Diktatura

„Jednou v noci začal foukat takový vítr… Babička vždycky říkala, že ,čerti někoho nesou.‘“ Tak začíná své vyprávění Miloň Kučera, který v té době byl z politických důvodů vězněn ve Valdicích. Ráno po oné noci, kdy se okolo věznice prohnal divoký vichr, se rozšířila zpráva o smrti Stalina. Devět dní poté pak zemřel i Klement Gottwald. Krátký film Paměti národa připomíná smrt obou diktátorů z několika různých úhlů pohledu. Na jedné straně pochmurná okázalost režimní tryzny, na druhé rozmanité emoce obyčejných lidí, které se do narežírovaného truchlení nedají sešněrovat. Ať jde o nepotlačitelný záchvat smíchu, který přepadl malého chlapce na čestné stráži u Stalinovy busty, nebo o strach, jenž zažívaly židovské děti v Moskvě, když Stalinova smrt probudila další vlnu antisemitismu. Smrt diktátorů přinášela naději i příležitost ke vzdoru. Druhá polovina filmu je věnována příběhu Ondřeje Stavinohy, horníka z příbramských uranových dolů, který se dvěma kolegy v roce 1978 vyhodil do povětří Gottwaldovu sochu na příbramském náměstí.

0:38 Otrávený Ramzan Kadyrov 4:02 Bitka v parlamentu a protesty v Gruzii 6:28 Naštvaný Andrej Babiš Ramzanu Kadyrovi někdo ukradl dobrého jezdeckého koně, na kterém nejezdil trpasličí vůdce po své krásné zemi, ale který mu vydělával prachy. A ztratil se v Česku. A tak má být Kadyrov zase proč naštvanej. Navíc i dost otrávenej. A taky ví, kdo za to může – hnusem prolezlý Západ! A protože v dnešním speciálu si bere Ondřej Formánek na paškál i Andreje Babiše, možná nebude náhoda, že mají ti dva něco společného. S tím rozdílem, že Kadyrov diktátorem je, a Babiš jím nikdy nebude, i když by tak moc chtěl. A i když jde statečně proti Tálibánu, který prý ovládá česká, hnusem prolezlá veřejnoprávní média. Co se asi zatím nedozvíme, je to, co tihle dva vlastně berou za drogy.