Ivo Fencl

Lednové číslo časopisu XB-1 (dřív Ikarie) přináší článek Upíři v moderní popkultuře. Napsal ho Václav Krupička, přečíst by si měl každý. Nebo každý, kdo chce pochopit a vstřebat fenomén upírstva studiem pouhých čtyř stran textu.

Zdá se, že Toulky českou minulostí skončily. Nepsal bych o tom, kdybych v 18. dílu té známé edice nezahlédl nenápadné upozornění. A nepsal bych o tom, kdyby mě Toulky víceméně neprovázely od patnáctého roku života doteď.

To zaklepejme do iridia a třikrát, ale zdá se, že se podaří dovydat sebrané Spisy filozofa Ladislava Klímy. Již postrádáme jen šestý svazek! Soubor jeho divadelních her.

Něco podobného si ještě nikdo nedovolil. Nebo se pletu? - Opravte mě. Steven Spielberg režíroval vlastní mládí a končí film tím, že dá kopačky vysoké škole, kteréžto rozhodnutí servíruje otci. Ten vše akceptuje, a jelikož rodina žije poblíž Hollywoodu (v polovici šedesátých let), nastoupí práci ve filmovém studiu a pro začátek na nejpodřadnějším místě „asistenta asistentů“. Jiná věc je, že předtím tři čtvrtě téhož filmu vnímáme jinochův výrazný režijní talent a nijak nepochybujeme, že to šestnáctiletý mladík dotáhne daleko.

Redaktor a spisovatel Svatopluk Hrnčíř (1926 - 2014) byl skromný, což si pamatuji taky na základě vlastní zkušenosti. Jednak jsem jej zpovídal pro časopis, ale srazili jsme se i na půdě České společnosti Sherlocka Holmese. Řekl, že nenapsal za celý život vůbec nic pro dospělé a že jsou výjimkou leda texty pro Bělohradské listy.

Letos je to více než tři desetiletí, co nás opustil Isaac Asimov (zemřel 6. 4. 1992), obr science fiction. A taky non fiction. Jako naprostý génius napsal bezmála pět knih. Jistěže mnohé vyšly rovněž tady u nás, ale na řádku dalších se třeba nikdy nedostane. Realitou je, že části mladých, kteří si dotyčné knihy pořídí, stačí dnes v angličtině.

Protistátní anekdoty už jsou povoleny, u Pinkasů, na Vikárce a všude, o to se nemusíme hádat. Toto povolení ale žádnému zlepšení poměrů nepomůže. A právě, že jest dovoleno, koluje společností fórů méně. Ani okolo roku 1980 nebyly protirežimní fóry výslovně zapovězeny vyhláškou F, nicméně mi na střední škole vybral Socialistický svaz mládeže mezi mými spolužáky ve třídě kamaráda, kterému jsem věřil, a navrhli mu, aby mě sledoval. A aby na mne minimálně do maturity donášel. Z kádrově nejvyprofilovanější rodiny jsem totiž zrovna nepocházel.

Václav Junek (1913-1976) určitě nebyl výslovně dobrodruh. Byl to realistický malíř a ilustrátor své doby. Do souvislosti ho obvykle dáváme s dosud platným, byť nepoužívaným Slabikářem (vydávaným 1954 - 1975), který vyvolává nostalgii, s dobrodružnými knihami Františka Běhounka a s Rychlými šípy. Krom toho jej zosobnil muzikant Ferdinand Havlík (malíře osobně znal) jako typickou kerskou figurku v Menzelově filmové adaptaci Hrabalových Slavností sněženek.

Už 13. října uplynulo dvacetiletí od smrti autora románové předlohy Bratrstva neohrožených, amerického historika Davida Ambrose (*1936). Se Spielbergem a Hanksem seriál produkoval, přivedli na světlo světa zcela pozoruhodné dílo. Posunulo hranice. Na ploše deseti hodin je v umělecké zkratce zachyceno 434 dní osvobozování Evropy v letech 1944 - 1945, i předcházející výcvik vojáků ve Spojených státech.

Éra socialismu měla své fáze. Jiné to bylo v letech 50., 60. 70. i 80; což jsem věru neobjevil Ameriku. Snad nesčetněkrát se opakovalo, že nelze těch čtyřicet let paušalizovat, byť to místy byla, po anglicku vyjádřeno, ošidná éra. Roli tu rovněž hraje Paměť národa i skutečná paměť národa. Třeba i paměť má. Půjde o subjektivní reflexi.

Možná ani nevíte, kdo je Carter Dickson. Ale to nevadí, určitě vám dost řekne jméno Isaac Asimov. Ten vzpomíná v knize Já, Asimov na milované knihy dětství. „Mým oblíbeným autorem byl jednu dobu John Dickson Carr, taky hodně publikoval pod pseudonymem Carter Dickson,“ píše, „a dospělý jsem jeho detektivky zkusil znovu číst a zjistil, že jsou psychologicky nevěrohodné.“

Kniha Everest 1922 chce připomenout jen jednu sto let starou horolezeckou výpravu. Činí to způsobem, který datum dělá o něco klíčovější, než jakým je, ale to nevadí, a nepochybně nás vrací do dob, kdy se definitivně rozběhla éra útoků na kótu 8848. To ještě kóta Everest nebyla bod, kam se lidé valí. Tenkrát tu panoval klid. Bez listí, ale tichý. Britský autor Stephen Vanables (*1963) ukazuje mnohé momenty rané expedice v novém světle. Jde o knihu Everest 1922 (z anglického originálu přeložil Jakub Futera, vydalo nakladatelství JOTA v Brně roku 2022).

Láska znamená zbavit se strachu. Viděl jsem kdysi knihu s tím titulem. Něco mi na titulu nehrálo. Až pak mi došlo, že má věta dva významy. 1. S láskou se vždycky méně bojíme. 2. Teprve když nejsme poserové, jsme schopni pořádně milovat.

Osmdesáti let se 20. října dožil Vratislav Ebr. O něm ale nechci psát a jen konstatuji, že je to známý knihkupec ve výslužbě, který se vždy obklopoval knihami. Jako já.

Jsou nejméně tři světu se vymykající české herečky. Jitka Molavcová, Ljuba Krbová a Bára Štěpánová. Vymykají se inteligencí, intuicí, dobrými instinkty, zcela neuchopitelným i dobře uchopitelným šarmem, svou schopností improvizovat a současně akceptovat režii, nu, a možná i vyřídilkou. Bára pak ještě spoustou věcí, které tady jednoduše nedefinuji.

V září 2022 vydaná Operace Armagedon (román volně navazuje na Neffovy knihy Jádro pudla, Pán Modrého meče, Čarodějův učeň a Šídlo v pytli) je třístovkou stránek napětí, překvapení, úžasu, hrůzy a humoru, přičemž se jedná o již pátou prózu cyklu Pán modrého meče. Odehrává se na Marsu budoucnosti. První díl cyklu Jádro pudla si přitom autor vysnil ještě za života svého otce Vladimíra, který dovnitř směl i nahlédnout.

O existenci české menšiny ve Spojených státech víme, ne každému ale bude známo, že se stalo Chicago už před první světovou válkou třetím největším českým městem na zeměkouli. Po Praze a Vidní. Žilo zde přes jedno sto a padesát tisíc našinců, takže začali Čechoameričané Chicagu přezdívat „Czech-ago“. V knize Česká Amerika Chicago (2022) nejenom to připomíná Jaroslav Kříž.

Franciszek Pieczka byl populární polský herec, taky v Česku jej takřka každý poznal, i když si třeba zrovna nevybavil jméno. Zemřel 23. září ve věku 94 let. Pocházel ze Slezska, ze samé blízkosti hranic, takže přes ně chodil v dětství do kina. Vystudoval herectví a roku 1954, kdy mu bylo šestadvacet, se objevil ve Wajdově válečném filmu Nezvaní hosté. Ale skutečnou popularitu mu přinesla teprve televizní role: Gustlik Jeleń v „legendárním“ seriálu Čtyři z tanku a pes (1966 - 1970).

Když řeknu MOC KNIH, má to dva významy. 1. Příliš. 2. Míra vlivu těch knih. Jejich schopnost vás ujařmit. Podobná míra vlivu může být nepatrná, ba nulová a nijaká, ale jindy trvá. Trvá a překvapí, anebo dokonce praští silou facky. Ve chvíli, kdy to píšu, se chmurně zdá, že Salman Rushdie přijde o oko. Pobodal ho nějaký blázen, a to kvůli knize. Kvůli knize Satanské verše. To je tedy VLIV, ale ptám se: „Četl ji vůbec tento newyorský atentátník?“

Takové nejsou. Nezodpověditelných otázek není. Na každou otázku je odpověď: nepravdivá, nebo pravdivá. Nebo něco mezi tím. Přesto se možná dá říct, že bude nezodpověditelné tohle: „Kde končí vesmír?“ Ještě nezodpověditelnější mi dnes připadá obligátní dotaz: „Jakou knihu byste si vzal/vzala na opuštěný ostrov?“ Možná to tušíte, já ne. A je rovněž třeba vědět, jak dlouho na ostrově budu, že jo. Do smrti?

Paměti Aloise Párala (1892-1978) - otce známějšího spisovatele Párala Vladimíra (který se 10. 8. dožil úctyhodné devadesátky), už vyšly dokonce několikrát. Byl voják. Etabloval se jako plukovník československého generálního štábu. I proto, že na jeho slavného syna teď mnozí zavzpomínali - u příležitosti srpnového jubilea -, proč také nevzpomenout otce?

Filmová propaganda komunismu i nacismu… Richard Taylor z Velké Británie je současně profesor politologie a teoretik filmu. Vedle ruských a německých dějin dvacátého století (mají společného ledacos) ho zaujaly metody, jejichž následkem se životy lidí promítají do filmové propagandy. Ať v rámci snímků dokumentárních či hraných. Zevrubná Taylorova práce „Filmová propaganda: Sovětské Rusko a nacistické Německo“ vyšla před časem v českém překladu Petrušky Šustrové. Jádrem výkladu jsou dva kulty, okolo Stalina a okolo Hitlera, a meritem díla jsou komentovaná fakta. Odsud se odvíjejí úvahy a zaujme hlavně druhá a třetí část práce. Každá z nich sestává ze sedmi kapitol.

Odmala jsem pragocentrista. Tedy, odmala… Od dětství. Zpola nevědomě se mě tenkrát dotkl vznik Velké Prahy (1974) a scelení VŠEHO se líbilo mému smyslu pro pořádek, ba vzrušilo mě, i když mi bylo teprve deset. Těch čtvrtí je náhle víc než sto, i prohlížím barevné mapy různých částí světa, ale metropolitní zvlášť.

Slyšeli jste to kolikrát. „Buď sám sebou, budeš tím v cajku.“ Hm. Je to knížecí rada, protože toužíte-li vyvraždit sněmovnu, nebudete v pohodě ani vy, ani sněmující, ani jejich milenky, ani jejich děti, ani jejich ženy; koneckonců nebude nadšena ani policie, i když bude mít díky vám náplň práce.

Možná každý si chceme občas něco dokázat. Na tom samotném já osobně nevidím nic špatného a ani ne prožluklého, naopak. Zvláštní mi však připadá situace, kdy si člověk něco dokazuje, dostane se již do určité nadějné fáze, nu, a v momentě, kdy ho napadne „ahá! ohó, takže bych to dal“, ucukne.

„Pro mě je Praha tajemný přízrak. Už jako malý kluk jsem se pohyboval po Starém Městě, ač jsem tam nebydlil, a hledal jsem zákoutí. Ta mě inspirovala.“ Tak vyprávěl o svém životě Jaroslav Foglar (1907-1999) a nová kniha Město jako přízrak niterný vliv Prahy dokládá i mnoha fotografiemi, které autoři srovnali s pasážemi foglarovek a přetištěnými sekvencemi seriálu Rychlé šípy.

22. srpna by se stovky dožil Miloš Kopecký. Nejradši mám jeho film „Já už budu hodný, dědečku!“; mohl tu být hodně sám sebou. Sice neříkám, že byl ve skutečném životě stejně nesnesitelný jako herec Theo Bergner, kterého zosobnil, ale on taky Bergner úplně nesympatický není. Je rozporuplný. A věrohodný.

Je to letos už osmdesát let, co děcka přišla o psa Punťu a početnou jeho rodin(k)u. I páníčky: Hanku a Vašíka. Tento „Puntík“ byl zatrolený zlobič a moc rád utíkal z domova. Ale představoval dobový fenomén. Za osm let (1934-1942) bylo zveřejněno přes pět pokračování těchto - často velmi dobrodružných - příběhů. Podobně jako s Rychlými šípy to však za války skončilo. Trudně. A - oproti Foglarově klasice - návrat nastává dokonce teprve po roce 1989.

Dobrotivý zombie-sportsmen bloudí lesní cestičkou… Žiju pár mil od multikina Cinestar. Syn zrovna dodělal předposlední ročník vysoké (v Praze), a když ještě byl kluk a později teenager, chodili jsme na filmy. I dnes občas do nákupního centra Olympia, kde je i Cinestar, zavítáme. Ani jeden se - po závěrečných titulcích - nijak zvlášť rádi nevracíme městskou hromadnou dopravou. A když tam nejsme ani autem, tak to obvykle bereme „pěšourem“ přes les. Taky proto, že si perfektně pokecáme. V MHD to tak samovolně nejde.

„Na čem opravdu záleží, je spousta mrtvol,“ napsala Agatha Christie roku 1936. „Začne-li být kniha trochu nudná, tak stačí přidat krev; vše bude opět v pořádku. Někdo se rozhodne něco prozradit - a pochopitelně je vzápětí mrtev; to se vždycky ujme. Najdete to v každé mojí knize."

Slyšeli jste to kolikrát. „Buď sám sebou, budeš tím v cajku.“ Hm. Je to knížecí rada, protože toužíte-li vyvraždit sněmovnu, nebudete v pohodě ani vy, ani sněmující, ani jejich milenky, ani jejich děti, ani jejich ženy; koneckonců nebude nadšena ani policie, i když bude mít díky vám náplň práce.

Nálepka renesanční se dá vtlačit na ledajaká záda a někdy je to přehnané. Jindy přívlastek sedí, třeba v případě Františka Ringo Čecha z Jíloviště - a nemá smysl se hádat, co dělal/dělá lépe, co hůře. Renesanční je každopádně. Ale jindy a jinde není osobnost „renesančního tvůrce“ natolik známa, což je případ mého přítele Karla Pexidra, jinak i doktora práv; taktéž skladatele, dlouholetého předsedy družstva, hudebníka a prozaika, básníka i filozofa, statkáře, pěstitele, lovce.

Žiju pár mil od multikina Cinestar. Syn zrovna dodělal předposlední ročník vysoké (v Praze), a když ještě byl kluk a později teenager, chodili jsme na filmy. I dnes občas do nákupního centra Olympia, kde je i Cinestar, zavítáme.

Je to má enkláva! Sen. Lázně Kynžvart. Kumulované vzpomínky na mé rané dětství. Kdybych tam jezdil každý týden, klidně by mi Lázně Kynžvart už zevšedněly; ale já tam nejezdím. Já se tam nevracím takřka vůbec a za celý život, vždyť je mi 58 let, jsem tam byl jen párkrát. Spočítal bych ty návštěvy na prstech. Přitom je Kynžvart nedaleko. Kousek od mého bydliště – a ne někde na Moravě. Takže nemusím přes půl Čech. Takže…

Jarmila Vandová a Václav Gruber ze Střediska spisovatelů mi navrhli, abych napsal o našem vystoupení na letošním Světě knihy. „Přece nebudu psát o sobě. Nejsem egomaniak.“ „Ale jsi.“ „Ne, ne, ne, ne! Napíši to, ale sebe maximálně vypreparuji.“ A důstojným tónem odběratele Tvaru jsem dodal: „Navíc psal o pražském pořadu hned čtyř dalších Západočechů jistý Robert Wudy.“

To mi bylo nějakých devět (1973). Televizi jsem samozřejmě velmi, velmi miloval. Vnikla do mého života jen pár let předtím a byla to Nova. Chci říct novum. Líbilo se mi tam ledacos. Tak třeba miliardář Soukup… Žertuji. Seriály Korzáři, Můj přítel delfín, Sebastián mezi lidmi atp. Jistěže jsme - ještě s mladší (o dva roky) ségrou Evou – „žrali“ i Večerníčky (Saturnin). A já sám jsem asi „telku“ miloval především dík tomu, že tenkrát dost uváděla němé grotesky… Aby taky ne - a František Filipovský týden co týden moderoval dva skvělé seriály 52 komiků a 52 komiků a spol.

Miloslav Nevrlý mi připadá jako můj antipod. Jistěže se s ním nemohu ani vzdáleně srovnávat, takže to neberte jako mou drzost, ale vždycky žil způsoby protikladnými těm mým. Dobře dělal. Je mu letos osmdesát osm let a vyšla nedávno další jeho kniha (těžko se už počítají) Zašlá chuť morušek. Cestovní zpráva čarodějova učně. O čem to je?

Druhý díl dávného filmu osmdesátých let Top Gun je kladně vnímán jak návštěvníky kin, tak filmovou kritikou. Jeho celkem vzato rafinovaný scénář zaujme, když to řeknu méně korektně, gaye jako heterosexuála, černocha i bělocha, ba muže, který odmalička opovrhoval Bigglesem od Velbloudích stíhaček. Opovrhovačem nejsem, letadla mě ale nijak zvlášť netáhla. Do včerejšího zhlédnutí filmu Top Gun: Maverick.

Šanci setkat se s Noamem Chomskym už jsem patrně životně propásl. Kdy? Samo sebou, že při jeho návštěvě v naší zemi. Od té doby uplynula řada let, ale zničehonic procitám a koukejme, chci mu věnovat alespoň glosu. Chtěl jsem původně napsat „dědkovi jednomu“, ale chovejme se, prosím, slušně.

„Pojmu to komorně.“ Většina lidí chápe, co si má pod těmi slovy představit, a každopádně tu nefunguje doslovnost ve smyslu „zavřu ženu přes noc do komory“: bylo by to domácí násilí. Ale konkrétní případ. Režisér nedostane zrovna kopec peněz. „I co. Pojmu to komorně.“ A třeba film Za soumraku se sice neodehrává v komoře, komorně však pojat je.

Poslední dubnový týden roku 2022 mě navštívil badatel Martin Jiroušek. Vynoří se vždycky jako démon, tedy když vystupuje na Plzeňsku, anebo se zastaví, když zrovna putuje ve stopách Christiana Heinricha Spiesse do Bezděkova u Klatov. Ač se Martin vyzná ve filmovém a literárním hororu jako málokdo mě nevyjímaje, jde, jak jsem odhalil, o původního, chci říci půdního zbabělce. Tak bych aspoň nazval jeho vztah k našemu podkroví. V tom menším a strašidelnějším pokoji sice vždycky přespí, ale v ruce celou noc drží osikový kolík. Ráno…

I na ikony se sahá. Je pouze otázka, jestli se jich smíme dotýkat leda přátelsky a sotva jim můžeme položit ruku na rameno. Třeba Tatíčku Masarykovi. Jde to? Je to možné? A je správné ignorovat veškeré jeho milenky a chyby jen proto, že byl sjednotitel národa? Odpovězme si každý sám, nicméně spisovatel Grahame-Smith (*1976) to už udělal, když v podobném směru a smyslu atakoval Abrahama Lincolna.

Posledního března jsem strávil pár hodin na podpisové akci v Kavárně svaté Ludmily na Náměstí Míru. Jednak jsem stydlivě rozdával podpisy, jednak jsem podpisy sám sbíral. Ale obé uměřeně. V prvním případě proto, že nejsem žádná známá persona, v druhém případě z toho důvodu, že nejsem ani skutečný sběratel autogramů. Ale jó! I já vlastním památník, jak tomu bylo za času mého dětství zvykem, a tuhle jsem dovnitř po letech nahlédl a uviděl kresby Věry Faltové i Miloše Nesvadby plus barevnou fotečku mladinké Milušky Voborníkové, jejíhož koncertu jsem se však tenkrát ani neúčastnil: snímek mi domů přinesli nadšení rodiče. Prý byla skvělá.

Možná jako Sněžka či aspoň Říp už bude vysoká hromada prací o minulým režimem zapovězeném Jaroslavu Foglarovi. Jeho knihy konkrétně nesměly vycházet v letech 1949 -1964 a 1972 -1985, tedy po 28 let. A na mantinely narážely i jindy. Přitom byl celou dobu slavný. Legenda. Ale došlo ke ZLOMU (1989) a dnes možná ještě k jednomu. Jak to? Hora byla na Masarykově univerzitě završena vědeckou prací Foglar v nás.

Jen legendou od jezera Tanganjika lze nazvat příběhy o šedavě zbarvené, mohutné velekočce, které místní usedlíci prostě říkají… buď POŽÍRAČ LIDÍ nebo stroze MNGVA (respektive MGVA), přičemž výraz prý pochází ze svahilského MU-NGWA neboli PODIVNOST.

Je literární subžánr, kterému třeba říkejme kočičí příběh. Už Saki psal O znamenitosti kočky a Théophile Gautier - dávno před ním - o dokonalosti jejich povahy (Černá a bílá dynastie). O jisté Kočičce z periférie zprávu podá sám Ernest Thompson Seton a i Mistr Baudelaire má mezi verši ty, jejichž začátek přeložil Svatopluk Kadlec následovně: Pojď, krásná kočko, na mé srdce nýt, své drápy v tlapu vtáhni znovu a nech mě po chuti se pohroužit v své oči z achátu a z kovu…

Karlovy Vary miluju. Mnohokrát jsem si nechal o nich vyprávět:-). Například jistý Miloš J., někdejší můj šikovný kolega u České pošty, mi jednou, to jsme ještě byli u tzv. vlakovky, až topograficky detailně líčil své krajně účelné, takřka propočítané pobíhání tím fascinujícím městem, kde se vyznal, jako by byl místní. „A pak, Ivoši, vždy mezi domy nahoru. Ale prosmeknout se zase dolů uličkou.

Rozhovor s Iva Fencla s Ivo Fenclem. Aneb ne, nezbláznil jsem se, jen chci odpovědět na to, na co se mne ještě nikdo nezeptal. Třeba na politiku.

Nechce se tomu věřit, ale Honzovi Kalouskovi (tedy zpěvákovi stejného jména) již bylo v prosinci šedesát! Měl jsem ho - v devadesátkách - jako prima kulisu, aniž bych jej ale vnímal; což by se ženské nestalo. Mně ano. Pak… Začalo nové tisíciletí a já stále znal pouze kreslíře (politik promine) Kalouska, gurua to mého dětství. Obrázková kronika českých dějin! Časopis Mateřídouška! To byl ten můj Kalousek - a o frajera Jena jsem se ani zbla nezajímal; a když mi nejznámější jeho song drnčel do uší, šel jsem klidně dál ulicí. Píseň jako píseň.

Je tomu dávno, ale taky se to stalo, že mně bylo jednou dvanáct. Téhož roku (1976) vyšla kniha Tisíc let Starého Plzence: ó, jak mi připadala krásná. Uhranut jsem obracel list za listem. V Plzni jsem se narodil, ale ve Starém Plzenci (někdejší Plzni) žil - a nic podobného o něm do té doby nevyšlo.

Některé prvky dneška mi připomněly mládí za socialismu, kdy kolabovala ekonomika následkem totálního ochlazení z 31. prosince na prvního ledna roku… Dost, a tohle si, pěkně prosím, po zvednutí zadku doplňte sami. Nebo i bez něj.

Foglar by mě možná z tábora poslal domů. Nevím. Podobná úvaha naprosto není hypotetická, jelikož v čase mého dětství tábory ještě vedl. Představoval jsem si tyto stanové tábory jako ten v knize Hoši od Bobří řeky a popravdě si myslím, že bych podobné prázdniny zvládl. Ne, možná bych nebyl Mirek Dušín, ale Rychlonožkou třeba ano. Bavilo by mě lovit bobříka odvahy a jít za tmy lesem k močálu, ze kterého čouhá či vyčnívá odporná ruka. I když je ten pařát jen větev. A ‚živilo‘ by mě energií, kdyby mě lehce ‚máklý‘ vedoucí tábora strašil Zelenou příšerou! Bu bu bu! Koneckonců si nemyslím, že by musel být máklý. Abychom totiž děti zabavili, tak je často i strašíme! I klasické povídky Montagua Rhoda Jonese občas zaberou. Mrazí z nich, když je převyprávíte u nočního ohně.

Třetí lednové pondělí, které letos vyšlo na sedmnáctého, je prý nejkrizovější den roku; samo sebou jak pro koho. Zatímco jeden páchá bilanční sebevraždu, druhý je uprostřed plné práce na románu (nejlepší terapie) a ten třetí pije v Alpách gin s Ester Ledeckou.

Když jsem byl panic, mimo jiné jsem sníval, jak píši u stolu nějaký příběh, ne-li knihu, a tu přichází dívka, kterou zrovna marně miluji, a pokládá mi ruce na ramena. Místnost ale vždycky byla útulná už předtím; ještě jinými slovy jsem grafoman. To mohu napsat s klidem, protože výraz není přesně definován. Tak či onak jsem psával od dětství, což provázívalo kreslení komiksů, ale pár let po dvacítce jsem s komiksy skončil. Od té doby jen píši a nikoli pořád, takže sám se nepovažuji za grafomana, i když mě tak nedávno nazval v jedné recenzi mé knihy Ochránci morčete sám Patrik Linhart (v příloze 41. literární revue Pandora 2012/3).

Toto interview se trochu vymyká, ale vezměme to pěkně od začátku. Před několika lety padly Krajské listy.cz, ustavičně se rozhlížející po zajímavých regionálních osobnostech, i na Iva Fencla. Ten začal pro náš webík psát glosy (píše je stále, čím dál tím lepší) a tu a tam přihodil i rozhovory. S kým jiným než se zajímavými regionálními osobnostmi, svými známými (oni se ti mimopražští ‚písmáci‘ mezi sebou vesměs znají), mezi něž patří i Radovan Lovčí z Plas. Po rozhovoru Fencla s Lovčím se přihlásil právě zpovídaný, pan Lovčí, který od té doby dělá rozhovory. A tak se to nabalovalo a nabaluje, k velké potěše Krajských listů.cz, jak sněhová koule. No a nyní si oba pánové role vyměnili. Čili ptá se Lovčí, odpovídá Fencl. A měli si dost co říci.

VIDEO Mám psát glosu a naskočí mi v mysli automaticky slovo GLOS. Pak i sousloví ‚kapitán Glos‘. Z neznámých důvodů jsem v jedné fázi dětství vyslovoval f jako ch (chodbal místo fotbal) a g dával na místo písmene ká = kapitán Glos, ne kapitán Kloss.

Život Konrada Henleina mě příliš nezajímal, dokud jej nově, v jedenadvaceti kapitolách nezpracoval zkušený Emil Hruška (*1958). Vytěžil samozřejmě i některé biografie dosavadní, ale nemá v knížce slova navíc. Titul ‚Henlein. Vůdce sudetských Němců‘ (2020) chápu jako svébytné vyprávění i kolekci dost nečekaných pohledů na Obergruppenführera SS. Hruška dokazuje, že není jen autor non fiction, nýbrž taky schopný beletrista. Ne však bohém: prošel řádku periodik od roku 1921, archivy, fond Konrada Henleina v Liberci, což je zločincovo rodiště, kde je stejně jako ve Varech dodnes čestným občanem.

Hrdinou mého dětství byl ďábelský doktor QQ. Bylo mi jedenáct let a jen pár listopadových dní roku 1975 jsem chodil hrát pozemní hokej na ulici o dva bloky dál. Šťasten si to chovám jako rozsáhlou éru, ačkoli muselo jít o pouhých pár týdnů. A proč pak sportování skončilo? Nevím, ale jen o mače s tenisákem se stejně nejednalo a opakovaně jsem se stával srdcem chumlu posluchačů, poněvadž jsem zábavně žvanil a žvanil, fabuloval a vyprávěl. Tuhle schopnost jsem v sobě objevil zhruba v devíti letech a činila ze mě hvězdu v očích Petra Nepodala, Káji Kuchynky a spousty dalších spolužáků.

Na žebrácích mi vadí, že lžou. Nestane se vám, aby řekl: „Nedal byste mi sto korun? Víte, jsem žebrák.“ Podobná přímočarost imponuje mé povaze skopce, takže by se mohlo stát, že bych se rozesmál… a něco mu dal. Neříkám, že přesně kilo. Ale to, co bych zrovna měl, respektive určitou část. Někdy jednám impulsivně, intuitivně a jsem pověrčivý jako stará černoška. Nedáš almužničku, spadne na tebe viadukt s Pendolinem, až jej budeš podjíždět na bicyklu rychlostí sto kilometrů v hodině; přesto tě viadukt zabije.

Jak dlouho jsem seděl s Petrou? Má blahá paměť generuje roky a roky - z intimní blízkosti mě a té dívky. Ostatní kluci, pokud vím, seděli ´s klukama´, ale já ne; já zůstával v té samé lavici a s holkou. Líbila se mi?