Recenze: Co nám zbylo z lásky přidělá na čele vrásky

Jo, tenhle počin jednoznačně spadá do kategorie artových. Tak jako předloňský biják Na cestě s mámou od Hilmara Oddssona, ale z něj na rozdíl od letošního čteme velmi silný osobní podtext. Co nám z bylo z lásky skutečně ukazuje věci, kterým nerozumíme. Nic prastarého ani animálního na tom ale není. Vypadá to, že snad v každé kinematografii tvoří filmaři natáčející vysoce působivé projekty, které vyvažují ti, kteří také chtějí natáčet, nicméně při sledování jejich snímků se nelze zbavit dojmu, že sami vlastně ani nevědí proč. Například v Rumunsku respektovanou filmografii Sergiua Nicolaescua do určité míry takto vyvažuje Radu Jude. Ve Francii pracují Justine Triet, Jacques Audiard, Céline Sciamma nebo François Ozon, proti nimž jde Olivier Megaton. Na Islandu mají vedle Elfara Adalsteinse, Benedikta Erlingssona, Baltasara Kormákura a Rúnara Rúnarssona právě Hlynura Pálmasona, u něhož bychom opravdu nehádali, že mu teprve bude dvaačtyřicet.