Luboš Jelínek: Taky sháníte zubaře?

„Nevíte někdo o zubaři, který ještě přijímá?“ Tuhle větu člověk dnes slyší docela často. Na Facebooku, mezi známými, v hospodě. Ordinace jsou plné, nový pacient je skoro podezřelý živočišný druh a když už se někam dostane, často zjistí, že část péče stojí tisíce a větší rekonstrukce chrupu klidně statisíce. Není tedy divu, že se nadává na stát, vládu, pojišťovny, nedostatek lékařů a zdravotnictví vůbec. Dlouho jsem tomu vlastně také nijak zvlášť neoponoval. Jen mi na tom něco nesedělo. V posledních týdnech mám navíc tu pochybnou zálibu, že čtu chrudimské volební programy. Pokud patříte ke stejnému druhu sebemrskačů, možná jste si všimli, že se tam objevuje i docela sympatická nabídka: pojďme získat další lékaře, nabídněme jim ordinace, výhodný nájem nebo profesní byt. Kdo by byl proti? Více doktorů, více stromů a čistší vzduch se před volbami odmítá opravdu těžko. Jenže právě u těch zubařů mě najednou napadla poněkud kacířská otázka: potřebujeme jich opravdu víc? Začal jsem úplně banálně. Chrudim má necelých čtyřiadvacet tisíc obyvatel a když člověk jde po městě, zubařská ordinace je skoro na každém rohu. Tak jsem si je začal počítat. Pak jsem se podíval do dat ÚZIS a zjistil, že ani širší Chrudimsko nevypadá jako krajina bez zubařů. Na jeden přepočtený stomatologický úvazek připadá kolem patnácti set registrovaných pacientů, tedy žádný ráj lékařů s prázdnými čekárnami, ale ani důkaz, že by tu zubaři prostě nebyli. A právě tady mě napadla jiná otázka: co když problém není jen v tom, kolik máme zubařů, ale také v tom, kolik práce s našimi zuby mají? Můj spolužák z gymnázia Honza Kopecký je zubař. Když jsem k němu před lety začal jezdit, řekl mi větu, kterou jsem tehdy považoval za další z těch doktorských pouček: když budeš dělat, co ti řeknu, udržím ti zuby do konce života. Co přesně mám dělat? Čistit si zuby, čistit mezizubní prostory a chodit na kontrolu. Samozřejmě jsem to ze začátku nedělal pořádně. Jednou za čas jsem mezi zuby symbolicky projel nejtenčím kartáčkem, při další návštěvě tvrdil, že používám mezizubní hygienu, a Honza okamžitě poznal, že kecám. Je to jinak mimořádně hodný člověk, ale v tomhle umí být nesnesitelný. Seřval mě, poslal na pořádné vyčištění, krev, kámen, nic příjemného, jenže za dva tři dny jsem najednou zjistil, že mám v puse úplně jiný pocit. A teprve tehdy mi něco seplo. [[img:chrn_fullwidth:29060:]] Stejně ale trvalo snad dva roky, než se z toho stal skutečný návyk. Ne informace, návyk. To je rozdíl, který podle mě ve všech řečech o prevenci zoufale podceňujeme. Plakát na chodbě může říkat, že si máme čistit mezizubní prostory, zubař to může jednou vysvětlit, škola může rozdat leták, ale člověk může deset let přesně vědět, co má dělat, a stejně to nedělat. Dnes mám mezizubní kartáčky tam, kde pracuju, kde sedím, někdy u televize; když cítím mezi zuby kousek jablka nebo kmín z chleba, automaticky po nich sáhnu. Ne proto, že se bojím Honzy, ale protože mi vadí, když to neudělám. To je možná teprve okamžik, kdy prevence opravdu začala fungovat. Posledních deset let k němu většinou přijedu, sednu si, on se podívá, někde mě pochválí, jinde mi řekne, že mám lépe čistit, a ukáže mi přesně kde a jak, a za chvíli jdu domů. Vedle mě může sedět jiný pacient, který potřebuje výplň, další návštěvu, kořenové ošetření, korunku nebo extrakci. V evidenci jsme oba jeden pacient. Pro zubaře ale představujeme úplně jinou pracovní zátěž. A najednou mi došlo, že počítat jen počet pacientů na jednoho lékaře je skoro stejně hrubé jako počítat, kolik aut projede servisem, aniž bychom rozlišovali, jestli přijela na výměnu oleje, nebo s rozpadlou převodovkou. Německá čísla jsou v tomhle docela poučn