Mou babičku zavřeli do gulagu když jí bylo 18 let a strávila tam dva roky, než se dostala na frontu. Ani si nechci představovat, jak strašné věci tam musela zažít.

Myslím, že člověk by se měl aspoň snažit psát hezky, protože písmo je největší vynález historie a nějakou základní úctu bychom k němu mít měli.

Do voleb se toho ještě může stát!

Neměli bychom zapomínat ani na Django Reinhardta, tedy jednoho z nejvýznamnějších a nejvlivnějších kytaristů historie.

Běžte s tímhle automatickým tykáním do háje. Nebo snad jsme na nějakém serveru pro teenagery?

Potřebovali bychom cizího trenéra.

To je moc hezký příběh.

The pleasure is all mine sir.

Na těchto teoriích je fascinující, jak do sebe nádherně zapadají: ptáci odlétají na jih? To je přece jasné, jednou za čas se musejí stáhnout soubory z paměti, nějaká ta údržba a tak.

Udělal to už jednou - a firma na něj byla hodná, řešili to domluvou. Udělal to podruhé - a letěl, v pořádku. Pokud má tak pevné zásady, že mu to vadí, je přece korektním řešením z firmy odejít. Pracovat pod zaměstnavatelem, s jehož přesvědčením výrazně nesouhlasím, je vnitřně obtížně obhajitelné. Mohu mít dokonce respekt k tomu, že je ten člověk ochoten pro své přesvědčení podstoupit konkrétní riziko – v tomto případě vyhazov z práce. Jenomže právě to riziko dává takovému činu hodnotu. Podotýkám jen, že moje přesvědčení je jiné a hovořím obecně.

Jinými slovy připouštějí možnost, že o ta území přijdou, šmejdi.

Kdo chce změnu režimu, rozumějme z režimu stávajícího demokratického do nějakého jiného, který z principu může být pouze nedemokratický, tak skutečně extremista je. O tom je naprosto zbytečné vést jakoukoliv debatu.

Knížka Zahrada je nádherná a můj synek na ní také vyrostl. Poctivě ale přiznávám, že Trnkovy filmy mne v dětství vůbec nebavily. Dlouho jsem si neuvědomoval, v čem to bylo, ale pak jsem o tom slyšel mluvit jednoho filmového teoretika a ten to vystihl: ony totiž narozdíl od absolutní většiny všech animovaných dětských filmů úplně postrádají gag. Jsou nádherně poetické a zamyšlené, ale netroufám si odhadnout, nakolik mohou být pro dnešní děti životné.

To je dobře. Ruská starost = naše radost.

Možná právě tahle schopnost si vymýšlet – odpusťte mi ty antropocentrické kategorie – je podstatou toho, proč tyhle systémy už teď mnohem více ohrožují tvůrčí profese než profese striktně faktické. Tedy přesný opak toho, co jsme si ještě nedávno mysleli.

Smiřme se s tím, že význam a natož emoční obsah slov se v čase mění. Inuita v našich krajích asi smysl nedává, protože u nás žádní nejsou a reálně se označení Eskymák nikoho nedotýká. Pokud se ale s nějakým setkáme, dá rozum, že bychom měli respektovat jeho pocit. Říkat Rom snad nikoho nezabije a argumentovat tím, že Romové sami si někdy říkají cikáni, je stejné jako obhajovat slovo n-gr tím, že si tak černoši – opět někteří – sami mezi sebou v Americe říkají.

Na počátku všeho - promiňte mi tu otřepanou parafrázi - je a vždycky bylo slovo.

Každý milovník tatrovek tenhle film miluje a zná! Je to samozřejmě naprosto boží ve všech ohledech, mimochodem to policejní auto je úplně unikátní kombi verze tatraplánu. Tatru 603 jsem měl a bylo to nejlepší auto, kterým jsem kdy jezdil. Možná ne pro každého, ale kdybych nějak zázračně zbohatl, bylo by to úplně bez přemýšlení to první, co bych pořídil.

To je hezké vzpomínání. Žloutek s cukrem, to jsme jedli taky. Nejobvyklejším jídlem doma bývaly zapékané těstoviny, tedy těstoviny smíchané zpravidla s nějakým masem, obvykle s točeným salámem, a zapečené s vajíčkem a sýrem. Špagety byly obvykle s tuňákem a kečupem mohutně posypané sýrem. Běžné byly špagety nebo jiné těstoviny se skořicí a cukrem. Táta nám pak ke svačině dělal chleba s máslem a nakrájenou cibulí zakapanou citrónem. Mívali jsme to i do školy. A taky nám dělal kosmatice, to byly květy černého bezu vymáchané ve a vajíčku osmažené na pánvi. Každou sobotu jsme vždycky mívali kuře s rýží a hráškem, což dodneška považuju za ten pravý způsob servírování kuřecího. A na chalupě, když jsme se vrátili z koupaliště, jsme po dědově vzoru vždycky jedli chleba s hořčicí. Prý se to podávalo na plovárně za jeho dětství.

Ta chvíle, když Jaromír Nohavica převzal tu medaili, mizernou ruštinou poděkoval a podal Putinovi ruku, byla podle mého soudu nejodpornějším okamžikem naší polistopadové kulturní historie.