Před 9 měsíci
Špatně padnoucí fialová saka, účesy „na Jágra“, křiklavé šusťákové soupravy… Co se při slově „devadesátky“ vybaví vám? Je pravda, že tato doba má hodně specifickou vizualitu, která je svým způsobem přitažlivá i odpudivá zároveň. Primárně mi ale v souvislosti s tímto pojmem v hlavě naskočí jakýsi zmatek. V tomto období se totiž dělo hrozně moc věcí najednou. Jak jste ho prožívala vy? Narodila jsem se rok před pádem komunistického režimu, takže první léta této dekády jsem trávila ve školce v Mnichově, kde jsme tehdy žili. Na základní školu už jsem nastoupila v Praze. Jezdila jsem na kole, sledovala disneyovky na kazetách VHS a stejně jako řada mých vrstevníků jsem měla tamagoči. Veronika Pehe z Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR Taky jste propadla kouzlu virtuálního zvířátka? Jen na chvíli. Víc než péče o něj mě totiž zajímalo veřejné dění. Každý večer jsem s rodiči koukala na televizní zprávy. Celkem živě si například vybavuju, jak se v roce 1998 řešila opoziční smlouva mezi ČSSD a ODS. Sledovat zprávy mi přišlo zábavnější než sedět třeba u Esmeraldy, na kterou jsem se dívala u prarodičů. Zájem o politiku máte zjevně v genech. Váš otec, politolog Jiří Pehe, v té době působil jako poradce prezidenta Václava Havla. Hádám, že politika byla u vás doma na pořadu dne… Určitě to bylo časté téma, za což jsem byla ráda, protože mě odmala bavila. Připadalo mi důležité být v obraze a mít na veřejné dění vlastní názor. Když třeba na přelomu let 2000 a 2001 propukla televizní krize v ČT, bylo mi třináct. Na demonstrace jsem tehdy s rodiči chodila nikoli proto, že mi řekli, ať jdu s nimi, ale protože jsem sama dospěla k přesvědčení, že bych tam jít měla. Vraťme se ještě do „devadesátek“, kterým se intenzivně věnujete. Proč jste si vybrala právě tuto éru? Jde o liminální neboli přechodové období, kdy staré sice už skončilo, ale nové ještě není úplně nastolené. A právě to mě na této dekádě badatelsky přitahuje. Jako kulturní historičku mě zajímá především společnost a kultura v ní a ta se tehdy měnila dost výrazně. „Devadesátky“ podle mě dokonce sehrály stěžejní roli v tom, jak se dnes lidé v České republice i dalších zemích bývalého východního bloku vztahují ke světu. Nadefinovalo se totiž mnoho důležitých věcí, třeba jaký máme vztah k vlastnictví. Šlo zkrátka o epochu velkých změn, které ovlivnily i každodenní vzorce chování lidí a hodnoty, jež vyznávají. Jak konkrétně? V souvislosti s boomem podnikání začali například politici, média i ekonomičtí experti hovořit o tom, že se společnost musí naučit uvažovat tržně. Ostatně z tvrzení, že musí dojít ke změně myšlení, se stal výrazný leitmotiv raných devadesátých let. Nová doba také kladla velký důraz na osobní zodpovědnost a zásluhy. Razilo se heslo „každý svého štěstí strůjcem“ a představy lidí o tom, co je úspěch a kdo si ho zaslouží, tak nutně prošly výraznou rekonfigurací. Tyto proměny zkoumáte prostřednictvím filmů, seriálů či románů, které tehdy vznikly. Může fikce sloužit jako historický pramen? Populární kultura je podle mě vhodným a zajímavým médiem, skrze které můžeme nahlížet různé kulturní tendence ve společnosti. Odrážejí se v ní dobové hodnoty i vzorce chování. Filmy tedy sice jsou díla fikce, ale do jisté míry je lze vnímat jako dokumenty své doby. Samozřejmě, detailně nemapují historii, ale zachycují jakési sdílené představy o daném období. Kouzlo filmařiny objevila Veronika Pehe už během studií na gymnáziu. Co tedy prozrazuje tuzemská filmová produkce devadesátých let o tehdejším uvažování? Ukazuje například, jak moc byli lidé naivní ve svých představách o tom, co jim může přinést volný trh. Oblíbeným žánrem byly takzvané privatizační komedie, jejichž
