Jozef Tiso

Z více než 57 000 slovenských Židů deportovaných v roce 1942 jich válku přežilo jen 300. Jeden z nejznámějších příkladů Tisovy kolaborace s nacistickým Německem pochází z října 1944. Během závěreční fázy Slovenského národního povstání proti jeho režimu a německé okupaci navštívil Tiso Banskou Bystrici, centrum povstání, poté, co ji německé jednotky dobyly. Během této návštěvy 30. října 1944 symbolicky oslavil potlačení povstání a vystoupil s projevem, v němž povstání vykreslil jako zradu zinscenovanou komunisty a zahraničními agenty. Vyjádřil také vděčnost nacistickému Německu za pomoc při obnovení kontroly jeho režimu nad Slovenskem a vyznamenal německé vojáky, kteří se zapojili do potlačení povstání. Tato událost podtrhla jeho kolaborantské postoje a posílila jeho roli při potlačování odbojového hnutí, což přispělo k jeho poválečnému odsouzení a popravě za vlastizradu a válečné zločiny. V týdnech následujících po říjnu 1944 došlo na slovenském území k desítkám zločinů proti lidskosti, za které byly odpovědné německé jednotky a polovojenské jednotky Hlinkovy gardy. Byly vypáleny desítky osad, zavražděni civilisté, mezi nimi i ženy a děti. Slovenský prezident a katolický kněz Jozef Tiso to bral jako „obnovení pořádku“...

Starší generace si dobře pamatuje, že se na konci srpna vždy slavilo výročí Slovenského národního povstání. Spolu s varšavským bylo jedním z největších povstání proti nacistům v roce 1944, jeho historie však byla opakovaně pokřivovaná a nakonec si ho přivlastnili komunisté, připomněl historik ze Slovenské akademie věd Martin Posch. Bylo reakcí na německé obsazování Slovenska. V podcastu zazní i výpověď jednoho z účastníků povstání Branislava Tvarožka, který doprovázel velitele na cestě do hor.

Tuka vinu popíral a tvrdil, že nikdy nejednal ve zlém úmyslu. Naopak podle svých vlastních vyjádření měl jednat pod vlivem událostí a pro dobro slovenského národa. Tuka prohlásil, že vycházel z historického omylu, že po mnichovské dohodě se Slovensko může zachránit jen tím, že bude mít dobré vztahy s Německem. Tuka tvrdil, že vzhledem k historickým okolnostem vlastně ani nemohl jednat jinak a že nikdy neusiloval o samostatnost Slovenska. Na obvinění, že se v únoru 1939 dokonce setkal s Hitlerem, Tuka odpověděl, že ani předem nevěděl, s kým se v Berlíně setká. Popřel také, že by inicioval nebo se podílel na svolání salcburských jednání s tím, že jednání organizovala německá strana a on chtěl pouze poděkovat Hitlerovi za to, že mu poslal telegram k narozeninám. Podle svědectví Vojtech Tuka na soud prakticky rezignoval a "více se věnoval modlitební knížce a růženci". Na svou obhajobu Tuka několikrát uvedl, že prezident Jozef Tiso s jeho jednáním souhlasil nebo o něm byl alespoň informován. Během svého posledního projevu Tuka přiznal, že svým jednáním způsobil škodu, ale zopakoval, že vždy jednal s úmyslem sloužit národu. Na závěr vyjádřil lítost nad svými činy a požádal soud o mírnější trest s ohledem na to, že je "nešťastný, neškodný a zlomený starý muž".

15. dubna 1947 uznal Československý národní soud Jozefa Tisa odpovědným za řadu zločinů včetně schválení Židovského kodexu, vyvlastnění majetku Židů a schválení deportace téměř 58 000 slovenských Židů do nacistických koncentračních táborů v roce 1942 a odsoudil ho k trestu smrti oběšením. Večer před popravou Tiso prohlásil, že se cítí "jako mučedník slovenského národa". Když byl 18. dubna 1947 v Bratislavě popraven, bylo mu 59 let. Když kráčel k šibenici, měl na sobě svůj kněžský šat. Podle dobového tisku byl Tiso sedm minut po zahájení popravy prohlášen lékařem za mrtvého. Tím okamžikem začaly vznikat legendy a mýty obklopující Tisův proces a jeho smrt.