna mimo rodnou Británii. Zdejší premiéra je navíc tak trochu zdvojená, neboť režisér kusu Jiří Liška se publiku HDJ poprvé představuje i z pozice historicky prvního uměleckého šéfa souboru HD_Jéé, který se zaměřuje na dětské a teenagerské publikum. Nejde ovšem o první jihlavské setkání s režisérským rukopisem Jiřího Lišky. S úspěchem se setkala jeho autorská inscenace Velkolepá expedice Emila Holuba, která vlastně činnost souboru pro děti před dvěma lety spoluotevírala a dodnes se drží na repertoáru Malé scény. V nové inscenaci (ve vtipné stylizaci jakéhosi dokumentárního černobílého filmového týdeníku) nyní sledujeme osudy starého britského panství Saxby Hall. Děje se tak prostřednictvím příběhu jeho dvanáctileté dědičky Stelly a její bezcitné a skrz naskrz zákeřné tety Alberty. Ta hodlá dům získat jen pro sebe a za tím účelem se projevuje doslova jako vraždící monstrum. Inscenaci určenou dětem nad deset let věku je dobré vnímat v kontextu dlouhodobé dramaturgické orientace souboru HD_Jéé, jak ji Horácké divadlo prezentuje. Pod vedením nového uměleckého šéfa chce pro děti a mladé diváky tvořit současné divadlo. Bere toto publikum vážně, u dětí chce rozvíjet fantazii a společný divadelní zážitek nabízet napříč generacemi. V tom ohledu je tedy nutno i Příšernou tetu vnímat z pohledu jak dětského diváka, tak jeho dospělého doprovodu. Prezentována je jako hororová detektivní groteska. Neočekávejme tedy veselou komedii či tragikomedii. Avšak prvky komiky a humoru (zejména situačního) by tu už z definice grotesky měly patřit k základním ingrediencím. A právě tady se dostavuje určitá pochyba. Pokud věci nazveme tak, jak jsou, pak v téhle hře a inscenaci bez nadsázky sledujeme promyšlené počínání mimořádně kruté sériové vražedkyně, která se v zásadě neštítí ničeho. Dokonce i způsoby, jimiž své oběti bez sebemenšího projevu lítosti zprovozuje ze světa (a některé její další projevy k bytostem dosud žijícím), lze označit za celkem dost kruté. Suma sumárum, komično či humor jako takový nakonec nejsou dominantními vjemy, které si člověk z představení odnáší. Tahle groteska se dá klidně opatřit adjektivem „černá“. Více v tištěném vydání JL s datem 28. 4.