Invaze

Harold Cole se narodil 24. ledna 1906 v Londýně a vyrůstal v Hoxtonu, chudinské čtvrti v londýnském East Endu. Jeho otec Albert byl nekvalifikovaný dělník, který bojoval v první světové válce a padl v boji. Jeho matka Alice Ann Godfrey bývala služebnou, ale později se provdala za muže jménem Thomas Mason, jehož příjmení Harold pak použil jako pseudonym, když byl na útěku ve Francii. Od raného věku projevoval Harold Cole talent pro podvody. Ve čtrnácti letech opustil školu a brzy se dal na zločineckou dráhu. Byl vysoký, pohledný a vždy elegantně oblečený, a tak si navzdory svému dělnickému původu vytvořil image kultivovaného Angličana z vyšší společnosti. V dospělosti se stal pro policii známým podvodníkem a defraudantem. Často se vydával za britského vojenského důstojníka a pomocí falešných identit obíral lidi o peníze nebo z nich lákal laskavosti. Jeho šarm a zjevná sebejistota mu umožňovaly snadno manipulovat s lidmi v jeho okolí, zejména se ženami, které využíval, kdykoli se mu to hodilo...

Bleskurychlá americká operace ve Venezuele nutně musí v Kremlu vyvolávat zděšení. A to hned z několika důvodů. Velmi podobně si totiž Rusko představovalo svou vlastní speciální vojenskou operaci na Ukrajině.

Násilí začalo, když němečtí vojáci klidně vstoupili do vesnice, shromáždili ženy, děti a staré lidi na ulicích a hlavním náměstí a předstírali, že jim nechtějí ublížit. Ve stejnou dobu dorazila z jiného směru druhá jednotka SS a bulharští kolaboranti a zahájili palbu na civilisty z kulometů. Vypukla panika. Někteří vesničané se pokusili uprchnout, ale mnoho z nich bylo zajato. Vojáci začali vtrhávat do domů, vytahovat lidi ven a popravovat je. Těhotné ženy byly vykuchány. Matky s dětmi v náručí byly zastřeleny. Děti byly probodnuty bajonety. Mladé dívky byly zastřeleny na dvorcích svých domů. Starší muži a ženy byli zabiti ve svých domech, někteří ubiti k smrti, jiní upáleni zaživa. Útočníci postupovali vesnicí, zabíjeli a pálili vše, co jim stálo v cestě. Domy zapalovali pomocí zápalného prachu. Zničeny byly také veřejné budovy, včetně škol a vesnické knihovny. Dokonce i kněz, otec Giorgis Mitras, který prosil o milost a držel v rukou svatý kříž, byl bez váhání zavražděn. Masakr trval téměř dvě hodiny. Kolem 5. hodiny odpoledne byla vypálena světlice a vojáci ukončili operaci. Kleisoura byla tou dobou v troskách. Bylo zabito 280 civilistů, téměř všechno byly ženy, děti a starší lidé. Nejméně 40 dalších bylo zraněno a přes 150 domů bylo vypáleno do základů...

Greiser se spolu se svými komplici podílel na plánování těchto vražd, včetně vražd pacientů s tuberkulózou v plynových vozech. V květnu 1942 navrhl Greiser v dopise Himmlerovi, aby zabil 35 000 Poláků trpících otevřenou tuberkulózou, a označil to za „zvláštní zacházení“. Také polští intelektuálové a kněží byli cílem vražd a deportací do koncentračních táborů. V letech 1940-1942 si Greiser za státní peníze postavil velkou rezidenci 20 km jižně od Poznaně. Ve dnech 4.-6. října 1943 hostil Greiser v Poznani celostátní shromáždění vysokých důstojníků SS, reichsleiterů a gauleiterů a dalších vládních představitelů. Během takzvaného Poznaňského projevu Himmler otevřeně promluvil o masových popravách civilistů. Zvukové nahrávky tohoto projevu jsou prvními známými dokumenty, v nichž člen Hitlerova kabinetu hovoří o probíhajícím vraždění Židů ve vyhlazovacích táborech, a dokazují, že německá vláda chtěla, plánovala a realizovala holokaust. Himmler také řekl: "Židovská otázka byla vyřešena v samotném Německu a také obecně v zemích okupovaných Německem. Pokud říkáte: ‚můžeme to pochopit, pokud jde o muže, ale ne když jde o děti‘, pak vám musím připomenout, co jsem řekl na začátku. Podle mého názoru my jako Němci, jakkoli hluboko v srdci soucítíme, nemáme právo dopustit, aby vyrostla generace mstitelů plných nenávisti, s nimiž se budou muset vypořádat naše děti a vnuci, protože jsme to, příliš slabí a zbabělí, nechali na nich. Židovská otázka v zemích, které okupujeme, bude vyřešena do konce tohoto roku. Zůstane jen pár osamocených Židů, kterým se podaří najít úkryty."...

Následujícího rána byla zavražděna další žena. Margaret Florence Lowe, 43letá vdova, která se živila prostitucí pod jménem Peggy Campbell, byla nalezena ve svém bytě v Gosfield Street v centru Londýna. Objevila ji její dcera poté, co jí sousedé řekli, že Lowe už několik dní neviděli. Její matka ležela na posteli pod přikrývkou, uškrcená hedvábnou punčochou a značně zohavená. Její tělo neslo ještě horší známky násilí než tělo Oatley. K pořezání a pobodání jejího těla bylo použito různé domácí vybavení, včetně žiletky, jídelních nožů, pohrabáče a zoubkovaného nože na chléb. Podle patologa Sira Bernarda Spilsburyho byla část zmrzačení způsobena, když byla ještě naživu, ale blízko smrti. Popisoval vraha jako brutálního maniaka, kterému dělalo potěšení způsobovat ta nejďábelštější zranění. Večer 12. února se Cummins pokusil napadnout další ženu, 25letou Catherine Mulcahy, prostitutku, která používala pseudonym Kathleen King. Poté, co se dohodli na ceně, jeli taxíkem do jejího bytu v Southwick Street. Když ležela na posteli a přivolala si ho k sobě, Cummins na ni vylezl a začal ji škrtit. Mulcahy se bránila, kopla ho botou do břicha a podařilo se jí osvobodit. Utíkala s křikem do bytu souseda. Cummins ji doběhl, omluvil se jí a dal jí peníze navíc, pak z místa činu uprchl a zanechal tam svůj opasek RAF...

Když se procházíte po centru západoukrajinského Lvova, připomínky probíhající ruské invaze nepřehlédnete. Kostely mají zabedněná okna, sochy obklopují ochranné klece a občas kolem vás projde muž v uniformě, který je po roce na týden doma a jde s dětmi do cukrárny nebo do kina. Život jde ale ve městě dál. Restaurace, kavárny i hudební kluby pokračují v běžném provozu, který sice občas naruší výpadek proudu, ale to není nic, co by nevyřešil generátor. Skutečnou daň, kterou město za válku platí, uvidíte, až když si dojedete na zastávku tramvaje Lyčakivskyj hřbitov. Vedle toho jsou na Martově poli pohřbeni padlí ukrajinští hrdinové.