Gestapo

Krasnodarský proces představoval jedno z prvních veřejných stíhání nacistických válečných zločinů během druhé světové války. Po německé invazi do Sovětského svazu v rámci operace Barbarossa v červnu 1941 se masové vraždy staly systematickým nástrojem okupace na východní frontě. Ve městech jako Krasnodar se německé síly – včetně Wehrmachtu, jednotek SS, důstojníků Gestapa a Sonderkommanda 10a Einsatzgruppe D – zaměřovaly na Židy, komunisty, partyzány a civilisty. Když Rudá armáda v únoru 1943 Krasnodar osvobodila, vyšetřovatelé odhalili masové hroby a zdokumentovali důkazy o zvěrstvech, včetně použití mobilních plynových vozů. Sovětské úřady reagovaly uspořádáním vojenského tribunálu v červenci 1943. Na rozdíl od pozdějších norimberských procesů se tento proces zaměřil především na sovětské kolaboranty, kteří pomáhali německým okupačním silám při zatýkání, střežení vězňů a napomáhání zločinům. Před soudem stanulo jedenáct obžalovaných. Osm z nich – včetně Vasilije Tiščenka, Ivana Rečkálova, Michaila Lastoviny, Nikolaje Puškareva, Grigorije Misana, Yunuse Naptsoka, Ivana Kotomceva a Ignatije Kladova – bylo odsouzeno k trestu smrti. Dne 18. července 1943 byly popravy vykonány na hlavním náměstí v Krasnodaru před davem přibližně 30 000 lidí. Celá událost byla natočena a široce propagována po celém Sovětském svazu. Krasnodarský proces odhalil mechanismy nacistického teroru v okupovaném Rusku a poukázal na roli kolaborace při umožnění masového zabíjení. Přestože nebyli přímo souzeni němečtí velitelé, stal se jedním z prvních příkladů válečné spravedlnosti a zdůraznil, že váleční zločinci a kolaboranti budou pohnáni k odpovědnosti. || Vypravěč: Luboš Novák

Rinnanův gang, formálně známý jako Sonderabteilung Lola, byl jednou z nejobávanějších kolaborantských skupin v nacistickém Norsku během druhé světové války. Skupina byla založena v roce 1942 pod vedením Henryho Rinnana a operovala ve spolupráci s německou Sicherheitsdienst (SD) a Gestapem. Specializovala se na infiltraci, sběr informací, mučení a ničení norského odboje. Na rozdíl od uniformovaných německých jednotek se spoléhala na klam – její členové se vydávali za sympatizanty odboje, aby získali důvěru a následně zradili celé sítě zevnitř. Jejich činnost vážně poškodila odbojové struktury ve středním Norsku a vytvořila atmosféru strachu a nedůvěry, která přetrvala dlouho po válce. Sídlo gangu na adrese Jonsvannsveien 46 v Trondheimu, známé pod přezdívkou Bandeklosteret („Klášter gangu“), se stalo symbolem brutality. Zajatci byli vyslýcháni a často vystaveni dlouhodobému bití, psychickému týrání a ponižování. Dokonce i někteří němečtí důstojníci občas zasahovali ze strachu, že oběti zemřou dříve, než poskytnou užitečné informace. Stovky Norů prošly sklepeními této vily a mnozí z nich se již nikdy nevrátili. Během okupace gang podle odhadů mučil několik stovek lidí a zabil více než osmdesát osob. Násilí se neomezovalo pouze na členy odboje – vnitřní paranoia vedla i k vraždám uvnitř samotné organizace. Infiltrace zůstala jejich nejúčinnější zbraní. Členové se účastnili tajných schůzek, předávali zprávy a podněcovali protiněmecké aktivity, aby je následně nahlásili nacistickým úřadům. Jak se v roce 1945 blížila porážka Německa, gang zachvátila panika, která vedla k sebevraždám, vnitřním vraždám a neúspěšným pokusům o útěk. Po osvobození byli přeživší členové zatčeni a souzeni, přičemž mnozí byli odsouzeni k trestu smrti nebo doživotnímu vězení. Rinnanův gang tak zůstává varovným symbolem zrady, teroru a ničivé síly kolaborace během okupace. || Vypravěč: Luboš Novák

Siegfried Fehmer byl jedním z nejobávanějších důstojníků gestapa působících v okupovaném Norsku během druhé světové války. Rychle postupoval v rámci nacistického bezpečnostního aparátu a stal se klíčovou postavou brutální represe norského odboje a symbolem teroru během německé okupace. Narodil se v roce 1911 v Mnichově, již v raném věku vstoupil do nacistické strany a svou kariéru vybudoval v gestapu, kde se jeho právnické vzdělání a ideologická loajalita staly cenným nástrojem režimu. Po německé invazi do Norska v dubnu 1940 byl Fehmer přeložen do Osla a pověřen kontrarozvědnými operacemi. Norsko mělo pro nacistické Německo zásadní strategický význam a potlačení odporu se stalo prioritou. Pod Fehmerovým vlivem gestapo vybudovalo rozsáhlou síť informátorů, zatýkání a výslechů zaměřenou na rozbití norského podzemí. Členové odboje, civilisté i podezřelí spolupracovníci byli vystaveni brutálním výslechům, psychickému teroru a fyzickému násilí. Fehmer si získal pověst muže, který kombinoval vnější zdvořilost s náhlou brutalitou během výslechů – metodou určenou k psychickému i fyzickému zlomení vězňů. Osobně se účastnil výslechů a hrál klíčovou roli při zavádění tvrdších výslechových metod schválených vedením SS, včetně Heinricha Himmlera. Oběti vypovídaly o bití, zlomeninách, spánkové deprivaci a dlouhodobých fyzických i psychických následcích. Jednou z jeho nejznámějších obětí byl vůdce odboje Lauritz Sand, jehož utrpení se stalo symbolem brutality gestapa v Norsku. S rostoucí aktivitou odboje, zejména prostřednictvím organizací jako Milorg, se nacistická represe stupňovala. Přibývalo poprav, věznice se plnily a celé odbojové sítě byly zničeny. V roce 1945, během posledních měsíců okupace, se Fehmer stal vedoucím oddělení IV gestapa v Oslu a dohlížel na kontrarozvědku a výslechy v době, kdy se nacistické Německo hroutilo. Po válce se pokusil vyhnout spravedlnosti tím, že se vydával za obyčejného vojáka, byl však zajat spojeneckými silami. Norské soudy ho postavily před soud za mučení a válečné zločiny. || Vypravěč: Luboš Novák

Dne 30. června 1942 došlo k jedné z nejmasovějších poprav v Protektorátu Čechy a Morava. Na pražské Kobyliské střelnici byly večer za heydrichiády popraveny desítky českých vlastenců. Osudy mnohých z nich zachytil ve své knize spisovatel Pavel Černý. Nazval ji Škpt. Václav Morávek a lidé kolem něj. Důležitý je pro ni její podtitul: Odbojáři a hrdinové, gestapo a kolaboranti - a ti druzí.

Amon Göth, nechvalně proslulý velitel koncentračního tábora Kraków-Płaszów, zůstává jedním z nejbrutálnějších pachatelů holokaustu během druhé světové války. Narodil se v roce 1908 ve Vídni a na počátku 30. let vstoupil do rakouské nacistické strany a SS, kde rychle postupoval díky své fanatičnosti a krutosti. Po německé invazi do Polska působil na okupovaných územích, kde organizoval deportace, konfiskace majetku a přesídlovací operace zaměřené proti Židům. Na začátku roku 1943 byl Göth jmenován velitelem nově vybudovaného tábora Płaszów, který řídil pomocí neomezeného teroru. Vězně zabíjel ze svého balkonu, vypouštěl na ně vycvičené psy a denně prováděl svévolné popravy. Svědci ho popisovali jako sadistu, který zabíjel pro zábavu nebo za drobná provinění. Dohlížel také na likvidaci krakovského a tarnovského ghetta a osobně vraždil ženy i děti během deportací. Navzdory svým zločinům žil Göth v luxusu — pil alkohol, pořádal večírky, kradl židovský majetek a zneužíval vězně. V roce 1944 vedla jeho korupce k neobvyklému zatčení gestapem, ale případ byl odložen s blížícím se koncem války. Po válce byl zajat Američany, vydán do Polska a postaven před Nejvyšší národní tribunál v Krakově. Přeživší svědčili o jeho zločinech, včetně podílu na vraždě více než 8 000 lidí. Göth neprojevil žádnou lítost — během procesu se vysmíval soudu a dokonce si piloval nehty. Byl uznán vinným ze zločinů proti lidskosti a 13. září 1946 popraven oběšením. Jeho poslední slova byla „Heil Hitler“. Jeho popel byl rozptýlen do řeky Visly. Tento dokument vypráví celý příběh Göthova vzestupu, jeho zločinů a spravedlnosti, která nakonec ukončila život jednoho z nejbrutálnějších vrahů holokaustu. || Vypravěč: Luboš Novák

Reinhard Heydrich, jeden z nejmocnějších mužů nacistického Německa, se nesmazatelně zapsal do dějin jako šéf gestapa, klíčová postava SS a zastupující říšský protektor Protektorátu Čechy a Morava. Jeho krutost, inteligence a bezohledná efektivita mu vysloužily přezdívky „Pražský řezník“ nebo „Muž se železným srdcem“ a zároveň z něj učinila hlavní cíl československého odboje. Atentát na Heydricha, provedený 27. května 1942 výsadkáři vyslanými z Velké Británie, byl jedním z nejvýznamnějších odbojových činů Československa, který následně vedl k brutálním nacistickým represím.

Dne 23. března 1944 byl Řím stále pod německou okupací. Toho odpoledne italští partyzáni zaútočili na kolonu německých policejních jednotek na ulici Via Rasella a zabili 33 vojáků. Během několika hodin se nacistické velení rozhodlo pro nemilosrdnou odvetu. Adolf Hitler osobně schválil rozkaz: za každého zabitého Němce bude popraveno deset Italů. Výsledkem byl jeden z nejznámějších válečných zločinů spáchaných v okupované Itálii — masakr v Ardeatinských jeskyních. Úkolem provést popravy bylo pověřeno SS a německé bezpečnostní policii pod vedením Herberta Kapplera, šéfa gestapa v Římě. Vězni byli vybíráni z věznic, detenčních center a z míst, kde byli drženi Židé. Mnozí z nich neměli s partyzánským útokem vůbec nic společného. Židé, členové odboje, civilisté i političtí vězni byli tajně shromažďováni. I když počet zajatých lidí překročil požadovaný počet obětí, rozkaz nebyl zastaven. 24. března 1944 bylo 335 mužů odvezeno do Ardeatinských jeskyní na okraji Říma. V malých skupinách byli vedeni do tunelů, donuceni kleknout si a zastřeleni z bezprostřední blízkosti. Těla byla následně naskládána na sebe a jeskyně byly zapečetěny výbušninami ve snaze zločin utajit. Mezi oběťmi byli kněží, dělníci, důstojníci, intelektuálové i dospívající chlapci — nejmladšímu bylo pouhých 15 let. Masakr byl následující den oznámen prostřednictvím německého komuniké, které vraždy prezentovalo jako zákonnou odpověď na „terorismus“. Pravda vyšla plně najevo až po osvobození Říma spojeneckými vojsky v červnu 1944. Jeskyně byly otevřeny a rozsah zločinu se stal nepopiratelným. Po válce bylo několik pachatelů postaveno před soud. Herbert Kappler a Erich Priebke byli odsouzeni na doživotí, i když spravedlnost byla neúplná a přišla pozdě. Dnes jsou Fosse Ardeatine národním památníkem — připomínkou toho, jak okupace, ideologie a slepé plnění rozkazů vedly k systematickému vraždění nevinných lidí. || Vypravěč: Luboš Novák