Písek, stěrka, polystyren, latex…, materiál v obrazech zkoumá paměť fasád

V roce 2009 se na Českomoravskou vrchovinu přestěhoval rodák ze severního Londýna Jan Peknik Kozák. Absolvent studia výtvarného umění na tamní Central Saint Martins dnes žije a tvoří v ateliéru v želivském premonstrátském klášteře. Působí také v galerii současného a moderního umění 8smička v Humpolci a je jedním z vyučujících na Střední uměleckoprůmyslové školy v Jihlavě - Heleníně. „Ve své dramaturgii se snažíme dávat prostor i autorům a umělcům, kteří jsou nějakým způsobem spojeni buď přímo s Jihlavou, nebo s regionem a širším okolím. Jan Peknik, ač je rodákem z Londýna, si našel cestu zpět do Čech a přímo na Vysočinu,“ vysvětlila 10. června na vernisáži kurátorka galerie Mahlerova domu Jana Součková. Ve své tvorbě se Jan Peknik věnuje malbě, grafice, koláži i fotografii. Tato média v ní také prolíná. Tematicky se dlouhodobě zabývá tématy kolektivní a osobní paměti či reprodukovaného obrazu. Paměť prostoru Výstavu svých abstraktních maleb v Mahlerově domě nazval Jan Peknik Všechno je možná něčím jiným. Propisuje do ní paměť prostoru, v němž v současné době žije a tvoří. Vystavil kolekci silných děl, v nichž „propojuje výpovědi dějin umění a historie vepsané do zdí.“ V základu obrazů vychází z podoby rozpadajících se reálných fasád s řadou jejich opotřebovaných vrstev, otisků lidské přítomnosti či nepřítomnosti, následků působení času. „Výjevy se objevují a mizí, struktury se rozpadají a znovu skládají, podobně jako samotná paměť, která není pevná, ale neustále se proměňuje…,“ zní v anotaci výstavy. Výchozím médiem pro vznik obrazu je pro Jana Peknika fotografie. Do procesu vzniku díla pak tvůrce zapojuje autentické materiály a využívá jejich struktury a vlastnosti. A tak se v jeho technikách kombinovaných na plátně či na deskách uplatňují písek, sádra, stěrka, polystyren, cementové lepidlo a Duvilax, papír, krepový papír, latex, lak či saze. Vedle nich pálená keramika, želatina, inkoust, zrcadlo, různé pigmenty či spreje. Pozorovatel může v detailech objevovat i širší kontexty, krajinné motivy či geologické vrstvy, které autor předkládá jako osobitou formu archivní paměti světa. Jeho cílem je i znejistit diváka, přivést ho při zkoumání díla k zapojení smyslů, k přemýšlení nad zobrazeným, k objevování perspektiv. „Umění je ta nejlepší věc, která může být. Je to ta nejlepší terapie, která existuje. To říkal vždycky můj táta, který už s námi není,“ uvedl svoji výstavu Jan Peknik Kozák s díkem své přítelkyni Natálce, která pomohla s tvorbou koncepce a výběrem obrazů. Jak vysvětlil, výstava odráží asi rok práce. Je rozdělena do dvou odlišných částí: „Člověk by v podstatě mohl říct, že jsou to dva různí umělci. A to mě vlastně zajímá, ty různé pohledy. Věci, které jsou až přeplácané, taková jakoby geologie - je tam hodně věcí na sobě, jsou tam vrstvy. A ta druhá věc, která je taková minimalistická, jednoduchá, strohá.“ Obě tyto polohy podle Kozáka propojuje hra s formou - jak se formy rozpadají a opět nacházejí. Název výstavy podle něho vychází z rozhovoru s americkou malířkou Amy Silllman, která na otázku, o čem je umění, reagovala, že o tom, aby nás zmátlo, že možná všechno je něčím jiným. Obrazy maluje Jan Peknik na zemi, chodí kolem nich. „Takže člověk ten obraz obejde a najednou ta věc je úplně jiná, najednou se ty tvary úplně mění, věci se ztrácejí, zase se nacházejí…,“ uvažuje malíř. Dva pohledy na svět Svoji roli podle něho hraje také skutečnost, že je bilingvální: „Jsem narozený v Anglii, mluvím česky, takže ten svět vidím nějak dvojmo, dvěma způsoby. Všechno vždycky může být řečeno jedním i druhým jazykem, a to mění význam nebo nádech věcí.“ I text pro výstavu je pro Pekn