Největší odměnou jsou reakce kolemjdoucích

Ve svahu nad asfaltkou v jihlavské ulici U Borovinky překvapuje kolemjdoucí několikametrový čert, pod kterým se kolem starého pařezu rozrůstá pohádková vesnička plná malých domků a postaviček. Za neobvyklou výzdobou stojí místní obyvatelka Denisa Medviková. Nápad na pohádkovou tvorbu k ní přišel v době covidové pandemie, kdy jako osoba samostatně výdělečně činná nemohla vykonávat svou práci. Volný čas tak využila k tvoření. „Když začal covid, tak jsem nemohla pracovat a trochu jsem se nudila. Takže jsem začala blbnout a vytvářet a nejdřív mě napadl ten čert,“ vysvětluje. Výrazná postava čerta s dlouhými rohy a vyplazeným jazykem toho roku zaujala natolik, že se objevila i ve facebookové soutěži o nejhezčí vánoční výzdobu. Později k němu přibyla také pohádková vesnička, inspirovaná vzpomínkami na dětství: „Vyrůstala jsem na Okrouhlíku, kam jsme přes léto jezdili s rodiči. S děckama jsme v lese stavěli domečky a soutěžili, kdo ho bude mít nejhezčí. Takže jsem se tím inspirovala i tady u toho pařezu.“ Péče o pohádkový kout vyžaduje svůj čas. Mech potřebuje v suchých dnech zalévat, domečky i figurky je nutné opravovat a občas také vracet na místo poté, co si s nimi pohrají děti. „Spousta postaviček se mi ztratí, ale s tím člověk počítá, že to nezůstane. Pak přijdu a je to různě přemístěné, takže je vidět, že si tam ty děti hrají a líbí se jim to,“ vypráví Medviková s úsměvem. Pravidelnou údržbu vyžaduje také čert, kterého postupně poznamenalo počasí. Při jeho výrobě autorka využila materiály, které měla zrovna po ruce – dřevo, pytle s listím, plata od vajec i prasečí kůži. Jeho útroby si navíc časem oblíbili zvířecí obyvatelé: „Minulý rok se rozpadal a zjistila jsem, že v nohách bydlí myši. V tlamě, jak ji má otevřenou, tam bylo zase vosí hnízdo. Tak jsme z toho udělali prakticky hmyzí hotel.“ Největší odměnou jsou pro Denisu Medvikovou reakce kolemjdoucích. Z vlastní zahrady často zaslechne, jak si lidé o vesničce nebo čertovi povídají. „Vytvořit dítěti úsměv na tváři je pro mě zázrak a hrozně mě to baví,“ popisuje. „A když třeba sedíme venku a jdou kolem lidi a teď slyšíme, jé, co to tady je? Nebo když jedou děti na kole a řvou hrůzou, když vidí čerta. Ale pak se vrací a třeba už závodí, kdo u něj bude první.“ Pohádková vesnička navíc několikrát posloužila jako jedno ze zastavení velikonočních i vánočních stezek pro veřejnost. Jinak kolem ní během roku procházejí pěší i cyklisté mířící k rybníku Borovinka. Do budoucna plánuje autorka výzdoby své dílo dál rozšiřovat: „Postupně se vesnička rozjíždí a rozvětvuje. Nejdřív to byl jen pařez a dveře, teď jsou tam domečky. V zimě světýlka. Takže spíš budu rozšiřovat dál vesničku, než že bych se pouštěla do něčeho úplně nového.“