Ivo Fencl

Možná jste zaregistrovali pokus o zavření (fascinující) Luční boudy v Krkonoších: psalo se o tom a dál píše. Důvod? „Pochopitelně“ nemůžete jen tak a každou chvíli skočit do náklaďáčku a beze všeho zdejší hotel, i když vám patří, zásobovat, a to s ohledem na jeho ošemetnou polohu. Ano, i po Krkonoších se sice jezdit automobilem dá, ale…

Spisovatel Martin Petiška si je jistý, že umělá inteligence (AI) nejenom nepohřbila práci fotografů, ale zahajuje zlatý věk. Její zlatý věk. Ano, je to tvrzení poněkud odvážné, ale určitě bude dál platit, že se i pouhá vteřina, i kdyby ne každá, stává skrz objektivy věčností. Autor to má jako motto i ve své nové knize Tajný život fotografie (2025).

Knihu Malý ďábel napsala Gabriela Špalková. Ale vlastně ji nakonec pojmenovala jinak. Lépe. Stručně. Ďáblík.

Švédský publicista Hans-Åke Lilja je známý webem pro fanoušky Stephena Kinga. Vedle internetu ale vychází vstříc nabídce nakladatele a vytvořil několik informativních knížek. Jsou překládány, také do češtiny. Dokonce jsou překládány už z rukopisu. Pan Lilja je, mimochodem, píše rovnou anglicky a kniha právě vydaná se jmenuje Stephen King. Půlstoletí příběhů. Ale titul není přesný.

Letošní Sborník věnovaný Jaroslavu Foglarovi už má číslo 13. Přitom… Ta třináctka nebyla spisovateli výslovně posvátná, ale jeho oddílu Hochů od Bobří řeky ano. Souvisí to s bobříky, kterých sice už dnes existuje šestadvacet, ale původní, známější počet, jak byly roky a roky „loveny“, je třináct.

Zdeněk Burian byl unikát. To se sice dá říct o každém, ale, ehm, zkuste ho překonat jako malíře. Nepochodíte. Bylo a je na světě málo jemu podobných, a tak je Burian dnes objektem vzývání a kultu a onen kult má všechna oprávnění a visačky. Opakovaně Zdeněk Burian ilustroval druhý nejznámější román Karla Maye (1842-1912) Duch Llana Estacada (Der Geist der Llano estakata, v titulu byl překlep, 1888) a letos je ta kniha poprvé vydána se všemi jeho obrázky najednou.

„Když Máchovi nepomůžu, budu si připadat jako vrah.“ Ámos Goldsilber… Ámos Goldsilber, hrdina nové knihy Martina Petišky, totiž pracuje v kotelně a čte a četbu miluje i v čase, kdy „nahoře“ startuje máj. Plné vozíky knížek má Ámos ze sběrny papíru a je šťasten. Vedle toho je génius a vynalezl stroj času a stal se tím i „časoobčanem“. Bere díky tomu vypravěče svých příběhů na cesty do minula.

České vydání povídkové sbírky Stephena Kinga Čím temnější, tím lepší sice má vročení 2024, ale objevilo se na pultech až koncem března 2025. I jako dílo (výtečné) překladatelky Adély Bartlové. - Ta převádí „poznámky“ za některými Američanovými texty pomocí příhodného slova myšlenka, ale sám bych užil slovo pomyšlení. Proč? Pomyšlení spíš vyjádří určitou a snad i delší dobu trvání… myšlenky, která se jindy může jen kratičce zablesknout.

S jarem je chuť cestovat - nejradši mám oblasti tady v Česku, do kterých mě zaválo dětství. Lázně Kynžvart, kde podle většiny lidí nic není, a Český ráj.

FOTOGALERIE: Nelze odhadnout, čím by se Arnošt Lustig (1926-2011) stal nebýt zážitku druhé světové války. Rovněž spisovatelem? O čem by psal? Reálně byl jeho úděl připomínat a znovu připomínat holocaust, i když… Přiznával, že existuje s pocitem, že je plná zkušenost s vyhlazovacími tábory nesdělitelná.

Nebudou to intimnosti z jeho života, mě to ani nezajímá, bude to cosi k jeho ochrance. V úterý 25. března jsem jel dopoledne do Plzně, měl jsem tam schůzku v 10. 30. Protože mi zbývalo čtyřicet minut času, zamířil jsem na náměstí (ulice schůzky byla vedle) a zastavil se v informačním centru. Vyjdu zpátky do deště, obejdu hlouček dětí, na co tam asi čekají? - a šup se schovat do radnice, kde si klidně začnu prohlížet výstavu o sportu.

Naše manželky mají mít zónu, kam nesmíme. To už řekl Robert A. Heinlein. Oni ale přece i pánové mohou mít „okýnko“, kde jsou na protějšku nezávislí. Ale nejen to, ve kterém je manželka ani nevidí.

U příležitosti sta let smrti Franze Kafky 3. 6. 1924 byla loni zveřejněna antologie dvanácti povídek Proměny Kafkovy Prahy. Autor nejkratšího příběhu Jaroslav Rudiš (*1972) uzamyká na konci tuto knížku (obsahující také prózy žánru science fiction) vzpomínkou Kafka ve stínu liberecké radnice, uveřejněnou už předtím v tisku.

Nová kniha „Zbyněk Fišer. Egon Bondy a Státní bezpečnost“ má dvě části. Skládá se ze studie Miroslava Vodrážky a z edice archivních dokumentů Státní bezpečnosti let 1949-1989. Ty vybíral a opatřil poznámkami historik Petr Blažek a je jich 234, nicméně v původním konvolutu jich bylo přes tisíc.

Michal Bystrov (*1979) vydal koncem roku 2024 monografií George Voskovec a John Werich a skrz velké množství materiálu líčí (takřka den po dni) americký pobyt herců, jak opravdu probíhal poté, co uprchli před Adolfem Hitlerem. Zdá se, že jejich (a částečně i Ježkovy) roky v USA dosud byly zkoumány nedostatečně. Ale i autor měl původně trochu jiné plány a chtěl napsat knihu o amerických, britských, francouzských a německých vlivech na jejich tvorbu…

Bude to koncem roku už pět let, co nás opustil mistr špionážních románů John Le Carré (1931-2020). Proslavil se v šedesátých letech knihou Agent, který se vrátil z chladu (1963). Mezi jeho pracemi a (třeba) bondovkami Iana Fleminga najdeme jistě některé styčné body, ale jinak je vzdálenost značná. Jedna „špionáž“ – a druhá. V našem případě se jedná o celkem realistické romány – a platí to i pro – letošního ledna poprvé – česky vydaný tlustospis Ctihodný školáček (1977).

MOTTO: Moje matka jest milostivá paní. Taktéž máme paní, jež meje schody a nádobí. Každý má nějakého miláčka či dopamin a mí rodiče-učitelé ujížděli na Škvoreckém. Když jsem dospíval za tzv. normalizace, vnímal jsem stejnojmenného „nebožáka“ jako navždycky zapovězeného tátova Mistra mimo hru. Jako bídníka.

Knihou roku 2024 (za dva a půl tisíce a řetězci nedistribuovanou, upozorňuji) se stala publikace Toužimský a Moravec. Příběh nakladatelství od Vladimíra Prokopa (*1960) a vnuka nakladatele Michala Moravce (*1958).

Kniha se koneckonců dá vydat nákladem jeden kus, ale většinou je výtisků víc a těžko rozeznáte jeden od druhého, když si neuděláte znaménko inkoustovou tužkou na pozlacení. Žertuji! Odmala mám Ostrov pokladů s Tichého obrázky a představte si, že jsem využil Pendolino, vyskytuji se návštěvou v Ostravě a mocně piji rum. Náhle dojde řeč. Ne zcela, ale na pirátský popěvek. Jak zněl? Přítel to neví! Ale pak se vzpamatuje, sáhne do knihovny, polapí Tichého Ostrov a je to přítelův majetek, ale vypadá tak stejně, až si říkám: „Není můj?“

Moderoval jsem v Polanově síni v Plzni v listopadu 2024 pořad ke stému výročí narození malíře Neprakty a přijela jeho paní. Napadla mě i otázka z nejprostších. „Čím to, že byl tak pracovitý?“ Protože 35 000 kreseb již něco „málo“ znamená. V takové kvalitě, navíc. Často s nastudovanými (historickými) detaily.

Zdeněk Rytíř (1944 - 2013) byl unikátně nadaný textař. Jedenáct let po smrti se stává i autorem nikoli první knížky. Ta se jmenuje Telegram s adresou svět a uvnitř je 179 z mnoha stovek jeho textů, v některých případech zlidovělých.

Takřka současně jsem byl v kině na dvou filmech z Říma. Jen se první odehrál v současnosti a druhý (Gladiátor II) roku 200. Prvou podívanou míním snímek Konkláve, což je příběh působivě roubovaný na spousty zádrhelů, které mohou vznikat spolu s volbou papeže. Je to komorní drama, odehrávající se po papežově smrti ve Vatikánu (jistě, to vlastně není půda Říma) a obešlo se klidně bez celkového pohledu na dotyčný stát shůry i bez barevného dýmu nad komínem, signalizujícím, že bylo rozhodnuto.

125 let letos uteklo od narození Alfreda Hitchcocka. Tento velikán zemřel v roce 1980, ale pro (britský) film začal pracovat již roku 1920. Ne hned jako režisér, zprvu dělal titulky. Třeba pro snímek George Fitzmaurice Tři živoucí duchové (1922).

„Vidím dál díky tomu, že jsem na ramenou gigantů,“ pravil prý Sir Isaac Newton… Je oprávněná současná popularita hrdinských romancí J. R. R. Tolkiena (1892-1973)? Podobná otázka není správně položena. Ale Tolkien každopádně zastiňuje spousty menších obrů - poté, co je poctivě vykradl.

Ve filmu Pulp Fiction zpřeházel režisér Quentin Tarantino (*1963) kapitoly. Ku prospěchu věci. Jistě i proto se komiksový scenárista Michele Botton rozhodl prohodit pořadí svého čtyřdílného vyprávění o jeho životě, které nakreslil Bernardo Santiago Acosta (a letos v Miláně vydané album již je na českém trhu).

Zvláštní kapitola dějepisu jsou dějiny songů a spekulace i fakta okolo jejich vzniku. Sice obvykle nemíváme páru o skutečné genezi některých písniček národních, ale ledaskoho zajímá, jak vzniklo Podívej, kvete růže a kdo to byli Charles Aznavour, Maurice Chevalier či Karel Hašler. Poutavou trilogii Příběhy písní (2009-2015) kdysi napsal i Michal Bystrov a dozvíte se z ní, jak vyrašily Jingle Bells, Long Black Veil, Clementine, Blowin´g In The Wind, John Browns´Body nebo Žalostná píseň o balonu Kysibelce a Udatný rek kanonýr Jabůrek.

Francouzský romanopisec Michel Houellebecq (*1956) roku 1991 debutoval non fiction knihou o americkém spisovateli Howardu Phillipsi Lovecraftovi (1890-1937), sestávající z esejů Jiný svět, Úderné techniky a Holokaust. Teprve pár let nato se Houellebecq světově proslavil. Jeho první dílo o Lovecraftovi vychází teprve teď na podzim a bohužel také v časech, kdy již bylo o „HPL“ napsáno i vybádáno daleko, daleko víc.

Truman Capote, spisovatel a vynálezce románu faktu, by se 30. září 2024 dožil 100 roků. Zemřel 25. srpna 1984, což je let čtyřicet, a jeho americký kolega James Michener toho podzimu napsal (do předmluvy knížky Lawrence Grobela Rozhovory s Capotem, překlad Alena Přibáňová): „Sebejisté a pokrytecké demokracie potřebují lidi, jako byli Jean Cocteau a Oscar Wilde, aby jim šlapali na paty… Vždycky jsem měl podezření, že takoví umělci pomáhají společnost očistit, udržet ji ve střehu. Že společnost civilizují. A Amerika dnes má jen tři takové muže, jejichž přínos národnímu životu je nedocenitelný. Normana Mailera, Gore Vidala a Trumana Capota.“

Florence Noiville (*1961), francouzská novinářka a spisovatelka, je více než o tři dekády mladší než Milan Kundera. Aby napsala nedávno česky vydanou knihu Milan Kundera. Psát, jak směšný nápad!, anebo aby ji dostala do podoby, v jaké vyšla, nejprve se pochopitelně musela se spisovatelem seznámit. Jak se jí to podařilo?

„Jestli pohádka jako taková stojí vůbec za čtení, pak si zaslouží, aby byla psána pro dospělé a aby ji dospělí četli.“ J. R. R. Tolkien

Roku 1974 vyšla v Americe prvně Carrie, tj. debutový román Stephena Kinga. Hle, je to padesát let. Jedenadvacet slovenských i českých autorů pod taktovkou editora Aleše Richtera (*1983) dalo tudíž dohromady antologii, která má být poctou právě Mistru Kingovi. Hm. Ale znamená to snad, že i snaživě napodobili jeho styl?

Zemřel 18. srpna a viděl jsem ho prvně až někdy ve svých patnácti letech (1979) v Zorrovi. To je přitom film z roku 1974, který ale československé biografy slavně uvedly se zpožděním pět let, jak bývalo normální. X-té zpracování prožvýkané předlohy v režii Duccio Tessariho a s hudbou bratrů De Angelisových (viz také Sandokan) mě v těch patnácti a s kamarády překvapivě strhlo, ale moc dobrý film to podle mého názoru není.

Nakladatelství Lidové Noviny vydalo levného průvodce po stopách londýnských „spisovatelů, malířů, hudebníků a bohémů“. Je to bichle. Má ¾ tisíce stran. Napsal je zkušený právník a nestor českých průvodcopisců Václav Fiala (*1942), autor knih Umělecká Paříž (2005) a Benátky: Literární toulky městem umělců, hudby a karnevalu (2011).

Román Milana Kundery Totožnost, který vyšel takřka před třiceti lety. Navíc francouzsky. Jeho dvorní překladatelka Anna Kareninová nyní Totožnost převedla do češtiny, a kdo ji neznal, vnímá, že jde o tenounký spis. Dobrá, tenounký, ne přímo tenounký.

Pošetile jsem vždycky kupoval naprosto všechno od Stephena Kinga (*1947, v českém překladu) a začal s tím již před revolucí, kdy byla na trhu snad jen vydání dvou románů ve slovenštině. I je jsem si nedávno pořídil česky. Nechybí mi tak skutečně nic, a když jsem se (bude následovat příklad fanatismu) nedávno dověděl, že druhé vydání sbírky povídek Pátá čtvrtina (2021) obsahuje navíc dva texty (báseň Majestátní Brooklyn a reportáž Udrž hlavu), sehnal jsem ho. Ale mít vše od oblíbeného autora ještě neznamená, že ho máte do mrti přečteného. Sběratel mého typu dokonce někdy novou kingovku odloží, aniž pootevře.

16. dubna 2024 si připomíná významné jubileum staroplzenecký básník, prozaik a plzeňský rodák Ivo Fencl. Kromě všeho výše řečeného je také pravidelným přispěvatelem Krajských listů, zakladatelem Klubu přátel Fantomase, České společnosti Sherlocka Holmese, Sdružení přátel Jaroslava Foglara a členem několika spisovatelských svazů – mimo jiné Obce spisovatelů a Střediska západočeských spisovatelů.

Slavný konstruktér vozu snů Enzo Ferrari působí v novém filmu Ferrari tak trochu jako Pablo Picasso: taky malíř si totiž silou osobnosti brával, co chtěl, a taky u něj to platilo především u žen.

Židovský spisovatel Robert Bloch (1917-1994) tvrdil, že zájem o horor v něm roznítilo zhlédnutí němé adaptace románu Fantom opery (1925), jak je vnímal teprve osmiletý. První povídku uveřejnil několik let nato a roku 1933 si už dopisoval s Howardem Phillipsem Lovecraftem (1890-1937). Daleko později se Bloch do dějin zapsal románem Psycho (1959), který proslavila zdařilá filmová adaptace Alfreda Hitchcocka, ale rané texty v časopise Weird Tales jsou ryzí „lovecrafoviny“. Nebránil uspořádání svazku Tajemství červa (1981) a dvacet sem umístěných próz označil jako projev „celoživotního uctívání“ H. P. Lovecrafta.

Je to čtyřicet let. Nevzpomněl bych si. Ale Česká televize 20. ledna uvedla hezký dokument Desatero podle Ringa. Je o známém všeumělovi z Jíloviště. Osmdesátník. Tenkrát mu bylo, jak vzpomínám, (hezčích) čtyřicet, mně dvacet a dostal jsem (7. 1. 1984) pošetilý nápad. Založ fanklub! A to ne fanklub Beatles. Ani ne Ringo Starra. A nenapadla by mě ta aktivita, kdyby se tenkrát obecně nezakládaly fankluby zpěváků a kdybych nebyl duší recesista. Takže recese? Nemohu říct, že ryzí. Bral jsem to vážně. Někdy se to tak semele. František Ringo Čech (FRČ) imponoval. Ne každému, mně ano.

Jak autor dodává, text pochází z románu „Sabrina Horáčková zemřela a žije v Berouně“. S tím to bylo složité: „Kdyby jich nebylo, mohly dnes k dobru, zlu či nejspíš lhostejnosti světa existovat i třeba fantaskní prózy Ochránci morčete, Nastasja aneb Prokletí morčete, Sabrina Horáčková zemřela a žije v Berouně… Ani jeden z těchto rukopisů jsem ale zatím nedopracoval do stavu, v kterém by šel bez jakýchkoli mých výdajů i vydat. V několika případech to ale, uznávám, bylo už o fous,“ přiznal se Ivo Fencl v rozhovoru v roce 2009. Nakonec Sabrina Horáčková vyšla předloni v antologii Literáti na trati IX aneb Poezie grafikonu. Spisovatel popisuje své prožitky z Palachova týdne – je to žánr ne-novinářský, zato velmi výstižný.

Je to několik let, co mě spisovatel Pavel Kosatík pozval na návštěvu, a nebudu tvrdit, že jsem od něj odcházel přímo obtížen knihami a moudry, ale dostalo se mi obojího. Bylo to příjemné setkání a listoval jsem posléze věnovanou mi biografií Olgy Havlové z jeho pera; začetl se, ale knihu odložil pro jinou, jak to jistě nedělám sám. Vrátil jsem se naštěstí - a zničehonic přišlo jakési BINGO. Inu, pochopil jsem, že Pavel, který zná mé zájmy, našel taktéž velice solidní důvod, proč mi knihu dal s nonšalantní samozřejmostí. A důvodem se stala Olžina Hrobka. Ale rozumějte: Hrobka s velkým HÁ.

Jednou jsem četl nepěknou úvahu o - ještě tenkrát žijícím - Luďku Nekudovi, že umí ode všeho něco a málokdy dost. To jistě byla přehnaná kritika a onen kritik navíc štěkal na nepravý stromek, řekl bych. Sám si koncem roku 2023 říkám, že Nekuda byl skvělý a chtěl stále zkoušet něco nového; ale protože byl v jádru renesanční, ustupoval od věcí, které ho (posléze a logicky) již začínaly krapet nudit. Nebyl muž nudy a chtěl žít takřka leonardovsky a tady na televizním záznamu vidíte, jakým způsobem se přifařil - u písničky Ženění - do kapely Rangers - jako houslista, když byl jinak jejich moderátor.

12. 12. 2013 uběhne 160 let od narození expresionisty Edvarda Muncha. Norského malíře proslavil obraz Der Schrei der Natur, který vznikl právě před sto třiceti lety (1893) a je známý jako Skrik. Norsky to znamená snad i Jek, ale čeština se ustálila na pojmech Výkřik nebo Křik.

Významný režisér Wes Anderson natočil letos čtyři NEFILMY. Jmenují se Labuť, Otrava, Krysař a Podivuhodný příběh Henryho Sugara. Scenárista a režisér je vytvořil pro Netflix podle čtyř Dahlových povídek, česky nikoli neznámých; a proč jsem nazval jeho díla nefilmy? Pochopíte, ale čistě technicky jde o regulérní filmy, i když kratší. Kdy míním slovem krátký čtvrthodinu, nejdéle 40 minut.

Nedávno jsem četl článek. Autor vysvětloval, proč máme, my šedesátníci, vzpomínky na dětství, prožité v sedmdesátých letech, někdy tak útulné. Ucházející. Ne všichni takové máme, ale mnozí. Proč? - Běhali jsme prý furt venku a nečuměli do ajpodů, mobilů; nehráli počítačové hry, jako je třeba Pět nocí u Freddyho, a nebylo ještě ani video, ani moc televizních kanálů. Nebylo nic. Což je pravdoucí pravda a upřesňuji, že jsem jako Plzeňák sledoval na obrazovce pouze čtyři kanály: ARD, ZDF a první a druhý program Československé televize (kde se strašlivě lhalo, hlavně ve zpravodajství).

„Po smrti Oscara Wilda to byl Cocteau, kdo opravdu vynikal v umění šokovat měšťáka. Střední vrstvy řádně pleskl přes nos, jakkoli to byl pozér,“ psal o všestranném Cocteauovi spisovatel James Michener.

Jako hodně kluků jsem měl rád Verna. Soutěžil jsem s Vaškem Chýlkem, spolužákem, v počtu přečtených verneovek a byl to on, kdo závod vzdal. Já nakonec taky, ale již dospělý. Obdobně jsme oba, dodám jako mezihru, kupovali Čtyřlístky. Tehdy byly po 7 Kč. A Venca? Jednou mi řekl, že končí. Kolik nám bylo? Netuším. Už ani nevím, co jsem mu řek´; ale kupuju Čtyřlístek dodnes. Je to porucha „neumět přestat“ a psychiatři jistě znají odborný termín. Rozumíte: kupuji je a nečtu. S výjimkami... Jak to souvisí s Neffem? Vydržte, hned tam budu.

Pro jednou se Ivo Fencl vrátil ke svým glosám (jinak exceluje v Literárním klubu): Díval jsem se do kalendáře a je tam „nějaká“ Mariana. Proč ne Marie? Nevím. Asi mám blbý kalendář? Jméno každopádně signalizuje pravidelnou pouť, kterou v pětitisícovém městě navštěvuji takřka šedesát let; i kdybych tam měl dojet autem až z Pardubic.

Antonín Jedlička (1923 - 1993) by se letos dožil sta let, ale tragicky umřel při tenise, podobně jako osm let předtím scenárista Jaroslav Dietl. Zahynul 28. srpna 1993 v Houšťce (Stará Boleslav) a na kurtu, který jsem znal jen dík tomu, že jsme měli kus dál kolej, když jsem studoval. Má generace, narozená v šedesátých letech, ale Strýčka s takovou samozřejmostí nevnímala, a tak vtip Ivana Mládka (ten mu byl vzdáleně podobný a roku 1993 jej přátelsky obsadil do své krvavé komedie Deset malých běloušků), že se prý Jedlička narodil kterési pohádkové bytosti, jsem nepochopil, respektive s odstupem.

Za Hitlera u nás byl Hollywood samozřejmě vydáván za špinavé, prohnilé místo. Dosti židovské (po právu). Za komunismu nebyl „Holly“ prohnilejší, ale taky velmi. Spousty filmů se tu nepromítaly, to byla samozřejmost, a preferovány byly pokrokové bijáky, tak například Pevnost Apačů v Bronxu - se známým skandováním „Pusťte bratry domů“ a Paulem Newmanem. To ale neznamená, že sem nepronikla spousta zábavných, i když nepokrokových děl. Jen se do nich stříhalo! Je tam emigrant Honza Tříska? Ven s ním! Atd.

Na klasice se dá parazitovat. Přináší to výhody. Dejme tomu sto let starý Fitzgeraldův román Velký Gatsby. Ne každý jej četl, ale hodně lidí zná film. Těch bylo ostatně už pět; a kdo nezkoukl žádný, tomu zní hlavou povědomý, znělý titul. Aplikace zajistí zvýšení prodejů vaší knihy. A ne?

V pátek 18. srpna je režiséru Romanu Polańskému devadesát. Narodil se totiž roku 1933 ruské Židovce a jejímu muži polského původu; to vše ovšem ve Francii a dá se leda spekulovat, co by dnes bylo jinak, kdyby se otec nerozhodl vzít rodinu ani ne tři roky nato zpět do rodného Krakova. Včetně nevlastní synovy sestry Aničky, kterou maminka povila v předchozím manželství. Tenkrát se ještě budoucí režisér jmenoval Ray Liebling a říkali mu Remo.

Oppenheimer je realistický film o vynálezci atomové bomby napsaný jeho režisérem Christopherem Nolanem především na podkladě dvou non-fiction děl (viz úplný konec recenze). Ve snímku vystupují ve ztvárnění rozličnými herci (také) Albert Einstein, Werner Heisenberg, Max Born, Enrico Fermi, Edward Teller či prezident Truman, z nichž ten poslední je představován - dle mě velmi příhodně, ale současně i jaksi záludně - Gary Oldmanem.

DO HLOUBKY K následující úvaze mě stimuloval Richard Klíčník - svým bezvadným článkem Rychlé šípy jsou zase v kurzu - ale proč? Zhltl jsem ho v magazínu Interkom 3/2023 a ptám se taky: „Proč se stal Jaroslav Foglar na své frontě populárnější než jiní?“

Pátý film o archeologu Henry Jonesovi už nerežíroval Steven Spielberg. Jeho šťastný nástupce James Mangold (*16. 12. 1963) jistě dělal, co mohl, aby za Mistrem nezaostal. Netuším, jestli trochu plánoval i zůstat svůj, ale práci odvedl působivou. Film Indiana Jones and the Dial of Destiny přesto poněkud zklame.

DO HLOUBKY Jules Verne napsal: „Osamělost nemůže přivodit nic než zoufalství a je otázkou času. Je možné, že starosti o živobytí a potřeba přežít zprvu upoutají nešťastníka uniknuvšího vlnám, že požadavky přítomnosti zbavují obav z hrozeb budoucnosti. Ale pocítí osamělost a odloučení od bližních a až ztratí naději vidět znova vlast a ty, které miluje, o čem má nakonec přemýšlet a za co trpět? Jeho ostrov je mu celým světem. Veškeré lidstvo se omezuje tam. Až přijde smrt, v té opuštěnosti strašlivá, bude mu jako poslednímu člověku v poslední den světa.“ Pojďme nahlédnout do bohaté historie i podívat se na náš knižní trh, co nabízí.

Letos to bude 110 let, co zmizel spisovatel Ambrose Bierce. Jen o tom ale nevykládám! Vždycky jsem tíhl k populární literatuře. A nejen tíhl. Co mě nejvíc deptá? Když někdo řekne: „Já znám hranice mezi pouhou četbou a literaturou vysokou.“ A že jsou definovány. Nevěřím. Nejsou. Za pár let se bude číst hodně současné science fiction, například, a naopak: pojednání o veledílech takzvaně vážných a „vysokých“ zůstanou jen ve slovnících - a budou je studovat leda budoucí badatelé.

ROZHOVORY NA OKRAJI 17. dubna to bylo dvanáct let, co zemřel Boris Jachnin; já ale vzpomínám vždycky až 1. května. Ten den by mu letos bylo už jedenadevadesát. Narodil se v Praze: tatínek byl ruský lékař židovského původu. Nacisti jej popravili. Boris nemusel chodit v dětství do školy, protože měl kostní tuberkulózu. Překvapivě nežil filmem, anebo s výjimkami. Zcela jej tak ohromila Sněhurka a sedm trpaslíků, když navštívil její českou premiéru. Se školou začal Jachnin teprve v patnácti (1947), kdy teprve začal chodit: do té doby ho maminka všude vozila v kočárku! Ale již od roku 1948 se uplatnil jako herec (spíše ovšem statista) a roku 1952 byl přijat na FAMU, kde vytvořil film Zloděj na každém rohu.

Matěj Brouček na výstavě. Skvělá knížka - od Svatopluka Čecha a o návštěvě Jubilejní zemské výstavy (1891). Ta výstava probíhala tam, co se teď konávají Světy knihy; a kdyby Čech ještě žil, možná, kdo ví, by sepsal Matěje Broučka na knižním veletrhu. A četlo by se skvěle. I příběh o Broučkovi na výstavě je bravurní. Nedoceněný. A zapomenut neprávem. Miluji ho, podobně tomu tamní kraj. Kraj s Maroldovým panoramatem bitvy u Lipan i Matějskou poutí. Snad bych přišel o pár iluzí, kdybych tu žil trvale; ale bydlím jinde.

Taky píšu, i vyjádřím se k aktuální kauze románu Les v domě. Stručně. Nakladatel (Host) by teď udělal nejlépe, kdyby článek, jenž „jeho“ spisovatelku Alenu Mornštajnovou inspiroval (respektive VÍC NEŽ inspiroval) vydal knižně. Anebo ještě víc: nechť připraví druhé vydání Lesa v domě ve formě „dvojknihy", ve které bude obsažen jak román, tak publicistický text. Každý sám ať si tu srovná obé a hle, nikdo již nikomu nic nenakuká.