Telč při besedě děkovala Skálovi za Vulpesa

Dlouhým aplausem odměnilo publikum dokumentární film Veřejný prostor Františka Skály, který se promítal v pátek odpoledne v Telči. Akci v orlovně a v tamním klubu Prostor uspořádalo město Telč, aby tak podpořilo probíhající výstavu obrazů Františka Skály v Hasičském domě na náměstí a také jeho čtyřtunovou sedmimetrovou drátěnou sochu Vulpes Gott Dratoslav von Mischling. Ta po celé léto vítá návštěvníky Telče při vstupu do centra z hráze Štěpnického rybníku. Vstupné na projekci filmu režiséra Petra Slavíka (snímek právě vstoupil do kinodistribuce) tentokrát uhradilo město Telč. Jak vysvětlil místostarosta Jiří Pykal, je jednak pro město složité vybírat vstupné, a jednak vedení Telče neváhalo, jakmile kurátor David Bartoň zprostředkoval možnost převést do Telče ze Zlína sochu obřího Vulpesa (patrona utlačovaných), uvést výstavu Skálových obrazů a nový dokument o jeho tvorbě. „Byla to jasná volba,“ řekl Pykal. František Skála dorazil na páteční projekci dokumentu a následný zámecký koncert své kapely Třaskavá směs v rámci festivalu Prázdniny v Telči v doprovodu své paní Evy, která je také jednou z protagonistek filmu. „Rozumím lidem na okraji, kdybych neměl Evu, snadno bych se stal bezďákem,“ složil ostatně výtvarník své paní hold v nedávném rozhovoru pro Deník N. Skála ve filmu odhaluje zákulisí tvorby svých konkrétních velkých realizací, jako jsou drátěný Jednorožec, Prastánek nebo Rajská zahrada připomínající Noemovu archu, součást Domu přírody Litovelského Pomoraví v centru ekologických aktivit Sluňákov v Horce nad Moravou na Olomoucku (2013-2014). Film obsahuje i amatérské fotografické záběry z letitých projektů ve veřejném prostoru. Jak Skála uvažoval ve zmíněném rozhovoru pro Deník N, laická veřejnost má mnohdy úplně naivní představy o tom, co vznik takového díla obnáší. Skála ve filmu hovoří o okouzlení a inspiraci konkrétním materiálem, popisuje okolnosti vzniku soch, které často teprve posléze hledají svá umístění a uplatnění. Některé končí zapomenuty. Zásadní prostor dostává v dokumentu právě vznik sochy Vulpes Gott a její cesta na první destinaci lodí do Drážďan. Ačkoli Skála podle svých slov o své tvorbě nehovoří rád, po telčské projekci se spolu s režisérem Slavíkem postavili před publikum a reagovali na několik otázek. „Na horách Petr zjistil, že o mě dosud nikdo žádný film nenatočil, a že už na to mám věk. Je to asi šest let. Tak jsme si řekli, že jo…,“ popsal Skála první momenty spojené s natáčením. Dokument výtvarník částečně točil i sám na chytrý telefon. Tak vznikl např. záběr, který nebyl ve scénáři, kdy Skála v ateliéru vystřelí z koltu po svém otci (na besedě v Telči reagoval i na dotaz jednoho z dětských diváků, proč tak vlastně učinil). „Cítil jsem zodpovědnost, když mi ten telefon dali, taky na něj něco natočit. Já jsem si nikdy neudělal žádné selfíčko. To jako moc nedělám, že bych fotil sám sebe a někomu to hlavně posílal,“ uvažoval Skála, který nemá auto a nepoužívá moderní elektroniku. Jak připomněl, je především ateliérový umělec, který maluje a dělá objekty. Práce do veřejného prostoru tvoří jen menší část jeho tvorby. I tentokrát Skála zdůraznil, že na rozdíl od předchozí destinace ve Zlíně, kde ji provázela řada různých omezení, je umístění sochy v Telči i její přijetí veřejností velmi příjemné a pozitivní, že Vulpesovi je tu dobře. „Úředník je vyslanec pekla…,“ konstatuje Skála. I ve filmu popisuje např. kamennou sochu ve formě tajemné prolézačky, kde si děti hrají a „můžou padat na tu, nebo na druhou stranu“. Naráží tím na všemožná pravidla a omezení, která si ve společnosti vytváříme. Někteří z diváků projekce Františku Skálovi děkovali za sochu Vulpesa a za pozitivní energ