Před 18 dny
Sociální roboti jsou navrženi tak, aby komunikovali a interagovali s lidmi. K pochopení kontextu při rozhovoru využívají umělou inteligenci, a dokážou tak simulovat lidské chování, emoce i řeč. Mohou například pomáhat seniorům, dětem, pacientům v nemocnicích nebo osobám s tělesným či mentálním znevýhodněním. Dokázali by lidé přijmout pomoc od robotů, nebo by jim to bylo nepříjemné? Jak takové stroje nenásilně zapojit do běžného života? A co otázka důvěry? Na tato témata se zaměřili výzkumníci v rozsáhlé studii zahrnující téměř tisíc respondentů, která mapovala, v jakých oblastech česká společnost roboty přijímá a kde jejich využití naráží na etické, osobní a emoční hranice. Badatelé zjistili, že postoje Čechů k robotům významně souvisejí s mírou obecné důvěry v druhé lidi. Respondenti, kteří na základě svých životních zkušeností uvádějí, že většině lidí lze důvěřovat, odmítají roboty v nižší míře a častěji připouštějí jejich využití v celé řadě sociálních rolí, které si tradičně spojujeme s lidmi. Výzkumníci zjistili, že postoj k robotům souvisí s tím, jak lidé důvěřují ostatním. Naopak lidé, kteří zastávají názor, že je třeba být ve styku s ostatními opatrní, vnímají roboty spíše jako hrozbu pro mezilidské vztahy a vyjadřují silnější skepsi vůči jejich zapojení do péče i sociálních interakcí. „Výzkum tak zpochybňuje rozšířenou představu, že by nedůvěra v lidi mohla vést k větší důvěře v roboty,“ říká David Černý z Ústavu informatiky AV ČR. Data ukazují, že vztah k robotům je součástí širšího hodnotového rámce: lidé, kteří mají důvěru v druhé, jsou zpravidla otevřenější i novým umělým aktérům, zatímco nedůvěra v lidi souvisí s jejich odmítáním. Tři oblasti, tři různé reakce Analýza dat dále ukázala, že veřejnost ve svých postojích rozlišuje mezi různými typy využití robotů ve společnosti. V situacích, jako je monitorování zdravotního stavu, dávkování léků nebo využití jako pomocníků lékaře, je česká veřejnost relativně otevřená. Zároveň se však objevují obavy týkající se bezpečnosti, spolehlivosti a ochrany osobních údajů. Sociální roboti mohou například asistovat seniorům při drobných zdravotnických úkonech, jako je dávkování léků. Výrazně citlivější jsou scénáře, v nichž by tito mechaničtí asistenti vykonávali tělesné intimní úkony, například koupání, hygienu, oblékání nebo péči o malé děti a seniory. Právě zde se nejčastěji objevuje silný nesouhlas a pocit překračování osobních hranic. Pro mnoho lidí je problematická také představa, že by roboti nahrazovali lidský kontakt –poskytovali emoční podporu, vedli dlouhé rozhovory nebo vstupovali do intimních vztahů. Veřejnost je spíše skeptická Přibližně sedm z deseti respondentů se přiklání k názoru, že mezilidské vztahy a péči nelze ani v budoucnu plně nahradit roboty. Tento postoj je výraznější u lidí, kteří obecně méně důvěřují ostatním a zároveň mají obavu z využití robotů zejména v sociálně a emočně citlivých situacích. „Výsledky tak naznačují, že postoje k robotům a jejich rolím ve společnosti nepředstavují primárně technický problém, ale spíše odrážejí širší společenské a hodnotové orientace, mezi něž patří důvěra, respekt k autonomii a ochota přijímat nové aktéry do sociálního světa,“ doplňuje David Černý. Roboti by se v budoucnu mohli více uplatnit například ve zdravotnictví. Data rovněž ukazují, že českou společnost nelze jednoduše rozdělit na příznivce a odpůrce sociálních robotů. Postoje veřejnosti se liší především v tom, kde lidé vnímají hranice přijatelnosti jejich využití. Zatímco někteří odmítají zejména intimní formy péče o tělo, jiní mají výhrady k sociálním a emočním rolím
