Heinrich Himmler

Etnicky německé polovojenské skupiny, známé jako jednotky sebeobrany, později opravdu zabíjely. Forster byl pak za tyto zločiny hnán k odpovědnosti polským Národním tribunálem v Gdaňsku. Forsterovy názory na Židy byly stejně extrémní. Na začátku války prohlásil: "Židé nejsou lidé a musí být vyhubeni jako škůdci... milosrdenství vůči Židům je odsouzeníhodné. Jakékoli prostředky k likvidaci Židů jsou žádoucí." Tisíce Židů byly zastřeleny na místě nebo deportovány do Generálního gouvernementu v okupovaném Polsku. V listopadu 1939 byl region Danzig-Západní Prusko prohlášen za Judenfrei, tedy "bez Židů", což byl termín, který nacisté používali na znamení, že daná oblast byla zcela zbavena židovského obyvatelstva. Historici odhadují, že za Forsterovy vlády bylo zavražděno až 30 000 Židů z anektovaných částí Polska. Na rozdíl od Greisera, který uplatňoval politiku plošného vyhánění a likvidace, Forster zaujal vůči Polákům jiný přístup. Zahájil masovou germanizační kampaň a desetitisíce Poláků prohlásil za etnické Němce, pokud byli považováni za „rasově vhodné“. Toto rozhodnutí ho přivedlo do otevřeného konfliktu s Heinrichem Himlerem, šéfem SS, který zuřil, že nacistické zákony o rasové čistotě jsou ohýbány kvůli politickému pohodlí. Forster, který si byl jistý Hitlerovou podporou, však Himmlerovy protesty ignoroval. Když se Greiser a Himmler obrátili se svými stížnostmi na Hitlera, bylo jim jednoduše řečeno, aby si celou záležitost vyřešili mezi sebou...

K dalším masakrům místních Židů v oblasti a válečných zajatců, kteří pracovali na stavbě Werwolfu, došlo v předvečer Hitlerova příjezdu v červenci 1942. V lednu 1945 Rattenhuber doprovázel Hitlera a jeho doprovod do komplexu bunkrů pod zahradou říšského kancléřství v centrálním vládním sektoru Berlína a 24. února 1945, v posledních fázích války, kdy Německo již utrpělo velké ztráty, obdržel hodnost SS-Gruppenführera, ekvivalent Major Generála. Rattenhuber byl jedním ze skupiny, které Hitler oznámil, že se hodlá raději zabít, než aby se nechal zajmout sovětskými silami, které okupovaly Berlín. Při pozdějších výsleších vypověděl, že 29. dubna kolem 22:00 si ho Hitler zavolal do svého pokoje a řekl: "Sloužil jste mi věrně po mnoho let. Zítra máte narozeniny a já vám chci poblahopřát a poděkovat za vaši věrnou službu, protože zítra to nebudu moci udělat... Rozhodl jsem se... Musím opustit tento svět... " Rattenhuber řekl, že šel k Hitlerovi a řekl mu, jak je pro Německo nezbytné, aby přežil, že je ještě šance pokusit se z Berlína uprchnout a zachránit si život, na což Hitler reagoval: "Proč? Všechno je v troskách... a utéct znamená padnout do rukou Rusů."...

Majdanek, nacházející se na jihovýchodním předměstí Lublinu v Němci okupovaném Polsku, byl původně založen koncem roku 1941 jako tábor pro válečné zajatce. Brzy se však z něj stal plnohodnotný koncentrační a vyhlazovací tábor. Majdanek, vybudovaný na příkaz Heinricha Himmlera, šéfa SS, a spravovaný Odilo Globocnikem, vedoucím SS a policie v lublinském distriktu, měl sloužit jak hospodářským, tak genocidním účelům. Tábor byl navržen pro 150 000 vězňů, což z něj alespoň na papíře činilo jeden z největších táborů v celé okupované Evropě. Logistické problémy a měnící se průběh války však nacistům zabránily tento rozsáhlý plán plně realizovat. Majdanek se skládal ze tří hlavních sektorů: administrativní zóny SS, hospodářské zóny s dílnami a skladovacími budovami a tábora pro vězně. Ten obsahoval pět polí přelidněných dřevěných baráků, kde byli vězni nuceni žít v tak primitivních podmínkách, že se zde rychle šířily nemoci a smrt. Prakticky nebyly udržovány ani základní hygienické podmínky. Vězni snášeli v zimě mráz a v létě úmorné vedro, okna byla často rozbitá a ochrana před živly malá. V barácích určených pro několik stovek lidí jich časem bylo více než tisíc, což vytvářelo živnou půdu pro vši, tyfus a další smrtelné nemoci. Majdanek fungoval jako koncentrační tábor i jako místo vyhlazování. Vězni pocházeli z téměř třiceti zemí. Většinu tvořili polští Židé a etničtí Poláci, ale bylo zde také mnoho vězňů ze Sovětského svazu, Slovenska a protektorátu Čechy a Morava. Další vězni pocházeli ze západní Evropy, včetně Francie, Belgie a Nizozemska, zejména ke konci existence tábora, kdy tam nacisté začali přesouvat nemocné a vyhublé vězně z jiných táborů. Mezi vězni byli sovětští váleční zajatci, členové odboje, civilní rukojmí, vysídlené rodiny a celé běloruské vesnice deportované v odvetě za partyzánskou činnost. Někteří vězni byli pouze chyceni při pouličních pochůzkách nebo obviněni z pomoci odboji....

Hanke se uprostřed teroru, který vytvořil, snažil získat legitimitu i před místním obyvatelstvem, přinejmenším před místními Němci. V listopadu 1944 se oženil s baronkou Fredou von Fircks, dcerou z baltské šlechtické rodiny, která byla matkou jeho roční dcery. Na svatbě narychlo uspořádané ve Vratislavi se objevily hedvábné prapory a stříbrné runy SS, ale hřmění sovětského dělostřelectva blížícího se z východu zamaskovat nešlo. Rudá armáda překročila Odru v lednu 1945. Hitler prohlásil Vratislav za pevnostní město, které je třeba udržet za každou cenu, a jmenoval Hankeho jeho bojovým velitelem. Hanke mobilizoval mladé chlapce a šedovlasé starce, využíval cihly z ruin na nové barikády a sklepy proměnil v popravčí cely pro, řečeno jeho jazykem – zbabělce. Ve skutečnosti to byli lidé, kteří byli unaveni válkou a doufali, že bitvu o Vratislav přežijí. 27. ledna 1945 Hanke zatkl starostu města Wolfganga Spielhagena za údajné poraženectví a před svítáním ho nechal zastřelit. Zrekvírované reproduktory vysílaly Hankeho slib, že Vratislav buď obstojí, nebo shoří. Joseph Goebbels si 3. dubna 1945 poznamenal do svého deníku: „Hanke se na poradě dočkal od Vůdce mimořádné pochvaly“. Hitler prohlásil: "A zaslouží si to. Je to vynikající vůdce mezi našimi bojujícími gauleitery. Je také bojovně odhodlaný v míře, kterou bohužel nelze přiznat ostatním gauleiterům."...

Katzmann zůstal ve Lvově až do dubna 1943, kdy byl převelen do Danzigu, dnešního Gdaňsku v Polsku, kde zastával funkci vyššího velitele SS a policie pro oblast Danzig-Západní Prusko, kterou vykonával až do konce války. Během svého působení dohlížel na zřízení plynových komor a krematorií v koncentračním táboře Stutthof, který se nacházel asi 35 kilometrů východně od Danzigu. Přivedl s sebou také pomocníky ze střední a východní Evropy, mezi nimi i kolaboranty, kteří se účastnili dřívějších nacistických operací. Tři měsíce po Katzmannově odjezdu byly zlikvidovány poslední zbytky lvovského ghetta. Do konce roku 1943 bylo vyvražděno téměř všech 620 000 Židů, kteří žili v Haliči před německou invazí. Ruiny lvovského ghetta se však staly místem poslední nacistické operace. Když Rudá armáda na podzim 1943 postoupila na Ukrajinu, nařídil Heinrich Himmler, šéf SS, aby byly zahlazeny všechny stopy po nacistických zvěrstvech. Zvláštní jednotka SS 1005, známá jako „brigáda smrti“, donutila několik zbývajících židovských vězňů ve Lvově exhumovat a spálit tisíce mrtvol z masových hrobů. 20. listopadu 1943 zoufalí vězni v posledním aktu vzdoru zaútočili na své věznitele z SS a několika z nich se podařilo uprchnout...