Nacismus

Gestapo, obávané napříč nacisty okupovanou Evropou, nefungovalo jako běžná policejní složka, ale jako tajná politická zbraň Třetí říše. Vzniklo s cílem potlačit opozici vůči Hitlerovi a rychle se proměnilo v nástroj teroru a útlaku. Pod vedením Heinricha Himmlera a Reinharda Heydricha Gestapo koordinovalo zatýkání, výslechy, mučení a deportace osob považovaných za nepřátele režimu – včetně Židů, partyzánů, odbojářů i obyčejných civilistů obviněných na základě pomluv či osobní msty. Důstojníci Gestapa operovali téměř s úplnou beztrestností. V okupovaných zemích často působili z anonymních budov, splývali s místní správou a zároveň budovali sítě kolaborantů a informátorů. Stačilo šeptané obvinění souseda nebo neuvážená poznámka v práci a následovalo okamžité zatčení. Oběti byly odváděny z domovů či zadrženy na ulici, poté bity, zastrašovány nebo psychicky lámány během brutálních výslechů. Cílem nebyla spravedlnost, ale zastrašení a kontrola. Efektivita Gestapa byla silně závislá na spolupráci. Místní policie, úředníci i civilisté pomáhali prosazovat nacistickou politiku – ze strachu, přesvědčení nebo vlastního prospěchu. Ve Francii, Norsku, Nizozemsku i Československu tato spolupráce umožnila Gestapu téměř neomezený dosah. Tragicky právě kolaborace umožnila masové deportace Židů do vyhlazovacích táborů po celé Evropě. Po porážce Německa bylo Gestapo během Norimberských procesů označeno za zločineckou organizaci. Vysoce postavení důstojníci čelili soudům a popravám, zatímco jiní se snažili zmizet. Mnohé oběti však na soudy nečekaly a samy vykonaly spravedlnost vůči informátorům a bývalým důstojníkům. Odkaz Gestapa zůstává symbolem strachu, zrady a brutální represe. || Vypravěč: Luboš Novák

Příběh generála Friedricha Fromma je příběhem loajality, ambicí, váhání a osudové chyby v samotném srdci nacistického Německa. Jako dlouholetý velitel Německé záložní armády (Ersatzheer) stál Fromm v centru rozsáhlého aparátu Wehrmachtu – jako administrátor, jehož rozhodnutí ovlivňovala výcvik a nasazení milionů vojáků během druhé světové války. V červenci 1944 se však zapletl do jedné z nejdramatičtějších epizod války: neúspěšného pokusu o atentát na Adolfa Hitlera, známého jako spiknutí z 20. července nebo Operace Valkýra. Tento dokument sleduje život a pád Friedricha Fromma – od disciplinovaného dělostřeleckého důstojníka Německého císařství až po jednoho z nejmocnějších mužů Třetí říše. Přestože nebyl nacistickým ideologem, přizpůsobil se novému režimu a rychle postupoval v kariéře, až se stal nepostradatelným pro válečné úsilí. Jeho postavení bylo klíčové pro spiklence, kteří chtěli svrhnout Hitlera. Muži jako Claus von Stauffenberg, Ludwig Beck a Henning von Tresckow potřebovali jeho autoritu k aktivaci plánu Valkýra a převzetí kontroly nad Berlínem. Fromma však definovala opatrnost a snaha o vlastní záchranu. Odpor ani plně nepodpořil, ani se proti němu otevřeně nepostavil. A když bomba ve Vlčím doupěti Hitlera nezabila, zoufale se snažil od spiklenců distancovat a nařídil okamžitou popravu Stauffenberga a jeho nejbližších spolupracovníků. Tím si však zpečetil osud. Hitler i Joseph Goebbels věřili, že se Fromm snaží umlčet svědky. Byl zatčen, souzen Lidovým soudem a v březnu 1945 popraven. Tento dokument nabízí hluboký pohled na Frommovu nejednoznačnou roli v německém odboji, jeho konflikty s osobnostmi jako Wilhelm Keitel a vnitřní boj uvnitř Wehrmachtu v posledních letech druhé světové války. || Vypravěč: Luboš Novák

Ilse Koch byla jednou z nejslavnějších ženských postav nacistického Německa a symbolem krutosti v systému koncentračních táborů Třetí říše. Byla známá jako manželka Karla Otty Kocha, velitele koncentračního tábora Buchenwald, a její jméno se stalo synonymem teroru, zneužívání a morálního rozkladu nacistické moci během druhé světové války. Narodila se roku 1906 v Drážďanech jako Ilse Köhlerová, vstoupila do NSDAP na počátku 30. let a později se provdala za ambiciózního důstojníka SS Karla Otta Kocha. Díky tomuto vztahu získala mimořádný vliv v táborovém systému, zejména v Buchenwaldu poblíž Výmaru. Ačkoli nezastávala oficiální velitelskou funkci, svědci popisovali, že uplatňovala moc nad dozorci i vězni, účastnila se trestů, ponižování a činů extrémní brutality. Přeživší ji obviňovali ze sadistického chování, bití, podněcování násilí jezdeckým bičem a vybírání vězňů k týrání. Proslavila se obviněními, že shromažďovala lidskou kůži s tetováním jako morbidní trofeje — tvrzení, která byla v poválečných procesech částečně zpochybňována, ale upevnila její pověst tzv. „Čarodějnice z Buchenwaldu“. Do jejího okruhu patřili další nechvalně známí příslušníci SS, například Hermann Florstedt a táborový lékař Waldemar Hoven. V roce 1943 byl Karl Otto Koch zatčen samotnou SS za korupci a vraždu a krátce před koncem války popraven. To však Ilse Koch nezbavilo odpovědnosti. Po porážce Německa byla zatčena americkými jednotkami a v roce 1947 souzena v dachauských procesech. Původně odsouzena na doživotí, její případ vyvolal politickou kontroverzi, která vedla k dočasnému zmírnění trestu, než německý soud opět obnovil doživotní trest. V roce 1967 ve věznici Aichach spáchala sebevraždu. Její případ zůstává jedním z nejdiskutovanějších příkladů ženské pachatelky holokaustu — ukazuje, že moc, ideologie a krutost sahaly daleko za hranice formálních velitelských struktur. || Vypravěč: Luboš Novák.

Uctěním památky obětí nacismu v Kounicových kolejích zakončili v pondělí sudetští Němci svůj sjezd v Brně, který se od pátku konal poprvé v České republice. Sudetské Němce pozvala iniciativa Meeting Brno. Proti akci se uskutečnily mnohé protesty. Spoluzakladatel Meeting Brno David Macek poděkoval odpůrcům, že se protesty nesly v demokratických hranicích a nepřerušily žádnou z piet. Sjezdu se uskutečnilo mezi 2000 až 3000 lidí.

Masakr v Babím Jaru zůstává jedním z nejděsivějších zločinů druhé světové války a jednou z největších jednotlivých masových střeleb holokaustu. Na konci září 1941, krátce po německé okupaci Kyjeva, nacistické úřady využily výbuchy způsobené ustupujícími sovětskými silami jako záminku k vyhlazení židovského obyvatelstva, které ve městě zůstalo. Během dvou dnů, 29.–30. září 1941, jednotky Einsatzgruppe C, Sonderkommando 4a, německé policejní prapory a jejich pomocné jednotky zavraždily v rokli známé jako Babí Jar více než 33 771 židovských mužů, žen a dětí. Do konce okupace bylo na tomto místě zabito mezi 100 000 a 150 000 lidí – včetně Romů, sovětských válečných zajatců a ukrajinských civilistů. Masakr byl proveden s děsivou efektivitou. Obětem bylo nařízeno shromáždit se k údajné „evakuaci“, poté byly odvedeny k rokli, zbaveny svých věcí a po skupinách zastřeleny. Pouze hrstka lidí přežila, aby mohla svědčit o tom, co se stalo – mezi nimi Dina Pronicheva, jejíž svědectví zůstává jedním z nejsilnějších očitých svědectví o holokaustu na Ukrajině. Jak se průběh války začal obracet, SS se pokusila své zločiny zakrýt. V rámci operace Sonderaktion 1005 byli vězni z tábora Syrets nuceni exhumovat a spalovat těla obětí, než byli sami určeni k popravě. Několika z nich se však podařilo uprchnout a později poskytli klíčové důkazy. Po válce dostihla spravedlnost mnoho pachatelů. Dvanáct německých představitelů bylo veřejně oběšeno v Kyjevě v lednu 1946 před 200 000 diváky. Vysoce postavení velitelé – včetně Paula Blobela a Friedricha Jeckelna – byli později odsouzeni k smrti v norimberských a sovětských procesech. Dnes Babí Jar představuje symbol holokaustu ve východní Evropě a připomínku toho, jak ideologie, byrokracie a poslušnost umožnily masové vraždění. Památníky nadále uctívají oběti, i když Ukrajina čelí novým vlnám násilí. || Vypravěč: Luboš Novák