Tomáš Poláček

Šestatřicetiletý Honza Tománek z Dobříše je vrcholový handicapovaný sportovec, frajer a šampion. Nemůže jezdit na klasickém kole, takže „šlape“ rukama na takzvaném handbiku. Nemůže pochopitelně ani běhat. Ve třetí disciplíně tedy opět namáhá hlavně ruce, ačkoliv úplně jiným typem pohybu než na handbiku, tentokrát sedí na vozíku zvaném běžecká formule. „Z kopců to mám snazší než zdraví sportovci, do kopců zase o dost těžší,“ směje se.

Marty Pohl si například nemohl nevšimnout sobotní protivládní demonstrace na Václavském náměstí. Pro nespokojené spoluobčany má jisté pochopení, zná je, sám pochází z nikterak bohatého Šluknovského výběžku, demonstraci se ovšem směje: „Jasně, situace není nejlepší, ale neřekl bych, že je viníkem všech současných problémů tahle vláda.“

„Babí léto je nejmagičtější část roku,“ pochvaluje si v úvodu podcastu: „Mám tohle období, kdy čarodějnice pouštějí do větru své dlouhé vlasy, rád.“

V dalším díle podcastu Host Reportéra vypráví, kterak bizarně se k této disciplíně přesně před dvaceti lety (ve svých třiadvaceti) dostal.

Do podcastu Host Reportéra zavítal Tomáš Winter, ředitel Ústavu dějin umění Akademie věd ČR, který se ve svém dlouhém vyprávění nejprve vrací právě o těch sto padesát let nazpět. Hovoří o tom, kterak Emil Holub koncem zimy 1873 podnikl první testovací výpravu do vnitrozemí Afriky povodím řeky Vaal, i o tom, jak na podzim téhož roku prošel územím Rolongů, Ngwakestů, Kwenů a Ngwatů.

Postavit se na kraj silnice, zvednout palec a čekat. Nikdy nevíte, kdo vám zastaví, jak daleko se s ním svezete, co nového na cestě zažijete. I když už autostop není tak rozšířený jako tomu bylo v minulém století, pořád má svoje kouzlo. A využívají ho nejen ti, kteří chtějí ušetřit, ale také dobrodruzi s touhou cestovat trochu jinak.

„V tom San Sebastianu žije čtvrt milionu lidí, ale michelinských hvězd tam mají víc než v Londýně. Jsou u moře, které zaručuje čerstvé ryby, a pod horami nabízejícími skvělé maso a mléčné výrobky. Rozhodně tě tam nezklamou ani levnější podniky,“ vysvětluje Honza v podcastu.

Tři lvi, tygr, krokodýli, dravé ryby, divoké prase, mýval, papoušek a fůra přátel. Takové narozeniny můžete zažít jen v zoologické zahradě nebo ve Vémolandu, tedy v domě populárního českého bojovníka MMA Karlose Vémoly. Český Terminátor slavil v sobotu 38. narozeniny a jako vždy s velkou parádou. „Zase o rok starší. Ale užívám si to skvěle, přišlo víc lidí, než jsem čekal. Pořád mám hodně přátel,“ pochvaloval si zápasník oslavu v reportáži pro CNN Prima NEWS.

Náš podcast se ovšem natáčel ve čtvrtek, chvíli před vystoupením PSH na pražském festivalu Metronome, a tak se k mikrofonům dostavili všichni tři, kromě Vladimíra taky Orion a Mike Trafik.

„Začínal jsem jako kluk hrou na cimbál, pak jsem se vrhl na bicí v bigbítech. Miloval jsem Iron Maiden a zároveň jezdil velmi rád na folklorní přehlídky.“

Už nyní přinášíme větší část povídání s Jakubem Strachem ve formě podcastu. Velmi otevřeně mimo jiné vypráví o vážném zranění, které si vlastní klukovinou způsobil v osmnácti letech, kdy už se mimochodem živil jako dýdžej.

Podcast vznikl právě v Macallanu a z úvodní části konverzace lze poznat, o jak silný jde zážitek. Fascinující je už příjezd, kdy vrátný nesedí v žádné klasické budce nebo kanceláři, nýbrž v Bentley.

Jsme na ostrově jménem Islay, oplývajícím kouřovou whisky, kterou jedni milují, zatímco pro druhé je přehnaná, dokonce jim – což nepochopím – smrdí. Osobně se hrdě hlásím ke skupině A, takže jsem v ráji. Na tomto poměrně rozlehlém ostrově žije jen tři a půl tisíce obyvatel, ale v tuto chvíli tu funguje devět (vesměs světoznámých) palíren a brzy přibudou další tři.

Svět se nám zúžil. Dlouhé hodiny trávíme na otevřeném moři, které části posádky způsobuje nevolnost, zatímco druhá část se kochá například pohledem na místní zvířenu. Postupně vidíme delfíny, papuchalky, tuleně, marně zatím vyhlížíme velrybu. Když se pak na obzoru zjeví pevnina, z jejího břehu na nás spolehlivě a lákavě svítí alespoň jedna palírna whisky.

Loni jsem se seznámil s jedním z největších českých znalců whisky (a taky skvělým hráčem na dudy a vtipným vypravěčem) Václavem Routem, který když viděl můj sice nadšený, ale zatím velmi povrchní zájem o jeho milovaný nápoj, nadhodil: „Několikrát do roka jezdím ve Skotsku po palírnách, tak se někdy přidej.“ Váhal jsem zhruba tři vteřiny, po kterých Vašek Rout dodal: „Zajedeme na několik ostrovů a přemisťovat se budeme na plachetnici. Ve Skotsku je nevyzpytatelné počasí, může to být docela…

„V tu chvíli totiž skončil ve Vršovicích zápas mé milované Bohemky se Žilinou, a díky výsledku 4:1 bylo jasné, že jsme se stali poprvé v historii mistry republiky. Byl jsem na tribuně s tátou, který mě nedokázal zadržet, takže jsem spolu s mnoha ostatními vlajkonoši přelezl plot a vběhl slavit na hřiště.“

Poznali jsme se před deseti lety, kdy jsi s partou kamarádů ujel celou trasu Tour de France na koloběžce a já ten výkon s úžasem pozoroval. Vzpomínáš?

O tom všem vypráví v podcastu Host Reportéra, kde ovšem vzpomíná i na pětačtyřicet let prožitých se svou hlavní kapelou Jablkoň. Mluví třeba o tom, jak v devadesátých letech odehráli téměř tisícovku koncertů v zahraničí: „Byli jsme poměrně nezařaditelná kapela, což lidi v zahraničí zajímalo víc než nějaký střední proud,“ říká, „ale možná právě kvůli té žánrové nezařaditelnosti jsme se ocitali na často velmi odlišných místech. Jeden víkend to třeba vypadalo tak, že jsme hráli v chaotickém…

Včera jsem dočetl váš nový román a chci se zeptat…

Felixe Holzmanna znali lidé jako vysmátého muže s kloboukem a kulatými brýlemi, který bavil davy. Byl proslulý pro scénky, ve kterých ztvárnil role natvrdlých mužů s dlouhým vedením. Ačkoli sám rozdával úsměvy do všech stran a davy ho pro jeho humor milovaly, ve skutečnosti ho sžíralo velké tajemství. Zdroj

Jak známo, nikdy není radno říkat „nikdy“. Michal Ďuriník (dnes je mu čtyřiatřicet let) založil těsně před začátkem covidové pandemie brněnskou kombuchovou značku Loklok. Od té doby onen „podezřelý želatinový koláč“ hýčká, zkoumá, má ho už obrovský a říká mu Vilma.

Nedávno Pawluscha vydal svou první knihu, nazval ji „Proč Alláh stvořil kalašnikov“, a nejspíš ji plánoval zevrubně představit v podcastu Host Reportéra. Rozhovor ovšem nabral poněkud jiný směr. Moderátor Tomáš Poláček zná Pawluschu více než dvacet let, strávili spolu mimo jiné dva týdny na Kavkaze („To byly někdy až strašidelný večírky, zvlášť tenkrát ve městě Kutaisi, viď?“), a tak jde spíše o sérii kamarádských vzpomínek a historek.

Samotná Petra Klabouchová má mimořádně zajímavý osud. Vyrostla na Šumavě, ale přes dvacet let už bydlí převážně v italských Benátkách. „Jednou o prázdninách jsem si vyrazila do Itálie a jak to bývá,“ směje se, „na pláži jsem potkala svého pána tvorstva, se kterým žiju dodnes. Je to hardrockový muzikant, a tak se ze mě brzy stala manažerka.“

„Vystupoval jsem jednou v londýnském klubu,“ vzpomíná v podcastu, „a pořadatel mi po koncertě řekl, ať si ještě přisednu ke stolu, kde měl společnost. Volná židle byla vedle pěkné mladé ženy, která se mi představila jako Emma a říkala, jak se jí můj koncert líbil, že to bylo super. Ze zdvořilosti jsem se zeptal, co dělá ona – prý je taky zpěvačka, ale její kapela už nehraje. Tak jsem říkal, jak je mi to líto, ale že si určitě zase něco najde, budu jí držet palce. V tu chvíli si už významně…

Divadlo Archa ve své velmi úspěšné, tři dekády trvající podobě, koncem letošního roku končí. Manželé se s ním na Silvestra rozloučí, a proto pomalu můžou začít rekapitulovat: „Velmi silných momentů byly v Arše stovky,“ uvažuje nahlas Jana Svobodová, „ale pro mě asi vůbec nejsilnějším bylo setkání s Philipem Glassem a Allanem Ginsbergem, které oba dva po celý svůj dospělý život nesmírně obdivuju.“

„Dlouhodobě si uvědomuju pomíjivost lidského života,“ říká v podcastu, „jsem s tím srovnaný a skoro na ničem už nelpím, ale ohledně písniček jsem jakési zvláštní ego donedávna měl. Chtěl jsem, aby se hrály, aby je poslouchalo co nejvíc fanoušků, aby je sdíleli dál a dál... Nakonec mi pomohl covid, kdy chvílemi visela ve vzduchu i možnost, že třeba pro lidi už nikdy hrát nebudeme. Tehdy jsem začal tvořit jenom pro radost, pro sebe, respektive pro nás s klukama ze Zrní. Přestal jsem se limitovat…

Jan Vítek v Nuslích vyrůstal, a když roku 1958 vymýšlel podobu budoucího mostu, říkal si: „Hlavně to nepřekomplikovat, aby nad tím pěkným údolím moc nepřekážel.“

Petra Hoška navštěvoval v nemocnicích do posledního dne. V podcastu vzpomíná například na to, jak před Vánoci v domovské vinárně U Sudu sledoval finále fotbalového šampionátu, a když vyhrála jeho milovaná Argentina, hned to běžel (v poněkud ovíněném stavu, samozřejmě) Hoškovi vyprávět osobně.

„Nedává to smysl z mnoha důvodů, podle mě ani nemůžu vyhrát,“ směje se v podcastu.

Ve velmi upřímném rozhovoru vypráví, že pro kadeřníka bývá naprosto zásadní psychika. Denně se musí naladit na několik dlouhých, pokaždé trochu jiných diskusí s klienty, což jsou v Arsovově případě hlavně ženy: „S jednou řešíte vztahy, se druhou zdraví, se třetí kabelky...“

A skutečně, rozhovor trvá více než hodinu. „V úterý k nám do ústavu volala dáma,“ říká Aleš Špičák například, „zda není příliš riskantní odletět teď na čtyřdenní konferenci do Istanbulu. Na podobné otázky lidem odpovídáme, ať rozhodně nejezdí přímo do postižené oblasti, protože tam by teď překáželi, ale co se týče Istanbulu, tak pobyt tam ta paní přežije ve zdraví mnohem pravděpodobněji než cestu autem z centra Prahy na letiště. Ačkoli zrovna Istanbul je místem, kde zemětřesení očekáváme, a ono…

Česko-slovenská herečka Zuzana Zlatohlávková je v novém satirickém seriálu „Dobré ráno, Brno!“ opravdu nepřehlédnutelná. Přináší jí ovšem nejen nemalou popularitu, ale také dost nepříjemných situací.

Ony slavné rudé trenýrky, o kterých v podcastu hovoří, ovšem ve sbírce nemá. Sice mu je za přítomnosti advokáta prodali členové skupiny Ztohoven brzy poté, co roku 2015 na pražském Hradě sundali prezidentskou standartu a trenýrkami ji nahradili, jenomže Šimon se k nim fyzicky nedostal. Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových tehdy předal trenýrky prezidentské kanceláři, která se je rozhodla obřadně spálit v zahradě Lumbeho vily: „Předmět, kterým byl k radosti novinářů znesvěcen Hrad…

Dnešní den se pojí s velmi smutnou událostí. Přesně před dvěma lety do hudebního nebe odešel talentovaný muzikant David Stypka, který ve věku 41 let podlehl rakovině slinivky zkomplikované nemocí covid-19. Zpěváka se srdcem na dlani nejvíce postrádá jeho maminka. "Měl dar od Boha, obrovský talent, překrásnou barvu hlasu a jsem ráda, že měl a stále má tolik fanoušků," svěřila se před časem pro eXtra.cz.

„Akordeonista Aliaksandr je Bělorus a violista Ilia zase Rus. My ostatní v kapele jsme z Česka – podle tohoto klíče je jasné, jaké koledy se na desku nakonec dostaly.“

Přesto se ve více než hodinovém rozhovoru o rodičích párkrát letmo zmíní, například o mamince Alici Kovácsové v následující souvislosti: „Jsem zvyklá dělat všechno pořádně, a týká se to nejen práce, ale i večírků – takže jsem měla divoké dospívání.“

GLOSA: Operní divy Dagmar Peckové (61) si řada znalců této královské disciplíny umění obrovsky vážila. Za svou kariéru toho dokázala spoustu. Avšak nyní své renomé stylem, který řadě lidí může připomínat „pavlačovou drbnu“, nepochopitelně zadupává do země.

O tři dny později už Iva Janžurová hrála Alžbětu II. před vyprodaným hledištěm pražského Stavovského divadla, šlo o 168. reprízu Audience pro královnu.

Nejdřív ti, Ivane, ukážu svoji fotku z počátku osmdesátých let, kdy jsem denně poslouchal tvá elpíčka.

Dnes je to přesně rok, co po dlouhé nemoci zemřel ve věku pouhých jednačtyřiceti let jeden z nejnadějnějších zpěváků posledních let a obrovský hudební talent David Stypka.  K jeho dlouhodobým problémům se slinivkou se přidaly komplikace spojené s nákazou nemocí covid-19 a i když se zdálo, že měl nad nemocí již vyhráno, přišla zpráva, která šokovala celé Česko.

Za tři roky jsme ušli cestu delší a zajímavější, než jsme si uměli představit. Z původních představ o malém výběrovém médiu jsme vyrostli do podoby, kde je náš hlas slyšet. Změnilo se ale i to, co chceme říkat?

V  našem století se přihodí jen výjimečně, aby píseň vzbudila společenskou diskusi, ale letos jedna taková vznikla.

V dlouhém rozhovoru pak mimo jiné sám sobě slibuje, že svůj politický aktivismus omezí. „Beru to tak, že nedávné volby změnily situaci,“ říká. „Do české politiky budu kecat míň, protože jsem vnitřně vyhrál svůj dlouhý osobní boj s Andrejem Babišem a do nové vlády zasednou lidé, kterým věřím.“

Po kom jsi tak výjimečně mrštný?

Kardiochirurg Jan Pirk by opět zavedl nošení roušek namísto respirátorů. Známý český lékař v Novém dni na CNN Prima NEWS také popsal, jak vznikala jeho nová kniha Srdcař v cílové rovince. Rozhovory pro ni sbírali s novinářem Tomášem Poláčkem při své největší vášní – běhání.

Zvládneme vůbec ten rozhovor?

Přední kardiochirurg Jan Pirk poskytl magazínu VIPosobnosti.cz velmi nevšední rozhovor. Známý lékař vypráví, proč pracoval manuálně, jak se ze studenta stal český Paul Newman nebo co mu vadí na lidech. Jak vnímá léčitele, jaký vzkaz poslal čtenářům?

O jaké profesní budoucnosti jsi snil před třiceti lety?

Na Moiře je zvláštní jedna věc: občas jako by si nevěřila. „V civilním životě jsem spíš taková šedá myška,“ prohlásí během našeho povídání dvakrát. Což ale není a nemůže být pravda – Moira je totiž nejen rychlá, ale taky pěkná (na což by řekla, že je jak párátko, vyžle, chybí jí ženské tvary, ale objektivně je opravdu pěkná) a dovede vyprávět.

Vítám tě v Truhlářské ulici, kde sídlí Reportér. Máš ji s něčím spojenou?

Máš se, předpokládám, skvěle.

Co považuješ za svůj životní úspěch?