Pravdoláskař, havlista, kavárna.
Mě zabila ta soudní část, ta byla smrtící. Jinak mi dlouhé filmy nevadí, u Kmotra nebo Tenkrát v Americe mi čas běžel jako o závod.
Ovšem v kině jsem regulérně usnul jen dvakrát. Před pár lety u Ad Astra s Bradem Pittem a Tomy Lee Jonesem a teď u Minecraftu se synem. 😆
Přesně, nejde o samotnou délku. Ad Astra jsem taky prospal, koukám, že jsme na tom dost podobně. Na Minecraft šla naštěstí pro mě žena.
Duna byla v pohodě, ale já měl tenhle pocit u Oppenheimera.
To máte pravdu. Když bylo v kině to dilema mezi Barbie a Oppenheimerem, šel jsem rovnou na Barbie, protože na to jsem se těšil a doufal jsem, že to bude legrace. Z toho filmu jsem byl nadšený, smál jsem se od začátku do konce a opravdu jsem si to užil. Oppenheimera jsem nechal na později a podíval se na něj minulý týden. Ale byla to příšerná nuda, samí důležití lidé, kteří se strašně důležitě tvářili a říkali samé důležité věci, nakonec jsem to ani nedokoukal a byl jsem rád, že jsem se tenkrát rozhodl pro Barbie. To ještě zlatá Duna.
Furiosa mi tedy připadala dost zoufalá. Nejlegračnější mi připadalo, jak byl ten postapokalyptický svět asepticky čisťoučký. Všechna ta auta svařovaná kdoví z čeho se jen blýskala, nic nebylo špinavé a zpocené, ani pořádně rezavé. Namísto opravdových pankáčů to byli hipsteři s “roztrhanými” kalhotami od Diora, drahou vůni “benzín a olej” od Rabaneho a s botami za desítku.
Takový Tusl, nebo jiný,, dezolát " já je nazýváte by za stejné dostal dvacet let! Tak tady zbytečně kviči provládní dezoscéna! A ano kdo volí ty hulváty je buď Vlastizrádce a nebo dezo! A nic na tom nezmění provládní kvičení.
Mě do toho netahejte. Já jsem sice vládní volič, ale nikomu jsem nikdy neřekl dezolát, považuju to za hnusný výraz a tyhle paušální nálepky nesnáším úplně stejně, ať jsou míněny vůči komukoliv. Neříkám koblihy, neříkám dezoláti, dokonce ani chlastenci, ačkoliv je to skvělé slovo. Jsem schopný pochopit a respektovat, že někdo jiný má jiné názory a jiné priority, od toho máme demokracii. Pokud se shodneme alespoň na elementárních způsobech, jsem spokojen.
Lidé v té době ani žádné tendenční texty nemuseli vidět, ty do nás tloukly už od 1.třídy, v mém případě od září 1948. Ono to konec konců byla skutečně také doba pitomá. Vy si myslíte, že za dalších 75let budou naši potomci nad dnešní pitomostí jásat? Já jsem za tu dobu, si už svoje zažil.
Dovedete si představit, že by kterýkoli dobový text připouštěl, že se autor může mýlit, že je možné se na věc dívat i jinak?
Zdá se mi, že se točíme v kruhu. Jak poznám tu skutečnou kvalitu? Musí něco obsahovat nebo něco naplňovat? A nebo naopak, co tam být nemá? Zkrátka toto dílo má kvalitu, protože ..... A toto dílo kvalitu postrádá, protože ... .
OK. Takže pokud to vezmeme trochu konkrétněji, pak máme u té hudby dvě složky, které můžeme hodnotit samostatně: složku skladební a složku interpretační. U té první jde o takové věci jako zvládnutí formy, což u formy písničky může obsahovat takové věci, jako třeba že tam nejsou nesmysly v harmonizaci případně vedení hlasů, že z těch jednotlivých slok nečouhají nějaké divnosti jen proto, aby se tam vešlo slovo navíc a tak. Pak je tu hledisko originality, tedy zda to třeba není plagiát nebo jenom stokrát slyšené klišé. Co se textu týče, platí v zásadě totéž a k tomu třeba věci jako správnost přízvuku, což je častá bolest českých textařů. Samozřejmě zvládnutí jazyka a verše, samozřejmě zase originalita a k tomu navíc nějaké případné sdělení. A i zde lze posoudit, zda to není pouze další textařské klišé, kterých jsou mraky a které mají stejný smysl, tedy zaplnit pár slabik pokud možno dlouhými vokály. A u stránky interpretační je to jasné, tedy jednoduše jak je to zahrané. Tam lze hodnotit intonaci, frázování, rytmus, dynamiku, souhru atd. To všechno jsou objektivní kritéria. Trochu potíž nastává u kombinace autor/interpret, typicky třeba u písničkářů. Tam není mimořádné, že instrumentální výkon za mnoho nestojí, zazpívané je to falešně, ale má to silnou originalitu a sdělení, je to jaksi nedělitelný tvar.
No stále se snažím najít tu definici co je a co není kvalitní. Pořád mi to vychází, že se jedná o pouze subjektivní názor. U někoho líbí x nelíbí a u někoho je ten názor podložen odborným pohledem a ten mě právě zajímá. Může se tedy stát, že pro někoho z odborné veřejnosti je skladba brak a pro jiného hodnotné dílo?
P.S. Víte, já se velmi zdráhám označit jakoukoliv skladbu za brak, jde mi spíš o ten opačný pohled, tedy že spousta lidí argumentuje ve smyslu “X je slavnější než Y, takže dělá lepší hudbu”.
No stále se snažím najít tu definici co je a co není kvalitní. Pořád mi to vychází, že se jedná o pouze subjektivní názor. U někoho líbí x nelíbí a u někoho je ten názor podložen odborným pohledem a ten mě právě zajímá. Může se tedy stát, že pro někoho z odborné veřejnosti je skladba brak a pro jiného hodnotné dílo?
To už zase povážlivě směšujete ty dvě kategorie, tedy kvalitu a popularitu. Pokud je skladba objektivně brak, může ji jiný sice subjektivně vnímat jako hodnotné dílo, ale na její skutečné kvalitě to nic nemění. V tomhle ohledu to skutečně je věc názoru. Jenže to se spíš bavíme odlišném obsahu téhož pojmu různé hodnotitele.
Nevyprovokovaně? Ukrajina osm let vraždí své ruskojazyčné občany. Porušuje své sliby neutrality - KTERÉ MÁ V ÚSTAVĚ! - hodlá vstoupit do NATO, které pustí k ruským hranicím - Rusko má držet hubu? Příteli já mám Ukrajince v rodině! Já vím, jak si evropští a američtí štváči z té nešťastné Ukrajiny udělali hůl, kterou pošťuchovali medvěda, jen aby si ho mohli rozporcovat - a bylo jim úplně jedno, že tu nešťastnou Ukrajinu zničí.
Trolly nekrmím, izvinítě.
Pravdoláskař, havlista, kavárna.
303
Sledujících
9
Sleduje
Pravdoláskař, havlista, kavárna.
303
Sledujících
9
Sleduje
Ověřený uživatel
Tento účet je ověřený Seznamem a představuje skutečnou osobu, registrovanou firmu nebo subjekt.
To člověka docela hřeje u srdce, když ruský diktátor a slovenský premiér mají takovou péči o nějakou sochu v bůhví které pražské obecní kůlně. To nemají ani jeden nic důležitějšího na práci?
1 odpověď