Heinrich Himmler

Nacisté vybudovali svůj rasový stát na základech eugeniky a selektivního rozmnožování. V prosinci 1935 vytvořila SS program Lebensborn, tzv. „Pramen života“, jehož cílem bylo zajistit, aby budoucnost Německa zaplnily děti považované za rasově čisté. Heinrich Himmler, vůdce SS, který SS chápal jako biologickou elitu Říše, si představoval novou aristokracii zrozenou z pečlivě vybraných svazků. Do programu byli přijímáni pouze ti, kteří dokázali prokázat árijský původ a dobrý zdravotní stav. Uchazeči byli prověřováni kvůli dědičným onemocněním, duševním poruchám či jakémukoli náznaku toho, co režim označoval za rasovou nečistotu. Rodinná anamnéza postižení nebo „slabosti“ mohla znamenat okamžité vyřazení. Nacisté tvrdili, že i vlastnosti jako loajalita či odvaha jsou dědičné, a snažili se je proto „vyrábět“ prostřednictvím řízeného plození. Režim vyvíjel obrovský tlak na ženy. Neprovdané matky nesly ve společnosti silné stigma, přesto je Himmler vyhledával, pokud byly považovány za rasově hodnotné. Domovy Lebensborn nabízely anonymitu, lékařskou péči a bezpečné místo k porodu pod podmínkou, že matky předají poručnictví nad dítětem SS...

Měly tu probíhat ty nejtajnější esesácké rituály. Šéf SS chtěl toto místo přetvořit na centrum nacistické mystiky. Zároveň plánoval postavit ohromný komplex kolem tajemného hradu. Navštivme spolu místa, ve kterých se nesmí natáčet a pojďme prolistovat děsivé plány.

Greiser se spolu se svými komplici podílel na plánování těchto vražd, včetně vražd pacientů s tuberkulózou v plynových vozech. V květnu 1942 navrhl Greiser v dopise Himmlerovi, aby zabil 35 000 Poláků trpících otevřenou tuberkulózou, a označil to za „zvláštní zacházení“. Také polští intelektuálové a kněží byli cílem vražd a deportací do koncentračních táborů. V letech 1940-1942 si Greiser za státní peníze postavil velkou rezidenci 20 km jižně od Poznaně. Ve dnech 4.-6. října 1943 hostil Greiser v Poznani celostátní shromáždění vysokých důstojníků SS, reichsleiterů a gauleiterů a dalších vládních představitelů. Během takzvaného Poznaňského projevu Himmler otevřeně promluvil o masových popravách civilistů. Zvukové nahrávky tohoto projevu jsou prvními známými dokumenty, v nichž člen Hitlerova kabinetu hovoří o probíhajícím vraždění Židů ve vyhlazovacích táborech, a dokazují, že německá vláda chtěla, plánovala a realizovala holokaust. Himmler také řekl: "Židovská otázka byla vyřešena v samotném Německu a také obecně v zemích okupovaných Německem. Pokud říkáte: ‚můžeme to pochopit, pokud jde o muže, ale ne když jde o děti‘, pak vám musím připomenout, co jsem řekl na začátku. Podle mého názoru my jako Němci, jakkoli hluboko v srdci soucítíme, nemáme právo dopustit, aby vyrostla generace mstitelů plných nenávisti, s nimiž se budou muset vypořádat naše děti a vnuci, protože jsme to, příliš slabí a zbabělí, nechali na nich. Židovská otázka v zemích, které okupujeme, bude vyřešena do konce tohoto roku. Zůstane jen pár osamocených Židů, kterým se podaří najít úkryty."...

Etnicky německé polovojenské skupiny, známé jako jednotky sebeobrany, později opravdu zabíjely. Forster byl pak za tyto zločiny hnán k odpovědnosti polským Národním tribunálem v Gdaňsku. Forsterovy názory na Židy byly stejně extrémní. Na začátku války prohlásil: "Židé nejsou lidé a musí být vyhubeni jako škůdci... milosrdenství vůči Židům je odsouzeníhodné. Jakékoli prostředky k likvidaci Židů jsou žádoucí." Tisíce Židů byly zastřeleny na místě nebo deportovány do Generálního gouvernementu v okupovaném Polsku. V listopadu 1939 byl region Danzig-Západní Prusko prohlášen za Judenfrei, tedy "bez Židů", což byl termín, který nacisté používali na znamení, že daná oblast byla zcela zbavena židovského obyvatelstva. Historici odhadují, že za Forsterovy vlády bylo zavražděno až 30 000 Židů z anektovaných částí Polska. Na rozdíl od Greisera, který uplatňoval politiku plošného vyhánění a likvidace, Forster zaujal vůči Polákům jiný přístup. Zahájil masovou germanizační kampaň a desetitisíce Poláků prohlásil za etnické Němce, pokud byli považováni za „rasově vhodné“. Toto rozhodnutí ho přivedlo do otevřeného konfliktu s Heinrichem Himlerem, šéfem SS, který zuřil, že nacistické zákony o rasové čistotě jsou ohýbány kvůli politickému pohodlí. Forster, který si byl jistý Hitlerovou podporou, však Himmlerovy protesty ignoroval. Když se Greiser a Himmler obrátili se svými stížnostmi na Hitlera, bylo jim jednoduše řečeno, aby si celou záležitost vyřešili mezi sebou...

K dalším masakrům místních Židů v oblasti a válečných zajatců, kteří pracovali na stavbě Werwolfu, došlo v předvečer Hitlerova příjezdu v červenci 1942. V lednu 1945 Rattenhuber doprovázel Hitlera a jeho doprovod do komplexu bunkrů pod zahradou říšského kancléřství v centrálním vládním sektoru Berlína a 24. února 1945, v posledních fázích války, kdy Německo již utrpělo velké ztráty, obdržel hodnost SS-Gruppenführera, ekvivalent Major Generála. Rattenhuber byl jedním ze skupiny, které Hitler oznámil, že se hodlá raději zabít, než aby se nechal zajmout sovětskými silami, které okupovaly Berlín. Při pozdějších výsleších vypověděl, že 29. dubna kolem 22:00 si ho Hitler zavolal do svého pokoje a řekl: "Sloužil jste mi věrně po mnoho let. Zítra máte narozeniny a já vám chci poblahopřát a poděkovat za vaši věrnou službu, protože zítra to nebudu moci udělat... Rozhodl jsem se... Musím opustit tento svět... " Rattenhuber řekl, že šel k Hitlerovi a řekl mu, jak je pro Německo nezbytné, aby přežil, že je ještě šance pokusit se z Berlína uprchnout a zachránit si život, na což Hitler reagoval: "Proč? Všechno je v troskách... a utéct znamená padnout do rukou Rusů."...

Majdanek, nacházející se na jihovýchodním předměstí Lublinu v Němci okupovaném Polsku, byl původně založen koncem roku 1941 jako tábor pro válečné zajatce. Brzy se však z něj stal plnohodnotný koncentrační a vyhlazovací tábor. Majdanek, vybudovaný na příkaz Heinricha Himmlera, šéfa SS, a spravovaný Odilo Globocnikem, vedoucím SS a policie v lublinském distriktu, měl sloužit jak hospodářským, tak genocidním účelům. Tábor byl navržen pro 150 000 vězňů, což z něj alespoň na papíře činilo jeden z největších táborů v celé okupované Evropě. Logistické problémy a měnící se průběh války však nacistům zabránily tento rozsáhlý plán plně realizovat. Majdanek se skládal ze tří hlavních sektorů: administrativní zóny SS, hospodářské zóny s dílnami a skladovacími budovami a tábora pro vězně. Ten obsahoval pět polí přelidněných dřevěných baráků, kde byli vězni nuceni žít v tak primitivních podmínkách, že se zde rychle šířily nemoci a smrt. Prakticky nebyly udržovány ani základní hygienické podmínky. Vězni snášeli v zimě mráz a v létě úmorné vedro, okna byla často rozbitá a ochrana před živly malá. V barácích určených pro několik stovek lidí jich časem bylo více než tisíc, což vytvářelo živnou půdu pro vši, tyfus a další smrtelné nemoci. Majdanek fungoval jako koncentrační tábor i jako místo vyhlazování. Vězni pocházeli z téměř třiceti zemí. Většinu tvořili polští Židé a etničtí Poláci, ale bylo zde také mnoho vězňů ze Sovětského svazu, Slovenska a protektorátu Čechy a Morava. Další vězni pocházeli ze západní Evropy, včetně Francie, Belgie a Nizozemska, zejména ke konci existence tábora, kdy tam nacisté začali přesouvat nemocné a vyhublé vězně z jiných táborů. Mezi vězni byli sovětští váleční zajatci, členové odboje, civilní rukojmí, vysídlené rodiny a celé běloruské vesnice deportované v odvetě za partyzánskou činnost. Někteří vězni byli pouze chyceni při pouličních pochůzkách nebo obviněni z pomoci odboji....

Hanke se uprostřed teroru, který vytvořil, snažil získat legitimitu i před místním obyvatelstvem, přinejmenším před místními Němci. V listopadu 1944 se oženil s baronkou Fredou von Fircks, dcerou z baltské šlechtické rodiny, která byla matkou jeho roční dcery. Na svatbě narychlo uspořádané ve Vratislavi se objevily hedvábné prapory a stříbrné runy SS, ale hřmění sovětského dělostřelectva blížícího se z východu zamaskovat nešlo. Rudá armáda překročila Odru v lednu 1945. Hitler prohlásil Vratislav za pevnostní město, které je třeba udržet za každou cenu, a jmenoval Hankeho jeho bojovým velitelem. Hanke mobilizoval mladé chlapce a šedovlasé starce, využíval cihly z ruin na nové barikády a sklepy proměnil v popravčí cely pro, řečeno jeho jazykem – zbabělce. Ve skutečnosti to byli lidé, kteří byli unaveni válkou a doufali, že bitvu o Vratislav přežijí. 27. ledna 1945 Hanke zatkl starostu města Wolfganga Spielhagena za údajné poraženectví a před svítáním ho nechal zastřelit. Zrekvírované reproduktory vysílaly Hankeho slib, že Vratislav buď obstojí, nebo shoří. Joseph Goebbels si 3. dubna 1945 poznamenal do svého deníku: „Hanke se na poradě dočkal od Vůdce mimořádné pochvaly“. Hitler prohlásil: "A zaslouží si to. Je to vynikající vůdce mezi našimi bojujícími gauleitery. Je také bojovně odhodlaný v míře, kterou bohužel nelze přiznat ostatním gauleiterům."...