Blog

Knižní sága o Harrym Potterovi je s námi již více než 25 let. A při příležitosti nadcházejícího Mezinárodního dne žen se sluší připomenout, že její ženské postavy patří mezi feministické ikony. Která je ovšem největší a proč?

K té první jsem byl, musím to přiznat, dost bezohledný…

Mladí muži častěji než ti ze starší generace vyžadují od žen „poslušnost“.

Poklidná a bezpečná dovolená se změnila v drama, jehož hlavním cílem bylo najít bezpečí. Novinářka Eva Tichá byla na začátku blízkovýchodní války v Izraeli.

Většina národa si ho pamatuje jako ustrašeného Ludvu z trilogie o rodině Homolkových, herce s nezaměnitelným, tragikomickým výrazem. Málokdo však ví, že pod touto maskou se skrýval silný, hluboce čestný, statečný a laskavý člověk.

Dlouho jsem měla pocit, že bych měla chtít víc. Víc cestovat, víc pracovat, víc budovat, víc se realizovat. Jenže čím víc jsem o tom přemýšlela, tím víc mi docházelo, že možná vlastně nechci vyjímečný život. Možná mi stačí obyčejný. A myslím si, že je v pořádku si to přiznat.

Barbora Šťastná už dlouhá léta jako editorka Paměti národa zpracovává příběhy, které mají být zaznamenány. Tentokrát z nich vznikla kniha Exoti, povídky o jinakosti.

Když čtu zprávy o světovém dění, mnohdy mám pocit, že se mě vlastně nijak netýká. Všechno působí tak vzdáleně, skoro až nepředstavitelně. 28. únor mi ovšem toto přesvědčení doslova zboural.

Rodový statek je pojem, který se mezi ty, co usilují o alternativní či permakulturní život, dostal z knih ruského spisovatele Vladimíra Megreho.

Poslední stopa sezóny, Ořešník s výhledem, co umlčí i posměšky, a dorty u Huga. Dva dny na frýdlantské straně Jizerek, kam se zatím nikdo nehrne.

Ze Zdic jsme vyrazili nalehko, jen s chutí jít. Brdský hřeben šuměl nad hlavou, vítr nám rval slova od úst a Vraní skála čekala jako starý tramp, co už něco pamatuje. Táta a dcera, dva kamarádi na cestě, kde se nehraje na roky, ale na společný krok.

Začátek 70. let na vesnici – s doznívajícími šedesátkami za zády – voněl čerstvě vypraným prádlem a šustěním igelitových obalů knih. Každá sobota měla svůj rituál – velké praní, mandl a tichý svět knihovny, kde se rodily sny o dálkách.

Nebude to o známé, kdysi oblíbené písni. Spíše o rádiu a okrajově o televizi a o tom, kolik za to…

Trampská povídka.

Příběh o tom, jak jsme naskočili do naší 25 let staré Hondy CR-V a vyrazili do Afriky!

Mezi Krakovem a Czenstochovou stojí obranný řetězec hradů zvaný Stezka orlích hnízd. V sobotu jsme s Margi měly na programu tři z nich, Pieskowu Skału, Ogrodzieniec a Bobolice.

Proč vozíčkáři v zimě často jezdí raději po silnici než po chodníku.

Celou noc mi telefon vyl jako siréna – pohotovost, pohotovost, pohotovost. „Jděte do sklepa“, „zůstaňte uvnitř“, „všichni pryč od oken a dveří“. No jasně. Tady v Abú Dhabi je sklepů stejně jako sněhu na Sahaře, tedy žádný. Takže všichni běhali do garáží, auta ven, dveře dolů, jako by to pomohlo proti tomu, co padalo z nebe. Já jsem nahoře na střeše, kde se neskrýváš, jen sleduješ, jak se Sheikh Zayed Road mění v oranžový ohňostroj. A lidi dole? Vybíhali ven, tahali prádlo z balkónů, jako by šrapnely byly jen taková malá špína, co se dá vyprat. Já jsem jen stála, koukala a myslela si: „No jo, aspoň budou mít čistý trička.“

Já vím, že není super si hrát na vychovatele cizích dětí. A že co funguje vždycky, není univerzální řešení na všechny situace. Kdo při kontaktu s dětmi nikdy neudělal přešlap, ať hodí první kamenem.

Pobyt v nemocnici nelze považovat za luxus ani snad za něco, bez čeho bych nemohla být.

Zamyšlení nad tím, jaké jídlo by si člověk vybral, kdyby bylo jeho poslední.

A ne, není to moje vlastní zkušenost. Naštěstí! Neměla bych na to nervy, žaludek ani povahu. Ale sotva se v Ulici objevila tahle pošahaná dějová linka, hned jsem si vzpomněla na trojici svých kamarádů, kteří si tímhle uspořádáním zcela zničili život.

Člověk si svůj osud a své rodiče bohužel nevybírá. A jen těžko může ovlivnit své dětství, zato dětství ovlivní člověka. A celý jeho následující život. A to velmi zásadně.

Musím se přiznat ke své velké lásce. Jako kluka mne zcela dostala kniha Zdeňka Opavy „Elektřina kolem nás“. Svět techniků a elektřinu jsem si zamiloval.

Čistě zvráceně; jak se autoři dokumentu „snaží“ vybraným odpůrcům ukázat realitu Ukrajinské války, tak v nezaujatém divákovi budí celé dílko pochybnosti.

Pohled na bohatství se lety člověka vyvíjí. Zatímco dneska u mě význam bohatství přechází od více peněz k lepšímu zdravotnímu stavu, dřív pro mě bohatství byla možnost si koupit jen tak sám od sebe polárku Jumbo.

Statisíce lidí během 72 hodin prodělaly lobotomii minulosti. Je to unikátní český talent – schopnost vypadat jako oběť, zatímco v kapse ještě hřejete stranickou legitimaci.

Z úterního článku Taťany Veselé na mne dýchla atmosféra konce 60. a 70. let, kdy i já jsem prožíval dětství. Vlastně bylo veselé, ale že trpím dobrou pamětí, říkám si s klasikem: Never more!

Špatný film ze Skandinávie? Tak tenhle to také není.

Komu patří naše dny?

Láká vás tyrkysové moře a bílý písek, ale nechcete platit za drahé letenky? V Řecku existuje ostrov, který je pro Čechy nejdostupnější. Našli jsme tam pláže, které popírají barvu evropského moře.

Mám recept, jak se dokonale znemožnit a přivést manžela a všechny kamarády k slzám smíchu. A jako bonus získat novou přezdívku. Necháte se inspirovat?

Dřív jsme své vztahy porovnávali maximálně s těmi v okolí. Dnes je porovnáváme s tisíci cizích příběhů denně. Instagramové páry, dokonalé zásnuby, veřejná vyznání lásky i „soft launch“ vztahy. Sociální sítě nenápadně přepisují to, co považujeme za normální. A naše nároky na vztahy se mění rychleji, než si uvědomujeme.

Na první pohled působí litevská Hora křížů nenápadně. Nízký pahorek u silnice nedaleko města Šiauliai, žádné dramatické skály ani monumentální stavby. A přesto jde o jedno z nejsilnějších míst, která jsem v Pobaltí navštívil.

Když Jana slyšela, jak se večer odemykají dveře, pokaždé se jí sevřel žaludek. „Prosím, ať má dobrou náladu,“ problesklo jí hlavou. Navenek působila klidně, ale uvnitř v ní vířil strach jako prach v neuklizeném pokoji.

Poslední dobou si čím dál víc kladu otázku, jestli má „normální“ obsah na sociálních sítích ještě šanci. Myslím tím normální v tom nejlepším slova smyslu.

Současná debata o zákazu sociálních sítí pro děti do 15 let rozděluje Česko na dva tábory. Zatímco jedni mluví o cenzuře, já se na to dívám optikou otce, který sledoval, jak jeho syn postupně ztrácí kontakt s realitou.

Už je to dávno, kdy jsem stanula na ostrově slunce. Dokud to fyzicky nenapravím, vracím se k němu ve vzpomínkách.

Když jsem po té noční anabázi skončila konečně v posteli, chvilku jsem měla takový ten můj idiotsky vítězný slastný pocit: „Hurá, tak jsem to přeci jenom zvládla!“

Acapulco je pulsující město v zálivu ve tvaru písmene U, které se stále rozrůstá, zejména luxusní část Diamante zabydlela i část za zálivem.

Bazar v Šanliurfě není jen tržiště, ale organismus. Pot, krev, čaj a tabák se tu mísí s vírou i předsudky. Kurd, Turek, Arab i cizinec stojí rameno na rameni. Kouř dusí, peníze šustí a modlitba všechno na chvíli zmrazí.

Pokud hledáte místo, kde se historie snoubí s dechberoucími výhledy, Gjirokastra je to pravé!

Když mi lékaři potvrdili, že mám roztroušenou sklerózu, bylo pro mne jednodušší smířit se s nemocí, která mě může upoutat na invalidní vozík, než s duševním onemocněním.

Spousta tras pro lyžaře, ale také nedobrovolný sjezd černé sjezdovky a výstup menšího kopce v lyžácích. Tyhle drobné mouchy nám ale jarňáky nepokazily.

Hobitín byl hlavním důvodem a impulzem celé mé cesty na Nový Zéland. Když se mě někdo ptal, proč na Nový Zéland jedu, Hobitín byl vždy odpovědí číslo jedna. Návštěvou tohoto kouzelného místa se mi splnil sen.

Vznikl jako přísně tajná základna H-12 ukrytá v horách. Whittier přežil ničivé tsunami i nejsilnější zemětřesení v dějinách USA. Dnes v tomto betonovém městě pod jednou střechou bují drby, pěstuje se marihuana a žijí svérázní lidé.

Oproti sousední Kostarice není Panama tak „profláknutá“ a turistická. Je snadné tu navštívit místa, která nemají daleko k ráji na zemi.

Pozor, v tomto článku najdete spoilery, takže kdo film(y) neviděl, nedoporučuji číst! Jednak vám to bude k ničemu, protože nebudete tušit oč jde a ještě si zkazíte radost z případného budoucího sledování filmu. I když, radost… No, právě, že moc ne.

Nasazením maličkého aparátku do mého zvukovodu se mi otevřel nový svět. Po tichu doslova milosrdném se mi do hlavy začal valit takový galimatyáš všech zvuků, ruchů a šumů, že jsem to musela vypnout! Ale jen na chvíli. Děly se totiž věci nevídané!

Drsné zanedbání dítěte se občas provalí a všichni padáme na zadek. Jak je to prý možné?! Kdože měl konat a nekonal?!

Češi o sobě rádi mluví jako o cestovatelích. V hospodě i na sociálních sítích se chlubí „poznáváním kultur“ a tím, že se nenechají zlákat turistickými pastmi. Realita je však trochu jiná.

Tchyně mi zničila nejkrásnější den mého života. A nikdy se za to neomluvila – dodnes myslí, že je v právu. Že manželova strana rodiny není právě výhra, to už jsem tu párkrát psala. V současné době se s ní nebaví ani on a nehodlá na tom nic měnit.

Pilates v šest ráno, matcha v ruce, čisté jídlo v krabičkách, dokonale produktivní den a večer ještě self-care. Sociální sítě nám servírují obraz „Pilates princess“, ženy, která všechno zvládá s lehkostí a bez chaosu. Jenže jak moc je tenhle životní styl reálný, když máš klasickou práci, povinnosti a omezenou energii?

Jedno slovo v lékařské zprávě dokáže položit rodiče. „Retardace“ není rozsudek, ale v hlavě zní jinak. O jazyku, strachu a naději mezi řádky.

Noc byla teplá a těžká, jaká bývá na Sinajském poloostrově v zimních měsících, kdy teplota sice klesá, ale vzduch si stále uchovává tu zvláštní hustotu, která vás objímá jako neviditelná deka. Článek na pokračování.

Až jednou budete zase dumat nad tím, proč české ženy nechtějí mít děti, přečtěte si, co si o tématu myslí Roman Šmucler.

New York jsem poznávala nejen jako turistka, ale i jako zvídavá pozorovatelka jeho historie, pestrých čtvrtí a překvapivých českých stop.

Kolombo mě přivítalo 38 stupni ve stínu, vlhkem, smogem – a kolem, které zřejmě pamatovalo britské impérium. Cesta za kulturou se proměnila v grotesku s policejním výslechem, psí smečkou, posedlým metařem i dávným traumatem z opery.

Malý letáček zvoucí v neděli v 16 hodin k bustě T. G. Masaryka na podporu prezidenta Petra Pavla visel na obecní nástěnce mezi pozvánkou na sportovní ples, dětským maškarním a pochováváním basy.

Komunikace nade vše. Souhlasím. Ale někdy to přeci jenom chce se trochu povznést. Nevidět. Neslyšet. A když je nejhůř, hodně se smát.