Kateřina Smejkalová

V posledním srpnovém týdnu jsme se dozvěděli, že zákonná minimální mzda příští rok vzroste o 1 600 korun hrubého měsíčně. Tedy z aktuálních 20 800 na 22 400 korun. Oproti dřívějšku, kdy o změnách každý rok nanovo rozhodovala tripartita, nešlo letos o žádné velké překvapení.

Dlouhodobě by v české veřejné debatě pohledal větších otloukánků než jsou zaměstnanci státu – platí za přeplacené a zbytečné. Ani dosluhující vláda v tom nebyla výjimkou – zejména úředníci čelili v uplynulých letech jak neustálému vyhrožování výrazným snížením počtů, tak šetřením na jejich platech.

Rodinné psychodrama „dostane se na střední školu, nebo ne“ nezažívali nedávno jen čeští rodiče a jejich deváťáci, zažívají je teď také polští. Ovšem v jiné podobě než u nás, hodně politické, jako všechno v posledních letech v Polsku. Jde tam o střet mezi vládou a katolickou církví, kterou v tom podporuje opoziční strana Právo a spravedlnost (PiS).

Daně jsou beze sporu jedním ze základních pilířů fungování státu, se kterým se zároveň každý z nás pravidelně potkává, ať už když je odvádí, nebo když profituje z rozličných každodenních věcí, které se z nich hradí. Tím, jak jsou nastavené, by měly mimo jiné ztělesňovat, co považujeme za spravedlivé, aby každý z nás k financování veřejné infrastruktury a služeb přispíval.

O slibu premiéra Fialy, že pokud mu voliči dají šanci ještě další čtyři roky, zařídí v Česku stejné mzdy jako v Německu, už toho bylo řečeno mnoho. Zřejmé je, že vyjádření je mimo realitu, protože jednak je náskok sousedů zkrátka příliš velký a jednak vládě již ve stávajícím volebním období stála ohledně čehokoli, co by zdejší mzdy mohlo výrazněji zvedat, v cestě její ideologická předpojatost.

O uplynulém víkendu se uskutečnila tradiční potravinová sbírka a hlásí již několikátý rok po sobě rekordy. To samozřejmě bezprostředně nezbývá než ocenit, protože vysoký zůstává i počet lidí, kteří jsou na podobnou formu pomoci odkázaní.

Poté, co jsme se ve středu ráno probudili s přelomovou informací, že americké volby vyhrál Donald Trump, zaskočil týž den pozdě večer ještě i zásadní vývoj u našich sousedů: Sociálně-demokratický kancléř Olaf Scholz po vleklé vládní krizi přistoupil k odvolání spolkového ministra financí a předsedy svého liberálního koaličního partnera FDP Christiana Lindnera.

Po vítězství krajně-pravicové AfD v Durynsku a významném úspěchu této strany v Sasku se i v Braniborsku očekával její výrazný úspěch. Nakonec sice zopakovala vysoké zisky, ale celkové vítězství si tentokrát odnesla sociální demokracie a její populární šéf Dietmar Woidke, který v této spolkové zemi vládne už jedenáct let. I tady ovšem německá sociální demokracie vyhrála o pouhé dvě procenta a bude mít velké potíže zde smysluplně vládnout. Jak situace v Braniborsku a dalších spolkových zemích vypadá a o čem se dnes v Německu v souvislosti s volbami diskutuje? O tom jsme si v novém Kolapsu povídali s politoložkou Kateřinou Smejkalovou. Podpořte vznik dalších dílů podcastu. Bez vás to nepůjde: https://www.darujme.cz/projekt/1205779

Náhradní mateřství nově i v českém právní řádu. Počítá s tím ministerstvo spravedlnosti. Kdo jsou náhradní matky a co to znamená odnosit neplodnému páru dítě? Zjišťovala to Veronika Hlaváčová z domácí redakce Českého rozhlasu. Ptá se Matěj Skalický.

Levice a pravice. Nesmiřitelné tábory. Jedni jezdí na snowboardu, druzí na lyžích – jak by nám patrně vysvětlil Václav Klaus. Co ale pravice a levice říká o našich politických postojích? Pokud vůbec něco? Jan Charvát z Institutu politologických studií Univerzity Karlovy se v prvním rozehřívacím díle série o politickém extremismu zabývá základními pojmy – levicí a pravicí. Ptá se Matěj Skalický.

*** UPOZORNĚNÍ: V této epizodě se objevuje explicitní popis sexuálního násilí. *** Odsouzený, uprchlý a znovu svobodný. Guru Jára. Proč ho české soudy neposlaly po deportaci z Filipín znovu do vězení? Co všechno má vůbec na svědomí? A kdo mu v tom pomáhal? Téma pro reportérku Kristýnu Guryčovou z webu iRozhlas.cz. Ptá se Matěj Skalický.

Velký triumf AfD, hořký výprask spolkové vládě. Východní Němci rozhodli – v zemských volbách pomohli krajní pravici k významnému úspěchu. Co je k tomu vedlo? Téma pro politoložku Kateřinu Smejkalovou z německého think-tanku Friedrich-Ebert-Stiftung. Ptá se Matěj Skalický.

V Česku se v posledních týdnech opět intenzivně debatuje o podmínkách pro to, mít děti. Diskusi rozvířil nejdřív apel na lepší podmínky slaďování kariéry a rodičovství při příležitosti předávání Českých lvů a následně plány ministra práce a sociálních věcí zvýšit daňové slevy na děti, případně dokonce minimálně trojnásobným rodičům daně odpustit zcela – a bezdětné naopak na odvodech eráru penalizovat.

Nedávno proběhly řadou médií záběry z velkochovu rychle rostoucích kuřat, které ochránci zvířat tajně natočili na farmě Rabbit Trhový Štěpánov. Veřejnost tak mohla vidět, jak desítky tisíc kuřat živoří ve velmi krutých podmínkách v přeplněných halách.

Prvním čtením ve sněmovně prošla novela zákoníku práce, prostřednictvím které se česká vláda snaží naplnit evropskou Směrnici o přiměřených minimálních mzdách. Ta je reakcí na fakt, že zatímco byznysu garantuje EU rozsáhlé svobody, proti negativním sociálním dopadům, které tím nezřídka vznikají, jako je mzdový dumping, toho zatím dělala pramálo.

Bez většího zájmu zřejmě postupně odeznívá další masivní covidová vlna. Vyvolala ji vysoce nakažlivá varianta viru, a tak i když už kvůli polevení v oficiálním testování nemáme o jejím rozsahu přesný přehled, skoro každý ji na přelomu roku zaznamenal, ať už na vlastní kůži, či v okruhu známých.

V lednovém kalendáři mají každý rok pevné místo dvě události: jednak setkání globálních ekonomických a politických elit ve švýcarském Davosu, které si pak bere za příležitost organizace Oxfam, aby jim i světové veřejnosti předložila zprávu o stavu planetárních nerovností.

Ne nadarmo se říká, že jakmile Německo zakašle, dostane Česko horečku. Česká hospodářská závislost na mocném západním sousedovi je opravdu značná, ale zmíněná pranostika platí pro celou Evropskou unii. Německo má největší ekonomiku, nejvyšší počet obyvatel. Po dlouhá léta bylo tahounem Evropské unie, respektovanou zárukou stability a solidnosti.

„Česko je mimořádně rovnostářská země“ – tak zní obvyklé klišé, které si u nás mezi sebou nepovídají jen běžní lidé, ale které razí i média a politika s tím, že žádné debaty o nerovnostech v příjmech či majetku tím pádem netřeba.

Lékařky a jejich kolegové se rozhodli vystoupit proti zavedené praxi českého zdravotnictví, ve kterém je obvyklé odsloužit takové objemy času, že to dalece překračuje to, co jinak platí za přiměřenou pracovní dobu. Jednou z motivací, která tento systém drží v chodu, je přitom snaha přijít si při mizerných základních mzdách na konci měsíce na částku, ze které se dá důstojně žít.

Země nemění své jméno o nic častěji než lidé, tím spíše, když jde o miliardovou velmoc, jejíž název je znám už po staletí. Jenže Indie se teď možná bude jmenovat jinak, i když zatím není jasné, kdy a do jaké míry se tak stane.

Krátce před začátkem akademického roku se začínají množit zprávy o problémech českých studujících sehnat v univerzitních městech bydlení. Kapacita kolejí dlouhodobě stačí pro ubytování pouze části z nich, a kromě toho už ani jejich ceny zdaleka nejsou kdoví jak nízké.

Zatímco ceny energií a pohonných hmot jsou již měsíce předmětem intenzivní pozornosti veřejnosti, médií i politiky, čímž se je snad také podařilo dostat alespoň jakž takž pod kontrolu, zažíváme nyní prozatím bez většího celospolečenského rozruchu regulérní explozi cen v jiném pro normální život nezbytném odvětví – totiž u potravin.