První velké kroky začínají u malých věcí

Je krátce po půl osmé ráno a do dětské skupiny Mikšíček v Jihlavě přicházejí první děti. Někdo běží rovnou za kamarády, jiný ještě potřebuje obejmout tetu nebo chvíli postát s rodičem. Právě tyto první ranní okamžiky patří podle chův k nejdůležitějším částem dne. „Děti ve věku od jednoho do tří let potřebují hlavně pocit bezpečí. Když vědí, co je čeká a kdo na ně čeká, cítí se jistější a mnohem lépe zvládají celý den,“ říká ředitelka dětské skupiny Mikšíček Jana Křižanová. Přestože má každý den svůj pevný řád, není podle ní svázaný přesným scénářem. Po ranní svačině následuje společný kruh, během kterého si děti zazpívají, zatancují nebo se seznámí s programem dne. Poté přichází čas na hry, tvoření, pohybové aktivity i pobyt venku. Harmonogram sice vychází z připraveného ročního a týdenního plánu, chůvy ho ale často přizpůsobují tomu, co děti právě zajímá. „Když vidíme, že je nadchnou třeba broučci na zahradě nebo stavění z kostek, necháme je téma dál objevovat. V takových chvílích jsou nejvíce soustředěné a učí se s největší radostí,“ vysvětluje Křižanová. V Mikšíčku se děti neučí klasickým způsobem. Největší důraz je kladen na přirozené objevování světa prostřednictvím hry. Při obyčejném stavění kostek nebo společném zpívání si podle chův rozvíjejí nejen řeč a motoriku, ale také trpělivost, spolupráci nebo schopnost řešit první drobné konflikty. „Nejde jen o to děti hlídat. Chůvy musí rozumět dětskému vývoji a vědět, jak každé dítě podpořit podle jeho potřeb,“ říká ředitelka. Právě individuální přístup považuje za jednu z největších předností skupiny. Na dvanáct dětí připadají tři pečující osoby, díky čemuž mohou reagovat na rozdílné tempo vývoje i povahu každého dítěte. „Nesnažíme se, aby všechny děti dělaly všechno stejně. Každé se vyvíjí vlastním tempem a naším cílem je, aby zažívalo pocit úspěchu.“ Velkou součástí každého dne je také rozvoj samostatnosti. Děti se postupně učí jíst příborem, uklízet po sobě hračky, oblékat se nebo používat nočník. Nikdo je ale do ničeho nenutí. „Nejde o to, aby všechno zvládly hned. Důležité je, aby získaly jistotu, že to dokážou. My jim dáváme prostor věci zkoušet a máme radost z každého malého pokroku.“ Stejně důležitý je podle zaměstnankyň pobyt venku. Pokud počasí dovolí, vyrážejí děti na procházky téměř každý den. Pozorují přírodu, hledají brouky, sbírají přírodniny nebo tráví čas na dětských hřištích. Na jaře navíc pravidelně navštěvují jihlavskou zoologickou zahradu. Velkou pozornost věnuje Mikšíček také adaptačnímu období, které bývá pro malé děti i jejich rodiče první větší zkouškou. Každá rodina proto ještě před nástupem probírá průběh adaptace a společně nastavuje tempo, které dítě zvládne. Chůvy se seznamují s jeho zvyky, oblíbenými hračkami i tím, co ho dokáže uklidnit. „Rodiče nám svěřují to nejcennější, co mají. Otevřená komunikace a vzájemná důvěra jsou proto naprostým základem.“ Každý den rodiče dostávají informace o tom, jak jejich dítě den prožilo. Kromě osobního předání využívá skupina také interní aplikaci, ve které sdílí fotografie i stručné shrnutí programu. Práce s nejmenšími dětmi podle Jany Křižanové vyžaduje velkou trpělivost, empatii i schopnost reagovat na potřeby každého dítěte. Nejnáročnější bývá právě období adaptace nebo hledání rovnováhy mezi individuální péčí a fungováním celé skupiny. Přesto říká, že právě tyto okamžiky dávají její práci největší smysl. „Nejkrásnější je sledovat, jak dítě, které při nástupu plakalo, po několika týdnech přichází s úsměvem a běží nás obejmout.“ Silné bývají podle ní také poslední